Zaří 2004

Ne, že by...

Vlastimil Marek

...právě tohle bylo zvláště důležité, ale možná, že přece jen někteří zbystříte, a dojde vám, že pokrok, o kterém jsme se učili v socialistické škole, je tu. Jen poněkud jinak, než jsme čekali, a jen to, co je chvályhodné, poněkud zapadá mezi záplavou toho negativního.

Ne. že bych před těmi pětadvaceti lety, kdy jsem pochopil, že jsem to jen a jen já, kdo může změnit (svůj) svět, a před dvaceti lety, kdy jsem začal pilně shromažďovat všechny informace, týkající se “nového věku”, nebyl přesvědčen o své pravdě. Věřil jsem tomu tehdy celou svou bytostí (jinak bych to přece tak intenzivně nedělal) a vytrval jsem.

O to víc tomu věřím i dnes, o rozvod, vězení, něco nemocí, spoustu zklamání a desítky let chudoby leč svobody později, kdy téměř každým dnem roste příval informací, které (po letech) dokazují, že jsem měl pravdu (nos, recht, tušáka, kliku, jakkoliv to chcete nazvat).

Ne, že by mi tehdy bylo jedno, že se mi přátelé, žena, či vyšetřovatelé StB, vysmívají: jediné, co mi vadilo, byl nedostatek argumentů, kterými bych je přesvědčil. Mimochodem, celé roky mi (v ironickém smyslu) pomáhala zcela jistě dobře míněná poznámka Lennonovy tetičky (která ho tehdy vychovávala): “Johne, nech už tu kytaru, ta tě neuživí!

Ne, že by mi později vadila ignorantská otázka novinářů, kteří se mnou dělali rozhovory v roce 1999 a 2000, tedy na konci tisíciletí. Vždy poté, co jsem je zaplavil informacemi, údaji a čísly o tom, že nový věk už tu je, a co všechno se může a dá pozitivně změnit (a co všechno se již změnilo, aniž si toho všimli), mi položili pro ně asi zásadní a typicky pochybovačnou otázku: “A není to všechno jen nějaká móda v souvislosti s koncem tisíciletí?”

“Vážený pane, vážená paní,” odpovídal jsem trpělivě, “já se tím vším zabývám již od roku 1977, respektive 1980, a před těmi dvaceti lety mne přece nikdo nemohl nařknout z konjunkturalismu či nějaké módy konce tisíciletí! To jen vy jste to objevili až dnes, na konci tisíciletí!” Ne že by mi přitom na tváři necukaly koutky úst.

Ne, že by mi tedy nebylo příjemně, když jsem četl v týdeníku Respekt 33/04 článek D. Storcha Zrnko pravdy v hromádce písku, s podtitulem S novým stoletím se začíná prosazovat nová věda o komplexitě. Biolog, který (což je příznačné) pracuje v Centru pro teoretická studia UK a AV ČR (tedy tam, co se schází s Ivanem Havlem takoví heretici vědy, jako je Z. Neubauer, V. Cílek a další), a navíc je (což je ještě příznačnější) zahraničním členem Santa Fé Institutu (to je tam, kde se před dvaceti lety zjevily první práce o “vědě o komplexitě”), začíná svůj článek citátem Stephena Hawkinga, který prohlásil, že 21. století bude stoletím komplexity. Tedy vědy o komplexitě, která se “pokouší nabízet klíč k pochopení tak složitých věcí a jevů, jako je internet, oteplování planety nebo třeba fungování globálních teroristických sítí.”

A ne, že bych téměř neposkočil radostí a nezvedl obočí, když jsem četl tyto věty: “Většinou to lidé považují za cosi mezi vědou a New Age. Ne, že by tak trochu neměli pravdu.” Vida. Už je to tady.

Samozřejmě, vědci, kteří donedávna tvrdě odmítali už jen se bavit o možnostech vzájemného obohacení např. světa medicíny a přírodního léčitelství, nemohou z ničeho nic předstoupit před lidi a prohlásit, že se spletli, a svět nemá vědecké řešení, nebo že léky nezabírají u 80% pacientů. Naplno si ještě i dnes může něco podobného dovolit prohlásit například jen psychiatr (Cyril Höschl): “Vědecky nebylo prokázáno nikdy nic. Věda doposud jen vyvracela, co si myslela předtím”. Nebo dr. Koukolík, který cituje americké vědecké časopisy:“Lidé, kteří hovoří o spirituálních zážitcích, si nevymýšlejí, nefantazírují: jev, kterému říkáme duchovnost, přesah, existuje.”

Ne, že by vadilo, že pokrok je dnes přijímán jaksi po kapkách a nenápadně, jako by se nechumelilo. Když jsem v roce 1979 odcházel z Lucerny, která (přes tehdejší odpor a nepochopení spoluhráčů) nadšeně přijala můj “amalgamový” koncept “world music” desítku let předtím, než se tomu vůbec začalo říkat “world music”, dělal jsem jen to, o čem jsem byl bytostně přesvědčen, že to funguje. A co: byl jsem již tehdy přesvědčen, bude fungovat i pochybovačům, až jim to dojde. Právě tak mne tehdy (i dříve, již od dob Extempore) nechávaly chladným úšklebky činovníků Jazzové sekce, kterými v té době hýřili nad skutečností, že jsem do své hudby tvrdošíjně cpal všechny ty další bicí a cinkavé a štěrkací nástroje a zvuky a indické bubínky tabla.

Ne, že by mi na tom zase až tak záleželo, ale potěšilo mne, když mi pak po letech jeden po druhém dali najevo, že jsem měl holt pravdu (nos, recht, tušáka, kliku, jakkoliv to chcete nazvat), a tabla a jiné etnické bubínky je dnes slyšet z naprosté většiny mnoha současných hudebních stylů i festivalů.

Ne, že by mi nebylo jedno obrovské zklamání indologa Borise Merhauta, když nás již po sametovém převratu téměř vypískali v Klubu Sysifos na půdě Akademie věd, když jsme (na jejich žádost) vyprávěli o fenoménu Nového věku. Ukázalo se, že totiž nechtěli slyšet nic, než co již věděli (a když jim došly argumenty, křičel na mne jeden vědec, že “jediná pravda je pravda Ježíšova!”).

Ne, že by to bylo zase až tak důležité, ale přece jen mne těší, že i v různých těch Respektech (a centrech pro teoretická studia a institutech v Santa Fé) už začínají mít respekt z New Age (i když tomu zatím říkají ekonofyzika, sociofyzika či všelijaké další komplexní systémy).

Ne, že bych se při pomyšlení na buddhistickou ekonomiku a hlubinnou ekologii nezaradoval nad větami: “Pozoruhodné je, že ekonofyzika vychází z přesně opačných principů než klasická ekonomie. Zatímco ekonomie předpokládá, že jednotliví aktéři jsou zcela racionální a optimalizují poměr výdajů a zisků, ekonofyzické modely předpokládají téměř náhodné a každopádně neracionální chování aktérů.”

Ne, že bych přepokládal, že si ještě nedávní scientističtí radikálové nasypou popel na hlavu. To skutečně ne (právě tak jako přece nelze chtít po dnešním starostovi šumavské vesničky Prášily, aby povolil fotografickou výstavu, na které bude jako hlavní panel velká zvětšenina fotky tehdy již nesmyslného vojenského odstřelu tamního kostela sv. Prokopa v roce 1979: on tam totiž byl velitelem Pohraniční stráže), protože másla na jejich hlavách je stále dost.

”Jde spíš o výzvu k opuštění zaběhaných vědních postupů vypracovaných v rámci každé disciplíny, výzvou k hledání netriviálních triků, jak nacházet řád tam, kde jej na první pohled ani netušíme, výzvou k přesahování hranic oborů.,” končí symptomaticky své zamyšlení biolog David Storch.

Ne, že by neměl pravdu - nos, recht, tušáka, kliku - jakkoliv to chcete nazvat).