Zaří 2004

Evropské aikido

Vlastimil Marek

„Nenávistné, ale také lítostivé komplexy činí starý kontinent stále více bezbrannějším“, napsal Emanuel Mandler ve svém článku nazvaném „Evropa na pochodu do zkázy“ (MF Dnes 31. 7. 2004). Není ani první, ani poslední, kdo se zamýšlí nad současnou situací Evropské unie malomyslně a negativně. Nevidí východisko, protože je v zajetí starých myšlenkových paradigmat. Výsledkem pak je, že vyčítá evropskému humanismu jeho tendenci pojetí světa „bez násilí“, a křesťanské církvi církevně náboženský sentimentální postmodernismus (Svatý otec lituje všeho násilného a netolerantního, co katolická církev od počátku provedla), že „se tak církev vyvazuje z dějin, které byly odjakživa násilné a netolerantní,“ nebo že „evropská civilizace přestává být naší a stává se nám lhostejnou.“ A nakonec dochází k závěru, že „v Evropě se šíří pacifismus, který může Západ zničit.“

Pan Mandler (*1932) píše celý svůj život, a v období totality jsem si jeho články četl docela rád, ale při vší úctě k jeho píli teď musím konstatovat, že se v posledních letech stal tak trochu obětí svého komentátorského stylu oponovat, oponovat, oponovat.

Jazyk je past a slovo návnadou. Každý proces ve světě lidí se dá vyložit na tisícero způsobů. Když žijeme ve světě, ve kterém i u nás značný počet důchodců zvládl dálkové ovládání svého televizoru a základní funkce mobilu jak to, že titíž tvrdošíjně lpí na takovém vidění světa a myšlení, které odpovídá době před dvaceti či třiceti lety? Svět se změnil a mění a současné problémy vyžadují především jiné otázky a jiné přístupy.

Předpokládat, že když má pštros peří, musí automaticky i létat, protože každý pták který má peří létá, je stejně nesmyslné, jako věřit, ze Země je placatá. Naznačuji, že do sebe brilantně zapadající racionalita a „logika“ jednotlivých tvrzení, kterými pan Mandler vyvozuje své stesky a závěry, vycházejí z falešných předpokladů, a ve svých důsledcích je proto nakonec naprosto scestná. Před Kopernikem (a dlouho po něm) zcela jistě vycházely stovky velmi brilantně sepsaných pojednání, dovozujících, že Země je placatá.

Příklady třeba potáhnou: „Chybou zpravodajské komunity bylo, že nedostatečně povzbudila své analytiky ke zpochybnění předpokladů“, píše se překvapivě sebekriticky ve zprávě amerického senátu o omylech CIA před iráckou válkou. Většina našich politiků, ministrů, novinářů a ale i filozofů, lékařů, porodníků, architektů a úředníků také tvrdošíjně vychází z dávno překonaných předpokladů, ale kromě dvou z nich (profesor Matějček za propagaci umělé výživy v 60. letech a primář Kavan nedávno za medicínské porody) jsem nikdy nikoho neslyšel, že by přiznal svůj omyl a přihlásil se k zodpovědnosti.

Každý jednostranný pohled má své meze, a člověk musí být realista, ale obávat se, že nenásilím se řítíme k neexistenci, vypovídá o velmi jednostranném a spíše zcela nepochopeném významu slova nenásilí. Tak jako buddhistický termín šunyáta, který se překládá jako nicota, prázdnota, není smrt a zánik všeho (jak si dodnes myslí naši novináři a materialisté), ale spíše něco, co se podobá fyzikálnímu pojmu kvantové vakuum (ve kterém a ze kterého pak potenciálně vznikají celé vesmíry), tak ani nenásilí, pane Mandlere, není bezmocné čekání na smrt.

Buddhističtí mniši tento problém vyřešili již před mnoha staletími, když se ve válečných dobách naučili bránit, aniž k tomu potřebovali zbraně a zabíjení (a i malí kluci dnes z filmů vědí, že existuje klášter Šao lin). Buddhista nezabíjí, ale také se přece nenechá jen tak zabít.

Pomohu si příběhem ze života: před třiceti lety se vracel americký mistr světa v aikidu tokijským půlnočním metrem do svého hotelu (doma ho kamarádi neustále popichovali, ať jim tedy ukáže, jak přeprat celou hospodu, když má ty medaile, a on v koutku duše stále toužil po nějaké takové příležitosti). V tom do metra přistoupil velký opilý Japonec s láhví saké, domácí rýžové kořalky, v ruce a sedl si rovnou vedle těhotné ženy a začal se k ní naklánět. Američan si uvědomil situaci a řekl si v duchu: „Teď! Teď mám příležitost dokázat světu a sám sobě, že jsem skutečný mistr aikida a každého přeperu! Jak se jí dotkne, vyrazím!“

V tom se ze sedadla naproti naklonil jakýsi bělovousý děda, poklepal opilce po rameni a zeptal se: „To saké vám vařila žena?“ Opilec se zarazil, klesl na lavici a mezi vzlyky prozradil, že ten den mu umřela žena a to saké bylo skutečně to poslední, co mu uvařila.

Američanovi v ten moment došlo, co mu jeho mistr celá léta stále opakoval: „Skutečné vítězství není v boji, ale to před bojem“. Zatímco hladina jeho mysli byla rozbouřena a zakalena touhou někoho přeprat, tedy egoistickým a v důsledku toho i krátkozrakým a neadekvátním přáním, hladina mysli dědy byla rovná jako zrcadlo, nepředpojatá, soucitná, a to mu umožnilo jaksi „slyšet“, co je za agresivitou opilce.

Aikido je dokonalá, transformativně sebeobranná disciplína. Člověk ho může začít cvičit, třeba protože se chce pomstít nějakého rváči, ale za pár měsíců či let výcviku ladně kruhovým využívání energie útočníka zjistí, že ne vztek a agrese, ale vnitřní klid a mír, a hlavně tolerance a soucit jsou těmi disciplínami, které skutečně mění svět. A pak ani ho nenapadne jít někoho přeprat.

Mysli (nejen) našich politiků jsou exemplárně rozbouřeny touhami přeprat, urvat, ukořistit, využít a k agresivitě ani v parlamentu nemají daleko. Agresivita je ovšem vždy jen vnější maskou bezmoci, neschopnosti vyrovnat se v tu chvíli pro toho kterého člověka neřešitelnou situací.

Jak na individuální, tak na společenské rovině potřebujeme zvládnout emoce. Potřebujeme jako sůl naučit se „slyšet“, co je za agresivitou souseda, šéfa, partnera, nebo politického oponenta, militantního muslima či teroristy. Potřebujeme tedy nejprve poznat a zvládnout sami sebe, a pak se naučit „slyšet“ co se děje v tom druhém, jiném. Potřebujeme se tak naučit soucitu a toleranci. Potřebujeme objevit a cvičit „evropské“ aikido.

To není lítostivý komplex, pane Mandlere, ani cesta do zkázy, ale jediná možná cesta ke skutečnému řešení problémů.