Říjen 2004

Svéráz národních sklepů v Růžové

Eliška Bártová

Srbská Kamenice a Růžová – dvě zapadlé obce ztracené pospolu v lesích kdesi u saských hranic. Jen málokdo by v jejich ospalých kulisách hledal skryté drama o lidské křivdě, vině a utrpení. A přece tady je. V každé z těch blízkých obcí ho však herci hrají jinak.

Všichni dobří rodáci

Dějiny tu šly podobně: zatímco před válkou se Růžová i Srbská Kamenice pyšnily více než tisícovkou obyvatel převážně německé národnosti, dnes jsou z nich malé vesničky hledající způsob, jak ke svým dvěma stovkám místních nalákat nějaké turisty. Stejně jako všude v bývalých Sudetech tu před válkou žilo jen pár českých rodin, dnes je poměr opačný. Z původních německých obyvatel tu zbyla jen hrstka pamětníků, kteří se dají spočítat na prstech jedné ruky. Na první pohled se zdá, že až na statistiku tady už nic jiného o minulosti nesvědčí. Když ale na toto téma přijde řeč, vzplanou vzpomínky na hořkou historii v každém z usedlíků. Každý z nich ji nese v sobě a každý se s ní vypořádal po svém. Stejně jako obě zmíněné obce.

V parném dopoledni projíždějí Srbskou Kamenicí cyklisté. Když zvednou hlavu od řídítek, musí je zarazit barokní kostel, jehož opravená krása odlišuje ves od jiných sídlišť okolního českého pohraničí. A hned vedle chrámu Páně je upravený hřbitov, kde lze vedle hrobů českých obyvatel najít i zachovalé hroby jejich dávných německých sousedů. Plakát u kostelních dveří ohlašuje v české a německé řeči blížící se hudební festival. „Každé dva roky tady také pořádáme setkání místních rodáků – z Německa sem vždy přijede tak kolem stovky lidí, kteří zde měli své domovy a byli po válce odsunuti,“ říká bývalý starosta Srbské Kamenice Miloš Řeháček.

„Benešovy dekrety, odsun, odškodňování, to se tady vůbec neřeší. Spíš vzpomínají, kde bydleli, kdo má kolik dětí a tak. Ale samozřejmě, že někdy přijde řeč na to, že cítí křivdu – ne za ukradený majetek, ale za odsun.“ Podle bývalého starosty, jehož maminka byla Němka, a rodině proto po válce úřady zabavily majetek a dům v Litoměřicích, bylo ovšem vyhnání v pořádku. „Sice tu žili samí malí živnostníci, obyčejní lidé, kteří za nic nemohli, ale byli holt příslušníci národa, který rozpoutal válku,“ říká na zahradě své restaurace a penzionu, ve kterém se dnes právě němečtí rodáci ubytovávají. „Přijde mi, že čím dál od hranic, tím je český nacionalismus silnější. Tady už rány přebolely, s těmi našimi Němci jsme se sžili a necítíme navzájem žádný problém nebo obavy. Rodáci sem rádi jezdí, baví se, vydávají knížky s básničkami a příběhy lidí, kteří tu žili.“

Podle pana Řeháčka bychom už měli minulost uzavřít a hledět do budoucna. „Proč bychom tu znova nemohli společně žít? Jsme v Evropě, tak si musíme zvykat, že se tady usadí třeba Holanďan, Belgičan nebo právě Němec. Stejně tak ale máme možnost i my žít v jejich zemi. A to je možná cesta, jak začít znovu.“

S podobným přesvědčením dosedla na starostovský post po panu Řeháčkovi i Vlasta Marková. „Na historii určitě nelze zapomenout, ale šedesát let po válce je nejlepší si to odpustit a už to neřešit. Myslím si, že většina lidí tady to už dokázala,“ říká současná starostka, jejíž rodina přišla do Sudet v roce 1945 z Vysočiny. „My se o to snažíme tím, že pokračujeme ve společných akcích s rodáky. Také díky jejich finanční sbírce jsme mohli koupit do kostela dva nové zvony.“ Společně s německými rodáky a Česko-německým fondem budoucnosti přispěli na zvony sbírkou i místní lidé. Ti už častou přítomnost německých rodáků moc nevnímají, ani se nepozastavují nad tím, že jejich místní noviny Skalisko občas vycházejí i v německé mutaci. „Jsou takovou součástí zdejšího života. Na jejich setkání sice nechodím, ale nevadí mi to. A komu by to taky vlastně mělo vadit?“ říká paní Kašparová procházející vesnicí se svojí malou dcerou. „Vlastně zaplaťpánbůh za ně – dělají tu velké kšefty, přispívají na opravu kostela. Podle mého by bylo skvělé, kdyby se sem vrátili. Určitě by vesnici opět pozvedli.“

Těch pár Němců, kteří v Srbské Kamenici po válce zůstali, však už jen těžko hledá pro svůj zdejší život slova radosti. „Srazy rodáků jsou pro mě dnes už jednou z posledních příjemných událostí. Dnes už na ně sice nechodím, kvůli špatnému zdraví. Ale vždycky je pozvu na kafe, napeču koláče a pak vzpomínáme. Nikdy ale ve zlém,“ říká na zahradě malého domku paní Magdalena Vejrichová. Ta jako jediná z celé rodiny unikla odsunu díky manželovi české národnosti. „Dceři tehdy byly dva roky a já váhala, zda jít s rodinou. Ale nakonec jsem se rozhodla zůstat doma,“ říká se slzami v očích osmdesátiletá stařenka. „Většina mých přátel byla krutě vyhnána ze svých domovů. Ale ke mně se tu nechovali špatně. Nesměli jsme ale do Německa a já neviděla své rodiče umírat, nemohla jsem jet ani na jejich pohřeb,“ pokračuje chvějícím se hlasem. „Ale za ta léta jsem už dávno odpustila. Jen se mi těžko dívá, jak se tady teď všichni perou o majetky. Spousta lidí, kteří po odsunu dostali konfiskované statky, neuměla hospodařit a pustlo to. Pak jim to komunisti vzali a oni teď jsou jako hrdinové a chtějí to mermomocí vrátit. Pro mě už to ale všechno skončilo, a já bych už nejraději nebyla.“

Schön, schön

„Poprvé jsme kontaktovali německé rodáky až v roce 1999 a řeknu vám to na rovinu – bylo to ze zištných důvodů,“ říká starostka vedlejší obce Růžová Helena Křížková. „Vždycky jsme si totiž chtěli sáhnout na peníze z EU a tehdy to bylo možné jen přes partnerské město. Tak jsme našli kousek za hranicemi německé městečko, no a v něm se náhodou objevili lidé, kteří tu kdysi žili.“ Od té doby rodáci přicházejí do Růžové pravidelně na pouť a loni podobně jako v Srbské Kamenici přispěli na nový zvon a opravu kostela. „Česko-německé vztahy máme navázané, takže je to v pohodě,“ říká starostka. „Ale nic speciálního pro ně neděláme. Oprašujeme pomník padlým z první světové války a sekáme kolem něj trávu,“ dodává.

Kousek za Růžovou leží hřbitov, kam dřívější němečtí obyvatelé pohřbívali své blízké. Zídka vypadá neporušeně a otevřená železná vrata lákají turistu se zatajeným dechem k nahlédnutí. Jenže místo náhrobků šlehne návštěvníka hned při prvním kroku prut ostružiny, které se plazí všude kolem. Mezi nálety stromů a keřů není vidět nic, co by připomínalo hřbitov. Kdo podstoupí trýznivé prodírání kopřivami a ostružiním, najde nakonec přece jen pár rozpadlých náhrobků. „Emil Winter 1872–1945,“ říká jediný čitelný nápis. „Před deseti lety jsme to tam vykáceli, ale znova to zarostlo, tak jsme to nechali být a už se o to nestaráme,“ říká starostka. „Co bychom s ním také dělali? Stavět nám tam nedovolí, tak ať si tam rostou stromy. Němci si pozůstatky stejně už vykopali a odvezli domů. A hrobky? Tam byl mramor, tak to tady lidi rozkradli na stavební materiál. Většina z místních má ve sklepě mramorové podlahy,“ říká s burácejícím smíchem starostka. „Ne, já nemám mramorovou podlahu. Já mám pískovcovou. No, taky z toho hřbitova.“

Možná i kvůli tomu kameni ve sklepě jsou názory místních na vyhnané sousedy o poznání rezervovanější. „Mě to nezajímá, nechte mě být,“ odráží otázky na vztah k sudetským Němcům majitelka místního obchůdku Jana Vlkavcová. Pan Václav Šimice vycházející z obecního úřadu je ale sdílnější. Jako mladý student v roce 1946 řídil jedno z nákladních aut, které do Růžové vozilo uhlí a zpátky pak Němce do sběrného tábora v Chebu. „Potom mi nabídli, abych si tady vybral nějaký domek, a od té doby sem jezdím na chalupu,“ říká pan Šimice. „Ten odsun musel přijít. A my se jim nemáme za co omlouvat, to oni by se nám měli omluvit. My jsme je přijali do naší lokality, ale oni se zachovali jako dravci. Je jedno, že ne všichni. Dějiny si nevybírají, nejde to brát, že byl někdo spravedlivý.“ S rodáky se pan Šimice setkal jen jednou, když se přijeli podívat na svůj bývalý domov. „Prošli kolem baráku, řekli schön, schön a zase odjeli. Já se nebojím, že by mi chtěli ten dům vzít. Ale myslím si, že bychom pro ně neměli nic dělat.“

Rámeček

Co jsme my, budete i vy

Básník a učitel na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem Radek Fridrich už zhruba šest let jezdí po sudetských hřbitovech a mapuje německé náhrobky. Zatím už má zachyceno na 25 hřbitovů a do dvou let plánuje zmapovat na Děčínsku všechny. „Ti lidé, kteří jsou na nich pohřbeni, tu něco vytvářeli, dávali této krajině tvář. Zanechali tu po sobě úsilí, práci,“ říká pan Fridrich. „Měli bychom si uvědomit, že je to součást naší historie. Nejenže my této krajině nyní moc nedáváme, ale chceme vymazat i tu paměť, tím, že necháme zmizet ony náhrobky. Měli bychom to vnímat alespoň jako symbol odpuštění – jakousi pietu.“

Možná, že už za pár let budeme o bývalých obyvatelích pohraničí vědět jenom z databáze lidí, jako je pan Fridrich. Některé německé hřbitovy zmizí pod nálety stromů, zarostou anebo je obec sama definitivně zlikviduje. Ukázkou jejich osudu může být zapadlá osada Kamenická Stráň. Tam na místě bývalé márnice dnes stojí domek a z místa posledního odpočinku nedávných obyvatel je zahrada, na níž v parném odpoledni povlává sušící se prádlo. Po pietním místě už dnes nikdo nenajde ani stopu.

Podle posledního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z června 2004 považuje 56 % české populace vyhnání sudetských Němců za „spravedlivé“. V roce 1995 si totéž myslelo o 4 a v roce 2002 dokonce o 9 % lidí méně. (29 % občanů je naopak přesvědčeno o „nespravedlnosti“ odsunu, zbytek neví.)

(Respekt)