Zaří 2004

Mašínové: Je vyznamenání satisfakcí?

Pavel Žáček

Aktuální téma letošního bláznivého léta: Ctirad a Radek Mašínové. Jména obou vedoucích představitelů protikomunistické odbojové skupiny dodnes polarizují společnost. Každý, kdo se pokusí posuzovat jejich činy, vstupuje na tenký led. Ani zdaleka nejsou dopodrobna známy veškeré archivní materiály, které o nich vyprodukovala komunistická státní moc, zejména StB, soudy a prokuratura. Jejich podstatná část stále není přístupná a je držena orgány činnými v trestním řízení ve stavu - co kdyby... Co kdyby se vrátili.

Dvojaké rozhodnutí

Ani ctihodné instituce, které máme k dispozici jako nástroj státu a společnosti k vyrovnávání se s naší komunistickou minulostí, nereagují. Naopak prezentují jako vítězství dvojaké rozhodnutí státního zastupitelství z poloviny devadesátých let, z něhož soudný člověk nepozná, zda je stále ještě možný trestný postih obou aktérů, či nikoliv. Nádherný příklad toho, jak je naše minulost živá! Kdyby se raději příslušné prostředky věnovaly na prezentaci příslušné dokumentace, skryté v přítmí spisoven (snad již ne trezorů) pod názvem Mašínové a kol.!

Jsem totiž stoprocentně přesvědčen, že v těchto materiálech ještě badatele i další zájemce čeká nejedno překvapení, které napomůže v úplnější šíři poznat formy státní represe a naopak i odbojové činnosti, kterou komunistický aparát vyvolával. Paradoxně je relativně známější fakt, že na přelomu 50. a 60. let připravovala StB svoji pomstu: v rámci akce "Bratři" chtěla unést Josefa Mašína z demokratického Německa do Československa a později je oba zavedla na seznam osob určených k fyzické likvidaci. Tento seznam zpracoval referát správy zvláštního určení komunistické rozvědky s poněkud neinternacionálním názvem "Vlast". Nástroj komunistické pomsty nebyl spuštěn z prostého důvodu: nebylo jasné, kdo má dát povel "stisknout spoušť". Pak přišlo pražské jaro a po okupaci se řady nepřátel natolik rozšířily, že postih bratří Mašínů přestal být aktuální.

Ale vraťme se do raných padesátých let. Činnost skupiny bří. Mašínů nemůžeme vytrhávat z kontextu doby. Bez detailního poznání zakladatelské podoby komunismu, úrovně jeho ideologické indoktrinace, oslavy státního násilí, každodenní represe - od zatýkání, mučení ve vazebních i pevných věznicích přes násilí i organizaci monstrprocesů a justičních vražd - nelze hodnotit oprávněnou reakci části společnosti, vyrůstající zároveň z podhoubí odboje proti německému nacismu. Sebemenší akt odporu sice vyvolával nepřiměřené aktivity režimu, ale jak dokládá jeho úřední produkce, současně podporoval vnitřní nejistotu.

Už dnes však můžeme položit otázku: Bylo hrdinstvím podílet se na hnutí odporu v době, kdy státní moc prostřednictvím tajné policie vytvářela řadu provokací, sestavovala "odbojové" skupiny plánující různé protikomunistické činy včetně použití zbraní (někdy je nechala dokonce střílet) a pak je zatýkala a předhazovala stalinské justici? Odpověď se nabízí: Hledáme efektivitu odboje proti totalitní moci, kterou mimochodem ani zdaleka nelze porovnávat s postupem nacistické okupační moci například proti partyzánům za války, anebo oceňujeme samotný fakt, že se určitá sociální skupina byla schopna na základě vlastní svobodné vůle této moci postavit? Jde o důležité otázky související s legitimitou totalitního režimu, ale také - a zejména - s legitimitou odporu proti němu.

Měli bychom vědět víc

Jako realista jsem již při slyšení v Senátu vyslovil "kacířskou" úvahu na téma, a to přesto, že vnímám pozitivní společenský a politický aspekt diskuse o udělení vyznamenání, zda to bude ta pravá satisfakce pro bratry Mašíny. Nezasloužila by si jejich odbojová skupina spíše důkladnější zpracování, nebylo by vhodnější vést veřejnou diskusi - ať již v médiích či třeba na speciální konferenci - až budeme znát veškerá fakta? Věřím tomu, že pro ně samé - i ve jménu jejich popravených a zemřelých přátel či rodinných příslušníků - bude daleko větší satisfakcí pravdivé a nestranné hodnocení, vzdálené tomu převažujícímu, které vychází zejména z normalizační propagandy. Podle mého přesvědčení bude největším vyznamenáním teprve situace, až se výsledky tohoto veřejného diskursu konečně ocitnou bez jakéhokoliv emotivního vyznění v učebnicích.

(MFDNES)