Zaří 2004

Svět má stále větší žízeň. Utiší ji z moře?

Pavel Pošusta

Vědci již dokáží levně odsolit mořskou vodu. Nové technologie v budoucnu odstraní nedostatek pitné vody. Už dvě desítky let straší svět výrok Butruse Butruse-Ghálího, někdejšího generálního tajemníka OSN, že příští válka na Blízkém východě bude vedena kvůli vodě, nikoli kvůli politice či ropě. Utajovaná studie Pentagonu, která pronikla letos na veřejnost, tvrdí, že kolem roku 2020 propukne světový konflikt kvůli nedostatku pitné vody a elektřiny, bude to zápas o přežití. Důvodem k tomu prý bude změna klimatu na Zemi a výrazný pokles srážek v Evropě. Dnešní Evropa vidí jedno z možných řešení, jak utišit svou stále větší žízeň po vodě, v odsolování mořské vody.

Zřejmě nejčastější asociací, kterou v nás vyvolává Londýn, je, že počasí v této britské metropoli je šedivé mlhou a přerušované pravidelným deštěm. Ale přes vydatné srážky, které může přinést typický anglický den, britská metropole ve skutečnosti začíná být vyprahlá. Příliv obyvatelstva a rostoucí teploty znamenají, že město s osmi miliony obyvateli čelí nedostatku vody. Proto se vodárenská společnost Thames Water rozhodla investovat 300 milionů eur (9 miliard korun) do stavby prvního odsolovacího zařízení. Bude brát poloslanou vodu z řeky Temže a měnit ji na pitnou vodu.

Podle společnosti Thames Water poptávka po vodě se v minulých dvou desetiletích zvýšila o 15 procent a tento trend má pokračovat. Předpokládá se, že v roce 2016 bude mít město o 800 000 obyvatel více. Kromě toho zvyšující se životní úroveň vede Londýňany k tomu, že dávají stále více přednost samostatnému bydlení, což se projevuje i v narůstající spotřebě vody. Přitom se srážkami na tom hustě obydlená oblast Londýna není nijak valně: na hlavu zde připadne méně dešťových srážek než na obyvatele mnohem sušších měst, jako je třeba španělský Madrid či turecký Istanbul. Přitom Londýn využívá 55 % vodních srážek pro veřejnou spotřebu, zatímco dále na západ, ve Walesu, se užívá jen 8 procent.

Nový odsolovací závod má být plně funkční v létě 2008 a jeho kapacita bude 150 milionů litrů denně, což má pokrýt zásobování vodou pro zhruba 900 tisíc Londýňanů. Technologie odsolování v londýnském závodě je založena na principu reverzní osmózy, kdy slaná voda prochází pod vysokým tlakem (až 70 atmosfér) polopropustnou membránou, která nechává za sebou soli i veškeré nečistoty. Celý postup komplikují nároky na důkladnou úpravu vody před průchodem membránou. Zbavuje se mechanických nečistot, které by mohly membrány poškodit, a pryč musí i bakterie, které by se na membránách množily a ucpávaly je.

Kubík za 15 korun

Kritici z řad ekologů tvrdí, že tento postup je energeticky velmi náročný, nicméně druhá strana oponuje tím, že v průběhu doby se náklady na energii v těchto odsolovacích zařízeních snížily nejméně pětkrát. Španělský odborník Miguel Torres dokonce ujišťuje, že "technologická vylepšení dnes snížila náklady tak, že se nyní spotřebuje desetkrát méně energie než před dvaceti lety". Nyní 1000 litrů odsolené vody stojí podle Španělů jako stejné množství minerální vody, zhruba 0,45 eura, tedy přibližně patnáct korun.

Odsolování je již dlouho zavedenou technologií, zvláště pak na Blízkém a Středním východě, kde nárůst počtu obyvatel ve městech, minimální srážky a vyčerpání podzemních zásob přinutily tyto země, aby své potřeby sladké vody kryly z moře. V tomto regionu převažovala technologie destilace mořské vody, což je sice v principu jednoduché, ale jde o náročný a hlavně drahý postup. Mořská voda se zahřeje na bod varu a pára zbavená soli se poté zchlazuje, a převádí tak zpět do kapalného skupenství. Tento proces je značně energeticky náročný, a proto se otevírá zejména těm zemím, které jsou ropnými velmocemi, jako jsou Saúdská Arábie či Kuvajt.

Trh s odsolováním mořské vody má tendenci raketově růst - během deseti let (2005-2015) se počítá, že do tohoto oboru bude investováno nejméně 77 miliard eur, a to především na Blízkém východě.

Španělé jsou na špici

Z evropských zemí, které své problémy s vodou chtějí řešit desalinací, to zdaleka není jen Velká Británie. Některé jihoevropské státy jsou trvale vystaveny nedostatku pitné vody, a proto stavějí odsolovací zařízení. Například Turecko a turecká část Kypru, kam se až dosud musela dovážet z turecké pevniny sladká voda v obřích plastových vacích o objemu 30 000 metrů kubických. Podobně musí ostrovní stát Malta zajišťovat své potřeby odsolováním. I Gibraltar, ležící na samé jižní špici Pyrenejského poloostrova, se sice stále spoléhá na přírodní i umělé rezervoáry dešťové vody, ale bez odsolování by se už neobešel.

Nejvíce však mořskou vodu přeměněnou na sladkou pijí Španělé a miliony turistů, kteří sem rok co rok přijíždějí. Turistika je také mnohdy hnacím motorem, proč hledat vodní zdroje v moři, a navíc Španělsko je hodně žíznivá a horká země. Madridská vláda nedávno rozhodla o zbudování 17 nových odsolovacích zařízení podél celého východního pobřeží, od Barcelony až po andaluskou Málagu. Tím se kapacita odsolovacích závodů zdvojnásobí.

"Z technického pohledu je kapacita dodávek odsolené vody v podstatě nevyčerpatelná," uvedl ve španělském deníku El País Antonio Estevan, předseda Nadace pro novou kulturu vody (FNCA). "Omezující jsou pouze ekonomické podmínky a dopady na přírodní prostředí." Estevan také připomíná, že 75 procent obyvatel světa žije v oblastech vzdálených méně než sto kilometrů od moře, takže mořská voda je jedním - a možná, že v budoucnu i jediným - zdrojem k zajištění potřeb pitné vody. Podle odhadů nyní odebírá odsolenou vodu zhruba 120 milionů lidí ve světě.

Turistika bez vody nejde

Už v polovině 60. let minulého století to bylo Španělsko, které otevřelo jako první evropská země své zařízení na výrobu sladké vody z mořské. Bylo to na Lanzarote, jednom z Kanárských ostrovů, které obecně mají velký nedostatek vodních zdrojů. Tehdy to byl závod s technologií destilace a není náhoda, že k jeho vybudování vedl rozvoj turistického ruchu. Nyní 150 000 obyvatel Lanzarote a desetitisíce turistů pijí vodu vyrobenou metodou reverzní osmózy, která umožnila snížit výrobní náklady a rozšířit výrobní kapacity. Kanárské ostrovy, kde je polovina obyvatel odkázána na odsolenou vodu, se díky tomu staly jedním z hlavních turistických cílů v Evropě. "Odsolování vody znamenalo pro Lanzarote vše, bez sladké vody by nedošlo vůbec k žádnému rozvoji ostrova," konstatoval Fernando Pérez z tamní vodárenské společnosti.

Podle španělských expertů má odsolená voda výbornou kvalitu a může se jí dodat jakákoliv příchuť. Proto jí, jak uvádějí, dávají přednost i výrobci nealkoholických nápojů. Vzhledem k tomu, že vlastně jde o vodu destilovanou, bez solí, dodává se jí zpětně - což je trochu paradoxní - určitý obsah solí nebo se mísí s jinou sladkou vodou, aby se vyrovnala úroveň pH.

Ekologické skupiny považují odsolovací zařízení za vstřícnější přírodě než odvádění vody z řek, které může narušit citlivé ekosystémy. Ale zároveň ekologové varují, že odsolovací zařízení lze těžko považovat za ideální řešení nynějších a budoucích globálních potřeb vody. Navíc to povzbuzuje konzumenty k nadměrné spotřebě. "Mohou být užitečné pro konkrétní řešení v některých částech světa," říká Guido Schmidt ze španělské skupiny WWW. "Nepovažujeme je však za celosvětové řešení. Odvádí to pozornost od toho klíčového, jak efektivně a šetrně zacházet s omezenými přírodními zdroji včetně vody."

Jiní španělští ochránci přírody jsou daleko konkrétnější. Vadí jim, že provozovatelé odsolovacích závodů vracejí solné koncentráty, které zbyly po odsolení, zpět do moře. A není to malé množství, uvážíme-li, že průměrně litr středomořské vody obsahuje 37 až 38 gramů solí. Zvýšený obsah solí pak ničí endemické mořské řasy, říkají ochránci přírody.

(MFDNES)