Zaří 2004

Čeští Němci chtějí zpět své majetky

Luděk Navara, Jan Vaca

Čeští Němci se domáhají svých majetků zabavených po druhé světové válce. Osm desítek německých vyhnanců žijících v zahraničí si stěžuje u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Další Němci se o své majetky soudí přímo v Česku. Jsou jejich požadavky oprávněné?

Karel Uwira z Kravař na Opavsku chce dům po své německy hovořící babičce. Soudí se o něj neúspěšně už od pádu komunismu. "Je to náš majetek, proč by najednou měl být pryč?" ptá se. Stejně jako on jsou na tom desítky dalších českých Němců. Kolik žalob je u českých soudů, není přesně jasné, takovou evidenci totiž nikdo nevede.

U štrasburského soudu je jich 79, převážně z Německa, méně z Rakouska. Zatím však není vůbec jisté ani to, zda Evropský soud jejich stížnosti přijme. Zatímco se několik desítek českých Němců soudí, ze zahraničí spory sledují statisíce vyhnanců či jejich potomků. "Na vlastnickém právu nevidím nic špatného. Sledujeme také, jak probíhají jiné spory, například Kinského či Lichtenštejnů," prohlásil před časem pro MF DNES šéf rakouského landsmanšaftu Gerhart Zeihsel. Jenže podle odborníků je rozdíl v tom, zda se čeští Němci pokoušejí získat někdejší majetek, který leckdy nebyl ani řádně podle práva konfiskován, nebo zda Němci ze zahraničí útočí na Benešovy dekrety jako takové. Ti první mají prý na úspěch větší šanci.

"Nezpochybňuji dekrety. Snažím se dokázat, že o majetek přišli lidé, kterých se konfiskace neměly vůbec týkat. Další konfiskace zase neproběhly podle práva," říká Jaroslav Čapek, advokát hájící zájmy několika českých Němců. Podobně je na tom možná i Uwira, který zpochybňuje konfiskační výměr na sporný dům v Kravařích: "Datum chybí, dekret nebyl vůbec doručen. Kdy to nabylo právní moci?" ptá se. I on nyní přemýšlí, zda si nebude stěžovat ve Štrasburku. Chybějí mu však peníze.

Dědictví po babičce

Byla to zvláštní doba. Šestiletý Karl Uwira se na konci války musel vystěhovat s rodiči ze svého domu do výměnku na dvoře. Tam čekali na odsun. Dům obsadil národní správce a ten zakázal mluvit německy. "Když jsme mluvili německy, hned přiběhli a třískali na dveře," popisuje. Dnes už mluví výhradně česky. A považuje se za Čecha, nikoliv za Němce.

"Nejsem Němec, jsem český občan německého původu. Narodil jsem se v roce 1939, tehdy tady bylo Německo," říká (Kravaře skutečně před první světovou válkou a za okupace nebyly administrativně součástí českých zemí, ale německé říše). Jenže po Hitlerově pádu bylo rozhodnuto, že z Kravař budou Němci odsunuti ve třech transportech. Uwirovi byli v tom třetím a na ten shodou okolností už nedošlo. Tak směli zůstat. A nakonec měli trochu štěstí. Zatímco dům po babičce, v němž žila teta Helena Arbtrová (a o nějž nyní Uwira jako dědic usiluje), zůstal konfiskován, Uwirovům jejich dům vrátili. "Dostali jsme dům zpátky v roce 1950. Měli jsme ho dostat už o rok dříve. To zpoždění bylo proto, že já jsem ve škole nepodepsal přání ke Stalinovým narozeninám," říká Uwira.

Z dokladů však vyplývá, že místní úřady doporučovaly vrátit dům i Arbtrové, která přišla za války o manžela a musela bydlet u příbuzných: "Během okupace nebylo zjištěno, že by se jmenovaná chovala vůči občanům české národnosti nepřátelsky. Rada MNV (místní národní výbor) společně s funkcionáři doporučují, aby domek byl Arbtrové vrácen, aby tím aspoň částečně byly odčiněny křivdy, které musela prožívat," píše se v úředním záznamu ze 4. prosince 1951. Jenže za komunistů se nevracelo nic, a tak Uwirova teta zemřela v roce 1980 v cizím.

Dům po babičce, který mu v závěti jako dědictví odkázala Arbtrová, stojí kousek od jeho domu v Kravařích. Dole je obchod, nahoře dva byty a podkroví, po válce rozšířené o další dva byty. Sám Uwira se kvůli konfiskátu sice zlobí, ale nenávist k Čechům necítí. "Nedívám se na Čechy s hořkostí, nemám k tomu důvod. Mám důvod se zlobit na konkrétní lidi," říká. A vypráví, jak po válce přišli z vnitrozemí lidé "dělat" národní správce a vybírali si německé domy, které se jim líbily.

Bojovat o dům v Kravařích (úplně přesně o 5/8 tohoto domu - takový je jeho dědický podíl) začal hned po pádu komunismu. Nejdříve neuspěl u obecných soudů, pak chtěl k ústavnímu. Nakonec to před dvěma lety zkusil v kanceláři ombudsmana. Všechno zbytečně. Nyní čeká, zda vstup Česka do Evropské unie něco nezmění, a přemýšlí o stížnosti do Štrasburku. Fakt, že jeho rodina, která se podle něj ničím neprovinila, přišla o majetek, považuje za velkou křivdu.

Někde klid, jinde vášně

Majetkové nároky českých Němců leckde přecházejí lidé takřka bez povšimnutí, jinde však budí pořádnou pozornost. Zatímco v Kravařích (kde podle odhadů má polovina tamních lidí německy mluvící předky) nikoho soud o konfiskát nevzrušuje, na Rumbursku v severních Čechách je situace jiná. Tam město i místní podnikatelé čelí necelé desítce žalob a mezi mnohými lidmi vládne silná "protiněmecká" nálada. Proto i potomci místních Němců, kteří o majetek usilují, o tom raději nechtějí hovořit. "Vím, jaká je situace v republice, a když jste Němec, tak jste špatný. Víc se k tomu nebudu vyjadřovat," říká jeden z nich.

Uwira se se zastupiteli ve svém městě pokojně dohodl, aby město sporný dům zatím neprodávalo a počkalo, zda jej přece jen nevysoudí zpět. Naopak v Rumburku se už před šesti lety rozjely řady sporů mezi městem a jeho bývalými německými občany. Někteří dosud v Rumburku žijí. "Žalobám se pochopitelně bráníme. V jednom případě soud rozhodl v náš prospěch," řekl starosta Jaroslav Sykáček.

Na konfiskace doplatili i Češi

Paní Zdeňka Urbanová z Mladoboleslavska má smůlu. Rodinný dům v Luštěnicích u Mladé Boleslavi stavěl její dědeček s babičkou. Babička byla Němka, dědeček Čech. Je domek německým majetkem, nebo českým? Úřady po válce usoudily, že dům je většinově "německý", a tak ho hned zkonfiskovaly podle Benešových dekretů. Za neněmeckou část zkonfiskovaného domku měli dostat Urbanovi náhradu. Ale nedostali ji dodnes. A zpátky nedostali ani domek.

"Co tomu můžu říkat? Hrady a zámky se vrací..." stěžuje si dnes třiašedesátiletá Zdeňka Urbanová, které jakékoli zmínky o rodinném majetku evidentně nedělají radost. "Spravedlnost je dnes stejná jako předtím. Myslela jsem, že to po roce 1989 dostane jiný spád," říká.

O vrácení domku, či alespoň náhradu za "českou část" zkonfiskovaného domku se Urbanová soudí od pádu komunismu. Marně. "Přemýšlím, jestli se nějaké nápravy té křivdy dožiji," říká. Její advokát Lubomír Müller případ zkoumal a zjistil, že Benešův dekret počítal s vydáním vyhlášky, podle které by se v podobných situacích vyplácely náhrady. Ta však nikdy nebyla vydána. Müller tedy začal požadovat od českých úřadů, aby vyhlášku k Benešovým dekretům vydaly dodatečně nyní. Ale neuspěl. "Vláda tvrdí, že žádný legislativní dluh nemá. Ústavní soud říká, že k vydání vyhlášky nemůže nikoho nutit. Třikrát jsem byl s tímto případem odmítnut ministerstvem financí. V odůvodnění vždy stálo, že konfiskace podle Benešových dekretů nelze řešit podle restitučních zákonů. Později jsme ale přiznání náhrady dosáhli podle obecných předpisů u mladoboleslavského soudu. Náhrada činila podle znaleckého posudku 2200 korun. Za čtvrt rodinného domku!" zlobí se Müller.

V té době už peníze vynaložené na vlekoucí se proces dosahovaly dvou set tisíc korun, tedy devadesátinásobku přislíbeného odškodnění. Jenže to stejně bylo jedno. Nadřízený krajský soud náhradu ve výši 2200 korun zase zrušil. "Teď to leží ve Štrasburku a také znovu ministerstvu financí, tak čekám, jak to dopadne," říká Müller.

(MFDNES)