Říjen 2004

Šumavu nedáme

Eliška Bártová

Nový šéf našeho největšího národního parku Alois Pavlíčko odstartoval velkou šumavskou revoluci. „Skončila doba motorových pil,“ vzkázal těžařům a zakázal kácení v nejcennějších zónách. „Golfová hřiště a sjezdovky ať klidně vznikají, ale tam, kde se to může,“ utnul naděje mnoha starostů, že se podaří rozjet obvyklý zábavní byznys i v chráněném areálu. Řada obcí se proto rozhodla bojovat a jejich radnice se obrátily na jihočeského hejtmana s prosbou o pomoc. Tichý boj je v plném proudu.

Kdysi jsem je střílel

Překvapení není na místě. Když biolog a ekolog Alois Pavlíčko vyhrál letos v lednu nad třinácti dalšími adepty a nastoupil do čela šumavského národního parku, byl jeho program jasný: těžbě v prvních zónách zvoní hrana, ale naopak návštěvníkům i usedlíkům se bude park otevírat mnohem víc než dosud. Svoji vizi začal záhy naplňovat. Teď, po očistné lázni ve správě parku a po hlasitém NE kácení ve vzácných oblastech, chce Pavlíčkův tým scelit a rozšířit oblast nejvíce chráněných prvních zón. „Už by to ale nemělo být zapovězené místo, kam se nesmí vkročit,“ říká o svém plánu ředitel. „Například pokud je to dnes první zóna proto, že tam hnízdí tetřev, tak tam zakážeme chodit právě jen v době hnízdění,“ říká Pavlíčko. „Přesnou mapu zón ale teprve dokončujeme. Až bude hotova, chceme o ní jednat s obcemi.“

Přestože konkrétní plán není ještě dokončen, jasná změna strategie vedení parku některé radnice rozhořčila. Jejich starostové se obrátili na hejtmana Jihočeského kraje Jana Zahradníka (ODS) s žádostí o podporu. Chtějí, aby věci zůstaly při starém: aby se dál smělo kácet všude a aby se zastavily přípravy na rozšíření prvních zón. „To je hezké, říci – končí doba motorových pil a kácení, ale co máme dělat my, čím se máme živit? Turistikou? Na to nám chybí zázemí i kvalifikace,“ říká lesník a starosta obce Nová Pec Pavel Štětina (KSČM). „Ředitel Pavlíčko rezignoval na kontinuitu lesnické práce. Proto je potřeba nové politické rozhodnutí, proto jsme se obrátili na hejtmana.“ Snaha nového šumavského šéfa zpřístupnit krásy parku a hledat s obcemi kompromis nad mapou oblastí pana Štětinu moc nenadchla. „To je sice pěkné. Ale nemůžeme se nad tím naším životem bavit stokrát, my chceme rychle nějaké řešení,“ říká Štětina. „A že nás bude pouštět do prvních zón, když tam zrovna nebude hnízdit tetřev? Podívejte, tetřevy jsem kdysi střílel. K čemu mi je park, já do něj nechci chodit. Já se chci uživit.“

Jaké kroky tedy obec za jeho vedení podnikla, aby mohla ke svému prospěchu využívat turistů, které do těchto míst láká právě přítomnost neporušené přírody? „Zadali jsme si studii, jak využít strategického místa pod Smrčinou, aby tam mohl být lyžařský areál,“ říká starosta. „Ale to nechtějí povolit. Je to těžká doba, lidi jsou nezaměstnaní. Nejlepší to bylo před rokem 1990. Tehdy tady všichni měli práci, byly tu peníze a všichni jsme měli propustky, takže jsme se mohli pohybovat kdekoli za dráty bez omezení. A dneska? Jo, můžu se procházet po turistické stezce a prohlížet si prales nebo ty tetřívky. Ale k čemu mi to je?“

Hejtman Jihočeského kraje Jan Zahradník na toto volání slyší. „Já s nimi souhlasím a podporuji je,“ říká. „S panem Pavlíčkem jsem sice nemluvil, ale to je jedno – já věřím starostům, že jim asi teče do bot, když se na nás obrací, a my se za ně postavíme. Vždycky jsme avizovali, že budeme stát na jejich straně proti parku. A teď by rozšíření prvních zón omezilo podnikatelské aktivity a byla by tam ještě větší nezaměstnanost.“ Jihočeský kraj se přitom kromě druhého místa na žebříčku nejnavštěvovanějších oblastí Česka pyšní i druhou nejnižší nezaměstnaností. Podle hejtmana ale nízká čísla nic neznamenají. „Dobře, nezaměstnanost tam není tak vysoká, ale co kdyby byla?“ říká Zahradník. „Já strachu těch starostů rozumím. Kraj jim chce pomoci, a proto máme také záměr posoudit možnost lyžařského areálu na Smrčině nebo na Boubíně nebo v Boleticích. Ale je to červený prapor, se kterým nechceme viditelně mávat. Takže je to zatím opatrně zvažováno.“

Proč myslet dvakrát

Pro ministra životního prostředí Libora Ambrozka jsou tyto protesty překvapením. „Velmi mě to mrzí, protože jsem loni i letos byl v těchto obcích, kde jsem se jim snažil novou strategii vysvětlit, ale nikdo mi žádné takové výhrady, které teď uvádí, do očí neřekl. Obávám se, že je to spíše politická hra,“ říká ministr Ambrozek. „Pokud argumentují nezaměstnaností kvůli parku, tak to je trochu absurdní. Sehnat práci je obtížné ve všech příhraničních malých regionech, ale národní park tady paradoxně vytváří pracovní místa a navíc táhne turisty. A pokud starostové chtějí, mají možnost žádat u nás peníze z dotačních titulů, kde hradíme až 80 %. Ale musí mít vlastní nápady a být iniciativní.“

Takovým příkladem může být šumavská obec Modrava, kde s ostrou kritikou nového šéfa parku nesouhlasí. „Park je vynikající marketingová značka, na kterou jednak lákáme turisty a za druhé na ni můžeme získat i spoustu dotací a grantů,“ říká starosta obce Modrava Antonín Schubert (Nezávislí). „Je jenom třeba investovat do toho energii, nespoléhat se jen na brouzdání po internetu, ale jet se podívat někam, kde s tím mají zkušenosti, a poradit se.“

Díky aktivitě starosty Schuberta mají v Modravě po celý rok de facto nulovou nezaměstnanost. „Z dotací jsme vybudovali informační a ekologické centrum, snažíme se vybudovat i multifunkční dům s bazénem, plánujeme návštěvnické středisko o historii dřevařství a podobně,“ vyjmenovává starosta, do jehož obce lidé dojíždí za prací z okolí. Ani v zimě nezůstávají místní bez práce, přestože nemají za humny sjezdovku. „Provozujeme běžkařské dráhy. Na údržbu tratí seženeme sponzory a vždy také přidají majitelé místních penzionů, protože dobře vědí, že se jim to vrátí tím, že se u nich pak ti běžkaři ubytují,“ popisuje strategii starosta. „A k těm kolegům, co si stěžují. Měli by si myslím uvědomit, že zatímco oni mají na starosti většinou jen kolem dvou stovek lidí, pan Pavlíčko skoro čtyři stovky a ke všemu celý národní park – a to je odvaha, jak to zvládá. Možná by se od něj měli poučit, a ne si stěžovat.“

Podobně šumavská situace vypadá i ze dvě stě kilometrů vzdálené obce Hora Sv. Kateřiny, ležící v Krušných horách. „Výchozí situaci máme skoro stejnou – pohraničí, Sudety, vysídlení. Jenže my to máme obtížnější kvůli tomu, že zde nemáme žádný národní park, na který bychom lákali turisty,“ říká Petr Pakosta (Nezávislí), místostarosta vesničky, kde se oproti šumavským 8 % nezaměstnanost pohybuje kolem třiceti, 40 %. „Přesto jsme sem přitáhli turisty na to, že je tu hezky. Je důležité se vybodnout na ty řeči, že to bez megalomanských projektů nejde. Nám k přilákání lidí stačily cyklotrasy, levné obecní ubytování, opravená rozhledna a akce po celý rok. Fondů, ze kterých na to lze sehnat peníze, je tolik, že skutečně záleží jen na snaze se k nim dostat.“ Díky této inteligentní politice se malé příhraniční obci podařilo za poslední dva roky získat nejen utrácející hosty, ale i osmdesát nových obyvatel.

„Asi jsou to lepší manažeři než já,“ říká na ten příklad starosta Nové Pece pan Štětina. „Uznávám, že máme spoustu atraktivit, ale nevím, jak jich využít. Nás napadla jenom sjezdovka ze Smrčiny, ale to nám kvůli nějaké první zóně nechtějí dovolit. No, ale proč máme hledat jiné řešení, když už jsme vymysleli tohle? V tomhle parku se prostě nedá dýchat. Anebo to prostě neumím a ať místo mě přijde někdo schopnější.“

Rámeček

Kde ty pokácené stromy jsou

Bývalý šéf šumavského národního parku Ivan Žlábek dal během svého devítiletého angažmá zdejšímu nejstaršímu chráněnému území na frak. Cenná území rozdrobil, takže jejich ochrana byla skoro nemožná, pod rouškou boje s kůrovcem vpustil do prvních – nejpřísněji chráněných – zón těžaře, kterým padlo za oběť více než tři tisíce metrů krychlových dřeva. Když pak vyšlo najevo, že pokácené stromy z parku mizí, dostali se Žlábkovi lidé do podezření, že drancují prales komerční těžbou. S odvoláním na velmi nedokonalou evidenci pokácených stromů se ale ani inspekci, ani policii nepodařilo případy objasnit. Podle mezinárodních odborníků ze Světového svazu ochrany přírody (IUCN) se „zásahy těžkou mechanizací, které trvale poškodily krajinu v bezzásahové zóně, dají jen obtížně akceptovat“, uvádí se ve zprávě, kde rovněž stojí, že takto zdevastovaný park nelze zařadit do mezinárodní kategorie národní park. Po této ostudě došla ministrovi životního prostředí Liboru Ambrozkovi trpělivost a na konci loňského roku vypsal soutěž na nového ředitele.

Alois Pavlíčko si po svém lednovém nástupu nechal zpracovat finanční i personální audit. Díky nim například zjistil, že docházelo k neprůhledným výběrovým řízením, řada prostředků byla neúčelně rozházena, jednotlivé odbory mezi sebou nekomunikovaly, a znovu otevřel řadu případů krádeží dřeva a nafty a předal je policii. Tři lidé ze čtyř vrcholných funkcí museli opustit svůj post, na patnáct manažerských postů bylo vyhlášeno výběrové řízení. „Kritériem byly komunikační dovednosti, zkušenosti s řízením lidí a zkušenosti s komunikací s obcemi,“ vyjmenovává šéf Pavlíčko podmínky pro výběr svých podřízených.

Poté, co proběhla reorganizace v samotném vedení, pustil se nový šéf do slibovaných změn přímo v parku. Zakázal kácet v prvních zónách a stanovil čtyři důvody, kdy je to možné – pokud je to v místech, kde by spadnutím stromu byl ohrožen majetek, z důvodů požární ochrany nebo státních hranic, a nebo pokud je to součástí mezinárodního ujednání. O to, zda nedochází k nedovolenému kácení, by měli kromě stráže NP nově monitorovat i členové hnutí Duha, kteří k tomu dostali povolení od ministerstva. Podle Pavlíčka je to pozitivní krok: „Naši pracovníci jsou tak kontrolováni i zvenku a to má rozhodně smysl.“

Zatímco ještě před rokem byli členové této organizace považováni za nepřátele, dnes se z nich stali partneři Správy NP. „Neevidujeme tolik případů kácení jako dřív. Ten rozdíl je výrazný,“ říká Jaromír Bláha z Hnutí Duha. „A pokud se nám něco nelíbí, tak jsme vyslechnuti a je nám to vysvětleno. Takže komunikace funguje rozhodně lépe než dřív.“

(Respekt)