Zaří 2004

Příběhy české justice - příběh třináctý. Indolence

Milan Hulík

Autodopravce

Byl jednou jeden pracovitý a pilný živnostníček, který si v jednom malém okresním městě nedaleko Prahy založil motorové špeditérství – autodopravu a svojí šikovností ji rozšiřoval tak, že za pár let měl vedle dodávky i nákladní auta, traktory,vleky a nakonec i letadlo. Na neštěstí pro sebe a svoji rodinu s ním po jednom neblaze proslulém zimním měsíci v r. 1948 neodletěl na Západ, ale zůstal doma, protože se necítil buržoustem, ale jen a jen člověkem práce, který začal z ničeho. Proč by mu měli komunisté ubližovat? Ti však k tomu měli důvod. Jak je u komunistů zvykem, dělali ze slušných lidí zločince, aby se mohli zmocnit jejich majetku a těmito loupežemi se sami na zločince pasovali.

Jak byli komunisté přesvědčeni, co soukromé jest, od ďábla pochází a fungovat to nemůže. Rozhodli se proto v našem městě, kterým líbezná řeka protéká, založit autodopravu socialistickou, lepší než kapitalistickou – jenže jim chyběla vozidla. Ty měl náš poctivý živnostník, kterému komunisti při posledních volbách slibovali, že mu nic nevezmou a na kterého se s ostatními obracel i velký Kléma při svých projevech: “Dělníci, rolníci a živnostníci! KSČ je s vámi a chrání vaše zájmy.”

Nejvyšší právo, nejvyšší bezpráví

Aby zájem našeho autodopravce – pana Miroslava Pospíšila byl opravdu ochráněn, bylo třeba se zmocnit všeho, co u něj jezdilo nebo lítalo. Komunisté vyznávali zákonnost, i když jen tu svoji - socialistickou. I tu však vykládali po svém. V tomto případě však opravdu kuriózně. MNV výměrem č. j. VIII – 191.1-1951/Sk/Pá ze dne 28. 7. 1951 zavedl národní správu na koncesovanou autodopravu M. Pospíšila, jakož i na veškerý jeho movitý i nemovitý majetek – podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Tento zákon sloužil ke kontrole majetku osob státně nespolehlivých, vedle Němců a Maďarů to byli i Češi nebo Slováci, kteří “vyvíjeli činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně ČSR, nebo jiné k takové činnosti svedli nebo podporovali německé a maďarské okupanty.”

Mezi tyto osoby patřili také členové různých kolaborantských organizací jako Vlajky, Kuratoria, České ligy proto bolševismu a pod. Pan Pospíšil byl však příkladný Čech! Proto se využilo druhé možnosti, kterou dekret poskytoval. Správu bylo možno uvalit i na majetek opuštěný. To však majetek pana Pospíšila nebyl. Ovšem, zatím. Jen do doby, než jej komunisté nechali zavřít. Proto byl náš autodopravce spolu se svým bratrem odsouzen pro trestné činy zkrácení daně podle § 185 a ohrožení zásobování podle § 134 tr. zákona. Součástí rozsudku byl i výrok o propadnutí majetku. Protože však i v komunistickém režimu existovaly jisté, řekněme zbytky právního cítění, tak tento rozsudek nikdy nenabyl právní moci, protože byl Krajským soudem zrušen. Okresní soud vynesl nový, ten byl opět odvolacím soudem zrušen; po novém odsouzení a potvrzení rozsudku Krajským soudem byl rozsudek v r. 1960 zrušen Nejvyšším soudem a po dalším jeho rušení a odsouzení nakonec bylo trestní stíhání zastaveno s odůvodněním, že v dané věci se nejedná o trestný čin, ale o přestupek, který již byl amnestován.

Bratři Pospíšilové byli tedy prohlášeni za nevinné.Jediné, co zůstalo v platnosti, byl trest propadnutí majetku. Samozřejmě neprávem, ale co se tehdy zmohlo právem? Socialistické špeditérství tak dostalo vozidla a jeho exmajitel byl rád, že “spravedlnost” zvítězila a on nemusel jít sedět.

Na závěr úvodu dodejme, že konečné rehabilitace se M. Pospíšil dočkal v r. 1993, kdy byl usnesením Okresního soudu podle zákona č. 119/1990 Sb. plně rehabilitován a kdy byl zrušen i výrok o propadnutí majetku.

To, co všechno vodnéés čas a hlavu za to dám, že…

Jenže majetek již nebyl. Letadlo, osobní a nákladní auta, motocykly, traktory, vleky, náhradní díly, stroje, nástroje a nářadí autodílny a autoopravny – “to všechno vodnéés čas”, jak zpíval Waldemar Matuška. Vyčísleno v žalobě se všemi přepočítacími koeficienty a po redukci, aby “to žalovaný unesl”, to činí 7 milionů dnešní měny. Aby bylo právně jasno, dodejme, že nešlo o majetek znárodněný, ale vyloženě ukradený, protože jediným “právním” důvodem jeho přechodu na stát, byla ona předčasně realizovaná, právně nedůvodná a po zrušení rozsudku v r. 1960 nezrušená národní správa.

Je třeba konstatovat, že i pro komunistický režim to bylo něco právně ordinérního. Dekret prezidenta republiky byl použit naprosto nepřípadně, 6 let po jeho vydání a pro situaci, která neexistovala a která byla dodatečně účelově vytvořena – tedy s porušením zásady, že trestní sankce nemohou působit zpětně. Vrcholem tohoto pokryteckého a právně pitoreskního postupu bylo, že ani v r. 1960, kdy se naplnila socialistická zákonnost a třídní spravedlnost, když bylo trestní stíhání konečně zastaveno, nebyl zrušen výrok o propadnutí majetku, kvůli kterému bylo trestní stíhání vlastně zahájeno.

Franz Kafka a Okresní úřad v Berouně

M. Pospíšil se na rozdíl od svého bratra dožil konce onoho právně monstrózního režimu a doufaje v novou demokratickou spravedlnost, začal se dožadovat nějakého odškodnění za svůj majetek. Nebyl restituent, chtěl jen, aby byl podle dekretu aplikovaného vůči němu vypořádán za zničený majetek, nad kterým byla neoprávněně zavedena národní správa. Povinnost vypořádání majetku v případě zrušení státní správy stanovil samotný dekret č. 5/1945 Sb.

Nejdříve ovšem musela být národní správa zrušena. Franz Kafka by se divil, ale jeho román Proces bledne před tím, co se dělo v právním státě, který po převratu několikráte změnil své jméno, když postižený o zrušení této správy požádal. Kdyby představitelé sudetoněmeckého Landsmannschaftu znali tuto kauzu, tak by jejich tlak na zrušení nenáviděných Benesch-Dekrete mohl být důraznější, protože by mohli mávat českým klackem. Nebylo vinou M. Pospíšila, že se v 90. letech v Okresním úřadě v Berouně objevilo takové strašidlo, jako byla jeho žádost o zrušení národní správy zřízené oním vyhaslým, neúčinným a dávno neplatným dekretem, (jak jej označují čeští politici), který na úřadě nikdy neviděli a ani nečetli.

Vynechme tuto kafkovskou kapitolu dějin české popřevratové demokratické správy a konstatujme, že výše uvedený úřad, referát finanční a majetkoprávní vydal dne 5. 10. 1995 pod č. j. Fin 83/95 rozhodnutí, kterým zrušil národní správu uvalenou na majetek Miroslava Pospíšila.

Ten se odvolal do té části rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že otázka vypořádání bude řešena samostatně a domáhal se doplnění rozhodnutí o výrok, kterým bude stanovena výše finančního odškodnění. Ministerstvo hospodářství o tomto odvolání rozhodlo tak, že napadené rozhodnutí zrušilo s odůvodněním, že nebyly předloženy některé listiny z 50. let, které jsou pro dané rozhodnutí důležité. Proti tomuto rozhodnutí se poškozený znovu odvolal a vrchní soud napadené rozhodnutí ministerstva zrušil s výstižným odůvodněním: “…soud, jak již bylo uvedeno, ve své judikatuře vychází z toho, že je nemyslitelné, aby soud neposkytl ochranu tomu, kdo se cítí na svém právu zkrácen rozhodnutím státního orgánu za situace, kdy soud marně a opakovaně vyžaduje na správním orgánu spisy ve věci a vyjádření k žalobě. Je pak lhostejno, zda se rozhodnutí vůbec o spisy neopírá, protože neexistují a nebo zda se soud v důsledku indolence správního úřadu nemůže správních spisů domoci, bvť i snad takové spisy existují…”

Všimněme si výrazu “indolence.” Nabude na významu, když uvedeme, že takto rozhodl soud počátkem r. 1998. Do dnešního dne, přes četné urgence, tedy po šesti letech ministerstvo prostě nové rozhodnutí nevydalo a o podaném odvolání ke dni napsání tohoto článku nerozhodlo (sic).

Jediná potěšující věc v této souvislosti je, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku se na stížnost v této věci těší. Dosavadní rekord v čekání na rozhodnutí o podaném odvolání je v ČR 4 roky (kausa bratří Hartmanů); v tomto případě je nastolen nový rekord o 2 roky převyšující předchozí výkon. Škoda, že M. Pospíšil rozhodnutí štrasburského soudu již nezažije. Ještě jej stačila natočit ČT a s kamerou jej doprovázela po Berouně, po místech spojených s jeho příběhem. Nespravedlnost byla ale rychlejší. Po jeho smrti vstoupila do jeho procesního postavení dcera. A soud pokračuje dál.

Pranostika místo práva

Protože správní orgány zůstaly nečinné, respektive jejich činnost zůstala bez výsledku, musel se M. Pospíšil obrátit na soud a domáhat se na žalovaných – Okresním a Místním úřadě v Berouně náhrady z titulu vypořádání zrušené národní správy. Žalobu podal dne 28. 2. 1997, ve sporu se vystřídalo několik soudkyň, pravidelné více než roční pauzy mezi jednáními jsou notorietou a věc se vleče a vleče. Nikdo ze soudců neví, jak rozhodnout a zásada “iura novit curia” (soud zná právo) v této kauze neplatí. Soud totiž v tomto případě právo nezná.

Ustanovení dekretu, že národní správce po skončení správy provede vypořádání, je pro soud nepřekonatelná překážka, protože národní správce odnesl čas a nikdo neví, jak takové vypořádání provést. Existuje sice i přirozené právo, ale razit spravedlnosti cestu tudy, soud neumí. Kdyby si mimo práva vzal na pomoc přísloví, třeba: “jaký začátek, takový konec”, mohl by pozitivní právo ignorovat, jako tomu bylo na začátku kauzy našeho autodopravce. A nemusel by se ani držet dalšího přísloví: “kdo chce promluvit vhodně, musí přemýšlet hodně.” Stačilo by, kdyby vyšel z Cicerova výroku : “summum ius, summa iniuria” (nejvyšší právo, nejvyšší bezpráví).

Není třeba hledat zákony nahoře - národní správu zavedl MNV v Berouně na návrh ONV. Pak stačí se držet prastaré právní zásady, že kdo škodu způsobí, je povinen ji nahradit. Oba tyto úřady vystupují ve sporu jako žalovaní a proto jim nabídněme poslední přísloví: “hic Rhodus, hic salta.”