Zaří 2004

Ctirad Mašín: České občanství ani za miliony

Luděk Navara

Ctirad Mašín, jeden ze tří mužů, kteří se v roce 1953 probili do Západního Berlína, má stejně jako jeho mladší bratr Josef pověst ostrého muže. Za jejich protikomunistickou odbojovou skupinou zůstalo šest mrtvých, polovina byli Češi. Ctirad (Ray Masin) je dnes Američanem a do Česka se vrátit nechce. Přestože Senát navrhl, aby on a dalších pět členů jejich odbojové skupiny dostali státní vyznamenání.

Nestojíte o vyznamenání?

Když tolik lidí, ke kterým mám respekt, říká, že si zasloužíme vyznamenání, je to samo o sobě vyznamenání. Jestli nějaký metál nakonec dostanu, to už není důležité. Já se cítím už teď vyznamenaný. Myslím, že mohu mluvit za bratra a za Milana Paumera, který se do Berlína probil s námi.

Ale část národa ve vás pořád vidí zločince. Při vašich akcích zemřeli lidé, například účetní.

Většina lidí o 50. letech moc neví. A ti, kteří vědí, tedy političtí vězni, s těmi se nikdo nebaví. A tak se řekne "chudák účetní". Ale ten člověk byl ozbrojen. Dnes nikomu nedochází, co to tehdy znamenalo. To byl pro komunisty naprosto spolehlivý člověk. Zbraň utajil a pak ji vytáhl na bratra, který svou zbraň ztratil v autě. Pak se s bratrem rval a bratr byl rychlejší, tak ho zastřelil. A dnes se říká chudák účetní.

A policista? Jeden ze senátorů kritizoval, že jste ho zabili svázaného.

Mluví se o tom, že byl zajatec a kdesi cosi. Ale jakýpak zajatec v té době? Komunisté zajali a pak popravovali. To nebyla válka jako taková, to byla občanská válka, a občanská válka, do které jsou zamíchaní komunisté, to je absolutní svinstvo. U nich je všechno dovoleno. A když někdo použije jejich metody, křičí. A pak někdo řekne, že chudáka svázaného zabili a lidem naskakuje husí kůže. Jenže s nimi se nedá jinak jednat.

Máte zprávy o pozůstalých těch mrtvých?

Ne. Nikdy jsme s nikým z nich do kontaktu nepřišli. Dávali jsme před lety do novin výzvy, ale nikdo se neozval.

Co cítíte k těm zabitým? Byly opravdu všechny ty akce oprávněné?

O tom jsem neměl nikdy pochyby. Samozřejmě podle výkladu komunistů tam u vás oprávněné nebyly. My jsme se podle nich měli tak nanejvýš bránit. Ale ne moc hrubě.

Někteří navíc tvrdí, že jste svými akcemi pád komunismu moc neuspíšili.

Jakákoli akce prospívala. Mluvíme o gigantickém zápasu, ve kterém byly stamiliony lidí. Akce se sčítaly. Kdyby třeba každý voják ve Vietnamu nezastřelil pár komunistů, tak jsou dneska po celém světě. My jsme neměli představu, že sami komunismus zničíme. Tak naivní jsme nebyli. Ani jsme nechtěli vyprovokovat partyzánskou válku či povstání. Dnes se říká, že se k nám nikdo nepřidal. My jsme nepřemýšleli, že by někdo další měl také něco dělat. No, bylo by to fajn, ale abychom vyvolávali nějakou vzpouru, to ne.

Vy jste tehdy opravdu při odbojových akcích v padesátých letech věřili, že bude válka a komunismus rychle padne?

Já tehdy myslel, že ano. Tehdy se tomu všeobecně věřilo. A když vysílala Svobodná Evropa, tak to vypadalo, že válka musí začít ze dne na den. Až po potlačení maďarské revoluce v roce 1956 Svobodná Evropa ten tón utlumila.

Chtěli jste se vrátit s Američany jako osvoboditelé?

Samozřejmě, chtěli jsme se vrátit hned. Třeba jako agenti-chodci. Ale protože jsme byli v takovém průšvihu, tak jsme řekli: Musíte nás tam shodit z letadla. My tam pěšky nepůjdeme. To je moc riskantní. Na to Američané nepřistoupili.

Proč?

To jsme se dozvěděli až později. Slyšeli jsme, že shazovali agenty na Ukrajině. Ale KGB, sovětská tajná policie, na ně čekala, byla tam celá uvítací komise. Bylo to vyzrazené. Jak dalece bylo všechno prošpikované komunistickými špiony, nemá nikdo ponětí.

Jakou roli hrál příklad vašeho otce, hrdiny protinacistického odboje?

Nechci, aby si lidé mysleli, že jsme jenom chodili a říkali, jak se musíme vyrovnat otci. My viděli to svinstvo kolem a chtěli proti tomu něco dělat. Brali jsme v úvahu, co jsme věděli o druhém odboji a jeho chybách. Za nacistické okupace se skupiny snažily zapojit hodně lidí. To byl ten problém, proto tolik padlých. Když máte takový represivní režim, jako jsou nacisté nebo komunisté, tak se velké skupiny neutají. Omezili jsme se na malou skupinu, nechtěli jsme, aby represe dopadly na fůru lidí. Ve vězení jsem viděl tisíce lidí, kteří se zapojili nebo chtěli zapojit do odboje, jen měli smůlu, že to byly velké organizace prošpikované špicly. Takže do toho spadli a nic nedokázali.

Věříte, že se má proti komunismu bojovat za každou cenu?

Podívejte, říká se, že Češi trpěli pod komunistickým režimem. Ale já jsem si spočítal, kolik padlo Američanů v bojích proti komunismu v Koreji, ve Vietnamu. Procentuálně k počtu obyvatel je to víc, než násilně zemřelo v Československu za 40 let komunistické vlády. Jak si Česko tu svobodu zasloužilo?

Nikdy jste nezatoužil po návratu do vlasti?

Vůbec ne, ani na jednu vteřinu. Když, tak tam jít a s těmi darebáky zatočit. Ale jen se tam tak vrátit, to ne.

A nyní, po roce 1989?

Nedovedu si představit, že bych tam šel. Neuvažuji o českém občanství. Tady se američtí Češi o dvojí občanství rvou. Ale občanství takového státu? Oni to vidí jen jednosměrně, že budou mít práva a nárok na své bývalé majetky. Já, i kdybych tam měl majetek za 100 milionů dolarů, si české občanství nevezmu. Stát má totiž také práva vůči svým občanům. Já jsem tady nasadil život a teď se těm komunistům mám dostat zpátky do spárů? Kdybych tam přišel, může si kdokoli vymyslet, že jsem zabil toho a toho a že mne musí dát do vězení nebo co. Abych se s někým takovým bavil, to vůbec nepřichází v úvahu.

Milan Paumer se vrátil...

To je jeho rozhodnutí, já bych to neudělal.

Ani pro vyznamenání byste si nepřijel?

To je vyloučené, pokud je tam tento právní systém. Vidím, co tam soudy dělají. Vždyť je to fraška. Vidíte, co děje kolem Hučína. A do postu soudkyně byla jmenována paní Marcela Horváthová, co soudila Pavla Wonku, který zemřel ve vězení. Kde to jsme? Soudci, kteří byli jedním z pilířů toho režimu, zůstali? To je přece absurdní!

Majetek - činžovní domy v Olomouci - nechcete? Či statek v Lošanech?

S bratrem nemůžeme dostat nic. Nemáme občanství. Jaká je situace s domy, nevím, nezajímal jsem se o to.

Jste v USA spokojen?

Ano. Ale trvalo dlouho, než jsem si na to tady zvykl. Všechno, co jsme dělali, dělali jsme pro to, abychom mohli zpátky. Když se ukázalo, že to není možné, tak jsme se chtě nechtě museli začít přizpůsobovat. Ještě v době, kdy jsme byli v americké armádě, jsme o Americe nevěděli nic. Bylo to, jako bychom spadli z měsíce. Pak jsme začínali od píky.

Česko je tedy už jen vaší bývalou vlastí?

Ano, bývalou, samozřejmě. Krásná země, slyším, co se udělalo. Opravili Prahu, to je všechno moc krásné. Ale jsou i jiné škody. Hlavně ty na lidech.

(MFDNES)