Zaří 2004

Evropa – velká otázka

Emanuel Mandler

Evropa 1. polovině 20. století znamenala dvě ničivé války, kterým se ne neprávem říká světové. V těchto válkách se prolínaly zájmy válčících stran se zájmy ideologickými (aliance SSSR se západními demokraciemi). Teprve ve třetí válce (studené), v níž válečné konflikty probíhaly mimo Evropu, se bránil a ubránil liberálně demokratický svět proti komunistickému totalitarismu. Z Evropy zmizely diktátorské a totalitní režimy a Evropa, poučena jak hroznými válkami, tak výzvami globálního světa, postupuje obtížným procesem integrace.

Skutečnost však nevypadá příliš růžově. Ohrožení demokracie, které před třemi čtvrtinami století přicházelo přímo z Evropy, nahradila „vnější“ hrozba terorismu, nicméně rozhodující evropské mocnosti se k ní stavějí podobně laxně, jako se v minulém století stavěly vůči nacismu a fašismu. Evropa má sice obecnou představu sjednocovacího mechanismu, ale chybějí jí integrační ideje, které by byly přitažlivé pro masy evropského obyvatelstva. Zdánlivě je Evropa rozbředlá, ve skutečnosti je to horší.

Dvojí rozštěpení Západu

Změny, které se od 30. let minulého století v Evropě udály, jsou mnohoznačné. Evropa se zbavila nejen diktátorských režimů, zbavila se rovněž Židů. Nebyla to jen záležitost holocaustu, (vzpomeňme jak německy hovořící Židy, když se vraceli z nacistických koncentráků, vyháněli z Československa). Zůstalo jich v Evropě málo. Někteří emigrovali do zámoří, jiní se podíleli na vytvoření státu Izrael. Jejich místo v Evropě zaujali muslimové, jejichž množství se neustále zvyšuje. Muslimové se nejen podílejí na všeobecném antisemitismu (antisionismu), ale i na bezzubosti západoevropských demokracií. Evropské mocnosti podporují Araby proti Izraeli, čímž vzniklo první velmi důležité rozpolcení evropské civilizace.

Židé totiž, ať asimilovaní, nebo neasimilovaní, byli odedávna integrální součástí evropské kultury. A dnes je Izrael demokratický stát s hluboce zapuštěnými evropskými kořeny; je součástí naší civilizace, přestože většina Evropy to tak nevidí. Rostoucí antisemitismus představuje tragický prvek v životě současné Evropy. Muslimové totiž, jejichž vývojový stupeň zdaleka nedosahuje evropského, jsou vůči křesťanskému světu jakožto souboru nepřátel Alláha vcelku agresivní a některé jejich skupiny jsou základem, z něhož vyrůstá největší hrozba naší doby, radikální islámský terorismus. Je zaměřen proti Západu a nic nenasvědčuje tomu, že se to změní.

Účinné obraně proti terorismu brání fiktivní rozštěpení euroamerické civilizace (Západu) na evropskou a americkou část. V tomto rozštěpení hraje Evropa smutnou úlohu nevděčníka, který byl Spojenými státy dvakrát zachráněn a nyní jim odmítá pomoci. Je to patrné na nečekaně velkých hromadných nenávistech, které hýbou Evropou. Jsou to antisemitismus a antiamerikanismus, tedy nenávisti směřující dovnitř vlastní civilizace. Zatímco Evropa usiluje o integraci, tyto plošné nenávisti, jejichž hloubku a rozsah je těžké racionálně pochopit, ji drobí, rozdělují a do budoucna vystavují dvojnásobnému nebezpečí terorismu.

Komplexy evropské lítosti

Opakem těchto nenávistných komplexů jsou hromadné komplexy lítostivé. Do popředí vystupují komplexy antiinkviziční a protikolonialistický. Oba jsou typicky evropské a reprezentují úpadek evropské kultury. Křesťanské církve, zejména katolická církev, by měly sjednocovat evropskou civilizaci. Místo toho přešly k jakémusi druhu církevně náboženského sentimentálního postmodernismu. Svatý otec lituje všeho násilného a netolerantního, co katolická církev od počátku provedla. A nešetří omluvami. Tak však církev vyvazuje z dějin, které odjakživa byly násilné a netolerantní, z toho se církev nemohla vymknout; lítost a zbytečné omluvy katolíků překrývají skutečnost, že církev ve svých dějinách podstatně přispěla k zvyšování kultury a tolerance západního světa.

Antiinkviziční komplex vede k tomu, že křesťanská církev se stává jedněmi z mnoha a Západ přestává vidět své jednoznačné přednosti v globálním světě. Evropská civilizace přestává být naší a stává se nám lhostejnou. Neprávem a k naší škodě. Historicky vzato došly evropské dějiny přes náboženské války nesmírně daleko až k osvícenství a k fenoménu občanských svobod a demokracie. Svobody učinily euroamerickou společnost otevřenou po hospodářské, kulturní a politické stránce do té míry, jak jsme toho svědky dnes. Západní svět je složen ze států, jejichž režimy jsou demokratické. Kromě nepochybných předností je jim vlastní nevýhodná tradiční pomalost v rozhodování o životně důležitých otázkách a zmíněné komplexy tuto pomalost zvyšují.

Hrozba pacifismu

Podobně jako antiinkviziční komplex vede i komplex protikoloniální k závěrům, které oslabují Západ. Už jen proto, že kolonialismus kromě svých neblahých stránek měl stránky světlé (mezi ně nepochybně patří zapojení zemí třetího světa do světového hospodářství).

Výsledkem těchto a dalších komplexů, na něž nám tu nezbývá místo, je to, že v Evropě se šíří pacifismus, který nebude-li zabrzděn, může Západ zničit. Z jeho hlavní teze, že proti násilí nesmíme používat zase násilí, vyplývá, že teror, který nás ohrožuje, má jiné příčiny než to, že je nejzhoubnější zbraní v rukou radikálních ničemů. A přichází na řadu ušlechtilý protikolonialismus: to my, Evropa, máme svými koloniálními výboji na svědomí chudobu třetího světa, z níž teror vyrůstá. A aby to Americe nebylo líto, dovídáme se, že ona má na teroru největší vinu, protože „nepřerozděluje“ své bohatství zemím, které jsou neschopny samy bohatství vytvořit.

A tak je Evropa skutečně otázkou: budou v době, kdy usiluje o sjednocení, i nadále postupovat mezi obyvatelstvem a mezi elitami agresivní i lítostivé komplexy, které ji činí stále bezbrannější? Nebo se najdou síly, které budou schopny tomuto pomalému pochodu do záhuby čelit?