Zaří 2004

Zastat se Edvarda Beneše?

Emanuel Mandler

V současné době spolu zápolí dvojí pojetí vyhnání Němců. První je oficiální a vychází z předpokladu, že vyhnání bylo determinováno. Zločiny nacistů, zrada sudetských Němců na republice a hrůzy války, zejména v Protektorátu Čechy a Morava, vedly k tomu, že česko česko-německé vztahy se dostaly do roviny, ve které soužití s Němci bylo nadále nemyslitelné a tzv. odsun byl nezbytností. Toto oficiální pojetí je také pojetím „lidovým“, podporuje je velká většina obyvatelstva.

Opoziční pojetí proti tomu popírá, že by odsun byl nadosobně určen, a tvrdí, že Hitler, nacismus a válka pouze vytvořily mimořádnou situaci, která byla příhodná pro extrémní český nacionalismus. Tato situace umožnila české nacionalistické politice, aby na základě kruté odvety viníkům i nevinným, to znamená konfiskací majetku a „odsunem“ učinila výrazný krok k vytvoření národního státu. „Opoziční pojetí“ se na rozdíl od oficiálních výkladů může vykázat množstvím dokumentů a faktů (jednání Čs. národní rady, Benešova cesta za Stalinem, tzv. Benešovy dekrety a mnohé další).

Proti tomu pojetí oficiální se sice opírá o faktografii, ale ta je vzhledem k vyhnání Němců obecná, popřípadě k němu má nezřetelný vztah. Takže oficiální „výklady“ pojednávají spíš o špatnostech Adolfa Hitlera, K. H. Franka a nacistů vůbec, než o motivech a průběhu vyhnání.

V době, kdy se otázka vyhnání Němců z Československa internacionalizuje (a po přijetí Česka do Evropské unie tomu nemůže být jinak), se mnozí autoři odchylují od oficiálního výkladu příčin tzv. odsunu. Skutečně, zdá se, že takový výklad těžko může být založen na neustále se opakujícím tvrzení, že sudetští Němci v Mnichově zradili Československo, že Němci okupovali naši zem a začali válku, že byla Osvětim, nelidské zacházení s východními Slovany… Je čím dál tím víc zřejmé, že tato argumentace vyhnání Němců neobjasňuje.

Pavel Kosatík se ve studii „Sen o životě bez Němců“ (v tomto čísle CS-magazínu, pozn. red. CS-magazínu) pokouší jít střední cestou. Od oficiální historiografie se liší množstvím i kvalitou faktografie. Neváhá citovat otřesně nacionalistické protiněmecké výroky českých politiků a publicistů z bezprostředně poválečné doby (Hubert Ripka, Jaroslav Stránský, Helena Koželuhová, Ferdinand Peroutka, Prokop Drtina, prezident Beneš a další) a v souladu s realitou uvádí, že nejostřeji se proti spolupráci s Němci na počátku okupace vyslovovaly odbojové skupiny, vojáci v domácím odboji a ještě více v zahraničí. Odmítá Benešovy projevy „z poválečné doby na téma odsunu“ a dodává, že dnes nad některými z nich, zvláště extrémními (proslulé „vylikvidování“, kolektivní vina) „je možné jenom žasnout“. Na druhé straně se k oficiálnímu pojetí Pavel Kosatík hlásí výběrem faktů, popřípadě jejich „obrušováním“. Pozastavím se u několika věcí, které považuji za důležité.

První z nich se týká národnostních poměrů při vzniku prvního československého státu a během jeho existence do nástupu Hitlera k moci. Kosatíkovo vylíčení vzniku republiky a jejího vztahu k Němcům v Čechách a na Moravě poněkud připomíná idylu. Ve vzniku samostatného československého státu lze ovšem – myslím že oprávněně – vidět množství pozitivních prvků (kupříkladu záchranu slovenského národa před maďarizací, vytvoření lepších podmínek pro rozvoj české společnosti), avšak nelze popřít prvky problematické a negativní. Česká historiografie to ráda dělá a Pavel Kosatík rovněž.

Vznik Československé republiky byl nepochybně jedním z uzlových bodů rostoucí česko-německé nenávisti, protože Němci byli k vznikajícímu státu připojeni násilím. Pavel Kosatík to sice uvádí (dokonce i s názvy čtyř provincií, které Němci v českém moravském pohraničí vytvořili), ale hovoří o tom náramně nonšalantně. To je vidět už na prvním odstavci jeho pojednání o vzniku Československa: „Se vznikem republiky v roce 1918 si národy vládnoucí a ovládaný, které žily v českých zemích, vyměnily místo. Češi správně tušili, že kdyby ústřední mocnosti, Německo a Rakousko-Uhersko, válku vyhrály, zasáhla by české území taková germanizační vlna, jaká neměla od Bílé hory obdoby. Sami se ke „svým“ Němců nechtěli zachovat stejně, ostatně to ani nebylo možné; zejména v prvních letech samostatné ČSR však jako by neměli na víc než na to, aby svým zacházením s Němci kopírovali starší, zrcadlově obrácený národní poměr v předválečném Rakousku.“

Vyjděme z tohoto citátu. Raději přejdeme větu o tom, že vítězství centrálních mocností by vedlo k nebývalé vlně germanizace – tato historická futurologie připomíná věštění z koule (podobně jako tvrzení oblíbené v Německu, že rozpad Rakouska-Uherska vedl k druhé světové válce). Německá převaha v českých zemí vyplývala z toho, že české země byly před první světovou válkou součástí rakouského Předlitavska (k němuž většina obyvatel neměla ještě na počátku války záporný, natož nenávistný vztah). Při veškerém obrozeneckém toužení po soudržnosti Slovanstva se Češi v 19. století necítili součástí nějakého dalšího, vyššího národního celku. Výrazně k tomu přispěl jazykový charakter vzniku a existence středoevropských národů. Právě tak však přispěl k tomu, že Němci usídlení v českých zemích se považovali za součást německého národa – tehdy zejména rakouské „větve“. Připojením k novému československému státu byli od „svého“ národa odděleni. České zacházení s Němci tedy nekopírovalo zrcadlově obrácený poměr v předválečném Rakousku, nýbrž bylo založeno na národnostním násilí.

Pavel Kosatík je kamufluje: „Vláda“ /pozn.: pražská/ „poslala do pohraničí vojsko, srážky pak poznamenaly celý rok 1919 a na obou stranách v nich zahynuly desítky lidí.“ Nebylo tomu tak, desítky lidí nezahynuly na obou stranách, nýbrž na německé straně; vojsko a policii měla jen pražská vláda. Ale ještě významnějším aktem nacionálního násilí bylo, že Němci v českých zemích se začleněním do jiného, cizího státu dostali do postavení podřízeného národa. Bylo to zakotveno v ústavě z roku 1920, která znala pouze jeden státotvorný národ a to byl „československý“.

O čechoslovakismu (tedy o ideologii jednoho národa českého a slovenského, který měl být silnější protiváhou Němcům a Maďarům) se Kosatík vůbec nezmiňuje. A přitom na této fikci, která se neuskutečnila, dosti záleželo. Oficiální řeč byla „československá“, během dvacátých let museli z ní všichni státní zaměstnanci složit zkoušku, což stálo třicet tisíc německých státních zaměstnanců existenci. Pavel Kosatík se o tom nezmiňuje a nezajímá ho ani pozemková reforma, která byla důležitá tím, že na úkor velkých vlastníků půdy rozdělila na 700 tisíc ha půdy drobným žadatelům, z nichž naprostá většina byli Češi.

Kdyby neexistoval Emanuel Rádl, mohli bychom si myslet, že se tehdy nedalo uvažovat jinak než v duchu tohoto vichru mimoosobního nacionalismu, jak to naznačují Kosatíkovo formulace: „Za nemožné bylo také po skončené válce pokládáno, aby se území poraženého Německa připojením Sudet zvětšilo…“ „Za samozřejmé se pokládalo, že výkon státní správy v německých oblastech bude svěřován důvěryhodným českým osobnostem…“ Jenže Emanuel Rádl už v polovině 20. let viděl, že česko-německý antagonismus může vést k rozbití ČSR, takže otázka opravdová zní, proč to neviděl žádný český politik?

Odpověď je jednoduchá, neměli jsme tehdy politika (politiky) takového formátu, který by se vážně zamyslel nad tím, co se stane, až se Německo zotaví z válečných ran, jak budou reagovat sudetští Němci na existenci silného německého státu. Po válce nikdo nemohl vědět, že to bude právě Hitlerovo Německo. Přestože to sudetské Němce neomlouvá z toho, že se spojili s Hitlerem, je třeba mít na zřeteli, že jakýkoli prosperující velký německý stát by nacionálně utlačené sudetské Němce vždycky lákal do rámce svých hranic.

Nechci tu uvažovat, co by se stalo, kdyby..., podstatné je, že žádné kdyby jako alternativa Mnichova pro Němce z Čech a Moravy neexistovalo. A tak se stalo to, co se stalo. Pavel Kosatík považuje za prokletí česko-německé politiky před nástupem Hitlera okolnost, „že se oba národy nedobraly řešení, jež by bylo založeno na vzájemné důvěře.“ Zapomněl přitom dodat, že takové řešení ve státě, v němž „měl vládnoucí národ československý (?) výsadní postavení nad menšinami, které se mohly domáhat svých práv jen jako jednotlivci, nikoli jako členové jinonárodního celku“ by muselo vycházet z české strany. V české politice však po založení Československa nacionalismus spíš sílil, než slábl, a možnost takového řešení, o kterém mluvíme, byla zřejmě akademická. Při svém výkladu autor rozdělil zodpovědnost rovnoměrně na obě strany. Avšak zodpovědnost vládnoucího národa je vždy mnohem větší než národů potlačených.

Proto je také velmi problematický Kosatíkův závěr, jímž dospívá k otázkám souvisejícím s odsunem: „Fatální proměnu v českém soužití s Němci v jednom státě rozbil Mnichov, okupace Československa v březnu 1939 a také chování sudetských Němců v protektorátě, kteří v jeho správě zaujali významná místa.“ To by byla pravda, kdyby v tomto tvrzení nechyběly další skutečnosti, mimo jiné jednání české exilové opozice v čele s prezidentem Benešem, vytvoření zárodečné jednotné vlády (Národní fronta) a vojenská i ideologická blízkost Sovětského svazu. Autor dovedně vynechal vše, co nedělali Němci, ale buď Češi sami, nebo jejich napříště nejvěrnější spojenec a ochránce, Sovětský svaz.

A tak se Pavel Kosatík pustil do zcela konformní obhajoby Edvarda Beneše: „Dnes se autorství myšlenky odsunu v onom způsobu a rozsahu provedení, jak k němu po válce došlo, většinou připisuje Edvardu Benešovi. Neprávem. (…) Ve skutečnosti však exilový prezident k podporovatelům myšlenku odsunu v jeho radikální formě nepatřil – stal se jím až v posledních dvou letech války, kdy v té věci vycítil podporu velmocí, zejména Sovětského svazu.“ Jistě, na počátku okupace Edvard Beneš na rozdíl od domácích odbojových skupin (Pavel Kosatík se zřejmě nemýlí, kdy přičítá jejich radikalismus zejména bývalým vojákům) byl podstatně střízlivější. Vždyť to byl diplomat, člověk znalý mezinárodní situace, a podle ní také uzpůsoboval program svůj a české londýnské vlády. Ve známé depeši pro Ústřední vedení odboje domácího z 8. září 1941 (toto datum není z posledních dvou let války!) uvádí, že je třeba mít dva programy: a) maximální: zachování historických hranic při vystěhování všech Němců, b) minimální: zbavení se aspoň milionu Němců za cenu každou…“.

Edvard Beneš vyvinul značné, v podstatě zdařilé úsilí o to, aby získal podporu velmocí antihitlerovské koalice pro tzv. „transfer Němců“, a to pokud možno podle maximálního programu (v rámci tohoto úsilí je také třeba vidět atentát na Heydricha). Samo o sobě by mu to ještě nezajistilo „autorství myšlenky odsunu v onom způsobu a rozsahu provedení, jak k němu po válce došlo…“. Pavel Kosatík – a nejen on – se velmi mýlí, když Edvardovi Benešovi toto autorství upírá.

Některé Benešovy výroky (vylikvidování Němců, konečné řešení a další) jsou již dnes dost známé. Ale v nich nespočívá uvedené Benešovo autorství. Dovede nás k němu terminologie, na jejímž základě byli Němci z Čech a Moravy vyhnáni (dnes se už nepoužívá) a její zdůvodnění. Nejpozději od začátku roku 1942 Edvard Beneš došel k závěru, „že v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoazie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální.“ (Dr. Edvard Beneš, Paměti). Do konce následujícího roku tento projekt důkladně promyslel. Vyhnání Němců mělo být významným základem velkolepé národní a sociální akce. Majetkové konfiskace (v případě Němců všeho jejich majetku, v případě Čechů velkých vlastníků a kolaborantů) mohou být po válce nejsnáze provedeny revoluční cestou. Tak se mohla maximální varianta „odsunu“ Němců zalíbit jak českým komunistům, kteří dosud váhali připojit se myšlence plošného odsunu, tak soudruhu Stalinovi.

Záznamy jednání Dr. Edvarda Beneše v prosinci 1943 se Stalinem a Molotovem ukazují mimo jiné proměnu dr. Edvarda Beneše z občanského politika v revolucionáře (nezměnil se po válce, jak se domnívá Pavel Kosatík, takový už byl za války). Jeho revoluční pojetí získalo mocnou podporu Stalina (a v důsledku toho i českých komunistů). Komunisté byli zpočátku podle návodů Kremlu umírnění a tím spíše vytvořili se stranami v londýnském exilu vládu „Národní fronty“ a takřka geniálně rozvinuli Benešův revoluční projekt v program (Košický vládní program).

Byl to revoluční program, právě tak jako jsou Benešovy výroky z roku 1945 výroky revolucionáře. Revolucionáři „likvidují“, to je zřejmé a nepřijde jim to jako špatné (jak o tom hovoří Pavel Kosatík), nýbrž jako samozřejmé. Násilí, které se stalo po válce, má na svědomí revoluční Národní fronta jednota politických stran, která by bez Edvarda Beneše neexistovala. Tehdy nevadilo, že české politické strany jsou revoluční (Československo bylo navíc dobrovolně, ale vazalsky vázáno na Sovětský svaz), revolučnost byla svazována v jeden uzel s kontinuitou poválečné situace s první republikou, což je sice (ta kontinuita) absurdní, ale česká politika z této absurdity vycházela. Ještě v roce 1968 historici (Karel Kaplan, Jan Křen) hovoří o poválečné národní a demokratické revoluci, a to v pozitivním smyslu.

Dnes by revolučnost poválečné politiky vadila a historici a publicisté místo aby ji analyzovali, většinou ji všelijak omlouvají. Viz Pavel Kosatík: „Problémem Benešovy ´odsunové´ argumentace bylo, že její těžiště přenesl z politické oblasti do sféry morálky. Běžný politik hledá, co se jeho národu vyplatí, a podle toho pak formuluje program a hledá cestu k jeho splnění. Benešův styl uvažování byl jiný. Němci se k nám zachovali špatně, a my tedy máme právo odvety. Takový způsob myšlení je ve světové politice mnohem méně obvyklý, než se ještě dnes v českém prostředí zdá…“

To co tu autor píše o Benešově způsobu uvažování, je ovšem jenom pozlátko revolučního myšlení. Je zcela běžné, že revoluce přenáší politiku do oblasti morálky. Za revoluce často morálka přímo politiku nahrazuje a už to samé přináší velké oběti (morálka nestanoví hranice trestů, morálka se pyšní zásadami a snadno – jako to bylo po válce – lze s odvoláním na morální zásady nahradit individuální vinu kolektivní vinou). A nadto, což je dnes groteskní, ale logické, ve skutečnosti přemýšlel Edvard Beneš méně moralisticky: „My musíme v této válce zvětšit své etnografické hranice… Co nám pak pomůže, když budeme mít na počet víc obyvatel, ale budou to lidé nespolehliví. Jednou pro vždycky musíme získat víc prostoru pro své lidi. A to je možné jen válkou. Taková příležitost jako dnes se nám zase dlouho nenaskytne.“ (Záznam kancléře Smutného.)

Podle Pavla Kosatíka když se v českém myšlení po roce 1945 „zafixovala představa, že odveta je normální, a nikoli trapný způsob politického jednání, úroveň celého českého veřejného myšlení se tím zřítila o několik pater níž.“ Zbývá doplnit, že toto zřícení bylo důsledkem i výsledkem revoluce – vyhnání Němců především – a že je zapotřebí vidět je v historických souvislostech. Na podnět prezidenta Beneše je česká politika připravovala už za války a v roce 1989 je politika i většina obyvatelstva převzaly.

Ovšemže dnes není naše společenská a politická situace „revoluční“. Ale revoluční „zřícení“ nebylo napraveno a nepříznivě ovlivňuje život české společnosti. Napraví se jenom tak, když se nebudeme bát hovořit bez obalu o vyhnání Němců a jeho příčinách.