Zaří 2004

Vzpomínka na Slovensko

Emanuel Mandler

V současné době máme v České republice vládní krizi. A tak i 17. července jsme měli svých starostí dost, takže právě na Slovensko jsme nemuseli myslet. A přitom je to památný den - aspoň na Slovensku. 17. července 1992 vyhlásila Slovenská národní rada slovenskou suverenitu. Byl to zvláště důležitý krok k rozdělení Československé republiky; bezprostředně na to rezignoval Václav Havel na funkci prezidenta republiky a začala jednání dvou největších stran v Česku a na Slovensku, ODS a HZDS, která vyústila v rozdělení státu.

Nebylo důvodu, proč bych se zrovna já měl těchto událostí účastnit - a také jsem se jich neúčastnil. Ale mám zajímavé osobní vzpomínky na události, které tomu všemu předcházely. Jsou z roku 1991 a z prvního pololetí následujícího roku, kdy jsem ještě byl poslancem Federálního shromáždění. Jak se ukázalo, mělo se toto ctihodné shromáždění stát kolbištěm bitvy o Slovensko. Tehdy byl ještě Václav Havel československým prezidentem a nehodlal za žádnou cenu připustit rozdělení státu na českou a slovenskou část. Zejména proto předložil parlamentu několik zákonů, z nichž nejdůležitější byl zákon o referendu. Bylo totiž takřka nepochybné, že referendum by vyznělo v neprospěch rozdělení Československa. Většina Federálního shromáždění považovala udržení jednotného státu z těch či oněch důvodů za nežádoucí a Havlovy návrhy zákonů jeden po druhém odmítala.

To přimělo prezidenta, aby učinil nemoudrý krok. Za pomoci skalních čechoslovakistů a příznivců nepolitické politiky rozpoutal v českých zemích lidovou pouliční a petiční akci proti Federálnímu shromáždění a za přijetí jeho návrhů zákonů. Dobře si na to pamatuji, protože i já jsem dostával do pošty množství předtištěných korespondenčních lístků s přibližně takovým přetištěným textem: "Já… Vás, pane poslanče, žádám, abyste vyšel vstříc vůli našeho lidu, který žádá, aby Federální shromáždění přijalo všechny návrhy pana prezidenta." Odesilatelé vyjadřovali "svou vůli" snadno, stačilo, aby napsali nějaké jméno a nějak se podepsali.

Když písemné a všelijaké jiné, ale roztroušené akce nepomohly, zaútočil Václav Havel na Federální shromáždění demonstrací na Václavském náměstí. Ani ta nevedla ke kýženému zdaru. Naštěstí; mohlo se stát, že by parlament napříště rozhodoval buď podle vůle prezidenta, nebo lidové demonstrace. Pokud jde o česko-slovenský vztah, beztak už bylo hodně pozdě. Rozkladný proces jednotného státu Čechů a Slováků postupoval rychle kupředu a referendum mohlo agonii společné republiky jen o něco prodloužit (a způsobit další potíže - stojí za to připomenout, že rozdělení státu na základě referenda je sice z akademického hlediska krásné, ale ve skutečnosti se uplatní málokdy).

Věděl jsem, že se stát rozkládá. Počátkem roku 1991 si ke mně v zákulisí Federálního shromáždění přisedl význačný člen československé vlády. Znali jme se jen od vidění, protože byl příliš významný, než abychom spolu měli něco společného. Tentokrát se však rozhovořil, jako bychom byli staří známí a sdělovali si důvěrnosti včetně důvěrností politických. Mluvil jsme spolu tenkrát poprvé a naposledy. Ale dověděl jsem se věci, které mne vzrušily. „Víte,“ řekl mi, „s tím Mečiarem se nedá už ani mluvit, o nějaké dohodě nemůže být ani řeči. Potřebujeme dělat transformaci celostátně, potřebujeme jednotu státu, a ne, aby si Slovensko dělalo, co chtělo, a vznášelo destruktivní požadavky. Jak to takhle má jít dál? A tak jsme se rozhodli, že to ukončíme.“ Na otázku, jak to oni chtějí ukončit, řekl, že Mečiar "půjde od válu, počkejte si týden a uvidíte". To, co sliboval, se také stalo

Samozřejmě, že šlo o akci schválenou, ne-li řízenou prezidentem. A byla to akce státně sebevražedná. Násilné odstranění slovenského premiéra mohlo mít jen jeden důsledek: Mečiar se stal v očích Slováků národním hrdinou a Československo jako jeden stát Čechů a Slováků nebylo už možné ničím zachránit. Bezradný Václav Havel se o to nicméně pokoušel. Pořádal po českých a slovenských zámcích schůzky českého a slovenského politického vedení, které nikam nevedly. Situace se nezadržitelně sesouvala do beznaděje, a došlo to tak daleko, že na poslední dvě schůzky jsem byl pozván i já. První schůzka, které jsem byl přítomen, se konala na Slovensku. Zahájil ji separatistický moravský poslanec Bárta velkým projevem, z něhož vyplynulo, že na Moravě žije roztroušeně pár Čechů a jinak samí Moravané. Pak pohodlně usedl (jak už tomu osud chce, seděl vedle mne) a po nějaké době pohodlně položil hlavu na mé rameno. Nebylo mi to příjemné a odsedl jsem. Poslanec Bárta na to reagoval tak, že jak dlouhý, tak široký upadl na zem. Byl mrtvý. Jeho smrt jako by symbolizovala marnost vnitrostátního usmiřování.

Jenže symboly mají omezenou působnost a Václav Havel na ně nedal. Uspořádal ještě jednu, už poslední jízdu po českých zámcích. Jejím cílem byla Kroměříž. Zde se opravdu jednalo. Byl přítomen prezident, Klaus, Dubček a ze slovenské strany Ján Čarnogurský a František Mikloško. Jednalo se o to, jakou federální podobu má mít Československo. Překvapující bylo chování českých představitelů vůči Slovákům. Jak Václav Havel, tak zvláště Václav Klaus se k Čarnogurskému a Mikloškovi chovali jako k podřízeným úředníkům a předpokládali, že to, co oni řeknou, platí. Federace bude taková, jakou si ji česká strana přeje mít, slovenské námitky české státníky nezajímaly, i když bylo zřejmé, že podoba federace, kterou Slovákům vnutili, se stejně nepodaří uskutečnit.

Po těchto osobních zkušenostech mne deklarace slovenské suverenity 17. července nemohla překvapit.