Říjen 2004

Kobka, v níž zklidní každé dítě.

Hana Čápová

Ministerský úředník obviněn z týrání svěřenců před listopadem

Muž, který má dnes na ministerstvu školství na starost dětské domovy a výchovné ústavy, byl v roce 1989 vyšetřován pro týrání svěřenců. Tisku to znovu zopakovala ředitelka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková, která tehdy jako městská prokurátorka měla dohled nad pražským ústavem na Klíčově. Požadavek, aby Jiří Pilař opustil ministerstvo, vznesla – třikrát za poslední dva roky – i zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová.

Výchovně bez oken

Marie Vodičková chodila koncem 80. let kontrolovat výchovný ústav na pražském Klíčově (pro chlapce od 15 do 18 let) každé dva měsíce, ale ničeho zvláštního si nevšimla. Její kontroly však byly formální. „Sledovala jsem hlavně papíry,“ říká. Pak ji ale odcházející vychovatel upozornil na některé drsné praktiky ústavu a Vodičková se dala do podrobného vyšetřování. Výsledkem bylo upozornění městské prokuratury národnímu výboru a školské správě, že na Klíčově porušují zákony.

Konkrétně: v přízemí ústavu byly tři „výchovné izolace“ – kobky bez oken a postelí. Řada svěřenců vypověděla, že tu byla v úplné tmě zavřena sedm i více dní a nocí. Tehdy platná vyhláška dovolovala takový trest nejvýš pětidenní. Ukázalo se navíc, že někteří kluci byli v temné místnosti dvanáct i víc hodin bez jídla a možnosti použít toaletu. Několik z nich se tu pokusilo o sebevraždu. Prokurátorka Vodičková také zjistila, že ústav zavedl tzv. třetí program – hoši nebyli sice v temné kobce, ale „zamčeni v ložnici bez možnosti chodit do práce či do školy“. Tento režim mohl být podle pravidel ústavu neomezeně dlouhý, bylo jen na řediteli a na vedoucím vychovateli Jiřím Pilařovi, kdy ho ukončí. Marie Vodičková se zmínila v upozornění o dvou hoších – jeden byl v programu tři a druhý šest týdnů. Zároveň podala Marie Vodičková na vedení ústavu trestní oznámení pro omezování osobní svobody a týrání svěřenců. „Byli jsme u výslechu, ale pak se o nás policisté přestali zajímat,“ říká dnes Jiří Pilař. „Patrně to souviselo s amnestií prezidenta Havla.“ Nebýt amnestie, dostal by Pilař podle Vodičkové podmínku.

„Když jsem se dozvěděla, že pan Pilař pracuje jako hlavní šéf přes ústavy, upozornila jsem ministerstvo na svá zjištění z roku 1989. Nikdo nereagoval,“ říká Vodičková. „Vadí mi, že člověk používající nezákonné metody rozhoduje o ústavnictví v našem státě.“ Čas od času také na Pilařovu minulost upozornila novináře. Rozruch vzbudil až článek ve Večerníku Praha s titulkem „Úředník ministerstva školství údajně týral děti“. Hned ten den odpoledne svolalo ministerstvo tiskovku, kde se za svého zaměstnance bezvýhradně postavilo.

Znalý své věci

„Obvinění, které je částečně vykonstruované a částečně lživé, není důvodem k odvolání řádného úředníka,“ říká poradce ministryně Buzkové Martin Profant s vysvětlením, že ve skutečnosti šla prokurátorka Vodičková ústavu po krku kvůli tomu, že tam pracovali režimu nepohodlní lidé. „Výslech se týkal i toho, zda jsme se svěřenci opravdu poslouchali západní vysílání a podobně,“ přidává Jiří Pilař těžko uvěřitelnou věc, protože upozornění prokurátorky Vodičkové má datum 13. 11. 1989, čtyři dny před pádem komunistického režimu.

„Pamatuji se, že s Klíčovem byly problémy,“ dává Vodičkové za pravdu státní zástupkyně na Praze 9 Eva Vycpálková. „Tamní chovance jsme často vyšetřovali kvůli útěkům a jiné trestné činnosti. Při jejich výsleších vyšlo najevo také to, jaké tresty v ústavu používají.“ Proto se také ona vyrazila spolu s Vodičkovou podívat na Klíčov: „Na vlastní oči jsem viděla ty místnosti bez oken, působily děsivě. Kdybych tam byla jen pár hodin zavřená, asi bych se zbláznila.“

O verdiktu Marie Vodičkové nepochybuje ani Michaela Svobodová, zakladatelka jednoho z prvních zdejších domů na půli cesty a projektu Proměna, usilujícího o reformu systému, která koncem 80. let na Klíčově začínala. A to přesto, že se s paní Vodičkovou v mnoha věcech neshodla: „Byla to komunistka, seděla na magistrátu a posílala mladistvé do vězení. Všichni jsme se před ní třásli. Na Klíčově byla kromě pasťáku i jiná oddělení, která se pokoušela o na tehdejší dobu moderní programy. Těm paní Vodičková příliš nepřála.“

Zároveň přibližuje poměry v Klíčovském pasťáku, kde pracoval Jiří Pilař. Tehdejší ředitel Matouš Řezníček prosazoval vlastní – konfrontační – metodiku. „Například – hoch měl tak dlouho poslouchat drsná slova o tom, že krade, zlobí a utíká, až bude tolik znechucen tím osočováním, že si řekne: Už takový nebudu,“ vzpomíná na metodu, o které vyšlo několik skript. Ústav byl podle této metody zároveň vstřícný k těm svěřencům, kteří se chovali dobře. Ti mohli chodit sami do školy, do práce, na vycházky. „Někteří kluci se ale vinou narušené osobnosti neměli šanci dostat do volnější skupiny,“ říká Svobodová s tím, že z pohledu lidských práv dítěte je takový přístup nepřípustný. Svému někdejšímu kolegovi Pilařovi však spíš než minulost vyčítá jeho dnešní názory: „Ustrnul v roce 1989, odborně se od té doby nerozvinul. Naše pasťáky vypadají tak, jak vypadají, protože on ve své funkci úředníka nejmocnějšího v tomto oboru nepochopil, že se to dá dělat i jinak, a nezačal s reformami.“

Svědčí o tom také fakt, že za poslední dva roky zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová třikrát požádala ministryni Buzkovou, ať Pilaře odvolá. Poprvé proto, že umožnil, aby děti v ústavech byly sledované na každém kroku kamerou. Podruhé, když vyšlo najevo nelidské zacházení s klienty v ústavu Polanka nad Odrou. Potřetí letos v lednu, když zjistila, že na dívku v jednom z ústavů tlačili, ať jde na potrat, a její těhotenství oznámili její matce až po provedení zákroku, Pilař dal tehdy vedení ústavu za pravdu.

Pilařův rukopis je patrný také v zákoně o ústavní výchově. Jedním z přípustných trestů podle něj zůstává zákaz návštěvy rodičů. Zůstává také možnost zavřít dítě na samotku – už ne na komunistických pět, ale aspoň na tři dny. V čem je posun? „Tenkrát tam děti byly v rámci výchovných opatření, dnes na zklidnění,“ říká Jiří Pilař. Jaký prospěch z toho dítě má? „Odpočine si od kolektivu. Také se s ním dá lépe individuálně pracovat,“ vysvětluje. „Z vašich otázek je znát, že jste nebyla v žádném zařízení a nemáte s těmi dětmi zkušenost.“ Podle Martina Profanta šéfa odboru speciálního školství a institucionální výchovy nic nezpochybňuje: „Pan Pilař je schopný, pracovitý a zodpovědný úředník, znalý své věci.“

(Respekt)