Zaří 2004

Spravedlnost Hoffmannovi

Emanuel Mandler

To, co se stalo předtím, než jsme se stali dospělými, bereme až na řídké výjimky jako svého druhu literaturu. Oslovuje nás někdy více osobně, někdy zcela neosobně. A kupodivu nezáleží jen na tom, zda se příslušné události odehrály u nás, nebo někde jinde ve světě, zda před půlstoletím, nebo před dvěma tisíciletími. Bitva u Lipan může někoho vzrušit víc než založení Československa v roce 1918.

Osud Karla Hoffmanna tyto zkušenosti potvrzuje. Jde o soubor nepěkných příhod, kterým dějiny již dnes propůjčily literární příchuť. Vždyť o tom člověku, o němž zasvěcení již v srpnu 1968 dobře věděli, že sehrál na české straně jednu z klíčových rolí při okupaci Československa, dokonce i náš prezident říká věci, které svědčí o nepochopení Hoffmannovy viny. Prý přečin v telekomunikaci (slyšel-li jsem to v televizi dobře) zase není tak strašlivý. Nu, ať byl jakýkoli, byl veden záměrem pomoci okupantům, kteří jeho zásah v telekomunikacích potřebovali. Zda s nimi byl předem domluven, nebo ne (o tom si můžeme myslet své), na celé té ničemnosti nic nemění.

S Karlem Hoffmannem se však spravedlnost i prezident republiky, který uvažuje, zda mu má udělit milost, dostali do úzkých. Karel Hoffmann se těžce provinil proti své zemi a samozřejmě, že by si měl jít odsedět do kriminálu milosrdná čtyři léta, která mu vyměřil soud. Není to snad výsměch spravedlnosti, pokud mu bude umožněno, aby se vyhnul vězení? Na druhé straně je to člověk starý osmdesát let. Tak staří lidé se prostě do vězení neposílají bude-li Hoffmann pykat v kriminále, nebude to výsměch lidskosti? Spravedlnost se tu s lidskostí dostala do křížku a zdá se, že není uspokojivé řešení.

Opravdu není, ale – bývalo by bylo. Stačilo, aby listopadový převrat byl sametový pouze vůči prostým lidem, nikoli vůči vedoucím a významným komunistickým činitelům. Pak by ti z nich, kteří se provinili (nejen Karel Hoffmann), byli souzeni hned v roce 1990, jak to přece bylo logické. Nemluví ze mne nenávist, nemyslím si, že by museli dostat vysoké tresty, ale souzeni být měli. A měli být souzeni tenkrát. Představme si, že by Karel Hoffmann obdržel v roce 1990 trest odnětí svobody - řekněme také na čtyři roky. Tehdy mu bylo šedesát šest let. Ani po šedesátce se vězení snadno nesnáší, ale není to absurdní, kdežto zavřít osmdesátiletého člověka absurdní je.

Když spravedlnost v tak evidentních případech čeká patnáct let, musíme bohužel přiznat, že je to špatná spravedlnost. Ať už Karel Hoffmann bude muset sedět ve vězení, nebo ne, mají zase komunisté vrch. Buď dostane tento jejich člověk, který se provinil proti celému národu, milost, anebo... Sám Karel Hoffmann se vyjádřil, že svůj pobyt v kriminále asi nepřežije. Nejvíc by se komunistům hodilo do krámu, kdyby se to stalo.