Zaří 2004

Dobrý den, pane Tomisi!

Ivo Rohan

"Dobrý den, pane Tomisi", oslovuji souseda mé mámy z balkónu na balkón. "Ivo, hezký den Vám přeji, rád Vás opět vidím" odpovídá pan Tomis s úsměvem. Vůbec nevypadá na svých 80 plus let. Fešák, nažehlené světlé kalhoty, puky jak břitva, rozhalenka, stará škola. Druhé patro bez výtahu.

Připomínám mu, jak za mnou utíkal, nadával mi do zkurvených harantů a házel po mně klacky, když jsem se kdysi dávno klouzal po předním skle jeho škodovky. Usmál se a konečně mi opět začal tykat.

Absolvent skutečného gymnázia a obchodní akademie, ještě před třicátým devátým. Tehdy to něco znamenalo. Hovoří plynně česky, německy, anglicky, francouzsky, rusky, španělsky. Latinu prý taky ještě zvládá. Poslouchám jej a jsem malinkatý, takřka pokorný. Náhle přechází volně do angličtiny s omluvou, že by si ji rád osvěžil. Podmanivým, hlubokým hlasem vzpomíná na první okupaci, zapaluje si retko, vrásky se prohlubují. Prokládá svůj monolog němčinou, kterou neovládám, přesto mu rozumím.

Osmačtyřicátý, padesátá léta, komunistické koncentráky, popravy, umístěnky. Do angličtiny přimíchává ruštinu. Druhou okupaci prožívá v češtině. Klopí zamlžené oči, omlouvá se za posranost. Sametová, “Ivo, we screwed it up. Again.”

Dáváme si spolu ještě jednu cigaretu. Ochutná moji, kterou nabízím přes balkón. Zhluboka potáhne, přivírá oči, usmívá se a pomalu vyfoukává. Rád bych věděl, na co teď myslí. Fajnová je, říká. Dívá se na mne jako otec na syna, zvážní a říká: "Ivo, buď rád, že jsi odešel. Nevracej se. Tady to jde úplně do prdele. Buď rád, že Tvá dcera vyrůstá v rovné společnosti. Buď rád, že se nesníží k lumpárnám. Buď rád, že má páteř a nesklouzne, aby získala výhody... Good luck!"

Daruje mi Černou knihu komunismu s vepsaným věnováním: "Nikdy nezapomeňme." Ještě jedna cigareta - nashledanou, pane Tomisi.

A tak vzpomínám na mohykána, vedle kterého jsem žil 15 let a poznal jej až teď...