Zaří 2004

Když starý svět prohrál válku

Martin Vrba

O „velké válce bílých mužů“ víme bezpečně jedinou věc: začala právě před devadesáti lety, na přelomu července a srpna 1914. Kdy ale skončila? V roce 1918? Nebo 1945? Nebo až pádem železné opony roku 1989?

O nejčastěji uváděném roce 1918 prohlásil Winston Churchill velmi trefně: Skončila válka obrů, začala válka trpaslíků – měl na mysli žabomyší spory menších evropských národů, které dočasně utichly až v další válce obrů. V roce 2004 jsou svým způsobem trpaslíky všechny evropské země, větší i menší. Na jednu stranu tedy patří rok 1914 k zmizelému světu. Nedávný krutý rozpad Jugoslávie i nekončící česko-bavorské či slovensko-maďarské slovní přestřelky však jasně dokládají, že mnohé problémy vyvolané Velkou válkou jsou doposud živé.

Válka železnic a kulometů

Srovnáme-li první světovou válku s celoevropským konfliktem sedmnáctého století, s válkou třicetiletou, spatříme jeden velevýznamný rozdíl: i před rokem 1618 byla Evropa rozdělena na dva bloky, i tehdy se každá ze stran obávala, že ta druhá bude lépe vyzbrojena nebo že naverbuje víc vojáků – avšak nikdo se nemusel bát, že nepřítel začne o den či o dva dřív. Při dopravních možnostech sedmnáctého století byl jednodenní náskok zcela zanedbatelný, zatímco ve století dvacátém se stal jedním z klíčových činitelů.

V prusko-rakouské válce z roku 1866 vítězná strana poprvé předvedla, jak nečekaně rychle lze celou věc rozhodnout s taktickým využitím železnice. V zmenšeném světě nebylo pochyb, že na válku je třeba být připraven neustále, neboť jiná než okamžitá mobilizace bude nejspíš zbytečná.

Technika vehnala před devadesáti lety Starý svět do zoufalé pasti. Je zbytečné zabředat do moralizujících úvah o tom, kdo válku chtěl a kdo ne. Na válku museli být připraveni všichni, i kdyby ji nechtěl vůbec nikdo. Zasvěcení se dodnes podivují, že konflikt z roku 1914 nevypukl o něco dříve; těžko mohl ovšem začít později než roku 1917, kdy mělo Rusko dokončit přezbrojovací program – tak daleko by to Německo nemohlo nechat dojít, už jen z prostého pudu sebezáchovy.

Velkou válku zajisté nelze zredukovat na vlaky a strojní pušky. Patří k ní ponorky a tanky, průzkumné dvojplošníky, yperit a koňské plynové masky. Patří k ní pomoc pařížských taxíkářů v bitvě na Marně, Churchillův marný pokus o průnik u Gallipoli, Rasputin žehnající dělům, Ludendorff zajišťující Leninův transport do Ruska… Železnice ani kulomet ovšem nemohou chybět v sebestručnější zprávě. Bez železnice je nepředstavitelná náhlost, s jakou se roku 1914 ocitla prázdninová Evropa během pár dní v strašlivé válce. A bez kulometu by se tato válka neproměnila ve válku zákopovou, jaká neumožňovala rychlé ukončení. Hlavní fronta se nakonec (ale vlastně pár měsíců po začátku!) táhla od Severního moře až k Alpám; nebylo možné taktizovat, obchvacovat, překvapovat – jen nesmyslně umírat.

Když přišel „odvěký nepřítel“

Bezprecedentní hrůzy vyvolaly bezprecedentní reakci. Velká válka byla první, po níž se hledal viník, a byl i nalezen – v poraženém Německu; do té doby se mlčky uznávalo, že válka je řešením problémů, které nikdo neumí řešit jinak.

Německému generálnímu štábu je dodnes vyčítáno, že vše vsadil na jedinou kartu, že k svému válečnému plánu neměl připravenu žádnou alternativu. Samotný plán byl vcelku jednoduchý: ignorovat belgickou neutralitu, co nejrychleji rozdrtit Francii a obrátit pak všechny síly proti Rusku. Jedinou alternativou k tomuto postupu je válka na dvou frontách – pro Německo ovšem nutně varianta smrtící.

Vedle techniky, která lidem zjevně přerostla přes hlavu, je tedy důležitým momentem Velké války i uspořádání Evropy, vpředvečer konfliktu ukázkově bezvýchodné. Jak se vůbec stalo, že se Německo ocitlo ve francouzsko-ruských kleštích? Jinými slovy: proč přestala v Evropě fungovat mocenská rovnováha a vystřídalo ji „odvěké nepřátelství“?

Ještě v 18. století evropská diplomacie žádné odvěké nepřátelství neznala; Francie byla v koalici jednou s Pruskem proti Rakousku, jednou s Rakouskem proti Prusku a nikdo v tom nespatřoval nic skandálního. Sílící jazykový nacionalismus však způsobil, že v 19. století bylo stále těžší přehlížet národnostní hledisko, a diplomacie se proměnila v neřešitelný rébus.

Selhání rodu Habsburků

Situace by nebyla zdaleka neřešitelná, kdyby ve shodě s rostoucím nacionalismem sjednotili Německo v 19. století Habsburkové. Ti jediní by patrně na takový úkol stačili, ale uhnuli před ním: po napoleonských válkách se zřekli římskoněmecké císařské koruny a spokojili se s „rakouským císařstvím“, které si vymysleli coby jakousi kompenzaci.

Tento okamžik je často přehlížen, přestože právě k němu sahají kořeny dalších tragédií, Velkou válkou počínaje. Právě tak často se zapomíná, že Rakušané se nepovažují za Němce teprve od roku 1945. Německo bylo tedy roku 1871 sjednoceno pouze zdánlivě, neboť vlastní Rakousko zůstalo mimo jeho hranice. Pak už bylo nemyslitelné, aby Německo a Rakousko-Uhersko bojovaly v opačných táborech (tak jako třeba Prusko a Rakousko v nenacionalistickém 18. století), protože by to znamenalo bratrovražednou „válku Němců s Němci“.

Manévrovací prostor se tak vytratil: Habsburkové, vytlačení vlastní vinou z Německa, začali jako náhradní aktivitu provozovat mocenskou politiku na Balkáně. Tam se jejich zájmy křížily s ruskými, a Němci, po tři generace znepřátelení s Francií, museli teď spolu s rakouským spojencem chtě nechtě přijmout za nepřítele i Rusko. Stalo se tak přesně to, čeho se německý kancléř Bismarck obával, ale co svým sjednocením-nesjednocením sám zapříčinil: Německo bylo sevřeno mezi Francií a Ruskem a nuceno vést sebevražednou válku na dvou frontách.

Češi a bláznovství vítězů

Vinou nešťastné geopolitiky bylo téměř nemožné válce zabránit, ničivá technika zapříčinila děsivé ztráty, rozhořčené veřejné mínění znemožnilo dobrý mír. Krátce po válce bylo vnímavým pozorovatelům jasné, že se probouzejí do zcela jiného, zhrublého světa. Vznikají díla jako Zánik Západu, Pustá země, Poslední dnové lidstva, Vzpoura davů, Evropská noc… Jen vlivem momentálního optického klamu měli Češi ve stejné chvíli pocit, že teprve teď se dějiny vydávají správným směrem. Válka byla vnímána jako z nebe spadlý dar; Tomáš Masaryk položil v závěru roku 1918 naivní řečnickou otázku: „Žijeme v pohádce?“

Událostem následujícím bezprostředně po Velké válce věnoval Winston Churchill ve svých pamětech kapitolu Bláznovství vítězů. Název je poutavý, ale trochu zavádějící: skutečným bláznovstvím bylo už jen to, že se vůbec někdo z Evropanů považoval za vítěze. Prohráli všichni.

Z dnešního odstupu je to pochopitelně mnohem zjevnější. Samotné označení „První světová válka“ bylo samozřejmě použito až po válce z let 1939–1945; teprve po ní bylo také možné začít o obou konfliktech přemýšlet jako o prvním a druhém dějství jediného dramatu; někteří historici tento přístup dodnes upřednostňují. Připomínáme si tak vlastně začátek „moderní třicetileté války“, která skončila vítězstvím dvou neevropských mocností v Postupimi, totálním vyčerpáním Starého světa a odchodem bílých mužů z kolonií – či spíše úprkem, který přinesl třetímu světu prakticky neřešitelné problémy.

Mýtus o Odysseovi

S ohledem na strašlivou past technického rozvoje je Velká válka především nelichotivou ilustrací skutečné povahy „pokroku“: pokrok není budováním lepšího světa, je jen rozvíráním vějíře možností, mimořádně skvělých i mimořádně nebezpečných.

Druhé poučení už s moderní technikou nijak nesouvisí: vyčerpávající válka může nečekaně rychle začít, ale nelze ji stejně rychle zakončit. Poválečná mírová konference nedokázala dát Evropě dobrý mír, protože přijala závažná rozhodnutí dříve, než opadla válečná hysterie. Ve stejné době, kdy James Joyce pracoval na svém Odysseovi, bylo poselství výchozího mýtu zcela zapomenuto: po dlouhotrvající válce není Odysseus schopen žít s druhými v míru, při návratu zpustoší město Ismaros v zemi Kikonů – a musí pak bloudit mnoho let, než se smí vrátit domů, plně připraven být zase dobrým manželem a rozvážným otcem.

Evropané museli projít ještě jednou velkou válkou – ale teď už na ten mýtus nezapomenou.

(Respekt)