Zaří 2004

Staneme se pány světa. Al-Káida mění taktiku a neztrácí dech

Jiří Sobota

Al-Káida se změnila. Od chvíle, kdy Spojené státy vyhlásily válku s terorem, byly zabity tři tisícovky jejích členů, konta, výcvikové tábory a teroristické základny v Afghánistánu padly do rukou nepřítele. Nejvyšší vedení by mělo být ochromeno a na útěku. Jenže bomby nepřestávají vybuchovat a oběti únosů mizet a umírat. Ani vojenský útok na Irák problém nevyřešil. Al-Káida je totiž trpělivá, umí se přizpůsobit a má mnohaletý náskok. Navíc bojuje rukou boží a má jasný cíl.

Ti musí být šílení

Pro súdánského mládence Jamala Ahmeda al-Fadla to všechno začalo v roce 1979, kdy i do jeho ospalého městečka Ruffa pronikly dvě zprávy: že v Íránu zvítězila islámská revoluce a že ruští komunisté přepadli Afghánistán. Vliv těchto dvou událostí Jamala postupně dostrkal až ke kariéře profesionálního teroristy a posléze teroristického dezertéra. Ale vezměme to popořadě.

Zatímco vítězství fundamentalistů v Íránu pozvedlo muslimské radikály na duchu, sovětský útok na Afghánistán je posílil „na těle“ – naučil je pořádně bojovat. Druhá supervelmoc studené války, Spojené státy, se totiž rozhodla využít v boji proti rozpínavým komunistům energii dřímající právě mezi frustrovanými islamisty. Jejich výcvik probíhal v Pákistánu pod přímým dohledem CIA, zbraně a finanční zabezpečení, okolo 40 miliard dolarů, poskytly přibližně rovným dílem Spojené státy a Saúdská Arábie. Součástí přípravy budoucích bojovníků – mudžáhidů – bylo politické a ideologické školení, o které se postaraly konzervativní islámské školy. Proti okupantům byla vyhlášena fatwa, která učinila z účasti na boji povinnost každého poctivého muslima. Jamal Ahmed toto volání zaslechl v New Yorku, kde v té době pracoval jako prodavač. „Musel jsem vyslyšet volání emíra, měl jsem pocit, že islám je v ohrožení,“ vzpomíná Jamal.

Skupině přivandrovalých mudžáhidů se rodilí Afghánci pro jejich sebevražedný zápal často posmívali a nazývali je diwana – šílení. Jednou z vedoucích postav této bojovné komunity byl saúdskoarabský milionář Usáma bin Ládin. Založil náborovou agenturu a na znovu dobytých územích budoval síť jeskyní, které sloužily jako skladiště zbraní a munice. Ve spolupráci s CIA pomáhal shromažďovat finanční prostředky od movitých saúdskoarabských spoluobčanů, mezi které měl díky postavení své rodiny přístup.

V roce 1989 si stratégové ve Washingtonu mohli gratulovat – tah vyšel, Sovětský svaz odcházel z hornaté země jako zpráskaný pes. Zapálení bojovníci zažívali opojnou zkušenost: je-li člověk dostatečně zapálený pro Alláha, může porazit i největší armádu světa. Je proto potřeba bojovat dál. Jenže kde? Na bojišti se kolem sebe rozhlížely desítky tisíc válce přivyklých mužů, jejichž nepřítel najednou zmizel. Ale uplatnění se záhy našlo. Část rozkurážených bojovníků se do sebe pustila přímo v Afghánistánu v nekonečném boji znepřátelených frakcí o moc v zemi. Jiné skupiny se rozjely hájit ohrožené zájmy muslimů v širém světě – v Bosně, Alžírsku, Somálsku, Kašmíru, Čečně. A někteří našli uplatnění v organizaci, ve kterou se na konci války proměnila agentura Usámy bin Ládina a která dostala jméno al-Káida. K těm posledním patřil i Jamal.

Kup válec uranu

Jako formální organizace byla al-Káida založena v Afghánistánu už v létě 1988. Dala si za cíl vyhnání všech nevěřících z muslimských území a vytvoření jednotného islámského chalífátu spravovaného podle tradičního práva šaría. A stanovila i metodu, jakou se tak stane: celosvětová svatá válka proti nepřátelům islámu – globální džihád. „Dostal jsem do ruky papír s přísahou, nahlas jsem ji přečetl a podepsal,“ popisuje svůj vstup mezi vyvolené Jamal Ahmed. Jako oficiální člen obdržel stálý plat 500 dolarů měsíčně. Ne všichni jeho kolegové se ale rozhodli přísahat věrnost bin Ládinovi a ponechali si volné ruce.

Struktura nového spolku proto zůstala velice různorodá. Kromě stálých členů dnes operují po celém světě teroristické organizace, které s al-Káidou velmi těsně spolupracují, ale udržely si svou vlastní velitelskou strukturu. Vztah jednotlivých složek se proměňuje. Například původní al-Káida byla po dlouhou dobu propojena se skupinou Egyptský islámský džihád vedenou Ajmanem al-Zawahírím, později spolu obě organizace splynuly a Zawahírí se stal bin Ládinovou pravou rukou. Dnes zřejmě právě on řídí každodenní činnost organizace poté, co intenzivní honba odsunula bin Ládina spíše do symbolické a ideologické role.

Al-Káida tedy byla od počátku jakýmsi nervovým středem mezinárodní sítě, která svým rozsahem daleko překračuje formální členství. Stala se platformou pro vznik celosvětové islámské armády, jejíž jednotlivé složky spolu mohou spolupracovat, ale také se bez sebe obejít.

Finanční zabezpečení al-Káidy nepochází – jak se donedávna věřilo – z kapes samotného bin Ládina. Ten podle výpovědí pracovníků tajných služeb nikdy nezdědil 300 milionů dolarů, jak se traduje v tisku, pouze od roku 1970 přibližně do roku 1994 dostával od své rodiny každoročně apanáž ve výši jednoho milionu. To nejsou malé peníze, na financování celosvětového džihádu by to však nestačilo. Finanční krytí teroristických akcí a provoz výcvikových táborů od počátku zajišťují dary bohatých stoupenců islamistického hnutí ze zemí Perského zálivu a snad i některých vlád. Vydatným zdrojem jsou zřejmě také někteří imámové mešit v zemích Zálivu, kteří jsou ochotni přenechat al-Káidě část peněz z povinných charitativních darů věřících.

Při financování „operací“ jsou využívány podobně jako během války v Afghánistánu charitativní a humanitární organizace. Peníze se posílají na konto charity a ta za ně přes další firmy nakupuje zbraně. Podle výpovědi odborníka na boj s terorismem Rohana Gunaratny před americkou Národní komisí vyšetřující teroristické útoky na USA sponzorovalo výcvikové tábory v Súdánu v první polovině devadesátých let íránské ministerstvo bezpečnosti a výzvědných služeb spolu s Revolučními gardami. Mezi vládní sponzory údajně do roku 1996 patřil Súdán, po přenesení základny al-Káidy do Afghánistánu pak Afghánský islámský emirát. Naopak – jak teď potvrdila i zpráva vyšetřující komise amerického Kongresu – neexistuje žádný důkaz, že by bin Ládinovy teroristé dostávali finanční podporu ze saddámovského Iráku. Stejně tak není známo, že by nějaká vláda vypomohla při přípravách útoků z 11. září 2001.

Al-Káida si vydělává i podnikáním. Takhle dostal Jamal Ahmed za úkol koupit v Súdánu několik farem, jejichž úroda burských oříšků, obilí a sezamu pak putovala v letadlech do Afghánistánu výměnou za zbraně. Nepřehledný systém financování z mnoha zdrojů je výhodný – dá se pružně přizpůsobit situaci. Svědčí o tom i skutečnost, že zatímco v prvních měsících války proti terorismu se podařilo zachytit téměř okamžitě na 150 milionů dolarů, později už úlovky za moc nestály. Přitom peněz mají teroristé pořád evidentně dostatek a předávají se z ruky do ruky.

Jamel Ahmed popisuje, jak bin Ládin svěřil do rukou egyptského bojovníka čtvrt milionu dolarů na nákup soukromého letadla a jak on sám obstaral za jeden a půl milionu obohacený uran od súdánského ministra. „Ani jsem nevěděl, jestli ten válec skutečně uran obsahuje. V každém případě jsem ale dostal prémii 10 000 dolarů.“ Ovšem peníze dokáží poplést hlavu i islamistům. Jamal Ahmed se s organizací rozešel ve zlém poté, co ukradl 110 000 dolarů. Když je al-Káida chtěla zpátky, vzdal se v roce 1996 do rukou americké výzvědné služby.

Planetární celebrita

Dezertér Jamal tak už nezažil základní změnu bojové strategie al-Káidy, ke které došlo v polovině 90. let. Bin Ládin původně počítal s útoky zaměřenými na blízké cíle v samotných muslimských zemích s cílem rozhoupat a nakonec svrhnout místní režimy a na jejich troskách vytvořit „pravé“ islámské státy podobné tálibanskému Afghánistánu. Postupně se ale s narůstajícím sebevědomím jeho pozornost přesunula ke vzdáleným cílům – především k USA a Izraeli – bez jejichž podpory by prý „kolaborantské“ místní režimy stejně nemohly přežít.

Důležitou zkušenost pro tuto fázi svého boje odpozorovala al-Káida v roce 1993 v Somálsku. Tam chtěla americká vláda zabránit kompletnímu státnímu rozvratu způsobenému zničujícím bojem znepřátelených kmenových frakcí, ale po sestřelení dvou svých helikoptér a následnému lynči osmnácti členů jejich posádek zdivočelým davem intervenci ukončila. Bodem zvratu se přitom stalo nikoli samotné běsnění a smrt, ale jejich záběry odvysílané v USA televizními stanicemi. Podle výpovědí později zajatých teroristů bin Ládin často používal tento případ jako důkaz, že se americká veřejnost není schopna smířit s oběťmi na životech, zvláště když si je může pěkně zblízka prohlédnout na obrazovce. V pochopení důležitosti médií pro úspěch svého snažení pak al-Káida patřila mezi teroristy vždy k průkopníkům. Svědčí o tom jak vznik Informační komise pro propagandu v rámci jejího nejvyššího vedení, tak „fotogeničnost“ jejího největšího trumfu – útoku na dvě věže Světového obchodního centra 11. září 2001.

Dým nad New Yorkem a Washingtonem udělal z al-Káidy planetární celebritu a psance zároveň. Za věhlas zaplatila ztrátou bezpečné základny v Afghánistánu a všemi údery popsanými v úvodu. Nicméně, jak už bylo řečeno, ani zdaleka není na lopatkách. Jak dokazuje i letošní atentát v Madridu, její stav je bohužel mnohem lepší, než bychom čekali.

Bin Ládinova organizace měla dostatek času nejen vybudovat síť teroristických buněk a sympatizantů, ale především předat své poselství do nitra muslimské společnosti. Anonymní bojovníci, kteří přežili americký útok na Afghánistán, dostali po pádu tálibánského režimu většinou příkaz vrátit se domů a čekat na rozkazy. Pouze ti, kteří již vzbuzovali přílišný zájem tajných služeb, zůstali v Pákistánu a odtud nadále koordinují činnost organizace. Kromě již existujících spících, dřímajících či naopak hodně probuzených buněk rozesetých od Kanady přes západní Evropu, severní Afriku, Blízký, Střední i Dálný východ až po Austrálii jsou tak nyní po celém světě poztráceny zárodky dalších možných teroristických skupinek a skupin, které se mohou kolem ostřílených a vycvičených veteránů kdykoliv zformovat.

Al-Káidě se navíc daří ve spolupráci se zbytky Tálibanu znovu uchytit v Afghánistánu, na který už se zase poněkud pozapomnělo. Kromě toho se zdá, že buduje novou operační základnu někde v obrovském, nikým nekontrolovaném pásu pouštní země táhnoucím se od Somálska přes Súdán a Mali až do Mauretánie. (Podle expertů to bude právě tento opuštěný prostor, odkud bude Evropa v příštích letech čelit nájezdům teroristických skupin.)

Ztráta pevných výcvikových táborů v „lotrovských státech“ ostatně pro bojeschopnost organizace nepředstavuje žádný velký problém, spíše naopak. Za prvé jimi v devadesátých letech stačilo projít několik desítek tisíc frekventantů, kteří mohou své zkušenosti předávat dál a rychle nahrazovat zatčené či padlé kolegy. A za druhé likvidace táborové sítě znamená radikální snížení nákladů, neboť právě tábory polykaly miliony dolarů vybraných od zanícených mecenášů v Perském zálivu. Nábor sympatizantů se ovšem v žádném případě nepřerušil – experti, kteří vypovídali před Národní komisí, jsou vesměs přesvědčeni, že teroristické chobotnici se daří vzniklé ztráty více než kompenzovat. Mezinárodní institut pro strategická studia odhaduje, že přímému velení al-Káidy v tuto chvíli podléhá asi 18 000 bojovníků.

Velkolepé útoky na symbolické cíle splnily svůj účel – nejen že poškodily Západ ekonomicky a zatáhly jej do přímého konfliktu s islamisty, ale také podpořily morálku bojovníků rozptýlených v různých zemích a dostaly mluvčí radikálů na televizní obrazovky a do povědomí veřejnosti. Bin Ládin se stal ikonou a pro pokračování boje je nyní celkem jedno, jestli se ho Spojeným státům podaří zlikvidovat nebo ne. Jeho hlas již k uším souvěrců dolehl a jeho tvář z triček a plakátů nadšených obdivovatelů po jeho odchodu ze scény nezmizí.

Al-Káida se zkrátka dokázala bleskurychle reorganizovat. Těžiště její činnosti se teď zjevně přesunulo na periferii, k cílům na Blízkém východě, především v Saúdské Arábii a rozvráceném Iráku.

Zemři v boji, synu

Útok na Irák byl dlouho považován za součást války proti terorismu. Dnes ovšem kontakty mezi bin Ládinem a Saddámem považuje za neprokázané i zmíněná zpráva kongresové vyšetřovací komise a panuje všeobecný názor, že útok udělal teroristům nejspíš radost. Jestliže prošpiclovaná země před válkou islamistický teror prakticky neznala, dnes jsou výbuchy pum a únosy na denním pořádku a v zemi podle odhadů Mezinárodního institutu pro strategická studia operuje asi 1000 mužů pod přímým vedením al-Káidy. Odborníci se navíc shodují, že útok a následná okupace Iráku znovu poštvaly muslimskou veřejnost proti Spojeným státům a nebývale pomohly teroristům s náborem nových kádrů.

Protiokupační povstání v Iráku ostatně není ani náhodou pouze dílem teroristických přivandrovalců – irácké ministerstvo spravedlnosti přiznává, že z několika tisícovek zadržených rebelů jich pouze 29 tvoří Arabové z cizích zemí. Na druhé straně rozbor videonahrávek naznačuje, že podle přízvuku jsou cizinci téměř všichni sebevražední útočníci.

Rychlé ovládnutí bojiště v Iráku jasně ukazuje, jak pružně dokáže nejnebezpečnější teroristická organizace využít příležitosti a jaké kádry má skryty v záloze. Nepřítelem koaličního Iráku číslo jedna se během několika málo měsíců stal dosud nevýznamný jordánský terorista Abú Músa Zarkáví. Odměna na jeho hlavu se vyšplhala z původních 5 milionů na dnešních 25 milionů dolarů – stejná cena je nabízena za Usámu bin Ládina.

Zarkáví pochází z jordánského průmyslového města Zarqa (odtud jeho přezdívka) nedaleko Ammánu. V sedmnácti odešel ze školy, nechal se potetovat, začal pít a podle některých zpráv se nakrátko ocitl ve vězení za sexuální delikt. Podle výpovědi rodiny a známých se podobně jako mnoho jiných mladých Arabů potuloval od ničeho k ničemu a neměl do čeho píchnout. V roce 1989 se ocitl v Afghánistánu s přáním připojit se k džihádu proti Rusům. Přišel pozdě, Rusové právě odtáhli. Nešťastný Zarkáví se stal reportérem džihádistického časopisu Pevná zeď, toulal se po Afghánistánu a dělal rozhovory s účastníky slavných bitev, které promeškal.

V roce 1992 se vrátil do Jordánska a stal se členem islamistické skupiny Bayaat al Imam. Když ho o rok později zatkli, tvrdil vyšetřovatelům, že zbraně a bomby uskladněné u něj v bytě našel na ulici. Ve vězení si podle svědectví spoluvězňů obestavěl lůžko polštáři, vlezl si dovnitř a pokoušel se naučit nazpaměť 6 236 veršů Koránu. Kromě toho si vyrobil z plechovek od oliv činky a posiloval. Chodil v afghánském oblečení a vzpomínal na staré bitvy. Měl rád Američany. „Říkával, že jsou křesťané a věřící,“ vzpomíná jeden spoluvězeň. To se postupně změnilo – v roce 1998 začal mluvit o potřebě Američany zabíjet.

O rok později byl Zarkáví na svobodě. Chvíli váhal a potom se vydal do pákistánského Péšávaru. Bylo to zbožné město a Zarkáví říkal, že jeho vzduch svědčí jeho matce umírající na leukemii, která tam dorazila s ním. Když pak bojechtivému mládenci vypršelo pákistánské vízum a v Jordánsku ho obvinili z přípravy útoku na křesťanskou svatyni, překročil v červnu 2000 afghánské hranice. Posledním přáním jeho matky prý bylo, aby padl v boji.

Zarkávího znovuzjevení v Iráku je obestřeno tajemstvím. Bývalí známí připouští, že se mohl změnit, přesto jsou ale nejistí. Američané uveřejnili údajný Zarkávího dopis o téměř 7000 slovech, ve kterém líčí strategii, jak rozpoutat v Iráku občanskou válku. „Byl v podstatě negramotný,“ pochybuje o autorství dopisu bývalý spoluvězeň Abu Doma. V každém případě však terorista Zarqawi velí v Iráku dobře organizované skupině odhodlaných bojovníků.

Novinářům časopisu Time se nedávno dostalo do rukou profesionálně zpracované video předvádějící bravurně a detailně natočené bombové útoky proložené jímavými pohledy do každodenního života teroristů, včetně posledního rozloučení sebevražedného atentátníka před cestou do akce. Maskovaný muž se na schůdcích náklaďáku otáčí a dlouze mává do noci svým spolubojovníkům na rozloučenou, jako by nasedal na výletní zaoceánský parník. Slavná smrt je na dosah. A další budou následovat.

Staneme se pány světa

Válkou rozvrácený Irák není jediným místem na Blízkém východě, do kterého se v posledních měsících al-Káida pustila hlava nehlava. V Saúdské Arábii však nejde o žádnou novinku. Bojovníci se v tomto případě vrací do země, která má na rozdmýchání teroristické horečky lví podíl.

Saúdská Arábie je tradičně chudá země konzervativních nomádů, kterou zaplavily peníze. Objev ropy katapultoval během několika desetiletí pouštní království ze středověku do éry postmoderního konzumu drahých automobilů, satelitních televizí, mobilních telefonů a luxusního spodního prádla. Bohatství provází nevídaná populační exploze. Hlavní město Rijád bylo v roce 1950 ospalou pouštní oázou s 60 000 obyvateli, dnes v něm žije čtyři a půl milionu lidí. Počet obyvatel země stoupl za posledních 30 let na čtyřnásobek, průměrná žena má šest dětí a bezmála tři čtvrtiny saúdských Arabů je mladších 30 let. Nezaměstnanost v této generaci dosahuje 30% a 90% zaměstnanců soukromého sektoru přitom tvoří cizinci.

Jednou z příčin je skutečnost, že velká část mladých studuje na státem vydržovaných – a velmi ortodoxních – teologických školách a nemá pro práci potřebnou kvalifikaci. Po celé zemi posedávají v kavárnách skupinky mladých mužů, utrácejí svou sociální podporu a večer vyrážejí do obchodních středisek za nákupy. Cestou mají šanci spatřit zahalené dívky v doprovodu mužských průvodců a pokradmu si s nimi vyměnit lísteček s telefonním číslem na mobil.

Dvě třetiny všech příjmů země tvoří peníze z ropy. Královská rodina Saúdů je investovala do nejmodernější armádní výzbroje, královských rezidencí, rozsáhlého sociálního zabezpečení obyvatel a sítě islámských náboženských misií rozesetých po celém muslimském světě. Příjmy z ropy však již delší dobu nestoupají a země začíná v přepočtu na jednoho obyvatele chudnout. Ropné dolary není čím nahradit.

Nad klokotajícím kotlíkem sociálního napětí se nehybně tyčí absolutistická vláda královské rodiny Saúdů. Svoji neotřesitelnou pozici si několik tisíc královských princů udržuje rozdělováním hromad dolarů mezi poddané a podporou konzervativních wahábistických duchovních. Saúdové také vystupují jako dobří přátelé Spojených států, což jim v muslimském světě na oblibě nepřidává. Hlasy volající po zásadních reformách sice dolehly i do královských paláců, Saúdové jsou však v této věci rozpolceni a všechny sliby alespoň mírné demokratizace společnosti zatím vyšuměly do prázdna.

Zato na ulici to začíná vřít. V listopadu 2003 se v centru Rijádu konala demonstrace nespokojenců, po které byly téměř tři stovky lidí zatčeny. Doutnající nespokojenost se však především snaží rozdmýchat radikálové z al-Káidy. Série bombových útoků a únosů v posledních dvou letech otřásla sebejistotou královské rodiny do základů. Teroristé přitom nejsou ve společnosti nijak izolováni. Právě ze Saúdské Arábie pochází velká část soukromých finančních darů al-Káidě. Odtud se rekrutovalo více než 4000 mudžáhidů v Afghánistánu a 15 z 19 únosců letadel 11. září ve Spojených státech.

Podle prvního nezávislého průzkumu veřejného mínění provedeného vloni v Saúdské Arábii vyslovila bez jednoho procenta polovina respondentů souhlas s rétorikou bin Ládina, ačkoliv na druhé straně jen necelých pět procent by svého bývalého krajana rádo vidělo v čele země. Autoři projektu si tento rozpor vysvětlují nesouhlasem běžných obyvatel s teroristickými metodami. „Když slyšíme, jak bin Ládin horlí proti Západu, napadá zkorumpovanost a neschopnost arabských vlád a vyzdvihuje utrpení Palestinců, je to, jako bychom se ocitli v nebi,“ popsal své pocity jeden z respondentů. „Jenže když vidím záběry nevinných lidí zabitých kvůli jeho ideologii, je to, jako bych vstoupil do pekla,“ dodal vzápětí.

Znechucení spoluobčanů však lze podle stratégů al-Káidy překonat. V rozhovoru pro al-Káidě blízký internetový časopis Hlas džihádu to vysvětlil v současné době pravděpodobně nejpopulárnější ideolog organizace, který vystupuje pod pseudonymem Louis Attiya Allah: „Je pravda, že se některým médiím podařilo vylíčit naši bitvu v Saúdské Arábii jako vraždění muslimů a obrátit tak hněv veřejnosti proti mudžáhidům. Tento efekt je ale dočasný a zmizí, jestliže mudžáhidové provedou další útok v Americe. Potom se sympatie veřejnosti vrátí na původní úroveň a možná ji i přesáhnou.“

Přenesení útoků do oblasti Blízkého východu tedy v žádném případě neznamená, že Evropa a Spojené státy si mohou oddychnout. Západ zůstává zcela jistě i nadále středem pozornosti. Attiya Allah popsal agendu teroristů takto: „Žádný politický program nemá šanci na úspěch, pokud neporazíme vojensky i kulturně Západ a nevyženeme ho z muslimských zemí. Potom pro náš národ nebude problém s ohromnými zdroji, které máme k dispozici, znovu vybudovat život na náboženských principech islámu. Staneme se pány světa. Jeho ekonomická budoucnost bude ležet v našich rukou.“

Rámeček

Jak funguje al-Káida

Tvrdé jádro al-Káidy má svoji pevnou organizační strukturu. V čele stojí vedle emíra bin Ládina poradní výbor majlis al shura složený z nejbližších spolupracovníků, z nichž většina má ke svému vůdci dlouholeté vazby již z dob společného válčení v Afghánistánu. Výbor koordinuje činnost šesti komisí, mezi kterými nechybí Komise pro šaríu a politické vzdělávání nebo právě Informační komise, která má na starosti propagandu.

Příprava každého útoku je samozřejmě individuální, modelovým příkladem promyšlené spolupráce celé organizační struktury však může být útok na americká vyslanectví v Nairobi a Dar es Salaamu v roce 1998. Průzkum lokalit provedl již v prosinci 1993 – tedy pět let před samotným útokem, člen al-Káidy s americkým občanstvím Wahid el Hage, který v oblasti pracoval jako vedoucí nevládní humanitární organizace Pomoc africkému lidu. Fotografie a náčrtky vyhodnotilo nejvyšší velení v čele s bin Ládinem v tehdejší centrále v súdánském Chartúmu. Logistická buňka krytá místními podnikateli koordinovala dodávky výbušnin a nákladních vozidel a cesty specialistů, kteří připravili nálože. Samotné sebevražedné útoky pak provedla buňka dobře vycvičených bojovníků, kteří dorazili z Afghánistánu těsně před samotnou akcí.