Zaří 2004

Spisovatel, který splnil slovo - Gustaw Herling-Grudziński

Josef Mlejnek

Polský esejista a prozaik Gustaw Herling-Grudziński byl svědkem i aktérem poryvů 20. století. Nedávné vydání souboru povídek Gustawa Herlinga Grudzińského v pražském nakladatelství Academia je dobrým důvodem k ohlédnutí se za tímto skvělým tvůrcem, jenž by se letos dožil pětaosmdesáti let.

Se jménem a občas i s hlasem polského exilového spisovatele Gustawa Herlinga-Grudzińského jsme se po dlouhá léta mohli setkávat výlučně na vlnách polského vysílání Rádia Svobodná Evropa, kde také občas bylo slyšet četbu úryvků z jeho Deníku psaného v noci. Jeho slova často byla - obzvlášť v období neblaze proslulého "mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením", tedy v čase takzvané politiky détente - povzbuzující protiváhou k tehdejšímu hýření optimismem obzvlášť na československých vlnách Svobodné Evropy. Po smrti Ferdinanda Peroutky totiž vznikla v "naší" redakci RFE nezacelitelná mezera a komentáře, jejich autoři by dokázali vidět "za (geopolitický) roh", se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Výjimka v tvorbě galejníka

Polský spisovatel a esejista Gustaw Herling-Grudziński se narodil 20. května 1919 v Kielcích jako čtvrté dítě svých rodičů. Rodina byla židovského původu, polsky patriotická. Druhá část spisovatelova příjmení podle rodinné tradice souvisí s přezdívkou jeho praděda z dob, kdy se v roce 1863 zúčastnil takzvaného Lednového povstání proti Rusům.

V období mezi dvěma světovými válkami, do kterého spadají Herlingovy literární počátky, vystudoval polonistiku na Piłsudského univerzitě ve Varšavě. Po rychlé porážce polské armády při dělení Polska, jež se dělo dle plánů Ribbentropa a Molotova, se zapojil do podzemního odboje. Avšak už v březnu 1940 padl do rukou NKVD a byl odsouzen k pěti letům pobytu v gulagu. Nicméně roku 1942 si hladovkou vynutil propuštění a mohl vstoupit do polské armády, která se složitě formovala na Středním východě. Účastnil se mimo jiné bitvy o Monte Cassino v roce 1944. Po válce žil v Římě, léta 1948-1952 strávil v Londýně, poté odjel do mnichovské redakce Svobodné Evropy.

O čase prožitém v gulagu, konkrétně v Jarcevu u Archangelska, hovoří kniha Jiný svět. Vyšla nejprve anglicky v roce 1951, s předmluvou sira Bertranda Russella. Stihla ji však zprvu podobná nepřízeň jako díla George Orwella. Teprve později se dostala do obecného povědomí a vyšla v desítkách jazyků (v roce 1994 také česky). Podoba této knihy se pozvolna utvářela v autorově mysli již během války a v poválečném období. Pak ji napsal lehce: "Na Jiný svět mi stačil necelý rok, téměř jsem nemusel škrtat. Takovou lehkost psaní jsem už nikdy potom nezakusil. Patřím přitom mezi spisovatele, které svého času označil za galejníky sám vrchní galejník Gustave Flaubert."

V Kafkově městě

České vydání knihy Jiný svět bylo roku 1995 pro autora záminkou k první návštěvě Prahy. Předtím ji už jednou navštívil, ale pouze obrazně, v povídce Kafkova Praha, jejíž vypravěč se měl účastnit odhalení pamětní desky Franzi Kafkovi v americkém velvyslanectví; mělo se tak stát v červnu 1976. Neinformovaný čtenář by text nejspíš považoval za literaturu faktu, kdyby autor v závěrečné poznámce nevysvětlil, že vše je tu fikce. Také jeho pozdější beletristický text - Blahoslavená svatá - inspirovaný srbskými masakry v Bosně z počátku devadesátých let, mnozí četli jako reálný raport.

Herling přiznával, že po vydání prózy o Kafkově Praze měl "prapodivné telefonáty" a že po Blahoslavené svaté se jej čtenáři dokonce ptali, kde je pohřbena, aby jí mohli klást na hrob květiny. Křížení autobiografické a ryze prozaické konvence občas vytýkali jeho textům polští kritici; jisté je, že ono zcela nekonvenční křížení u něho nebylo dílem libovůle, či dokonce snahy o líbivost nebo senzaci. Herlingovým prózám je cizí řemeslná virtuozita hyperpsavých mistrů literatury faktu. Jestliže bychom Herlingovy texty klasifikovali jako "magický hyperrealismus", pak tak činíme s důrazem na magickou stránku a s výhradou, že jsou prosty oné studené kopistické strnulosti, jež byla typická pro hyperrealismus, tedy výtvarný směr ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.

Je pouze škoda, že se znalec a obdivovatel díla Franze Kafky nechal při zápiscích ze své jediné návštěvy Prahy až příliš ovlivnit povrchní mytizací Angella Marii Ripellina zvané "magická Praha". Ta je totiž dílem literáta pro literáty a Herling "čistokrevným" literátem nikdy nebyl.

Hlavně že jsme Poláci?

Při své pražské návštěvě v roce 1995 - Herling tehdy přijel s manželkou a dětmi - mi poskytl rozhovor, který vyšel v revue Střední Evropa. Chvílemi jsme stihli hovořit i mimo "protokol". Utkvěl mi v paměti jeho mírný, vlídný, leč rozhodný hlas svědka epochy a tvář, v níž se zrcadlila bloyovská "rovná duše stvořená pro přímá utrpení", která však své utrpení nekřičí na střechách, natož po pavlačích. V Jiném světě koneckonců Herling svědčí výlučně o utrpení těch druhých. Hovořili jsme o tom, jak se v Polsku i v Česku rozmáhá nacionalismus, což není zdaleka jen kyvadlový následek internacionalistického jha. Jestliže totalitní ideologie vyviňovaly své stoupence z klasického rozlišování dobrého a zlého a předem ospravedlňovaly jakékoliv zločiny spáchané jménem spásného utopického projektu, mělo by nyní někdejší komunisty chránit časté vyslovování nacionalistických šiboletů? Adamu Michnikovi a Tadeuszi Mazowieckému v tom pětadevadesátém roce Herling vytýkal přepych kompromisu s rozpadlou a bezzubou komunistickou mocí i rozhodnutí učinit "tlustou čáru" za minulostí na základě společně sdílené "polskosti" zúčastněných. Michnik odpověděl, že Herling žil po léta v cizině, a nemohl tedy prý vidět věci v celé jejich složitosti. To je pouze "poloviční" argument, protože právě odstup od událostí je spíše výhodou. Současná politická krize v Polsku dává spíše za pravdu Herlingovi...

Dobře to viděl

Byl v každém případě důsledný. Nejvyšší polské státní vyznamenání, Řád bílého orla, odmítl před osmi lety přijmout z rukou prezidenta Kwaśniewského, bývalého ministra v Jaruzelského vládě. Ministr zahraničí Bronislaw Geremek musel Herlingovi řád předat v Itálii, kde ten od konce roku 1955 žil.

Zpočátku se tam necítil dobře; připadal si ztracený, odsunutý na okraj. Usadil se v Neapoli, protože se oženil s dcerou filozofa Benedetta Croceho Lydií (první Herlingova manželka, malířka Krystyna Domańska, spáchala několik let předtím sebevraždu). Herlingův přítel a překladatel do italštiny Francesco Cataluccio říká, že si Herling svého tchána cenil nejen jako filozofa a odpůrce fašismu, ale že ho Croce v próze ovlivnil souborem svých povídek z dějin Neapole - byla to první kniha, kterou četl v italštině.

Po léta spolupracoval s polskou exilovou revue Kultura, kterou spoluzaložil s Jerzym Giedroyćem, avšak nechtěl se přestěhovat do Paříže, kde redakce sídlila. Giedroyć v měsíčníku Kultura soustředil mimořádné osobnosti - vedle Herlinga to byli například Józef Czapski, Witold Gombrowicz, Czesław Miłosz. Deník psaný v noci, jehož součást tvořily i delší prozaické útvary, začal Herling vydávat počínaje sedmdesátými lety, po smrti Witolda Gombrowicze tím vědomě navázal na jeho legendární deníky. Česky vyšly dva výbory Herlingových povídek: Ostrov a jiné prózy (2000) a Benátský portrét a jiné prózy (2004).

Kompletní české vydání by zasloužil Deník psaný v noci; zatím vyšel jeden svazek, v roce 1995, zahrnující léta 1989-1992. Deník psaný v noci svědčí o svém autorovi nejen jako o vynikajícím znalci polské a světové literatury - zmíněný Cataluccio například zdůrazňuje a obdivuje jeho schopnost nahlížet "ruskou kulturu bez politických brýlí" - ale také jako o předvídavém komentátorovi událostí netoliko v Polsku či v Itálii, nýbrž i ve světové politice v poslední čtvrtině minulého století. A neudálo se toho zrovna málo!

Čekání na pokračovatele

Při rozhovoru z roku 1995 se mi Herling svěřil, že má dost naspěch, protože je mu už víc než sedmdesát pět let: pracoval tehdy na souborném vydání svého díla v rodném Polsku. Zemřel o pět let později. Smrtí, o níž lidé říkají (ale lidé málokdy vědí, co říkají), že je "krásná" - odešel ve spánku, v noci ze 3. na 4. července 2000.

Deník psaný v noci po něm zůstal i jako výzva. Doufal jsem, že se někdo - podobně jako on před třiceti pěti lety po smrti Gombrowicze - v Polsku ujme pokračování. Ale zatím se, pokud vím, nikdo takový neobjevil.

V houšti nekrologů v polském tisku před čtyřmi lety mě nejvíc zaujal ten nejkratší a nejpádnější, třebaže mezi řádky čteme, že se jejich autor v mnohém s Herlingem různil a o mnohé se s ním přel. Tím autorem byl nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz. Napsal: "Gustaw Herling-Grudziński zůstal po celý život věrný svým kolegům ze sovětských lágrů, kteří - když odtamtud vycházeli - ho prosili, aby vydal svědectví o nespravedlnosti, jež je postihla. Výsledkem toho byla kniha Jiný svět, která navždy zůstane v polské a světové literatuře. Byl člověkem hrdinským a mnoho si pro nezlomnost svého přesvědčení vytrpěl."

(MFDNES)