Říjen 2004

Systémy, projekty a návrhy zřízení pro soužití etnik (Část 2)

Ladislav Josef Beran

Moravské vyrovnání

Situace národnostního zápasu

Celá liberální či ústavní rakouská doba, tedy dlouhá řada desítiletí od 1860, je více než poznamenána zápasem o národní vyrovnání a zápasu o jazyková práva, vzpomeňme naděje i zmaru fundamentálních článků 1870/1871, jazykového nařízení Stremayrova 1880, punktace 1890, zápasem o jazyková nařízení Badeniho 1897 a proti nim, jak víme, zápasem, který nic nevyřešil. Tragické je, že většina ujednání ztroskotala v důsledku nepochopitelné zásadní chyby při jejich vzniku, zvláště vynecháním důležitého partnera při vyjednávání či naprostou nepřipraveností veřejnosti nebo i politiky jednoho z národů na výsledky, čili absencí konsensu.

Nebyl to zápas národů či národa s centrální vládou či dokonce s císařským dvorem, nýbrž v podstatě zápas Čechů s českými Němci. Byl to český emancipační boj, v němž se ale Češi v žádném stadiu nespokojili s emancipací, ani s vyhlídkou na ni, nespokojili se s cílem rovnoprávnosti, požadovali v každém stadiu boje víc, činili si nárok na nadvládu, požadovali povinnost češtiny v celé zemi, upírali německým spoluobčanům jejich požadavek ochrany jejich osídlení, jeho správní ohraničení, ochranu jejich kultury a nakonec i majetku. Je málo známou skutečností, že uprostřed této epochy zápasu bylo nicméně dosaženo oázy míru a klidu, časově a územně sice značně omezené, nicméně realizované, kterou proto pojednáme mezi systémy spolužití. Jedná se o režim zřízený na Moravě roku 1905.

V lednu 1900 byl po vzrušených dobách Badeniho jazykových nařízení, německých protestních bouřích, omezování a rušení těchto pro české požadavky výhodných jazykových předpisů, řízením předlitavské vlády pověřen Ernst von Koerber, což znamenalo větší stabilitu rakouské politiky a cílevědomost jejího vedení. Od počátku věnoval velkou pozornost řešení národnostní otázky v českých zemích, jedné to z největších překážek klidné a plodné politické práce v Předlitavsku.

Hned na počátku své vlády dal podnět k přímým vyjednáváním zástupců Čechů a Němců odděleně pro Čechy a pro Moravu, která se konala v únoru a březnu 1900. Byl ale nespokojen s jejich pomalostí a bezvýsledností, proto se mezitím snažil prosadit pro české země zřízení krajů z největší části národnostně jednotných a vedle nezbytných smíšených (v Čechách pět českých, tři německé a dva smíšené kraje). Kraje byly vybaveny značnou autonomií, země měly tedy být značně decentralizovány, dále prosazoval reformu zemských sněmů, jejich nové rozdělení na tři kurie, tedy sněmovny či korporativní části sněmu – parlamentu: českou, německou a velkostatkářskou (dosavadní sněm neměl žádné národnostní kurie, byl v něm: velkostatkářská, kurie měst, kurie venkovských obcí a nově kurie poslanců zvolených na základě rozšířeného, později všeobecného volebního práva). Koerber tím vším chtěl dosáhnout národnostního uklidnění, a bezpochyby to byla opatření, která by národnostní zájmy a napětí bezpochyby uváděla ve značné míře do uspořádaných poměrů – kdyby se je podařilo prosadit. Nesmiřitelnost a nekompromisnost obou národnostních politik to znemožnila, především v oblasti jazykových opatření.

Koerberovy návrhy předpokládaly zrovnoprávnění obou jazyků, čeština měla být užívána v česky mluvících oblastech i ve vnitřním úřadování správy, Němci tedy vyžadovali v souvislosti s tím jasné správní vymezení jazykových oblastí, čemuž opět Češi úporně bránili (pro zachování celistvosti území ve smyslu českého státního práva). Navíc tvrdě vyžadovali češtinu ve vnějším úřadování na celém území, tedy i v německy mluvících oblastech, což bylo pochopitelně nepřijatelné pro Němce, vylučovalo by to mimo jiné úředníky neznalé češtiny ze státní správy. (V republice to pak bylo, jak známo, záhy zavedeno.) K dohodě nedošlo.

Tím byl další pokus o národní smíření pohřben, Koerberovy návrhy v Říšské radě i v Říšském sněmu (parlament) také propadly, ač je chtěl doprovázet a podporovat velkorysým a inovativním hospodářským programem oživení hospodářství státními „injekcemi“, programem výstavby říčních kanálů (jako Labe – Vltava – Dunaj a Odra – Morava – Dunaj), budováním nových, racionálnějších železničních spojení. Nacionalistům byl zřejmě jejich boj přednější než hospodářský rozkvět, vzdor tomu, že jejich mluvčí byli zároveň zástupci buržoazie. To opět ilustruje iracionalitu nacionalismu.

Koerber byl nucen svůj úřad ke konci roku 1904 následkem konfliktů s nacionalisty, ale také útoků církevních kruhů (v souvislosti s hnutím „pryč od Říma“), složit. Z velké části jako dodatečný úspěch Koeberův je třeba hodnotit vývoj na Moravě. Tam zástupci obou národů pokračovali v jednáních iniciovaných Koerberem i po jeho odstoupení a dospěli k ujednání o vyrovnání, které pak císař mohl 7. listopadu 1905 schválit.

Dohoda na Moravě

Rozhodující pro dosažení dohody byl ústupek Němců vedených J. von Chlumeckým, jejich souhlas s novým volebním řádem zemského sněmu, kterým v něm ztráceli většinu. Reálně se ničeho nezříkali, neboť vývoj směřoval tak jako tak ke všeobecnému volebnímu právu, svoji většinu by byli ztratili o nemnoho později stejně. Oni ale tento krok učinili při jednáních o vyrovnání, čímž umožnili jejich úspěch. Toto zřeknutí bylo vyrovnáno národnostním mírem, který byl výhodou pro všechny. V opravdovém smíru není menšina znevýhodňována. Přímé záruky pro Němce, např. ochrany proti soustavné majorizaci, nebyly ujednány , i když se počítalo s tím, že nový systém majorizaci velmi omezí.

Moravský zemský sněm měl nyní tři kurie, jak byly shora jmenovány, s pevně ujednaným počtem poslanců: Češi jich stavěli 73, Němci 46 a velkostatkáři (tzn. především šlechta a biskupové) 30. Voleno bylo jejich stranické a osobní složení v rámci těchto kontingentů. Pro Zemský výbor bylo též určeno národnostní složení, tvořili jej nyní čtyři Češi, dva Němci a dva velkostatkáři.

Volby probíhaly na základě „osobní autonomie“ (Personalautonomie) vypracované na základě návrhů Karla Rennera, rakouského sociálně demokratického předáka (po válce byl též předsedou vlády rakouské republiky). Každý občan – volič byl zapsán v „národním katastru“, volby i jiné politické aktivity probíhaly uvnitř těchto národních katastrů, Češi volili jen Čechy, tedy svých 73 poslanců, Němci jen Němce atd. Důležité správní úřady i některé samosprávné výbory byly rozděleny na národní sekce, především Zemská školská rada, byly zřizovány jednojazyčné školské okresy, tzn. ve smíšených obcích a oblastech pracovaly vedle sebe pro stejné území dva národní úřady. Obdobně jako zemská organizace byly na národní kurie rozděleny správy (smíšených) měst a obcí i okresů.

Mírové poměry byly dosaženy také v oblasti užívání jazyků. V něm zásadně rozhodovala každá korporace pro oblast své kompetence, prakticky tedy určovaly místní užívání jazyků především obce (což bylo ovšem v Rakousku, tedy i v českých zemích, zákonnou praxí už od 1861). Také každá samosprávná organizace měla svá pravidla užívání jazyků sama určovat. Pro obsazování míst ve veřejných službách bylo ujednáno, že se bude řídit podle jazykových poměrů v obyvatelstvu v místě dotyčného úřadu.

Vyrovnání přineslo Moravě devět let převažujícího národnostního a jazykového míru, její decentralizované a samosprávné zásady se pro pokojné soužití i klidný politický život plně osvědčily. Válečnými opatřeními pozbylo pak vyrovnání praktické působnosti a po založení Československa byla všechna opatření Moravského vyrovnání zrušena a na Moravě jako v celé republice nastolen centralistický jazykový režim s jazykovou nerovnoprávností, šikanováním a perzekucí.

Charakteristika systému Moravského vyrovnání

Byl ve srovnání s dosavadním i ostatním Předlitavskem decentralistický, s posílenou samosprávou a regionální autonomií (i když ne tak výraznou, jakou mají švýcarské kantony). Na rozdíl od Švýcarska převažuje jazykově-národnostní sebeurčení personální, ne tedy teritoriální. Teritoriální určení zde existovalo jen nevyřčeně, kde bylo dáno jednojazyčným osídlením. Teritoriální ochrana etnicko-jazykových oblastí neexistovala, nebyla ani tematizována, především v důsledku vysoké smíšenosti obyvatelstva. Etnicko-jazyková společenství tvořila politické a správní korporace (na rozdíl od Švýcarska, kde neexistují žádné politické organizace pro celé jazykové oblasti): národní katastry, kurie v Zemském sněmu a sekce ve správních úřadech; které neměly teritoriální charakter. Katastry a kurie měly politickou platnost pro celou národnostní skupinu (takové zařízení švýcarský systém nezná).

Diference, některé i zásadní, mezi moravským a švýcarským systémem poukazují na to, že i rozdílné systémy mohou pro mírové soužití národností-jazyků dobře fungovat.

Působnost

Ve zbývajících letech „starého“ Rakouska doznalo Moravské vyrovnání širšího uznání, podle něho byly jazykově-národnostní poměry uspořádány 1910 také v Bukovině (mezi Němci, Rumuny, Rusíny a Židy) a podobný režim byl připravován také pro Halič (vyrovnání mezi Poláky a Rusíny), kde už ale k zavedení nedošlo pro vypuknutí války.

Jinak bylo v Čechách, kde zřejmě Moravské vyrovnání nečinilo na poslance Zemského sněmu žádný dojem. Tehdejší předseda vídeňské vlády Richard svobodný pán von Bienerth-Schmerling se opět v letech 1908 – 1911 pokoušel přivést politiky obou národů k smíru, a sice opět na základě moravského režimu.

Ale český zemský sněm nebyl v stavu dohodnout se tehdy ani na pořadu jednání, na věcná jednání nebylo tedy ani pomyšlení. Vláda se nicméně snažila řadou návrhů týkajících se volební reformy do zemského sněmu, národnostního ohraničení okresů, prohloubení samosprávy atd., vždy byl ale nejméně jeden z národních táborů zásadně proti, všechny návrhy ztroskotaly.

Vcelku byla při jednáních o národním vyrovnání během let dohoda mnohdy na dosah ruky, zasedali při nich většinou politikové realističtí, jejichž nacionální postoje byly umírněné a ochotné ke kompromisům, a na řešení jim záleželo. V podstatě ale vládlo mezi oběma stranami tolik nahromaděné vzájemné nedůvěry, že žádná z obou nikdy nedospěla k odhodlání na dojednané podmínky definitivně přistoupit. Celá jednání spěla k národnostnímu rozdělení zemí, šlo o to, jak bude kulturně a politicky realizováno. Bylo postupně stále víc akceptováno i českými politiky. Ale i když se státoprávních požadavků s přednostním postavením Čechů vzdali, působily nadále v postojích mnohých z nich a byly tak nadále překážkou dohody. Tak, i setrvačností, živily nedůvěru německých zástupců, která jim bránila na dohody přistoupit.

V únoru 1914 podnikl ministerský předseda Stürkh ještě jeden pokus pohnout český zemský sněm k národnostní dohodě, ale i ten ztroskotal, podobně jako všechna dřívější jednání. Válka učinila definitivní konec usmiřování, válečný režim vytvořil pro Čechy nový národnostní útlak a radikálně posílil českou nesmiřitelnost. Připravil tak co nejnepříznivější půdu pro poválečné postavení Němců pod českou nadvládou v republice.

Použitá literatura:

PRINZ, Friedrich: Geschichte Böhmens 1848-1948, Ullstein, Frankfurt/M 1991

PRINZ,Friedrich: Die böhmischen Länder von 1848 bis 1914. In: BOSL, Karl (edit.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder. Sv. 3., Anton Hiersemann, Stuttgart 1968

MAURITZ, Markus: Tschechien. Pustet, Regensburg 2002

HOENSCH, Jörg K.: Geschichte Böhmens: Von der slawischen Landnahme bis zur Gegenwart, 3. aktualizované a doplněné vydání, C. H. Beck, München 1997