Zaří 2004

Czesław Miłosz: Odplul po řece času

Petruška Šustrová

Czesław Miłosz je v Polsku asi tak známý, jako u nás například Jaroslav Seifert, ačkoli téměř půl století v Polsku nežil a jeho básně tam víc než třicet let nemohly vycházet.

Po válce vstoupil do diplomatických služeb nového Polska, byl kulturním atašé ve Washingtonu a poté v Paříži. V té době už byl uznávaný básník a překladatel poezie, a tak se komunistickému režimu docela dobře hodil, vždyť nebyl komunista, a přece mohl reprezentovat nové Polsko. Nějakou dobu se s tím smiřoval. Patnáctého května 1951 však vystoupil na tiskové konferenci v Maison-Laffitte u Paříže, v sídle exilového Literárního institutu, a oznámil, že požádal ve Francii o politický azyl.

Polský exil nepřijal Miłosze jednoznačně, mnozí dřívější exulanti namítali, že si s komunismem přece zadal. Na výhrady odpověděl Miłosz ještě jednou dodatečně - v roce 1953 vydal v Literárním institutu esejistickou knihu Zotročený duch, která zároveň vyšla anglicky ve Velké Británii, v Kanadě a ve Spojených státech. Německý filozof Karl Jaspers o ní napsal, že ji pokládá za prvotřídní dokument a výklad zotročení ducha v totalitárních státech. V roce 1980 obdržel Nobelovu cenu za literaturu a přebíral ji s odznakem Solidarity v klopě. V létě 1981 po dlouhých letech navštívil Polsko, a vítaly ho ovace.

Posledních deset let strávil Czesław Miłosz v Krakově, na zimu jezdíval do Kalifornie. Polská společnost v něm viděla morální a duchovní autoritu, řadí ho mezi osobnosti, na které budou Poláci vždy hrdí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)