Zaří 2004

Spekulantů ráj

David Steiner

Informace mívají cenu zlata. V případě státního pozemkového fondu, který rozděluje miliardové majetky, platí tato poučka dvojnásob. Část úředníků fondu to dobře ví a spolu s dalšími spekulanty obírá "obyčejné občany" včetně důchodců. Podle čerstvého soudního rozsudku tak mohou klidně činit dál.

U rakouských hranic, jen několik desítek metrů od sebe leží dva zemědělské pozemky. Hektar jednoho stojí necelých dvacet tisíc, hektar druhého šedesát tisíc korun. Kdo si myslí, že ten dražší bude lepší, je na omylu. Jiný fakt: parcela u Žatce má jednou cenu 31 tisíc korun a o chvíli později už čtyři miliony. Co spojuje oba případy? Figurují v nich lidé z Pozemkového fondu ČR, kteří umějí stát pěkně "podojit".

Miliony za divoké břízy

Na krávách a dalších zvířatech vydělává někdejší vysoký úředník pozemkového fondu Miroslav Procházka. S manželkou Olgou spoluvlastní mimo jiné firmu Agro Šumava, která jen v letech 1999-2002 dostala přes 42 milionů korun státních dotací. Část z nich pro hospodaření na zhruba stodvacetihektarovém pozemku v Dolní Drkolné kousek od hranic s Rakouskem.

Ve Vyšším Brodě, pod který Drkolná spadá, o Procházkově podnikání nevědí. Podle místního velkozemědělce Stanislava Pavelce je vysvětlení jednoduché: Procházka bere od státu peníze na pozemky, na kterých nehospodaří a naopak je nechává pustnout. Pavelec se ale s Procházkou o zmíněné parcely soudí, jeho tvrzení je tudíž třeba brát s rezervou. Procházka navíc obvinění ostře odmítá: "Je to nehorázná lež." Na druhou stranu břízky místo travního porostu, absence jakýchkoliv stop po zvířatech a informace místních dávají tušit, že nějaký problém tady přece jen bude. Obzvláště když se na ministerstvu zemědělství ukáže, že osud milionových dotací v Drkolné vlastně nikdo přesně nekontroluje.

Případ jednoho "sedláckého sporu" má však širší a nebezpečnější souvislosti. Do roku 1996 totiž Procházka šéfoval českokrumlovskému pozemkovému fondu, který rozhoduje o pronájmech a prodejích půdy mimo jiné také v Drkolné. Jednou z firem, jimž pomohl k půdě, byla právě Agro Šumava, propojená s bývalým šéfem fondu tržní regulace Jiřím Čermákem, který dostal na přelomu tisíciletí za padesátimilionovou zpronevěru státní pšenice přes pět let vězení natvrdo.

Po odchodu z fondu začal Procházka podnikat společně s lidmi, kterým dříve "přihrával" pozemky. Získaných informací a kontaktů využíval ve své realitní kanceláři. Neomezil se pouze na jižní Čechy, podnikal také v hlavním městě. "Z Prahy jsem se stáhl kvůli panu Červenkovi, což je nebezpečný člověk," říká.

Procházka získal funkci jednatele Agro Šumava, loni se společníkem stala také choť. Letos na jaře mohl v Drkolné sklidit to, co před lety jako úředník od stolu zasel: krásnou parcelu získal jako její dlouhodobý nájemce od českokrumlovského nástupce ve vedení fondu natrvalo. Nechal ji zapsat na manželku.

Procházka nyní odmítá, že by již v půlce 90. let jako vedoucí pracovník fondu plánoval expanzi do Drkolné. Je ostatně jen nepatrným zlomkem Procházkova impéria, budovaného od časů šéfování na pozemkovém fondu. Český Krumlov, Černá v Pošumaví, Dolní Dvořiště, Lipno nad Vltavou, Kubova Huť... To jsou jen některá místa, kde Procházka skoupil rozsáhlé pozemky, často právě od "svého" fondu. Třeba jen v katastrálním území Tichá v obci Dolní Dvořiště je to 2 134 939 metrů čtverečních. V jeho sbírce nechybí hektary v chráněných krajinných oblastech, ale především na lukrativních místech, kde mají vyrůst atraktivní stavby a koulet se turistická eura. Celkem drží přes 550 hektarů, další stovky má pronajaty.

Supermarket za tisícovku

Pozemky jsou zlatý důl. Chce to jen získat je tam, kde se bude později něco dít, a pokud možno za hubičku. Zařídit to mohou právě všemocní úředníci pozemkového fondu.

Vše funguje poměrně jednoduše. Protřelý spekulant například levně koupí nárok na pozemek od obyčejného restituenta unaveného a dezorientovaného zdlouhavým úředním řízením. Ostatně to má být náplní práce fondu: kompenzovat restituenty, kteří nemohou dostat zpátky "svůj" bývalý majetek. Obchodník pak obdrží hektary v místech, kde se třeba má něco stavět a kde ceny porostou. A vydělá.

Zde je ukázkový případ špinavého kšeftu se zdánlivě neatraktivním kusem pole, který se výjimečně dostal až před soud. Na kraji Žatce stojí supermarket Edeka. Několik milionů za parcelu pod ním shrábl podle policie šéf mosteckého pozemkového fondu Ladislav Mráz. Bez skrupulí dokázal využít informací a kontaktů a ani se nemusel moc namáhat. Známá, která měla na starosti restituce na jednom z bývalých státních statků, mu jako vhodnou "kavku" naservírovala čtyřiaosmdesátiletou Ernu W. s nevypořádanými restitučními nároky. Mráz zatím sehnal "bílého koně" Antonína Jiráska, který od důchodkyně překoupil její pozemkový nárok za několik tisícovek. Mráz pak u kolegy v čele lounského pozemkového fondu Vladimíra Formánka zařídil, aby vydal jimi nastrčenému Jiráskovi na základě překoupeného restitučního nároku pozemek, o kterém věděl, že se bude hodit Edece. Při následném prodeji se z původních několika tisíc najednou stalo 4 172 800 korun.

To byl ovšem pouhý zlomek peněz, které se Mrázovi s Formánkem podařilo vydělat "bokem" při správě státního majetku. Lounský soud, který o jejich případu minulý měsíc rozhodoval, překvapivě neměl s výnosným "vedlejšákem" zásadní problém. "Byli ve správný čas na správném místě," suše konstatovala soudkyně Hana Počinková. Mráz s Formánkem byli kvůli machinacím s nemovitostmi a nároky restituentů obžalováni ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Soud nakonec rozhodl, že sice spravovali státní majetek, ale neměli status veřejného činitele. Přestože nejednali slušně, když vydělávali na spekulacích, trestného činu se prý nedopustili.

Sice nemorální, ale sype to

Vyšetřování potvrdilo, že pracovníci fondu, kteří se opakovaně zapojují do spekulací s restitučními nároky a sami nezřídka nemovitosti výhodně skupují, restituenty od uplatňování jejich plných práv dokonce přímo odrazují. Potvrdil to i Mráz: na jedné straně tvrdil, že na Mostecku je takřka nemožné získávat volné pozemky, na druhé poskytoval pěkné parcely překupníkům, kteří někdy ani neměli restituční nároky řádně doloženy.

Není proto divu, že tisíce restituentů po celé zemi daly před handrkováním s fondem a zdlouhavým čekáním na vyřízení přednost odprodeji svých nároků spekulantům. Charakteristická byla úřední výpověď další z řady obětí bývalého severočeského vedení fondu, sedmašedesátileté důchodkyně z Chomutova: "Ze začátku jsem se o ty pohledávky zajímala, ale jelikož to bylo velké papírování a chtěli na mně nějaké doklady, tak jsem se na to vykašlala." Také jí pomohl od "papírování" starý známý "bílý kůň" Jirásek. "Zničehonic" přijel a nabídl odkoupení restitučních nároků. V autě už měl dopředu připravené smlouvy a důchodkyně ráda podepsala. Obzvláště, když ji předtím vyplašila nečekaná úřední výzva zaplatit kvůli restitučním nárokům jakýchsi šestnáct tisíc korun. Radši se tedy "problému" zbavila za polovinu úředně stanovené ceny.

Restituenty někdy posílají za spekulanty sami úředníci. To se přihodilo i jedné z dalších severočeských obětí, kterou přímo na fondu odkázali na jakousi Drahomíru Žákovskou. Už byla připravena a podle výpovědi poškozené měla jasno: "Řekla mi, že restituční pohledávku mohu prodat, ale jedině přes ni a pouze za padesát procent."

Státní zástupkyně Zdeňka Bendová verdikt lounského soudu odmítla a chystá odvolání. Podle ní se zaměstnanci fondu v letech 1996-1997 dopouštěli vedle spekulací přímo podvodů při vydávání objektů na základě neexistujících restitučních nároků, pozměňování úředních listin či vydávání pozemků neoprávněným osobám. Nic nového pod sluncem: již před lety kritizoval Nejvyšší kontrolní úřad přidělování pozemků vybraným lidem bez právního nároku a mimo veřejnou nabídku. Marně.

Za "zvláště kritickou" označil loni situaci v Praze, kde podle něj namísto oprávněných osob dostávají parcely spekulanti. Na to, že restituenti dostávají jako náhrady často nehodnotné pozemky, zatímco spekulanti jakoby náhodou získávají místa lukrativní, upozorňoval v roce 1998 také někdejší vicepremiér Pavel Rychetský. Letos mu dal nepřímo zapravdu Ústavní soud, podle kterého fond přímo diskriminuje lidi, které poškodil komunistický režim, a s arogancí vládní moci "zapomíná" na to, že vůči restituentům je on v roli dlužníka.

Soudem probíraná severočeská kauza potvrdila i přes osvobozující rozsudek podezření o "kšeftech" zaměstnanců fondu. Že jejich možnosti ke snadnému obohacení nejsou malé a že pokušení obchodovat se svěřeným majetkem nebo se nechat zkorumpovat může být velké, si v dozorčí radě fondu uvědomují: "Snažíme se s těmito nešvary bojovat," říká její člen, lidovec Jan Grůza. Vypadá to ale na boj s větrnými mlýny. V roce 2001 muselo být podle dokumentu fondu po kontrolách potrestáno 35 zaměstnanců a vyměněni tři územní šéfové. Rekordmanem ve střídání vedoucích je Praha, kde se také odehrávají nejtvrdší bitvy o pozemky, přičemž bývalí pražští šéfové se o sebe umějí postarat a po odchodu podnikají například v realitách. Také předseda dozorčí rady fondu, jeden z mnoha politiků ve strukturách vedení, exposlanec ODS Jiří Drda, potvrzuje, že v územních pracovištích fondu je "skutečně velký prostor pro selhání lidského faktoru".

"Velký psychický tlak i pokusy o korupci ze strany některých klientů" si uvědomuje předseda výkonného výboru fondu Josef Miškovský (KDU-ČSL). Co říká na kšeftování (ex)podřízených, jako třeba Procházky? "Žádné podnikatelské aktivity zaměřené na skupování státní zemědělské půdy ve velkém, nebo dokonce na obchodování s restitučními nároky se mi rozhodně nelíbí... I když asi nemohu očekávat loajalitu k podniku ani vysoký morální kredit od těch, kteří odešli pro pracovní nedostatky, nebo dokonce pro pochybné postupy," říká.

V každém případě pozemkový fond ještě bude působit, i když kratší dobu, než někteří chtěli. Vláda nevyhověla návrhu ministerstva zemědělství a rozhodla, že fond má činnost ukončit už v roce 2009.

Ostrov pokladů

Pozemkový fond vznikl v roce 1992 jako hlavní nástroj privatizace v zemědělství, na starost dostal také vypořádání pozemkových a jiných restitucí. Do správy dostal zhruba 900 tisíc hektarů, přičemž za prvních deset let dokázal vypořádat nároky jen asi 55 tisíc hektarů. K polovině loňska spravoval 1,1 milionu parcel o 692 tisících hektarech a účetní hodnotě asi 27,5 miliardy korun. Skutečná hodnota je mnohonásobně vyšší. Náhradní pozemky mohou restituenti získat už jen dva roky.

Moje Praha

Hostivař, Štěrboholy, Dolní Měcholupy, Uhříněves, Záběhlice. To jsou jen některé pražské lokality, ve kterých ukořistil rozsáhlé pozemky dravý třiačtyřicetiletý podnikatel Miloš Červenka. Vysoké kontakty, moc ani cenné informace mu rozhodně nechybějí. "Sotva se náš záměr (změnit územní plán a vybudovat průmyslovou zónu, poz. red.) objevil na papíře, už se přiřítil a začal na pozemek uplatňovat restituční nároky, které mezitím stačil koupit u místních," vzpomíná jenečský zastupitel Miroslav Kuneš. Právě skupováním restitučních nároků za aktivní spolupráce fondu a jiných úředníků a politiků se stal Červenka vládcem stovek hektarů bobtnajících stamiliony korun. Na veřejnosti se jeho jméno objevilo loni, kdy se chystal "shrábnout" zeleň v okolí Botiče a Pitkovického potoka. Od fondu zatím získal třeba dalších dvacet hektarů luk v Křeslicích. Mimo soutěž a za pouhé dva miliony korun, přestože podle místního starosty Antonína Zápotockého nesplňoval zákonnou podmínku pětiletého pronájmu pro přednostní nákup. Na parcele už plánuje komerční využití. Změna územního plánu není pro vlivného milionáře problém. Na to spoléhal zřejmě při nedávné učebnicové koupi 9219 metrů čtverečních orné půdy ve Štěrboholích. K získání lukrativní parcely využil předkoupených restitučních nároků. Kupní cenu za kus pole mu úředníci stanovili na 47 940 korun. Odhadovaná cena přesahuje 12 milionů korun a po změně územního plánu vyletí na několikanásobek. "Nejsem sice žádný Jánošík, ale je pravda, že se na mne asi díky mé jisté známosti v oboru obracejí často sami restituenti, abych jim pomohl," vysvětloval již dříve Červenka slabost pro restituce.

(Týden)