Zaří 2004

Bratři Mašínové stoupají k vrcholu

Emanuel Mandler

Kauza bratrů Mašínů mění svou podobu. Sluší se dodat, že ku prospěchu obou bratrů. Po listopadovém převratu se dosti dlouho diskutovalo o tom, jsou-li to zločinci, či ne (jejich prostřílení se na Západ se neobešlo bez krveprolití a bez obětí civilistů), ale pak převážil názor, že po únoru 1948, kdy začala strana velmi rázně uplatňovat svou vedoucí úlohu, měli právo probít se i násilím do zemí, kde vládla svoboda. Názory na toto jejich právo - a naopak na to, zda se nedopustili trestných činů - se neobyčejně různily a různí.

Posléze však příznivci jejich postupu získali vrch. Aspoň potud, že Senát navrhl prezidentovi, aby jim udělil státní vyznamenání. Komentátoři, kteří se tím zabývají, se přiznávají, že si s tímto případem nevědí rady. Například v BBC Adam Drda si položil otázku, zda se dá případ bratří Mašínů vyřešit "institucionálně" (to je kromě jiného vyznamenáním). A přiznal, že na tuto otázku nezná odpověď.

Já jsem si ale při této příležitosti vzpomněl, že před osmi léty se mnou Adam Drda udělal rozhovor pro Revolver revui (č. 32, ročník 1996) a že jedna z otázek se týkala také bratrů Mašínů. Dodnes se na celou věc jinak nedívám, a tak se odvážím Drdovu otázku a mou odpověď přetisknout.

"Jak se dnes díváte na protikomunistický odboj, třeba na činnost bratří Mašínů?“

„Pravděpodobně pro každého z nás, kteří jsme byli v poúnorových letech výrazněji naladěni na prokomunistickou strunu, bylo teď vyrovnávání s případem bratrů Mašínů obtížné. Člověk si musel přiznat, že po komunistickém puči opravdu příslušelo zásadovým a zásadním odpůrcům diktátorského režimu právo na otevřený odpor i na pokus probojovat se na Západ. Tehdy stát odebral odpůrcům režimu jakoukoli možnost legální emigrace a tak se mohli buď pokusit o útěk, anebo si toto právo na emigraci vybojovat. Nedorozumění dnes spočívá pouze v tom, že se zaměňují jednotlivé pokusy o otevřený protikomunistický odpor (například právě činnost bratří Mašínů) za odboj. Odboj je instituce, zvláště u nás: první odboj za první světové války, druhý odboj za druhé světové války. Tyto odboje měly své vedení, své hlavní linie a, což je důležité, ozbrojené skupiny v zahraničí. Legie, Royal Air Force, jednotky v SSSR, atentát na Heydricha, nic z toho nelze vymyslet nebo naprogramovat zpětně. Za počínající studené války v Československu podmínky pro takový opravdový odboj jako instituci nebyly. Pro odboj chyběla rozhodující zahraniční autorita, kdežto komunistický režim měl v Moskvě autoritu i vedení. Na frontách se nebojovalo a domácí i sociální základna by pro odboj nestačila, myšlení společnosti pacifikovala silná rezidua Národní fronty, znárodnění, odsunu Němců, byl tu obrovský a účinný represivní aparát, takže dokonce ani po měnové reformě nevyústily protesty a aktivita spontánního odporu v opravdový odboj. V míru může odboj trvale působit, jen když je založen na neobyčejně výrazné politické motivaci. Ale ani to nestačí, je ještě třeba politické úvahy o tom, jakým způsobem lze získat podporu společnosti, jak velkou podporu a je-li to vůbec možné. U nás nic takového nebylo, a tak pokusy vzepřít se ústily v izolovanou aktivitu odporu. Oč menší měla naděje na úspěch, o to větší, domnívám se, zasluhuje naši pozornost a úctu.…"

A to by, myslím, také stačilo. Není mi docela po chuti, že by bratři Mašínové měli dostat státní vyznamenání. Už proto ne, že k tomu, aby se prostříleli na Západ, bylo zapotřebí alespoň elementárního přesvědčení, že jsou "lepší" než ti, které postříleli.

Opravdu pozornost (o které ani do budoucna nelze pochybovat) a úcta nestačí?