Zaří 2004

Americké volby a latinský faktor

Ota Ulč

Kampaň se již hodně dlouho vleče, začátkem listopadu ji budeme mít konečně za sebou. Tolik lze teď bezpečně tvrdit, že vyhraje buď Bush nebo Kerry. Určitě to nebude urputný tribun lidu Ralph Nader nebo někdo ze strany Zelených či jinak podivně zaměřených.

Zásluhou značné politické polarizace americké společnosti, většina potenciálních voličů je již rozhodnuta, koho volit - nebo, přesněji, proti komu bude hlasovat - a proto stratégové obou táborů vymýšlejí, jak utratit mnohé miliony na přesvědčování oné dosud nerozhodnuté menšiny, která konečný výsledek způsobí. Nelze vyloučit, aniž se dá na to spolehnout, kopance, skandály, propuknuvší v pravém okamžiku, staré prohřešky, odhalené na poslední chvíli.

Sexuální nepřístojnosti v této otrlé době pozbyly svou někdejší váhu, stejně jako zdůrazňování jiných hříchů z mládí - že například Bush se vyhnul vojenské službě ve Vietnamu, kde Kerry sice sloužil, ale medaile za chrabost a zranění získal údajně podivným způsobem a pak je jako proti válce protestující civilista beztoho odhodil, ve společnosti patriotů typu hollywoodské herečky Fondové. Tato "Hanoi Jane", která se vyznamenávala naléhavými výzvami k národu typu "Kdybyste doopravdy věděli, co to je komunismus, po kolenou byste lezli a domáhali se ho mít" - nikoliv ovšem česky. Tak či onak, osobní zásluhy na bojišti nebývají zárukou náramných výkonů v Bílém domě. Obrnou postižený invalida Franklin D. Roosevelt měl svůj chvályhodný podíl na výsledku druhé světové války, zatímco John F. Kennedy, chrabrý námořní důstojník v téže válce, přispěl k zabřednutí Ameriky do konfliktu ve Vietnamu.

Teď ovšem tuze aktuální je situace v Iráku, jak dařit se bude či nebude pacifikace, kolik ještě dalších amerických životů tam bude ztraceno. Volby by mohlo rozhodnout zopakování teroristického útoku na americké půdě, což islámští fanatici by milerádi uskutečnili. Jenže s nepředvídatelným dopadem: Bush by mohl tratit (protože jeho vláda útoku nezabránila) nebo získat (on je commander-in-chief, v okamžicích útoku a ohrožení národ se kolem něj semkne). Katastrofální teroristická exploze nebo naopak lapení Usámy bin Ládina by mohly způsobit náhlý posun veřejného mínění tím či oním směrem.

Významnou roli ovšem sehrávají média, jejichž protivládní orientace se zásadně negativním zpravodajstvím o Iráku je nepřehlédnutelná. Jeden příklad za mnohé: New York Times, Washington Post, Los Angeles Times, tyto nejvýznamnější deníky v zemi, kritizovaly, že Paul Bremer, americký administrátor Iráku, po ukončení své funkce k 30. červnu, opustil Bagdád bez rozloučení, jako by se obával podívat tamějším lidem do očí. Pominut byl Bremerův projev na rozloučenou, vysílala ho v plném rozsahu irácká televize.

"It´s the economy, stupid!" - principiální heslo, přesvědčení o americké politické realitě, že lidé volí podle stavu své šekové knížky. Prezidentu se ve veřejném povědomí přisoudí odpovědnost a třeba i nezasloužené zásluhy. Jak někteří racionální komentátoři (například Charles Krauthammer, v týdeníku Time, 10. 5.2004) zdůrazňují, že prezident má pramalý vliv na stav hospodářského zdraví. Nikoliv Bill Clinton, ale Bill Gates nejvíc přispěl k vytvoření 22 milionů nových pracovních příležitostí. Prezident nekontroluje přísun peněz (to zejména činí Alan Greenspan, předseda Federal Reserve Board) a rovněž, na rozdíl od pravomoci exekutivy v jiných demokratických systémech, nemůže rozhodovat o rozpočtu. Navíc globalizace, zahraniční obchod, daly do pohybu síly, na které sebemocnější prezident je příliš krátký.

Bush se ale snížením daňového zatížení přičinil o značný růst národního dluhu, který již vedl k paradoxnímu stavu, že roste závislost americké vlády na ochotě cizinců - což jsou zejména Číňané - kupovat dlužní úpisy Washingtonu. Teď ve zbývajícím předvolebním období si americké hospodářství počíná úspěšně - na rozdíl od burzy, která zajímá nejen spekulanty, ale dnes už i většinu národa, přímo či nepřímo se podílejícího na investičním počínání. Ceny již několik týdnů klesají, finanční odborníci vyjadřují chmury z eventuality rostoucí inflace, z reality vysokých cen ropy, poklesu hodnoty dolaru proti euru (44% za poslední dva roky), nebezpečí terorismu a z výsledku voleb. Investory nejvíc trápí nejistoty - jakékoliv. Potvrzuje to i výsledek předchozích 26 prezidentských utkání. V případě znovuzvolení prezidenta, burza vzrostla o 13,3%, kdežto při změně a nástupu nového nájemníka Bílého domu to prozatím bylo pouhých 4,2%.

Analytici a prognostici se činí na plné obrátky. Znovu se přemílá fiasko z roku 2000, kdy Florida svou volební kafkárnou se stala kocourkovem k posměchu světa, a pak se to snažil rozuzlit Nejvyšší soud. Gore sice obdržel víc hlasů než Bush, ale poněvadž jsme federace padesáti států a každý stát představuje jedno autonomní utkání, občas pak dochází k takovýmto výsledkům.

Počítat a porovnávat se dá všelijak, jak například učinil jeden profesor v Minnesotě: že Gore vyhrál v 19, Bush ve 29 státech. Podle počtu obyvatelstva ve volebních krajích (counties), Gore = 127 milionů, Bush = 143 milionů. Podíl vražednosti na 100.000 obyvatel těchto krajů: Gore = 13,2, Bush = 2,1, kontrast věru markantní. Bushe zejména podporovali daňoví poplatníci, vlastníci domů, zatímco Gore měl sympatie obyvatelstva, žijícího v nájemních prostorách a v nemalé míře inkasujícího různé vládní podpory.

Ledacos je nepředvídatelné, na rozdíl od skutečnosti, že v zemi dochází k nepřehlédnutelné demografické změně: přibývá tam španělsky mluvící menšina - oni Latinos , zvaní též Hispanics, hojně katolicky se rozmnožující a navíc početně mohutnící přistěhovalectvím, legálním i ilegálním. Zatímco census v roce 1990 jich napočítal 22,3 milionů, deset let později, při sčítání v roce 2000, jejich řady se zmnožily na 38,8 milionů. Ve floridském regionu Dade County s metropolí Miami tvořili Hispánci v šedesátých letech pouhých pět procent. Teď již mají víc než padesát, stali se absolutní většinou.

Jsou už nejpočetnějším etnikem v tradičně liberální Kalifonii a v neméně tradičně konzervativním Texasu. A jako ti teď nejpočetnější, se začínají domáhat většího podílu na správě státu, na rozhodování, jak bude krájen národní koláč, kdo co dostane.

Na změnu tohoto stavu věcí zareagovali s pochopitelnou nelibostí černoši, donedávna ta nejpočetnější minorita, součást americké reality nejen po desetiletí, ale staletí, preferovaná jak mediálně, tak politicky - však stačí si spočíst řady černošských starostů, kongresmanů, pozornost, kterou jim věnují tisk, rozhlas, televize. Samozvaný, nikdy nikým nikam nezvolený předák Jesse Jackson, propagoval tzv. Rainbow Coalition - koalici "lidí barvy" jako protiváhu bělošskému establishmentu, aniž ale našel příliš spojenců v hispánských, asijských či indiánských (tzv. Native Americans) řadách.

Jejich priority se značně liší: pro černochy nejdůležitějším společným jmenovatelm je rasa, kdežto pro Hispánce, i ty nejtmavší z Kuby, Portorika či Dominikánské republiky, je to řeč. Jejich kultura je jiná (značná váha rodinných vazeb, v kontrastu s dezintegrací černošské rodiny), otázky imigrace jsou v centru jejich politického zájmu, zatímco pro černochy to jsou nezaměstnanost, kriminalita, preferenční požadavky v rámci Affirmative Action a nezřídka pofidérní nářky o nadále přežívajícím rasistickém útlaku.

Španělsky mluvící obyvatelstvo nelze strkat do téhož sociopolitického pytle. Většina Kubánců na Floridě jsou spíš konzervativní, antikomunističtí (v Miami notně popudili černošské představitele svým méně než vřelým přijetím Nelsona Mandely, přítele Fidéla Castra). Přemnoho těchto politických uprchlíků a jejich potomků se stalo součástí prosperujícího středního stavu, jsou to bankéři, podnikatelé, příslušníci svobodných povolání, zatímco v New York City, Portorikáni, tamější nejpočetnější latinský živel, živoří na nejnižším stupni společenského řebříčku, níž než černošské obyvatelstvo. A ještě jinačí je situace v západních státech země, kde přistěhovalci z Mexika a Střední Ameriky, nezřídka negramotní, obstarávají práce služebné, podružné nebo se plahočí na plantážích s ovocem a zeleninou.

USA se stává bilingvální zemí, dostává se do málo zaviděníhodné situace, jakou historie nadělila sousední Kanadě s jejím frankofonním Québecem. Mezi Hispánci, zejména podstatná část starší generace zůstává sveřepě monolingvální. Harvardský profesor Samuel P. Huntington, který v roce 1996 značně rozčeřil vody svou kontroverzní a pro mnohé přímo prorockou knihou o střetu civilizací (The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order), teď způsobil novou kontroverzi článkem ve vlivném časopisu Foreign Policy, tvrzením, že tito přistěhovalci, zejména z Mexika, odmítají stát se součástí amerického společenství, a svá tvrzení dokládá solidními daty. Netvrdí však, že by šlo o druh naprosto odmítavé, intolerantní výlučnosti, tak nepříjemně časté v arabských islámských komunitách západní Evropy, kde cíl integrace je šmahem odmítán a naopak se prosazuje arogantní nesmlouvavý požadavek této menšiny vnucovat své mohamedáské hodnoty dosud se nepodrobivší většině. Nicméně notný oheň vypukl na tak politicky nekorektní střeše.

Jenže není takováto arabsko-hispánská paralela přirovnáváním datlí s kaktusy? Mladší generace těchto Latinos přece přijímá anglickou řeč, americké hodnoty, přemnozí její příslušníci dobrovolně navlékli vojenské uniformy a nejeden z nich již ztratil život v Iráku. A na rozdíl od Arabů v Evropě, Hispánci mají notnou výhodu ve svém počtu.

Nedávno (21. 7. 2004, v PBS-TV interview s Charlie Rose) z Mexika pocházející publicista Jorge Ramos, autor výtečně časované knihy (The Latino Wave: How Hispanics Will Elect the Next American President) uvedl dost přesvědčivý předpoklad, že kandidát Demokratické strany John Forbes Kerry se do Bílého domu dostane jen v případě, když se mu podaří získat 70 procent hlasů v pěti státech - včetně Floridy, New Jersey a Ohio, ale prozatím toto procento nemá. Bush se tuze snaží získat podporu Hispánců, k nimž mluví španělsky, což jakž takž zvládá. Se záměrem získat jejich sympatie přišel s iniciativou legalizace ilegálů, čímž pořádně rozezlil konzervativní vrstvy ve vlastní straně, ale ty nemají možnost politicky někam jinam se přesunout k vyjádření své nelibosti. Kerry se rovněz snaží mluvit španělsky, jeho manželka se narodila v Mozambiku, její portugalština je spřízněný jazyk. Michael R. Bloomberg, starosta New York City, se pilně učí španělsky. Jeb Bush, bratr prezidenta George W., je guvernérem Floridy, onoho státu s kocourkovským volebním výkonem v roce 2000. Za manželku má Hispánku. Jejich syn již dospěl, začíná se politicky projevovat a u mnohých působí dojmem a nadějí, že by se mohl stát prvním hispánským prezidentem USA. Ne ovšem teď v roce 2004 ba ani v roce 2008, na který má údajně spadeno Hillary, mnohonásobně šálená manželka Clintonova.