Zaří 2004

S Beatles jsem si nerozuměl

Vladimír Ševela

Z Československa emigroval v roce 1939 jako sedmnáctiletý a v Americe se stal významným hollywoodským producentem. Po roce 1989 se Norbert Auerbach (82) vrátil do Prahy a působil tu jako poradce šéfů Barrandova. Charismatický muž, který rozhodoval o osudu Roberta De Nira či Francise Forda Coppoly, nás ve společnosti svých dvou borderteriérů přijal na zahradě domu v centru Prahy, kde žije se svou čtvrtou ženou Alenou.´

* Původně jste u filmu, u nějž jste díky svému otci, prvorepublikovému producentovi, vlastně vyrůstal, pracovat nechtěl. Proč jste nakonec tohle rozhodnutí změnil?

V mládí jsem potkal Huga Haase, Adinu Mandlovou, Voskovce a Wericha... Mně herci, herečky a režiséři v podstatě neimponovali. Poslouchal jsem, co o nich říká otec. Jemu taky neimponovali. Povídal, že to jsou úplně blázniví lidé, které si on najme, když je potřebuje. Oni jsou se mnou, ne já s nimi, říkal. Já měl původně ideály týkající se Palestiny a později Izraele. Můj otec podporoval akci, kdy se kupovaly pozemky v Palestině, a při té příležitosti koupil několik velkých pomerančových plantáží. Můj plán byl, že tam půjdu a budu se o ně starat. Ale když jsem skončil s armádou, měl jsem dost toho primitivního života a začal jsem pracovat - ve filmové produkci. Nejdřív jako poslíček - myl jsem vůz producenta, nosil kafe...

* Až jste skončil ve vedení Columbia Pictures a později jako prezident United Artists. Jaká byla první americká herecká hvězda, se kterou jste mluvil?

První herci, které jsem potkal v Americe, byli Mercedes McCambridgeová a John Ireland. Ale ta jména vám asi nic neřeknou. Potom, když jsem pracoval pro ty velké společnosti, tak to byli Streisandová, De Niro, Stallone, Douglas. Jmenujte další... a já jsem je asi potkal. Nesetkal jsem se s těmi nynějšími hvězdami, protože sedím tady v Praze. Já je ani nehledám. Když tady byl Tom Cruise, někdo mi volal, ať ho pozvu na večeři. Ale přišlo tam čtyřicet lidí, kterými byl obklopen.

* Vy jste hercem být nechtěl?

Barbra Streisandová mi říkala, že bych mohl hrát jejího otce ve filmu Yentl. Nebo když byli filmaři z Hollywoodu tady, jeden z režisérů se na mě podíval a říkal: "Tebe chci! Budeš mi hrát německého bankéře!" Nebudu! Mě to neláká. Neměl jsem nikdy vůbec žádnou tvůrčí ambici, ani jako režisér. A taky nemám vůbec talent.

* Mluvil jste o tom, že herci jsou zvláštní sorta lidí. Měl jste nějakou metodu, jak s nimi jednat?

V těch velkých společnostech jsem měl štěstí, že jsem s herci nemusel jednat o jejich pracovních podmínkách. K dispozici bylo právní oddělení a viceprezident pro business affairs. A ti vedli jednání ne s herci, ale s jejich agenty. S herci jsem se setkával jenom společensky, když jsem jel někam, kde se točilo, nebo byl v Paříži, kam samozřejmě přijelo hodně herců na premiéry a promotion - třeba Sean Connery nebo Woody Allen. Předtím jsem cestoval po celé Evropě se skupinou Beatles. Chodil jsem s nimi na oběd nebo jsme se jeli o víkendu podívat na pláž.

* S kým z Beatles jste si nejvíc popovídal?

Ani s jedním. Já jsem jim vůbec nerozuměl, protože mluvili tím jejich liverpoolským přízvukem, "liliputian". My se s nimi v podstatě dorozumívali nohama a rukama. (směje se) To bylo v začátku jejich velké kariéry - byli už velice známí v Anglii, ale jinde ne. Strašně drželi při sobě, a když přišel někdo zvenku, kdo nebyl z těch čtyř, měl jsem dojem, že mají strach se s ním setkat.

* Nemáte zrovna v lásce herce. Který byl nejprotivnější?

Moje bývalá žena. (směje se)

* Která z vašich čtyř manželek to byla? Prosadila se v Hollywoodu?

Byla to Američanka. (Norbert Auerbach se oženil také se Španělkou, Rakušankou a naposledy s Češkou.) V Hollywoodu nehrála, hrála v New Yorku v divadle nebo v televizi. Nikdy nebyla známá herečka, i když měla obrovský talent.

* Co proti těm hercům pořád máte?

Už jsem několikrát říkal, že herci jsou jako děti. Strašně egotističtí, myslí jenom na sebe. Když něco chtějí, chtějí to ihned. Ráno vstanou z postele a nevědí, kterou roli budou hrát. Například má žena: jestli to bude žena, matka, milenka nebo nevěrná žena... Většinou to byla nevěrná žena. (směje se) Tu roli hrála nejradši. Měla teorii, že se pokaždé musí vyspat s režisérem, aby s ním měla lepší kontakt. Ale to nepovažovala za nevěru. Ve filmech o zákulisí Hollywoodu bývá naopak poměrně často postava producenta, který slíbí herečce roli za jistou "protislužbu".

* Vy jste nikdy nepodlehl pokušení?

Já byl v podstatě velmi věrný manžel. Nikdo mi to nevěřil. Ani moje ženy. (usmívá se) Samozřejmě byla příležitost potkat hezké holky a mladé herečky, které měly ambice a do té postele by asi šly. Ale mě to nikdy nelákalo, nikdy jsem to nepovažoval za důležité. Důležité bylo, jestli umí hrát. Tohle by stálo moc peněz. Nikdo si dneska nemůže dovolit vzít do filmu mladou holku, která nemá talent. Navíc já měl opravdu úplně jiné představy o tom, kdo má být moje přítelkyně.

* V článcích z archivu New York Times jsem o vás četl jako o "drsném manažerovi". Díky čemu jste se dostal nahoru? Proč ten úspěch?

Je několik faktorů. Zaprvé: měl jsem ambici být úspěšný a vždycky jsem každou práci považoval za důležitou. I kdyby byla ta nejnudnější nebo nejjednodušší - jako je zametat nebo uklízet. Jako poslíček jsem chodil do centrálního archivu společnosti. Ostatní poslíčci tam dokumenty přinesli, dali je na stůl a konec. Já je četl. A další důvod, proč jsem se dostal výš, bylo štěstí. Měl jsem to štěstí, že můj nadřízený v první práci u velké společnosti, Columbia Pictures, byl líný a nakonec mně dal dělat svoje úkoly. A já už nedělal práci poslíčka. Nebo když jsem potom přišel k United Artists jako číslo tři, odešel muž číslo dvě a já se dostal na jeho místo. No a pak odešel muž číslo jedna... Samozřejmě že pomůže, když máte bohatého otce. Nikdy jsem neměl strach, že ztratím svoji práci, takže jsem se nebál převzít odpovědnost. Hodně lidí, co je v nějaké pozici, se bojí, že udělá něco špatně, a tak radši nedělá nic.

* Poprvé od své předválečné emigrace jste se do Československa dostal až na začátku 80. let s Barbrou Streisandovou, když tady natáčela Yentl?

Byl jsem v Československu za komunistické doby několikrát obchodně už předtím. Když jsem přijel poprvé hned po válce, čekal na mne šofér, který jezdil pro mého otce. Měl komické auto, kde se ještě topilo uhlím, takže každých pět minut zastavil a dělal vzadu takové divné zvuky. (napodobuje zvuky při přikládání uhlí) Mým úkolem tu bylo prodávat filmy, ale ono se moc neprodávalo. Jezdil jsem sem vlastně proto, abych mohl navštívit svého nejlepšího přítele z doby, kdy jsme chodili do francouzského lycea. S ním jsem všechna ta léta pravidelně udržoval kontakt. Jinak to tu bylo smutný: nenamalovaný domy a spousta politických sloganů. Co mě ale dostalo nejvíc, bylo to, že všechny slogany "Veselé Vánoce a šťastný nový rok", které jsem tady viděl viset jednou na konci roku, byly úplně stejný.

* Vrátili vám luxusní vilu na Barrandově, kde jste strávil dětství?

Ne, protože otec ji měl psanou na firmu (restituce se týkaly jen majetku "fyzických osob"). Když jsme tu točili se Streisandovou, jeli jsme kolem. Někdo ze státního filmu se mě tehdy ptal: "Není to škoda, že už nemůžete bydlet v té vile?" A já jim řekl: "Ten palác, co otec koupil v Beverly Hills, je hezčí a třikrát tak velkej."

* Hollywoodský film je podle vás víc zboží, nebo umění?

Zboží, absolutně. Pro mého otce to bylo to samé, proto byl filmový obchodník. Obchodoval se zbožím a to zboží byl film. Umělecký film je jedna věc a obchodní film je jiná věc. To jsou dva kontrasty. My máme v Americe filmový průmysl, který vyrábí filmy, co mají vydělat peníze. Samozřejmě že hodně režisérů má sen, že udělá umělecký film. Někdy se to podaří. Například filmy Woodyho Allena jsou na jisté intelektuální úrovni a obchodně byly velice úspěšné. Dokud se Woody Allen nezbláznil a nezačal taky dělat filmy za čtyřicet milionů dolarů. Nikdy nezapomenu, když ke mně jednou přišel Francis Ford Coppola: "Chci dělat film, kterej bude uměleckej a bude to stát jenom pět milionů dolarů..." Já jsem řekl: "Francis, i pět milionů jsou peníze, ukaž mi rozpočet." A tam vidím milion dolarů pro Francise Forda Coppolu za režii. "Aspoň tady bys mohl trošku ubrat, když to není obchodní film," říkám. A on: "Vždyť musím z něčeho žít!" To je typickej přístup!

* Ten film se natočil?

Ano, byl to Black Stallion (Černý hřebec) a byl to velice úspěšný, krásný film. Udělal se ještě Black Stallion 2 a 3.

* Jeden z nejvíce ztrátových filmů Hollywoodu byl western Nebeská brána, který vznikl v době, kdy jste byl ve vedení United Artists. Jak se to stalo?

Režisér Cimino za námi přišel brzy potom, co dostal Oscara za ten film o Vietnamu (Lovec jelenů), s novým scénářem, který se nám líbil. Měl rozpočet 15 milionů dolarů, to bylo přiměřené. Byl jsem stoprocentně pro, aby se to točilo. Ale pak se stala chyba.... Viceprezident, který měl pod sebou produkci, vzal producentku, u které se pak se ukázalo, že to byla Ciminova milenka. Ztratili nad tím úplně kontrolu. Ta producentka, která ho měla pro nás hlídat, ho nechala dělat, co chce. Byla to katastrofa. Cimino nakonec přišel s pětihodinovým filmem, který stál padesát milionů. Lidi říkají, že kvůli ztrátě, kterou společnost utrpěla, byla United Artists prodána firmě Metro Goldwyn Mayer. Ale není to pravda. Společnost měla obrat miliardu dolarů, a jestli se ztratilo nějakých padesát milionů, nehrálo takovou roli...

* Spory režisérů a producentů, kteří jim nedovolí rozvinout jejich představy, jsou pověstné.S kým jste bojoval nejvíc?

Než jsme začali točit Raging Bull (Zuřící býk) s De Nirem, nikdo z nás nevěřil, že film o boxu může mít úspěch. Ale Scorsesemu (režisér Martin Scorsese) a De Nirovi se projekt tak líbil, že podepsali smlouvu, že projekt udělají za minimum, a to minimum bylo pět milionů dolarů. De Niro sám dostane víc, když něco točí. Tak jsme řekli: Dobře, ten film natočte. Nakonec stál nějakých osmnáct milionů dolarů, což bylo tenkrát hodně peněz. De Niro se totiž rozhodl, že si nedá pod břicho polštář, ale opravdu ztloustne. Takže film se zastavil na šest měsíců a lidi byli dále placení. Pokračování toho bylo, že agent chtěl pro Scorseseho další peníze. Byl to Michael Ovic, jeden z nejsprostějších lidí, které jsem potkal, ale byl strašně užitečný pro ty svoje klienty... S ním jsem se skoro popral, protože jsem mu víc nedal.

* Co jste viděl v kině naposledy?

Pottera, s mým vnukem. Už mě ten film trošku otravoval. Je to pořád to samý.

* Máte čtyři syny. Jezdí víc oni sem, nebo vy za nimi?

V mém věku nejedu nikam, kam nejede pražská tramvaj. (směje se) Teď tady byli dva syni, které označuju za Američany, protože matka je Američanka. Jeden je profesor dějin a ten mladší je truhlář, velice úspěšný. A pak jsou dva, kterým říkám Lederhosen Kids (děti v kožených kalhotách), protože jejich matka je Rakušanka. Ti jsou oba v Los Angeles. Jeden je kameraman, dělá hlavně reklamní spoty a jezdí po celém světě, ten druhý vede oddělení nukleární medicíny.

* Je rozdíl v tom, jak jste své syny vychovával vy a jak vychovával otec vás?

Je to ohromný rozdíl, protože my jsme nebyli vychováváni otcem a matkou, ale slečnama. Jednou za čas nás ukázaly vyčištěný a čistě oblečený rodičům, aby věděli, že nějaké děti mají. Když jsem byl v Praze, do těch patnácti let byl můj nejlepší přítel náš šofér auta.

* Vaše děti neměly vychovatele?

Měly, ale ne tak dlouho. Měly takzvané nannies (chůvy) - do čtyř pěti let - a byly v podstatě vychovávány matkami víc než mnou, protože já byl pořád na cestách po celém světě, ale tak velký, že každý jsme měli vlastní kout, takže jsme tomu nebyli vystavení a netrpěli jsme tím.

* Jednou jste vyprávěl historku o tom, jak jste v roce 1990 v pražské kanceláři Lucerna filmu našel dopisy vašeho otce, které tam ležely padesát let. Četl jste je?

V té kanceláři byl stejný psací stůl, u kterého otec kdysi seděl. Měl velice hlubokou šubládu a nikdo se tam za celou tu dobu nepodíval.... Nějaké dopisy jsem četl, byly to dopisy jedné dámě.

* Překvapilo vás to?

Nepřekvapilo, protože jsem věděl, že otec měl skoro celoživotní přítelkyni, kterou jsme my velice dobře znali.

* Maminka ji tolerovala?

Maminka měla vlastní milence. (směje se) Tenkrát se lidi nerozváděli. Měl jsem dojem, že rodiče se pohádali hned po svatbě a od té doby neměli žádnej přátelskej poměr. Ale otec se o rodinu vždycky velice dobře postaral.

* Většina českých emigrantů se ze zemí, kde si vybudují kariéru, nevrací. Co vás sem vlastně přivedlo a co vás tu drží?

Přijel jsem za přítelem, když umíral. Pak přišla revoluce, a když umřel, rozhodl jsem se tady zůstat. Moje žena Alena je jeho bývalá žena. Kdyby nebyla tahle dáma, zase bych odjel, ale Alena je taková Češka, že by jinde nemohla žít. A druhá věc je, že při mém stáří bych v Americe šel do nějakého domova, hrál golf a to by tak bylo všechno. Myslel jsem, že bych tady mohl být užitečnější. Můj život tady je velice pohodlný, mám dost činností. Jenom někdy je těžký se smířit s tím, že patnáct let po revoluci je v hlavách lidí pořád ještě tolik problémů, které zůstaly z tamté doby. Podívejte na naši politiku, vždyť je to hanba. Politici, kteří by měli dávat příklad, dávají špatný příklad. Korupce je v celém světě, ale tady je to považované za normální.

Norbert Auerbach se narodil v roce 1922 ve Vídni. Když mu byly dva roky, přestěhovala se jeho rodina do Prahy. Otec Josef, který pochází z Polska, tu vlastnil velká filmová studia Elektafilm a Slaviafilm. V roce 1939 Auerbachovi odjeli do Francie a později se přes Brazílii dostali do USA. Norbert Auerbach studoval ekonomiku na univerzitě v Los Angeles, ale pak vstoupil do americké armády, vylodil se tři dny po Dni D v Normandii a došel se svou jednotkou až do Německa.

Po válce začal pracovat v hollywoodské produkci. Nejdřív v Columbia Pictures, poté u United Artists, kde měl zpočátku na starosti prodej filmů v zahraničí. "Jednou se nás na poradě ptali,jaký film by mohl zaujmout co nejširší publikum. Zrovna jsem tehdy četl román Dr. No. Řekl jsem, že by tam mělo být dobrodružství s humorem jako ve Flemmingových knihách. Brzy od něj koupili práva," vzpomíná Auerbach na to, jak pomohl na svět sérii o Jamesi Bondovi. Stál i u zrodu filmů Most u Remagenu, Rocky či Hair. Na začátku 80. let byl dva roky prezidentem United Artists. Pracoval také jako poradce prezidenta Ronalda Reagana. Od roku 1989 žije v Praze, kde radil šéfům Bontonfilmu a až do konce loňského roku také Barrandova.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)