Zaří 2004

Tvrdost, ale i svoboda slova.

Zbyněk Petráček

Kroky suverénní irácké vlády získávají reálné obrysy

28. června, o dva dny dříve, než sliboval ohlášený termín, vycouvala spojenecká okupační správa z Iráku. Tehdy se naskýtaly spíše otázky: Jak si dočasný kabinet Ajáda Alávího poradí s terorismem, s ekonomikou, s přípravou na svobodné volby chystané na leden 2005? V posledních dnech se už začínají nabízet alespoň částečné odpovědi – soudě podle konkrétních kroků irácké vlády.

Jistě, v Iráku nadále trvá násilí a nikdo si není zcela jist svou budoucností. To platí zejména pro zahraniční pracovníky, kteří se stali častým terčem teroristů coby rukojmí. Nicméně Alávího kabinet, byť po pár týdnech nemůže mít situaci pevně pod kontrolou, dělá ve spolupráci se spojenci, co může. Tam, kde je třeba tvrdost, neváhá. Příkladem je jeho souhlas s americkým náletem na teroristy Abú Músy Zarkávího ve městě Fallúdža, který si před týdnem vyžádal nejméně 11 mrtvých. A tam, kde vidí potřebu vstřícnosti, postupuje vstřícně. Příkladem je povolení – Američany v březnu zakázaného – listu Al Hawza, který je blízký Muktadu Sadrovi, známému šíitskému klerikovi.

Ustoupili teroristům

V případě unesených rukojmí nemůže Alávího vláda dělat skoro nic, ale to jí nelze vyčítat, když v této věci de facto nic nezmohou ani USA. Ukázkou je osud Filipínce Angela de la Cruz. Únosci nabídli obchod: stáhnou-li Filipíny svůj vojenský kontingent z Iráku, rukojmí budou propuštěni. Ačkoliv USA, Austrálie i sám Alávího kabinet byly proti, filipínská vláda s požadavkem souhlasila. V pondělí opustil Irák poslední filipínský voják a v úterý ráno byl de la Cruz skutečně propuštěn. Teroristé tak působí jako seriózní partneři.

Na Filipínách panuje euforie. Angažmá v Iráku tam nebylo zrovna populární a nyní se země zařadila ke čtyřem předchozím, které už od Eufratu vycouvaly – Španělsku, Dominikánské republice, Hondurasu a Salvadoru. Tento krok hájila sama prezidentka Gloria Arroyová: „Nelituji svého rozhodnutí. Každý život je důležitý. Angelo je otcem osmi dětí. Nezasloužil si zemřít. Byl to čas těžké zkoušky a čas triumfu.“ Washington i Bagdád to ovšem vidí opačně – jako spíše kontraproduktivní ústupek teroristům, který poškodí Irák.

S těmi ano, s těmi ne

Děláme-li si obrázek o Alávím a jeho vládě pouze z některých agenturních zpráv, vyznívá dosti zkresleně. Agentura AP cituje obyvatele Bagdádu, kteří slyšeli, že Aláví chodí do věznic a tam vlastnoručně zabíjí trestance: „Byli jste zločinci za Saddáma a jste jimi i teď, takže si nezasloužíte žít,“ říká jim k tomu. A proč to vše? Aláví prý musí dokázat, že je jako Saddám Husajn, aby si zjednal respekt a image vůdce, který bude mít zemi pevně v rukou.

Mnohem důvěryhodněji působí například zpravodajství v listu The New York Times, jež Alávího ukazuje jako obratného diplomata a člověka ovládajícího metodu cukru a biče. Příkladem jsou události z 18. července.

Předminulou neděli ráno (11. července 2004, pozn. red. CS-magazínu) podnikli Američané nálet na vytipovanou lokalitu v sunnitském městě Fallúdža. Právě tam se měli skrývat lidé spjatí s Abú Músou Zarkávím, Jordáncem, jenž je považován za jednoho z mužů al-Káidy a jednoho z hlavních strůjců teroru v Iráku. Jeho skupina tam měla na svědomí tři vraždy rukojmích formou uříznuté hlavy a dva pumové atentáty. Zmíněný americký útok ovšem předem schválila Alávího vláda. Byla to první významná ukázka nové irácké suverenity, která sice nestačí na to, aby účinně potírala teroristy vlastními silami, ale zákroky spojenců hodlá autorizovat.

Několik hodin po náletu na Fallúdžu pronesl Ajád Aláví oficiální prohlášení: Protože věří ve svobodu tisku, povoluje, aby opět vycházel list Al Hawza, spojovaný s Muktadou Sadrem. Jeho publikaci pozastavil letos 28. března civilní okupační správce Iráku Paul Bremer, neboť list podněcoval útoky proti Američanům. Jeho uzavření za fyzické účasti amerických vojáků vyvolalo vlnu nepokojů a protestů, obviňujících USA z pokrytectví: Přišli sem zavádět demokracii a v jejím jménu teď umlčují opoziční hlas. Nyní tedy Al Hawza už opět vychází a právě toto rozhodnutí je považováno za indicii napovídající Alávího strategii vůči rebelům. Zřejmě se snaží o ústupky pro ty, kteří kooperují, a zatočí s těmi, kteří spolupráci odmítají. Skeptici nicméně upozorňují, že Aláví mohl jen učinit ústupek šíitským rebelům, aby utlumil vření po americkém útoku na město sunnitských a zahraničních rebelů.

Už nedržíme volant

Co se týče míry vlivu Alávího na rozhodování spojenců, o tom panují spíše spekulace. Bylo sice oznámeno, že americký útok byl předem schválen, nicméně takovéto procedury se nedělají na veřejnosti ani před televizními kamerami. Své k tomu ale řekl americký náměstek ministra zahraničních věcí Richard Armitage, jenž před týdnem přijel do Iráku jako dosud služebně nejvyšší Američan od předání suverenity.

„Už nesedíme na předním sedadle s rukama na volantu,“ řekl Armitage na společné tiskové konferenci s iráckým ministrem zahraničí Hošjárem Zebarím. „Jsme partnerem, který podporuje suverénní vládu. Rozhodují oni.“ A co se týče Fallúdži, Alávího vláda byla „plně informována“ a „souhlasila s námi ohledně potřeby podniknout akci“.

(Respekt)