Říjen 2004

Velká světová rarita: král premiérem

Viliam Buchert

V sobotu 25. května 1996 se do ulic Sofie i na místní mezinárodní letiště vyhrnuly tisíce lidí. Vítali plešatějícího vousatého monarchu, kterého předtím znali pouze z fotografií nebo z několika televizních záběrů. Po padesáti letech pobytu v exilu přijel do Bulharska (kde si jako soukromá osoba vyzvedl i nový pas své země) král Simeon II. Sakskoburggotský.

Pro některé Bulhary, z nichž většina podstatnou část života prožila v tuhém komunistickém režimu, to bylo zjevení a nevěděli, co si o něm mají myslet. Pro další to byl jakýsi vybájený rytíř v zářící zbroji, který spasí zemi před pokračující ekonomickou katastrofou, a pro část veřejnosti to byl pouhý zastaralý symbol aristokratických privilegií.

Spasitel

"Bulharsko nemá žádného vůdce, který by nás inspiroval a vedl. Jeho Veličenstvo může sjednotit zemi a dosáhnout nového národního konsenzu," tvrdil tehdy, v roce 1996, agentuře Reuters Konstantin Halačev z monarchistické Federace bulharského království. Další roky však dostaly Simeona do zcela neočekávaných životních zákrut. Bulharský král se totiž stal celosvětovou raritou, která nemá obdoby. Sedmnáctého června 2001 jeho strana - Národní hnutí Simeon II. vyhrála parlamentní volby. Získala obrovské vítězství, když dostala 42 procent hlasů. Přitom existovala jen něco více něž dva měsíce. Král se pak stal premiérem republikánské vlády. Zklamaní, frustrovaní a v mnoha případech téměř ožebračení Bulhaři před třemi lety po neúspěšných a naprosto nedotažených hospodářských reformách uvěřili, že Simeon dokáže i v tomto směru zázraky. Před volbami používal heslo "Věřte mi" a například slíbil "rychlé a kvalitativní zlepšení životního standardu". To vše se mělo stát "během 800 dní". Jenže, nestalo se. Tento v Bulharsku často citovaný a okřídlený výrok byl po čase opraven na "po 800 dnech".

Přes všechny nezdary a výhrady se však ekonomická situace v Bulharsku, které i Češi začínají v posledních letech v létě čím dál častěji navštěvovat, přece jen o něco zlepšila. Navíc letošního 29. března se země stala novým členem Severoatlantické aliance a v roce 2007 by měla vstoupit do Evropské unie. A na tom má nesporný podíl i král-premiér.

Trůnu si příliš neužil

Ostatně osud (i když dost komplikovaný) mu v tom trochu nahrál. Zatímco si jiní monarchové "užívali" trůnu, on musel od dětství žít civilním způsobem. A to mu trochu ve vládnutí pomáhá. Když se Simeon II., jehož rodina pocházela z německého rodu Sachsen-Coburg-Gotha, 16. června 1937 narodil, obyvatelé Velikého Trnova mu darovali historický pahorek Carevec. Zdálo se, že jej čeká zářná budoucnost na královském trůnu.

Jenže jeho otec Boris III. v roce 1943 nečekaně zemřel (je pochován v krásném a velkolepém Rilském klášteře). Má se dokonce za to, že jej nechali otrávit němečtí nacisté. Král totiž zemřel bezprostředně poté, co se vrátil z návštěvy u Adolfa Hitlera. A tak se šestiletý Simeon se stal králem. Jen do roku 1946. Tehdy v Bulharsku zvítězil komunismus, obyvatelstvo se vyslovilo pro republikánskou formu státu a panovník odjel do exilu. Nakonec mu byl ještě zabaven veškerý jeho i rodinný majetek. Z krále se stal exulant a musel zcela změnit představy o životě.

Monarcha podnikatelem

Do roku 1951 žil mladý monarcha v Egyptě a poté v Madridu, kde mu španělská vláda udělila politický azyl. V padesátých letech postupně vystudoval Lycée Français v Madridu a pak vojenskou akademii Valley Forge v USA. Pak následovalo třicet let, kdy byl úspěšným podnikatelem i manažerem (například ve zbrojním a elektronickém průmyslu) a poradcem několika velkých firem. Nenásledoval však příkladu některých svých monarchistických kolegů a nehledal k sobě ženu aristokratického původu. Nakonec ji našel: vyvolená se jmenuje Margerita, byla dcerou madridského bankéře a vzali se v roce 1962.

Simeon, byť žil po většinu života v exilu, nikdy ani na okamžik nezapomněl na své kořeny. Všech jeho pět potomků proto dostalo bulharská jména, a co je zajímavé, všechna začínají na písmeno K. Postupně se tak narodila princezna Kalina (1972), pak následník trůnu a budoucí ekonom Kardam (1963), finanční poradce Kyril (1964), lékař Kubrat (1965) a bankéř Konstantin (1967). Na šlechtice všechno poměrně nešlechtická povolání. Putování po světě je však důvodem, proč tento balkánský monarcha hovoří kromě bulharštiny zcela plynně také anglicky, francouzsky, německy, italsky a španělsky. Dorozumí se rovněž arabsky a portugalsky.

Simeon II. považoval fakt, že byl zbaven trůnu, vždy za nelegální, proto byl také počátkem devadesátých let, po pádu komunismu v Bulharsku, ochoten vrátit se opět na trůn. Jenže podle průzkumů by si to přála pouze necelá pětina jeho krajanů. Král je tedy král, byla mu vrácena část velkého majetku, ale k panování se podle všeho už nikdy nedostane. Pokud panováním nemyslíme úřad ministerského předsedy.

Má rád i Čechy

Na rozdíl od jiných balkánských panovníků však dopadl Simeon II. ještě dobře. Tento dnes sedmašedesátiletý panovník, který miluje historickou literaturu, hudbu a jízdu na koni, byl totiž nakonec nejenom úspěšným podnikatelem, ale podařilo se mu také vrátit natrvalo do rodné země, jeho královský titul je uznáván (ačkoli z toho nic zvláštního neplyne), a prosadil se dokonce i v politice. "A má poměrně vřelý vztah k Čechům, což dává skoro při každém našem setkání jasně najevo," přidává ke královu profilu náš současný velvyslanec v Sofii Petr Dokládal.

Jak dopadli další balkánští monarchové

Rumunský král Michal I. byl vypuzen komunisty v roce 1947 a Poté žil ve Švýcarsku. V roce 1992 ho přivítaly miliony Rumunů a později mu byl vrácen i majetek.

Jugoslávský princ Alexandr Karadjordjević, syn posledního krále Petara II., se nároků na trůn vzdal a směl se vrátit do vlasti a dostal zpět i majetek zabavený v roce 1945.

Albánský král Leka I. opustil zemi jako novorozeně v roce 1939, kdy jeho otec, král Zog I., uprchl před italskou okupací do exilu. V roce 1997 Albánci rozhodli, že země bude republikou. Leka před referendem uspořádal nezákonné shromáždění a byl za to odsouzen ke třem letům vězení. Proto se vrátil do Jihoafrické republiky, kde se usadil v roce 1979.

Řecký král Konstantin II. byl svržen vojenskou juntou v roce 1967 a v sedmadvaceti odešel do exilu v Londýně. Monarchie byla zrušena v roce 1974. Konstantin má zakázán vstup do vlasti a bylo mu odebráno občanství.

(MFDNES)