Zaří 2004

Obušku, z pytle ven!

Pavel Žáček

Poslední "kauza" někdejšího velitele roty pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti Pavla Přibyla má stejně jako ostatní personální aféry související s naší nedávnou totalitní minulostí dva aspekty - první politický a druhý věcný.

Věnujme pozornost nejprve věcnému pohledu. Pohotovostní pluk VB podřízený republikovému ministerstvu vnitra stejně jako jeho pobočka v Bratislavě vznikly počátkem sedmdesátých let jako logické vyústění potřeby komunistického režimu vybudovat profesionální policejní útvar určený k potlačování masových projevů nespokojenosti, příslušné směrnice navíc potvrzovaly, že moc je vždy vnímala jako politicky motivované. Zřízení útvaru bylo přímou reakcí na potlačení protiokupačních a protinormalizačních demonstrací v srpnu 1969.

Tehdy kromě narychlo vyzbrojených - a polským náčiním vybavených - jednotek musely být nasazeny další útvary Veřejné bezpečnosti, Lidových milicí, Pohraniční stráže a také ČSLA. Historie jejich předchůdců potlačujících zejména mládežnické demonstrace včetně majáles však sahala až do konce padesátých let. Z pohledu normalizace muselo jít o amatérské začátky.

U pohotovostního pluku nesloužil každý

Myslím, že je nutné vyvrátit rozšiřovaný argument, že každý příslušník Sboru národní bezpečnosti prošel pohotovostním plukem. Pochopitelně to není pravda. Řada z nich - ať již budoucích příslušníků VB či Státní bezpečnosti - budovala svou kariéru od místních oddělení VB a teprve později se přesunula jinam. Řada příslušníků však na působení v pohotovostních jednotkách svou kariéru postavila (např. Karel Vykypěl, poslední náčelník II. správy SNB, takto zasahoval v roce 1969 v Brně). Rozhodně se bylo možno službě v PPVB vyhnout.

Na stranu druhou je pravda, že bezpečnostní aparát si jako adepty k pluku vybíral mladíky po vojenské službě, řádně politicky prověřené, z komunistických či vnitráckých rodin. A v tom je kámen úrazu. Když toto spojíme s příslušnou ideologickou masáží, silnou marx-leninskou indoktrinací a nezbytnými sociálními výhodami, vyrostl z nich pochopitelně silný stranickobezpečnostní dorost, použitelný proti tzv. vnitřnímu nepříteli kdykoli a kdekoli.

Faktem zůstává, že v průběhu sedmdesátých let zůstával pohotovostní pluk spíše v záloze, secvičoval své jednotky, i když se pochopitelně několikrát objevoval v rozkazech federálního ministra vnitra jako útvar připravený k nasazení zejména v průběhu mimořádných bezpečnostních opatření. Situace se však díky společenskému kvasu ovlivněnému zahraničně politickým vývojem změnila ve druhé polovině osmdesátých let. V letech 1988 až 1989 byl už pohotovostní pluk nasazován do opravdových akcí proti pravému nepříteli. Teprve na Václavském a Staroměstském náměstí - ale i jinde, například v Bratislavě - zúročili příslušníci pluku hodiny a hodiny poctivého tréninku.

Tak se stalo, že společně se Státní bezpečností a vedením ČSLA se tato speciální jednotka určená k potlačování tzv. hromadných protispolečenských vystoupení stala jednou z posledních opor normalizačního režimu, která mohla být a také byla proti demonstrantům nasazována ještě v týdnu po 17. listopadu 1989. Střední řídící článek - to jest velitel roty - musel být v těch dnech v permanentním nasazení, kontrolovat podřízené i jejich nenahraditelný ideový náboj.

Za vedoucí úlohu KSČ

Podtrženo a shrnuto: někdejší pohotovostní pluk VB nelze ani náhodou srovnávat s dnešními speciálními jednotkami "těžkooděnců", které brání v první řadě soukromý majetek a veřejný pořádek, potažmo demokratický ústavní systém. Před listopadem frekventanti pluku bojovali za čtvrtý článek ústavy - "vedoucí úlohu komunistické strany", a pak zřejmě také za svoje sociální a jiné výhody.

Je tristní, že tak dlouhou dobu po listopadu 1989 diskutujeme o tom, zda takováto osoba - někdejší velitel roty pohotovostního pluku VB může být vysokým státním úředníkem, respektive, že takovouto osobu někdo na tento post nominuje. Při kladení této otázky se dostáváme k možné "politické" odpovědi. Umístěním na ministerstvu vnitra šlo Grossovi pravděpodobně o čirý pragmatismus, o jakousi spojku k mase bývalých příslušníků SNB (a možná o nějakou "službičku"). Na úřadu vlády však již jde o důležitý politický signál směřovaný opět k jinak profilované mase bývalých příslušníků a jejich rodin, jejichž sociální vazby se prolínají nejen sociální demokracií, ale jisto jistě zasahují i ke konkurenčním komunistům. Nebo se mi to vše zdá a novým měřítkem úspěšného vysokého státního úředníka je jeho schopnost zacházet se štítem a obuškem.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)