Zaří 2004

Zpěv pro Pavla Přibyla

Emanuel Mandler

Dokud byl Pavel Přibyl ředitelem úřadu ministerstva vnitra, nic zvláštního se nedělo, kolem jeho osoby panoval mediální klid. Jak se to však stává nadaným úředníkům, povýšil, Stanislav Gross ho jmenoval šéfem úřadu vlády a hned je zle. Podepisuje se dokonce petice proti jeho jmenování. Důvod se samozřejmě vždycky najde. V tomto případě se proti Přibylovu jmenování namítá, že byl velitelem roty pohotovostního pluku SNB, která rozháněla demonstrace na Václavském náměstí při Palachově týdnu. V ministerstvu vnitra to nevadilo, v úřadu vlády to vadí. To jsou někteří lidé nepřejícní, že?

Abychom nebyli malicherní, představme si obdobnou situaci v Německu: je jmenována nová vláda a její hlavní asistent velel útvaru, který odrážel a “srážel” občany NDR, snažící se uprchnout do SRN. Co by se asi stalo, kdyby se tato informace dostala na veřejnost? Musel by odejít hlavní asistent? Ale kdež. Musela by odejít celá vláda. Charakterové vlastnosti příslušného činitele nejsou za takových okolností podstatné. Podstatné bylo a je, že dotyčný byl důležitým činitelem totalitního režimu.

Jaká je příčina toho zvláštního jevu, že Přibylova minulost u nás nevadila (nedávno s ním byl velký rozhovor v jednom z celostátních deníků) a nevadí? Příčinou toho je velkorysost. Posuďme to na dalším, nyní již všeobecně známém příkladu. Karel Hoffmann, jeden z hlavních napomahačů, kteří se “zasloužili” o hladký průběh invaze armád států Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968, byl nyní, po třiceti šesti letech konečně odsouzen za sabotáž. Nastupoval do vězení (ve věku osmdesáti let, což není příliš humánní) provázen soudruhy pějícími Internacionálu a výrokem pana prezidenta, že vlastně Hoffmann pouze porušil telekomunikační zákon. (Ve skutečnosti Karel Hoffmann vypnul rozhlasové vysílání, aby posluchači neslyšeli prohlášení stranického vedení proti invazi).

Jestliže prezident je tak velkorysý, že zločin řádu vlastizrady považuje za porušení telekomunikačního zákona, pak žijeme ve státě, který v rozporu s Listinou práv uznává hodnoty poněkud excentrické.

V důsledku této mimořádnosti chápeme situace, z nichž by řádnému občanovi měla dost bolet hlava, jako cosi přirozeného, nad čím stačí mávnout rukou. Kde se tato letargie vůči vině bere?

Česká republika si ji zavedla sama. Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 zvolilo Federální shromáždění svým předsedou Alexandra Dubčeka, vedoucího reformního politika pražského jara 1968, který pod sovětským nátlakem obrodné hnutí tajně zradil a kolaboroval s okupanty.

Ne dost na tom, po týchž volbách prosadil Václav Havel jako premiéra Mariána Čalfu, místopředsedu předlistopadové vlády a premianta komunistické nomenklatury. Náš první český prezident se těmito – i dalšími – činy přičinil k vytvoření celospolečenské konvence, která nám říká, že i aktivní činitelé ve službách komunistického hnutí mohou dnes zastávat vysoké státní funkce.

Co je mnoho, toho je příliš, na to nemusíme být jacísi jakobíni: samozřejmě, že tito lidé, pokud se neprovinili proti zákonu, mají právo pracovat v nové společnosti. O tom se tu nehovoří.

Ale srovnejme si Pavla Přibyla s Mariánem Čalfou. Co je proti němu? A tak když se Jan Rejžek dovolává proti Přibylovi Václava Havla, nevybral si nejvhodnějšího pomocníka. Ostatně zvyk, že to, co bylo před listopadem 1989, jak se tehdy kdo choval, je lhostejné, už u nás zapustil pevné kořeny. Až bude schválena nová vláda, nezazpívají sociální demokraté Pavlu Přibylovi Internacionálu?