Zaří 2004

Ital na Královských Vinohradech

Jiří Peňás

Je asi nejznámějším ředitelem divadla a nejznámějším bývalým velvyslancem. Oblíbený u paní i dívek, respektovaný u mužů. Člověk, kterému doteď šlo všechno od ruky. Prostě dítě štěstěny. Skoro by se zdálo, že herec a šéf Divadla na Vinohradech Martin Stropnický trochu narazil až nyní. To když se odhodlal ke změnám v uměleckém souboru.

* Nedávno se o vás psalo v souvislostech krvavých a asociálních. Jako ředitel vinohradského divadla jste poslal na dlažbu čtyři zasloužilé herce. Co vám provedli?

Nikdo mně nic neudělal! Jsem placený za vedení souboru. Soubor má čtyřicet členů, a to je hrozně moc. V Čechách převládá systém trvalých smluv, což je, myslím, velmi problematická tradice. V každém divadle má existovat jistá míra nejistoty. Já jsem spáchal to, že jsem pěti lidem neprodloužil termínové smlouvy. Pokud je kterýkoli režisér obsadí, dostanou kontrakt na roli.

* Ale šlo o tak "chráněná jména" jako Gabriela Vránová nebo Miroslav Moravec...

Já nejsem žádný dravec z Hongkongu, takže mě zajímalo, jak jsou na tom hmotně, jaké mají zázemí, a s každým jsem to probral. Nesdělil jsem jim to esemeskou ani faxem. Vysvětlovalo se to velmi dlouho a ti lidé vědí, že se na ně divadlo bude přednostně obracet. Jenom jim zkrátka skončí zaměstnanecký poměr. Některým musím složit poklonu, že se chovali statečně a vzali to bez urážení. Někteří byli emotivní, ale co mohu dělat? V této společnosti je zakotvena představa, že věci se nemají měnit, že odejít odněkud je pohroma a že když něco končí, tak že je to tragédie. Já až dořediteluji, tak prostě taky skončím.

* A budete zase chudý diplomat. Nebo jsou na tom herci lépe než diplomaté?

Na chuďase si nehraji. Diplomaté jsou placeni tak, aby nedělali zemi ostudu. Herci mají gáži velmi různou. V divadle zhruba na úrovni kantorů. Jistě už nikoho nepřekvapí, že četba Jamese Joyce se vyplácí mnohem méně než padesáté opakování ukradené historky.

* Je vaše ředitelování srovnatelné s těmi osmi měsíci vašeho ministrování?

Jen zčásti. Prapodstatou práce ministra je sehnat peníze pro svůj resort. Když jste ministrem kultury a kolem vás "sviští" sumy s nároky takových resortů, jako je školství a zdravotnictví, to je pak těžké prosazovat dotaci pro oblastní galerii. Přesto to ministr musí zkoušet. Přitom jste svědkem toho, jak se leckde rozhazuje.

* Bylo traumatizující, že jste byl ministrem s omezenou životností?

Traumatizující nikoli, limitující ano.

* Teď jste ve vztahu k politice bez závazků?

Užívám si, že jsem občan. Ale přiznám se, že jsem se nechal napsat na seznam sympatizantů strany Zelených.

* Vida!

Nejsem žádný radikál, i když džípy svištící přes Vinohrady mě nijak nenadchnou. Ani nejsem schopen se vyjadřovat k jezům a obchvatům. Ale byl jsem například ve vládě zrovna v době, když se pořád navršoval rozpočet ČEZ. V programu zelených jsem nenašel ani mindráky, ani velkohubost. A to mi bylo sympatické.

*Třeba je to začátek politického comebacku... Před několika lety jste v rozhovorech docela přesvědčeně říkal, že se k herectví už nevrátíte.

Já prostě nechtěl dělat velvyslance, který odskakuje každou chvíli na jeviště. Bral jsem tu profesní změnu velmi vážně. A znáte to: objeví se skvrny na měsíci a ze selky je mocnář.

* Když jste se po letech v diplomatických službách opět vracel do vlasti, na co jste si musel nejvíce zvykat?

Byly to dvě věci. Přiznám se, že jedním z mých silných počátečních vjemů bylo zarážející množství mužů močících v Praze za bílého dne. To je něco, s čím jsem se nikde ve světě nesetkal. Zpočátku jsem z toho byl zaražený a otřesený. Na tyto pro mě nezvyklé výjevy jsem narážel třeba v osm ráno, když šly děti do školy. Viděl jsem třeba mladého muže, který toto činil, přičemž nepřerušoval rozhovor se svou dívkou.

* Skutečně se v Římě veřejně nemočí?

Ne, ani ti barbone čili římští clochardi, tedy u nás bezdomovci, to nečiní s takovou samozřejmostí na veřejných místech. Zalezou si pod most.

* Asi jsou lépe vychovaní. Ten druhý otřes?

To je způsob, jakým řídíme automobily. To je něco nevídaného. Myslím, že vůbec nemáme právo utahovat si z Turků nebo Pákistánců. Jsme nesrovnatelně horší, jezdíme jako lítá zvěř. Souvisí to, myslím, s pomateným kultem chlapství. Začíná to už tím, že synům říkáme, že chlap nebrečí. To je nesmysl. Spoustu kluků to pak žene někam, kde se ani necítí dobře. Netvrdím, že chlap má být přecitlivělý, ale ten kult macha-Slovana, ten je mi protivný.

* Ale v Itálii je také silný kult samce, macha. "Latin lover", románský milenec, to je přece pojem...

Ale to jsou nálepky, každodennost je jiná. Je to vidět na vztahu k ženám: Ital, když si namlouvá ženu, tak je u toho skutečně kouzelný. Že je to zážitek, mohou možná potvrdit mnohé české turistky.

* Nepodlehl jste té zemi poněkud více, než by diplomat měl?

Já si Itálii neidealizuji, má své problémy. Ne každému může vyhovovat její určitá chaotičnost, jistá nepřehlednost, to, kolik je tam hluku, ba i jistého čurbesu. Někoho to okouzlí a jiný toho má po chvíli dost. Jejich emotivnost, určitá až naivita, má své stinné stránky. Ke spoustě bouraček tam dojde jen proto, že Ital sleduje na dálnici havárku, pokřižuje se a zapomene na to, že řídí. Jsou trochu jako děti, což někoho může iritovat. Mě ne.

* Co humor, jaký je italský humor?

Ti, kteří nás znají, říkají, že náš humor je subtilnější, jemnější. Což berme jako poklonu, i když víme, že to platí spíš jen pro tu jeho lepší část. Oni tu horší samozřejmě neznají. V Itálii je například velmi silná tradice satiry a kabaretu. Mají dokonalé imitátory, takže každý politik má perfektního dvojníka. Spojuje nás ironizování vrchnosti, určitá plebejskost, která zdaleka není vlastní každému evropskému národnímu humoru. Ale na rozdíl od nás v tom není sebemrskačství. Ital je obecně hrdý na svou zemi a přitom si z ní umí dělat legraci. Ukázalo se to třeba ve vztahu k liře, která byla do poslední chvíle oblíbená a svým způsobem milovaná. Když se však přešlo na euro, žádný problém se nekonal. Měli liru rádi, ale nebyli k ní pateticky přišpendlení.

* Hodně jste proměnil šatník za tu dobu, kdy jste byl v Itálii?

Itálie v tomhle člověka určitě ovlivní. Pro Italy je myslím typické, že jsou schopni být elegantní, ale jaksi s mírou a uměřeností. Jejich upravenost není snobská, nýbrž samozřejmá. Raději než bůhvíjak drahé hodinky si Ital koupí troje různé swatchky, tak, aby mu ladily k jeho třem sakům. Elegantní tam umí být, a to poměrně skromnými prostředky, i policista nebo řidič autobusu. Už samo okolí je vytvaruje do formy, na jejímž vzniku se tu pracovalo kontinuálně snad už od antiky.

* Inu, na takovou kontinuitu tady prostě nedosáhneme. Ale jak by bylo možné Čecha aspoň zvnějšku estetizovat?

Myslím si, že nedostatek vkusu a smyslu pro estetiku je jedním z těch nenápadných, ale o to zavilejších a obtížněji odstranitelných nánosů komunismu. Vzpomínám si, jak nás Svatopluk Beneš jako mladíky bavil otázkami, kolik že to máme kravat a anglických obleků, že on jich měl ve svých pětadvaceti osm. Podceňování zevnějšku se často přenáší do způsobu, jak mluvíme, jak se k sobě chováme. Čech nesnese mentorování a k výchově je podezíravý. Cestou je jen osobní příklad. Tady vidím prostor pro naše pasivní elity.

* Chodil jste v Římě do divadla?

Chodil, ale nijak pravidelně. Tehdy jsem skutečně od sebe herectví odsekl. Nevedl jsem dva paralelní životy. Proto jsem možná víc chodil na koncerty a do opery, která je v Itálii stále lidovou kulturou v tom nejlepším smyslu slova. Divadla tam fungují na poněkud jiné bázi než u nás. Většinou je po čtyři pět let řídí tým několika lidí, kteří mají po stránce dramaturgie a najímání herců zcela volné ruce s tím, že po těch několika letech je může vystřídat zase někdo jiný. Obrovská výhoda je v tom, že v Itálii je možné čtyři pět měsíců hrát venku v nádherných architektonických kulisách. Není to divadlo-svatostánek, jako je to v naší tradici, spíš tam zbylo něco jakoby antického. Diváci spontánně reagují, takže když se jim něco nelíbí, tak skutečně může létat i zelenina. A naopak jsou mistry ve vyjádření nadšení.

* Tak to vypadá jako země plná kulturních lidí, kteří jdou ráno do kostela, odpoledne na fotbal a večer do divadla. A vždycky se převlečou.

To jste skoro popsal italskou neděli. Ale i tam intelektuálové nemají valné mínění o situaci, ovšem to je tak vždycky a všude. Pokaždé budou říkat, že lid vyhledává pokleslou zábavu, a budou mít svým způsobem pravdu. Na druhou stranu Italů je sedmapadesát milionů, takže pozice náročné kultury, literatury nebo moderního divadla, je tam poněkud jiná. Vždy totiž budou existovat dva tři miliony velmi kulturních a vzdělaných lidí, kteří složitější kulturní jazyk ovládají a vyžadují. Zvláštní kapitolou je samozřejmě film a populární hudba.

* Co v té převládá? Kantilény?

Především je nesmírně pestrá. Co se mně na ní líbí: není celá orientovaná na děti a nenáročné publikum, jako mi to připadá tady. Pokud jde o tu kantilénu, tak pozor, Ital si na tom oddělá uzliny, to není žádná kolonádní hudba. Bocelli, když pěje sentimentální dojáky, tak to má obrovské napětí. Nebojí se být lyričtí. To nemusí být hned splav emocí, ale schopnost vyjádřit cit a udělat to přesvědčivě. My Češi se citu hrozně bráníme, čímž se velmi ochuzujeme. Sentiment je automaticky něco kýčovitého, něco podřadného. To je náš velký omyl.

* Ale "umělec citů", to je velký manipulátor, kterého stojí za to občas odkázat do slušných střízlivých mezí...

Do mezí ať kráčejí jiné profese. U nás má muž často takovou hrůzu, že by dostal od ženy košem, že se raději o nic ani nepokouší.

* Ale to je rozumné, ne?

Přehánět rozumnost je nerozumné. My jsme až příliš dobří počtáři. Ve vztazích i politice.

* Když jsme u politiky, vy jste zažil přeměnu Berlusconiho z televizního magnáta na premiéra. Dala by se tato postava v něčem srovnat s Vladimírem Železným?

Myslím, že by to bylo těžké srovnání. Berlusconi trochu připomíná amerického selfmademana lehce balkánského střihu. Začínal jako barový pianista, který se krůček po krůčku díky cílevědomosti a píli dostal až na vrchol. Je to šíbr, to ano, možná za hranicí toho, co je v západní Evropě běžné, ale je laciné označit ho za zhoubu demokracie. A rozhodně to není hlupák.

* To Železný jistě taky ne...

U něj ale pomohla výrazně ta finta s udělením vysílací licence, i když za tu by se Berlusconi také možná nestyděl. Jeho kariéra se mi jeví poněkud méně křiklavá, jaksi čistší. V Itálii také právě neexistovala ideální veřejnoprávní situace na poli médií. Veřejnoprávní RAI 1 měli socialisté, RAI 2 křesťanští demokraté, RAI 3 levičáci. To byl nepsaný zákon, který do jisté míry přetrval. Čili Berlusconi využil této politizace a udělal něco podobného jako ostatní. Prostě vnesl do stojatých a notně zapáchajících vod něco dravého a vlastně prospěšného. Je to silná, kontroverzní osobnost. Co byste chtěl, v zemi Machiavelliho.

* Zpět na Vinohrady. Sice jste se odhodlal ke změnám, ale přijme to publikum? Co když chce, aby divadlo zůstalo právě takové, jaké je? Připomíná to trochu problém reformovatelnosti KSČM, kde také nikdo nechce nic měnit...

Ježíšmarja, proč KSČM?! Spíš mi to připomíná veřejnoprávní televizi. Dům, ve kterém teď sedíme a kde já mám kancelář, nemůžete nějak popřít. Má svou atmosféru, svou historii, svůj kontext. Myslím si, že sem nepatří laciné provokace toho typu, že tu bude pobíhat smečka bernardýnů, herci si budou svlékat kalhoty a do toho techno. To já nepotřebuji ani jako divák. Někdy mám pocit, že tohle divadlo plní u kritiků nezastupitelnou roli: že je tu mají na to, aby bylo koho setřít. Ale jsou tady diváci a možná by chtěli daleko víc zábavy, než jim poskytujeme, a my hrajeme náročnější věci, než by řada z nich očekávala. Chceme je provokovat, ale nechceme je vyhnat. Já nejsem pro zbrklost a brutální zlomy.

* Po éře Jiřiny Jiráskové a Jiřího Menzela by takový zlom byl možná zlomem vazu. Ale koho? Publika? Divadla?

Na rozdíl od Jiřího Menzela my nechceme "hladit". On se k tomu veřejně hlásil a pokusit se o to bylo jeho právo. Šlo patrně o jeho generační pocit. Úplně to nevyšlo, no a co. Oscara u nás moc lidí nemá.

* Vinohradské divadlo má ovšem tu zvláštnost, že divák uvidí zblízka dobře známé televizní herce, většinou zrozené v záři obrazovky 70. a 80. let. Proč si vlastně televize tak ráda vybírala právě zde?

V těch letech tu byl bezpochyby kvalitní ansámbl, zvláště mužská polovina. V té době tu působil takový mimořádně produktivní a schopný divadelní i televizní režisér, jakým byl Jaroslav Dudek. Určitá privilegovanost Vinohrad byla dána také ředitelem Míkou, který to měl dobré u komunistické věrchušky a zároveň nechával divadlo trochu dýchat. Nezapomeňte, že tehdy byla televize skutečnou ikonou a udělat hvězdu bylo snazší než dnes.

* Zároveň to něco v té době divadlo stálo. Angažované a sovětské hry byly na repertoáru i tady a v hojném počtu.

Jistě, hrály se příšerné hry, a nejen kvůli ideologii. Tady to ale bylo víc vidět. Vím zároveň, že se na tu dobu hledí také s určitou nostalgií, ovšem jsem přesvědčen, že se tehdy na Vinohradech nedělalo lepší divadlo než dnes. Ještě chci říci, že my nikdy nebudeme generační divadlo. Ale můžeme a budeme hrát aktuální hry o aktuálních problémech: o rozpadu rodiny, o pocitu vykořeněnosti, o násilí v rodině, o rasismu, o lásce: i o té k moci a k penězům, a nedotknutelnosti médií...

* a třeba o ohroženosti svobody médií?

Ale proč ne, když budeme mít dobrý text. Navíc se téměř o každém tématu dá hrát komedie. Víte, požadavek kritiků, abychom dělali divadlo pro náročného diváka, bych mohl obrátit a ptát se, proč tedy novináři nedělají noviny pro náročného čtenáře? Také my stále balancujeme mezi tím, co bychom chtěli, a mezi tím, co nám trh povolí.

Martin Stropnický. Narodil se v roce 1956 v Praze. Otec působil v obchodní diplomacii v Itálii a Turecku. Studoval na francouzském lyceu, maturoval na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Přihlásil se na DAMU: nejprve neúspěšně a rok hrál v Mostě, napodruhé už byl přijat. DAMU absolvoval roku 1980 a nastoupil do Městských divadel pražských, v letech 1986-1990 působil v Divadle na Vinohradech. Pak odešel do diplomatických služeb, od roku 1993 byl velvyslancem v Portugalsku, o rok později v Itálii. Osm měsíců vedl ministerstvo kultury v Tošovského vládě. V polovině roku 1998 se vrátil do Říma jako velvyslanec ve Vatikánu. Od 1. dubna 2003 je ředitelem Divadla na Vinohradech. Je ženatý, manželka Lucie a tři děti. Loni vydal knihu fejetonů Klídek, nerve!

(Týden)