Zaří 2004

Utajované invazní drama.

Petr Podaný

Krvavá lázeň mezi vojáky nacvičujícími vylodění v Normandii

Šest týdnů před zahájením operace Overlord 6. června 1944 překvapila skupina německých rychlých člunů Američany u pobřeží jižní Anglie a několik set jich usmrtila. Přeživší o tragédii nesměli mluvit.

Dokonce šedesát let po dni D, o němž byly popsány příslovečné stohy papíru, se mohou vynořit nové informace, které překvapí nejen veřejnost, ale také leckterého vojenského historika. Do této kategorie patří událost z noci na 28. dubna 1944 u části pobřeží nazývané Slapton Sands v jihozápadní Anglii. Američané a Kanaďané tu tehdy nacvičovali (Exercise Tiger) invazi, k níž mělo dojít o několik týdnů později v Normandii. Z nepozornosti a kvůli vlastním nepořádkům ale utrpěli při manévrech debakl, jakých zažili za druhé světové války jen málo. Na konci předčasně ukončeného cvičení napočítali 749 mrtvých, což bylo více než při samotném vylodění na pláži Utah 6. června.

Tři torpéda

Drama se začalo odvíjet 27. dubna večer ve francouzském přístavu Cherbourg, odkud vyrazilo směrem k jihozápadnímu pobřeží Anglie devět německých rychlých člunů. Jejich posádkám se pod velením nadporučíka Günthera Raabeho podařilo uniknout anglickým radarům a ve dvě hodiny ráno narážejí v zátoce Lyme na konvoj amerických invazních plavidel. Čluny německé Kriegsmarine vypalují na protivníka tři torpéda, jež rychle potápějí dvě americké lodě a třetí vážně poškozují. Němci nechtějí podstupovat větší riziko, dále neútočí a vracejí se do Cherbourgu. Palba několika amerických lodí, jež je mezitím objevily, útočníkům neuškodila. Vše sledoval ze vzduchu pilot britské RAF Pete Nevil. Když hlásil na velení, co vidí, nechtěli mu věřit. Musí to prý být jen součást vyloďovacích manévrů.

Ve vodách Lamanšského průlivu se zatím odehrávaly pohnuté scény. Stovky Američanů zahynuly přímo při explozích, další umírali podchlazením v moři a někteří se utopili hned po skoku na hladinu. Špatně vycvičení vojáci si uvázali obráceně záchranné vesty a ty jim stlačily hlavu pod vodu. Část obětí šla na konto spolubojovníků v takzvané přátelské palbě, když stříleli na všechny strany.

Musíte o tom mlčet

Konvoj vyloďovacích plavidel amerického spojence chránily dvě britské válečné lodě. První byl křižník Scimitar z první světové války, jenž ale po havárii nebyl schopen boje. Druhá loď, korveta Azale, plula v čele konvoje, přičemž Němci napadli jeho zadní část. Britové i Američané používali odlišné rádiové frekvence, takže vázla jejich komunikace.

K hlavním zájmům spojeneckého velení bylo nalézt živé či mrtvé důstojníky, kteří byli informováni o podrobnostech chystaného vylodění v Normandii. Kdyby někoho ze zasvěcených Němci zajali, ohrozilo by to celou operaci. Němci ale neměli na braní zajatců čas. Hledaní důstojníci byli nakonec vyloveni mrtví. Ze 749 obětí moře nikdy nevydalo 293 Američanů.

O dramatu nácviku invaze nesměli účastníci a svědci hovořit. "Hrozili nám válečným soudem," tvrdí americký veterán Thomas Glyn (80). Je ovšem sporné, do jaké míry se armáda USA snažila tragédii zatajovat i po válce. Historik Charles B. MacDonald tvrdí, že pokud měl někdo zájem, byly dokumenty snadno přístupné už od padesátých let. S tím nesouhlasí amatérský badatel Kenn Small, který rozkrývání tehdejších událostí obětoval mnoho času a jenž má značnou zásluhu na tom, že se podrobnosti o cvičení Tiger dostaly na veřejnost.

(Týden)