Zaří 2004

Rusko na cestě do horších časů.

Josef Pazderka

Zastřelený šéfredaktor je špatná zpráva i pro Vladimira Putina

Tahle událost se ruskému prezidentovi Putinovi rozhodně nehodila do krámu. Úkladná vražda amerického novináře ruského původu Paula Klebnikova (v ruském prostředí známého jako Pavel Chlebnikov) z předminulého pátku (9. července 2004 - pozn. red. CS-magazínu) jen zvýšila znepokojení z nepříznivých zpráv, které v letošním létě z Ruska chodí.

Kreml již od května neúspěšně hasí nečekanou bankovní krizi, takže poplašení střadatelé už stihli vybrat desetinu celkových úspor, a u moskevského soudu nevybíravě drtí nejbohatšího ruského oligarchu a jeho obří ropnou společnost přivádí k bankrotu, čímž pro změnu děsí zahraniční investory. Do toho prezident prosazuje nepopulární reformy sociálního systému a jeho obliba poprvé za čtyři roky jeho vlády spadla pod padesát procent. Vražda známého investigativního novináře byla věru tím posledním, co si mohl Vladimir Putin v současnosti přát.

Někomu se nelíbil

Dělat svobodnou žurnalistiku nebyla nikdy v Rusku práce pro zbabělce. Za poslední rok zde zemřelo podle organizace Reportéři bez hranic pět novinářů, za celou éru vlády Vladimira Putina celkem 15. Tato čísla se nijak neliší od divoké éry Borise Jelcina – naopak, počet násilných útoků na novináře byl tehdy vyšší, stačí připomenout smrt ruského investigativního novináře Dmitrije Cholodova v roce 1994 nebo úkladnou vraždu populárního televizního moderátora a nakrátko i programového ředitele stanice ORT Vladislava Lisťjeva o rok později.

Proč kdosi zastřelil Paula Klebnikova? Před svou smrtí ještě stačil zdravotníkům říci, že své vrahy nepoznal. Pokud ale útok souvisel s Klebnikovovou prací, motivů mohlo být mnoho – jako nový šéfredaktor ruské edice amerického ekonomického časopisu Forbes se bez rozpaků věnoval tamním byznysmenům a korupci.

„Byl jako slon v porcelánu. Někomu se nelíbil způsob, jakým se choval, a rozhodl se s ním vypořádat po ruském způsobu,“ prohlásil ze svého londýnského exilu ruský miliardář Boris Berezovskij, který se s Klebnikovem soudil kvůli investigativním textům o svých privatizačních machinacích.

Pozor, hygienik

Smrt odvážného novináře přišla v době, kdy Kreml úspěšně završuje své tažení proti nezávislým médiím. Putinova administrativa nejprve rozbila mediální impéria dvou mocných oligarchů – Berezovského a Gusinského. Jejich televizní stanice i tisk dostala pod kontrolu státu. Tyto zprávy zneklidňovaly Západ, ovšem ruská společnost, po 70 letech života bez svobodných médií, zůstala spíše netečná.

Vůči dalším stanicím a periodikům, kritizujícím Putinův autokratický styl, Kreml volil jemnější prostředky než policejní zatýkání jako třeba u Gusinského. Výhrůžky, úplatky, kontroly z daňového úřadu či z požární nebo hygienické služby fungovaly proti novinářům lépe než okaté násilí. Z ruské mediální scény tak postupně zmizela nezávislá televize TV6, svůj kdysi ostře kritický tón značně zjemnila konkurenční NTV nebo rádio Echo Moskvy. Opoziční vlajku už jen tu a tam drží týdeníky Novaja Gazeta, Moskovskije novosti nebo internetová periodika. Pouze pár hodin před smrtí Paula Klebnikova odvysílala NTV naposledy talk show „Svoboda slova“. Moderátor Savik Šuster se sice elegantně vyhnul výslovnému potvrzení, že tento pořad, považovaný v Rusku za poslední televizní platformu pro otevřenou debatu, definitivně končí, osud „Svobody slova“ je však podle dostupných informací prakticky zpečetěn.

Čas pro otázky

Současné Rusko samozřejmě není Bělorusko nebo Kazachstán. Nedávný průzkum moskevské sociologické agentury ROMIR, provedený pro britskou rozhlasovou stanici BBC, ukázal, že země má přes všechny negativní zprávy poměrně živý a dynamický mediální trh. Dominuje mu televize, ale na popularitě získává také řada internetových serverů a dalších alternativních zdrojů informací. Všechna tato média ovšem podle průzkumu zároveň vědí, kudy vede hranice politické kritiky, kterou v zájmu vlastní existence neradno překračovat.

Autoritářský a tajnůstkářský režim Vladimira Putina, ve kterém je obrovská a nekontrolovaná politická moc soustředěna do rukou několika jednotlivců, urgentně potřebuje nezávislé novináře, kteří dokáží klást nepříjemné otázky. Třeba proč současný režim postupuje tak tvrdě zrovna proti „nejbohatšímu Rusovi“ Michailu Chodorkovskému, majiteli ropného koncernu Jukos, a nikoli už třeba proti konkurenčnímu Sibněftu (pravda, jeho majitel Roman Abramovič na rozdíl od Chodorkovského nechtěl v politice soupeřit s Putinem).

„Ve všech oficiálních i neoficiálních obviněních vznesených proti Jukosu – daňové úniky, nedostatek patriotismu, politické zájmy – je Sibněfť mnohem horší. A přesto tato firma nemá problémy, zatímco Jukos je v rozkladu,“ připomněl v posledním interview před svou smrtí Paul Klebnikov, který byl přitom v zásadě příznivcem rázného Putinova postupu vůči zbohatlíkům.

(Respekt)