Zaří 2004

Děsitel

Vlastimil Marek

K následujícímu zamyšlení mne vyprovokovala útlá knížečka „O televizi“. Naprosto souhlasím s celou řadou postřehů francouzského sociologa Pierra Bourdieua na téma novináři, televizní zpravodajství atd. (Výhrady by se daly vznést vůči jistě náročnému, leč přece jen kostrbatému překladu, např. „Je nutné hájit podmínky produkce, nezbytné proto, aby se univerzále vyvíjelo a zároveň je třeba pracovat na obecném rozšíření přístupu k univerzále – tak, aby čím dál více lidí splňovalo podmínky nepostradatelné pro osvojení si univerzále...“, str. 63.)

Bourdieu si v roce 1996 (kdy s touto přednáškou vystoupil v televizi a následně ve Francii vyšel její přepis v knižní podobě) proti sobě poštval celou řadu „slavných“ francouzských novinářů např. tvrzením, že: „Novináři z nedostatku odstupu nezbytného pro reflexi hrají roli hasiče zakládajícího požár. Mohou přispívat k vytvoření události… a pak kritizují ty, kteří přilévají olej do ohně. Pak jako správní humanisté odhalují to, co sami pomohli vytvořit, a odsuzují výroky těch, kterým k manipulaci dále poskytují své nejlepší nástroje…“ (str. 61).

Knížečka vyšla v roce 2002 v nákladu pouhých 1000 kusů (Doplněk, Brno), takže není k dostání, ale měl by si ji povinně vypůjčit v knihovně a přečíst každý, koho současná plytkost a prodejnost televize a novin znepokojuje.

Mně rezonovalo tvrzení, osvětlující také stále větší prodejnost (korupci) nejen novinářů: „Jestliže jsou vědecká, politická, literární pole ohrožována nadvládou médií, je to proto, že uvnitř těchto polí jsou lidé, málo ocenění z hlediska specifických hodnot pole, nebo ti neúspěšní, nebo ti, kdo jsou na cestě se jimi stát, v jejichž zájmu je hledat ocenění mimo své pole (rychlá, předčasná a jepičí ocenění), protože je nezískali uvnitř, a kteří to navíc mají dobré u novinářů, poněvadž je neděsí (na rozdíl od nezávislých autorů) a jsou připraveni splnit jejich požadavky.“

Jinými slovy (omlouvám se, paní překladatelko Obrtelová, za volný překlad překladu), v novinách a zvláště v televizi jsou za „odborníky“ výhradně jen ti, kteří mezi odbornou komunitou moc úspěšní nejsou, a tak kolaborují a v masmédiích říkají, co se od nich chce. Oni totiž své žurnalisty nebo TV-moderátory neděsí, a proto jsou tak známí a slavní a využívaní.

Slovo „neděsí“ jsem v citátu zvýraznil, protože vystihuje situaci, která panuje v našich luzích a hájích také ohledně přirozených porodů a mé knihy Nová doba porodní (ale týká se to i knih Tajné dějiny hudby a Hudba jinak). Vraťme se k výše uvedené větě ze str. 61 a nahraďme slovo novináři slovem „porodníci“ a za slovo událost dosaďme „porodní komplikace“: opět dostaneme přesný popis současného porodnictví.

Věci, které ve svých knihách a fejetonech popisuji, normální (médii do příjemné konzumace ukolébané) lidi a porodníky a novináře a redaktory v novinách a časopisech a nakladatelstvích a pracovníky v různých nadacích, a pedagogy na zdravotnických školách a přednášející na lékařských fakultách (a oficiální muzikoterapeuty a pedagogy přednášející muzikoterapii na pedagogických fakultách) děsí. Nechtějí vidět a slyšet. Navíc vědí, že mám dostatek argumentů na vyvrácení jakékoliv jejich námitky, a tak raději hrají mrtvé brouky.

O knize vyšla jen jedna zmínka v časopise, který vydává sám vydavatel (a pouhé oznámení v několika ženských časopisech, kde má známé). Jinak nikdy nikde nic. Ani jedna recenze. Ani jeden protest. Na tiskové konferenci si ji vzalo asi šedesát novinářů. Osobně jsem rozdal dalších dvacet dva knih. Nic. Ticho po pěšině.

Ještě než jsem knihu dokončil, tak jsem osobně obešel několik nadací, proslavených svou charitou ve prospěch handicapovaných dětí, s jednoduchým návrhem: „Vydáte ročně stamiliony korun na péči o porody poškozené dětí. Věnujte promile z této částky na osvětu a prevenci. Vydejte brožurku, která nastávajícím maminkám vysvětlí úskalí medicínského a výhody přirozeného porodu – a nebudou se rodit handicapované děti.“ Vždy jsem byl zdvořile odmítnut slovy: „To nejde, my máme plán akcí na roky dopředu a váš námět se nám nehodí.“

Kdyby se jednalo o mne osobně, mávl bych rukou. Nejde přece o mé osobní ocenění. Jsem zvyklý, že to ostatním dojde až za nějakou dobu a vždy jsem býval „nezávislý“. Když jsme hrávali za totality, tím nejlepším potvrzením skutečné kvality ilegálního koncertu byl výslech. Bylo nám tehdy jedno, že si nás poslechlo, na jediném možném koncertu (který jsme půl roku nacvičovali), jen několik desítek nadšenců. Tzv. world music jsem hrál deset let předtím, než se tomu začalo říkat world music. Meditovat jsem začal počátkem 70. let, a na knížečku o floatačních vanách a Sheldrakeovi z roku 1984 zareagovali Češi až v roce 1992. Atp.

Nepálí mne tedy, když se někdo dostane ke knize o tajemství hudby (která ho nadchne a pozitivně změní jeho život) ve třiceti letech nebo o deset let později: je to je jeho věc a šance a aspoň je lépe motivován. Znám babičku, která se tak nadchla pro hru na africký buben, že nakazila celou rodinu a dnes bubnují i dědeček a snacha s vnoučaty.

Jenže tady jde o 140 000 žen, které jsou každý rok těhotné, a téměř 100 000 z nich nemá vůbec žádné informace o možnostech a hlavně výhodách přirozeného porodu (a 50 000 z nich raději potratí, a ty ostatní jsou pak bezbranné loutky pod rukama mužů, kteří považují těhotenství za nemoc a léčí je operativním porodem).

Pravidelně mi totiž mailují různé nešťastné maminky, které se ptají, co mají dělat s dítětem, které se narodilo traumatizováno porodem. A že se dostaly k mé knize až po porodu, a kdyby ji četly předtím, zcela jistě by se zařídily a zachovaly zcela jinak.

O knize se totiž neví. Vydavatel říká „Vaše knihy se prodají, pane Marku, není třeba dělat jakoukoliv propagaci!“, ale v knihkupectvích ji mezi ostatními tituly najde jen ta, která hledá. Tedy ta, která o ní již odněkud ví.

Tak vida, jsem tedy, a přiznávám, že rád, děsitel. A nejen na poli porodnictví. Vím o středních zdravotnických školách, kde učitelé vyškrtávají žákům ze seznamů literatury mé knihy. Asi jsem (nepřímo) vyděsil i pedagogy na ostravské pedagogické fakultě, kteří ještě loni podobně dávali do klatby mé knihy o hudbě a letos vůbec nepřipustili k obhajobě disertační práce jednu paní učitelku, která v pouhé jedné z deseti kapitol své práce o různých terapiích psala o hudbě new age a hojně mne citovala.

Do různých těch Nov a Prim mne přestali zvát již před lety, protože jsem pro téma, na které mne zvali, vždy požadoval ne dvě minuty mezi cvičenými opičkami a ještě cvičenějšími zpěvandulemi, ale alespoň dvacet minut a připraveného moderátora. Do soukromých rozhlasových stanic mne nezvou, protože jsem v jedné „frekvenci“ před lety prohlásil, že většina hudby, kterou vysílají soukromá rádia, je zdraví škodlivá.

Vážení výše zmínění vyděšení, děsíte se nad nesprávným hrobem. Když vás tak děsí pouhý posel úděsných zpráv, jak vás asi vyděsí a budou šokovat jevy a situace, které on jen popisuje? Dříve nebo později se s nimi potkáte a budete muset otevřít oči a zděsit se.

Je to totiž opravdu děs, co se stále, přes vzletné řeči a optimistické prospekty, děje ve většině našich porodnic, vážení, a nikdo před tím neutečeme: poškození (dohody neschopní a ke korupci kdykoliv náchylní politici, úplatní a zbrklí i zbabělí policisté, stále agresivnější násilníci, k zoufání netolerantní šéfové, kteří neumějí jednat s podřízenými, necitelní a státní rozpočet bezostyšně zatěžující bankéři, zůstávající bez potrestání, ale i obyčejní malí čeští chytráci, kteří se zbaví vyjetého oleje tajně na louce a mají u toho pocit vítězství) nás obklopují čím dál víc a náš svět vypadá podle toho. Je to děs, vážení, a v Česku ještě děsivější než jinde v Evropě.

Naši „vyděšení“ novináři a „odborníci“ raději dělají mrtvé brouky a odmítají o tom psát či to dokonce změnit (a nejde o peníze, chce to prostě přiznat chybu a najít odvahu změnit přístup). A co vy? Budete raději v televizi (a v rozhlase) sledovat besedy odborníků, kteří kolaborují, a tedy vybírají a říkají ochotně, plynně a krátce to, co chtějí moderátoři (a majitelé TV-stanic) slyšet, a ne to, o co ve skutečnosti jde?

Bourdieu cituje Platona, který tvrdil, že jsme loutky v rukou Boha. Dnes jsme loutky v rukou televizí a porodníků a jiných odborníků. A pak že pokrok neexistuje. Mimochodem, onen porodník, který loni v září utrhl novorozenci hlavičku, zůstal bez trestu. Nebylo shledáno zanedbání.

Bububu. To jsem ale výkonný děsitel, co?