Zaří 2004

Proč volit jinak

Erik Tabery

Změňme volební systém, je původcem všeho zla, volají shodně na stránkách tisku prezident, občanští demokraté, publicisté a politologové. Podle nich vede cesta ze zdejších politických problémů skrze změnu volebního systému na většinový. Ten by určitě připravil cestu k pevnějším vládám, ale jak by mohly vypadat? A co by se všechno muselo změnit, aby mohl být většinový systém vůbec zaveden?

Komunisty nebereme

O změně způsobu hlasování se v posledních dnech hovoří především proto, že mnohým došla trpělivost s křehkými koaličními vládami. Zkušenost se současnou složitě manévrující koalicí tří stran, které mají v parlamentu nejtěsnější možnou většinu, oprášila debaty o volebním systému, které tu jsou od začátku devadesátých let.

V Česku je od vzniku samostatného státu tzv. poměrný volební systém, což znamená, že si lidé v jednom volebním okrsku nemohou vybrat jen jednoho z několika soupeřících kandidátů, ale dávají svůj hlas celé jedné stranické soupisce třeba i několika desítek osobností. Strany, které v zemi překročí hranici pěti procent, pošlou pak do parlamentu tolik svých delegátů ze seznamu, kolik jim volební zisk dovolí. Většinový systém naproti tomu staví před voliče z jednoho okrsku jen jednoho kandidáta za každou stranu. Tento způsob výběru známe ze Senátu.

Pravda je, že od roku 1992 u nás „vinou“ poměrného systému vznikají více méně křehké koaliční vlády. První Klausova měla oproti opozici navíc jen pět hlasů, ta druhá byla až do přeběhnutí dvou poslanců z ČSSD dokonce menšinová. V roce 1998 pak sice mohly pravicové vlády sestavit koaliční většinu, ale ODS s ČSSD se nakonec rozhodly pro smlouvu, v níž „opozice“ výměnou za posty a podíl na penězovodech držela u moci menšinovou vládu.

Přestože poměrný volební systém funguje ve většině Evropy (mimo jiné třeba v Dánsku, Nizozemsku, Německu, Rakousku), Češi mají jedno specifikum – komunistickou stranu. Existence totalitní partaje, kterou volí pětina voličů a přitom s ní žádná jiná strana není ochotná jít do vlády, zásadně komplikuje situaci. KSČM navíc v parlamentu každé volby posiluje, takže šance na sestavení silné většinové vlády je čím dál víc iluzorní. Snaha dohnat „zablokované“ hlasy pro komunisty vede k tomu, že se musí sestavovat koalice z protichůdných stran, aby vůbec daly dohromady jakous takous použitelnou většinu v parlamentu.

K. O. na dvě kola

To jsou úskalí dnešního volebního systému, ale změna na většinový (ŕ la Velká Británie či Francie) nemusí znamenat cestu ven z nesnází. Už samotná adopce by byla velmi komplikovaná, protože by to znamenalo změnu ústavy, a ve sněmovně tedy podporu minimálně sto dvaceti hlasů z dvou set. Spolu se změnou sněmovní volby by se navíc musel změnit i princip Senátu, protože u nás je dvoukomorový parlamentarismus založen právě na rozdílném hlasování do obou komor. Tím ale starosti teprve začínají.

Především by se muselo rozhodnout, jaký většinový systém by se vůbec zavedl – tedy jestli jednokolový či dvoukolový. V tomto výběru se skrývá rozhodující klíč k politické moci v zemi. Jednokolový vždy prosazovala ODS, protože je výhodný pro velké strany a vítěz – jakkoli malá většina o něm rozhodla – „bere vše“. U dvoukolového systému, který známe dnes ze Senátu, je to jinak: pokud nikdo z kandidátů nedostane v prvním kole víc než 50 procent hlasů, postupují do dalšího kola ti dva z nich, kteří dostali nejvíce hlasů. To znamená, že vítěz z prvního klání může být posléze poražen na hlavu.

A to právě často potkává ODS, když se proti ní spojují voliči jiných stran. Názorně se to ukázalo například při předloňských doplňovacích volbách do Senátu, kdy v centru Prahy vyhrál první kolo drtivě kandidát ODS Petr Weiss, ale ve druhém podlehl nezávislému Martinu Mejstříkovi, který dostal podporu i od uskupení neúspěšných v prvním kole.

Kdyby byl například jednokolový systém do Senátu, tak by byl po prvních volbách tvořen ze tří čtvrtin zástupci ODS. Takový postup by dnes vyhovoval i komunistům, protože ti pomalu nahrazují sociální demokraty, ale ve dvoukolovém hlasování většinou propadají, protože se proti nim rovněž spojují voliči. Vycházet ale z praxe Senátu příliš nejde, protože během voleb do jeho řad se veřejnost chová úplně jinak. Horní komoru parlamentu totiž považuje za zbytečnou a účast je o dvě třetiny nižší než při volbách do sněmovny.

Většinové systémy sice zaručují přehledného vítěze pro administraci země, mají ale i svá úskalí. Například „přejí superreprezentaci silnějších a nestarají se o hrubě nedostatečnou reprezentaci slabších“, konstatuje slavný politolog Giovanni Sartori. Také ale politické strany vystavuje nebývalé odpovědnosti.

Může se totiž stát, že jedna strana sama sestaví vládu a není pak vystavena korekci žádného koaličního partnera a opozice nemá sílu čemukoli zabránit. A právě zde pak klíčovou roli hrají i „druhořadé“ souvislosti, jako je třeba politická kultura či pravidla parlamentarismu. Převzít jednoduše volební zákon z jiné země nejde. „Transplantace na jiné země je dosti problematická,“ píše například o britském řádu někdejší ústavní soudce Vladimír Klokočka v knize Ústavní systémy evropských států.

Už proto, že britský model demokratické vlády, gentlemanské diskuse a úcty k protivníkovi se piloval celá staletí a „okopírovat“ ho je pro postkomunistickou zemi s totalitními návyky jak občanů, tak jejich reprezentace věc velmi obtížně proveditelná. O těchto souvislostech, výzvách a pojistkách je tedy nutné při debatě o možných změnách volebního zákona diskutovat především.

(Respekt)