Říjen 2004

Žít mlčky vedle vrahů

Hana Čápová

Jaké to je potkávat desítky let vraha svých blízkých na náměstí, pracovat s ním v jednom podniku a vědět, že nebude nikdy potrestán? Několik lidí z Postoloprt na Žatecku zná odpověď.

Chmátli po nich a hotovo

„Raději vám nic vyprávět nebudu. Rozmyslel jsem si to,“ zdráhá se drobný pětasedmdesátník na zahradě u potoka kousek od Postoloprt. „Vždyť to už nikoho nezajímá a jen bych si zbytečně dělal zle.“ Ani své manželce a synům Arnošt Šedivý nikdy nevyprávěl o věcech, které jako patnáctiletý kluk zažil v postoloprtských kasárnách. Po chvíli přemlouvání se přece jen nahlas vrací k minulosti. Jeho monolog má zvláštní sílu. Dává tušit, že o svém traumatu z poloviny roku 1945 mluví tak otevřeně poprvé v životě.

„Jsem ze smíšeného manželství. Matka byla Němka, táta Čech. Komunista. Ale takovej, že se s těmi, co vládli po únoru 1948, nesnášel,“ začíná Arnošt Šedivý zvolna. V roce 1936 koupili jeho rodiče domek ve Rvenicích. Jejich spokojený život vzal za své dva roky nato. V pohraničí ode-vzdaném Německu čekala české rodiny, co se rozhodly zůstat, zásadní volba: „Někteří – jako třeba otcův bratr – v touze po klidném životě podepsali říšské občanství a pak museli narukovat do armády. Teprve tehdy si uvědomili, co to vlastně udělali,“ vzpomíná Arnošt Šedivý. „Táta jim to nepodepsal. Ale moji starší sourozenci – Němci po matce – stejně museli na vojnu.“ Žít v Říši s českým otcem přinášelo samozřejmě ústrky. „Přijeli jsme třeba s mámou do mlejna s pytlem obilí. Vidím toho Němce jako dnes, jak tam stojí nahoře ve vikýři a říká: Paní Šedivá, pro vás nic. Máte manžela Čecha,“ vzpomíná Arnošt Šedivý. Jeden jeho starší bratr zemřel na frontě v Rusku, druhý se dostal do francouzského zajetí a po válce už zůstal v západní Evropě.

Starý muž se pomalu dostává ke konci května 1945. Odpoledne se tehdy vracel s vozem a koňmi z pole domů. Před bránou dvora, právě když vypřáhl koně a chtěl je vést do stáje, ho míjel zástup několika desítek lidí. Byli to Němci, které Češi vedli ze sousední vesnice do postoloprtských kasáren. „Znali mě. Byl tam nějakej Vodrážka a ještě asi dva kluci, co věděli, že mám matku Němku,“ říká Arnošt Šedivý. „Chňap a hotovo – už jsem byl v řadě. Bránit jsem se nesnažil, měli nabité flinty. Nevěděl jsem, co se děje.“

Dalších čtrnáct dní prožil Arnošt Šedivý v konírně kasáren. Vzpomíná si na dlažbu z kočičích hlav na podlaze, žízeň, hlad a strach. „Vodu jsme dostali až po čtyřech dnech a jídlo dlouho žádné, pak občas kousek chleba,“ vzpomíná. Dvě stovky lidí, kteří spolu s ním byli uvnitř, se jen dohadovaly, co je čeká. Zvenčí slyšeli křik mučených, v noci občas střelbu z kulometů. Co se děje venku, ale vězni nevěděli. Ven na dvůr bylo vidět jen malým okénkem nad vraty, ale koukat z něj bylo nebezpečné. Hlídači hned stříleli. Naslepo pálit dovnitř začali také tehdy, když lidé uvnitř plakali a naříkali. „Kluk vedle mě to dostal do stehna. Já ji koupil tady,“ ukazuje pan Šedivý jizvu na lýtku. Časem si našel místo pod starým kočárem, které bylo před náhodnými kulkami přece jen trochu chráněné. Nejhorší vzpomínka z kasáren je ale ta na smrt pěti dětí. Pan Šedivý stál tehdy zrovna na dvoře. „Nevím, jak se tam ti kluci dostali. Snad se drželi otců, a tak je tam nahnali s nimi,“ uvažuje. „U vrat dvora byly jabloně. Kluci si chtěli nějaká jabka natrhat. A hlídače možná napadlo, že chtějí utéci. Chmátli po nich. Hotovo. Těch pět malých kluků postříleli. Mohlo jim být tak šest sedm let.“

Děda taky střílel?

Květu Tošnerovou si poválečné události našly po letech samy. Začátkem 90. let se totiž jako majitelka regionálních novin Svobodný hlas rozhodla obejít všech 208 vesnic žateckého okresu a každý týden o jedné z nich něco napsat. Ptala se lidí také na Němce, kteří tu kdysi všude žili. A často jako odpověď slyšela větu: „Jo, Němci tady byli, ale skončili v bažantnici.“ Ta slova jí ležela v hlavě. Jejich přesný význam pochopila v květnu 1995, když se jí dostalo do rukou zvláštní číslo časopisu Heimatbrief Saazerland, vydávaného v Německu žijícími vyhnanými krajany z Žatecka a Postoloprtska. Měsíčník, který se běžně plní gratulacemi k narozeninám a sem tam nějakým politickým úvodníkem, se tentokrát vrátil k padesát let staré tragédii. Otiskl dobové fotky, vzpomínky pamětníků a seznam po válce zabitých nebo stále pohřešovaných lidí. Svobodný hlas článek z věstníku doplnil o údaje z knížky sepsané pamětnicí, vnučkou posledního předválečného starosty Hildou Dalbert-Gundermann a o vzpomínky místních lidí. Výsledkem byly dva celostránkové texty, které vyšly na podzim roku 1995.

Pro redaktora Hlasu Davida Hertla byla práce na článcích plná překvapení. Ukazovala mu rodný region tak, jak ho dosud neznal. Především ho překvapilo, s jakým strachem pamětníci o tehdejších událostech mluví. Noviny jim proto vyšly vstříc – neuvedly jejich jména, dokonce ani iniciály. Jeden z pamětníků vzpomínal: „Všichni Němci museli odevzdat klíče od bytů a jít do lágru. Mladý řezník se ženou nechali v tom zmatku doma děcko. Z lágru je ale už nepustili. Dítě v kočárku se našlo po několika dnech mrtvé.“

Jiný vyprávěl: „V blízkosti kasárenské brány sedělo asi sto chlapců ve věku od 13 do 18 let. Stejně jako dospělí, ani oni nedostali po celé tři dny najíst. Pět se jich proto přidalo k jedné pracovní skupině, aby později unikli ze zajetí. Ale byli odhaleni a předvedeni před kapitána Marka. Ten je nechal odvést k jízdárně a začalo nekonečné bití. Bylo až neskutečné, jak se někteří Češi tlačili, aby si mohli dát alespoň několik ran. Když bylo po všem, postavili se k chlapcům vojáci a čtrnácti salvami je před očima otců zastřelili.“

Pamětníci také vzpomínali na skupiny německých zajatců, které viděli „celé dny“ odcházet směrem do levonické bažantnice: „Zpátky se vracel jen český doprovod.“

Ohlas na články ve Svobodném hlasu byl bouřlivý. „Až do Vánoc snad nebyl den, aby nám do redakce nepřišel anonym – vy svině fašistický, budete viset‘,“ vzpomíná David Hertl. „Jiní psali, že jsme si to všechno vymysleli a že jde nejspíš o nějakou německou provokaci.“ Překvapení ale čekalo na Davida Hertla i doma. Jeho rodina pochází ze vsi kousek od Postoloprt. Když si Hertlova babička vnukovy články přečetla, začala na tehdejší události vzpomínat se stejnými pomlkami a nejistotou, jakou znal z profesionálně vedených rozhovorů. „Říkala mi: ,No jo. To já vím, že se v těch kasárnách děly hrozné věci. Chlapi od nás z Lenešic tam taky jezdili střílet. Náš děda s nimi také jednou jel.‘ Ptám se: ,Děda taky střílel?‘“ vzpomíná na své zděšení David Hertl. „,Ne, to ne,‘ řekla mi. ,On jel do Žatce na letiště a nazpátek přivezl pušky, kdyby něco, tak aby byly doma. Ale jel autem, které vezlo ty chlapy do těch Postoloprt, aby je tam zastřelili.‘“

Třetí den nebyl

Arnošt Šedivý se po dvou týdnech dostal z postoloprtských kasáren do tábora v Žatci. „Tam už nikomu neubližovali. Asi tam byli slušnější lidi,“ říká. „Pořád jsem opakoval, že táta je Čech. Nakonec mě pustili.“ Strýc Arnošta Šedivého, který se za války přihlásil k Němcům, se ale z kasáren už nevrátil. Doma jeho smrt prožíval tehdy desetiletý Arnoštův bratranec František. Také on se vyhnul odsunu a zůstal po válce doma v Postoloprtech.

„Táta přijel osmého května na kole z Drážďan. Za války opravoval s pracovním vlakem na Ukrajině koleje,“ říká František Šedivý. Rodina ale dlouho pohromadě nezůstala. Otec poslechl výzvu, aby se jako každý místní Němec dostavil do kasáren. „Byl už večer a chlapi se nevraceli,“ vzpomíná František Šedivý na dvorku rodného domu. „V noci jsme slyšeli, že se nahoře střílí.“ Hned ráno se rozkřiklo, co se stalo. „Za tmy muže postupně, v několika skupinách, vyhnali před kasárny k protitankovému okopu. Nahnali je tam a postříleli. První skupina šla ven ochotně, muži netušili, co je čeká. Další lidi ale ven nechtěli, ve strachu se plazili po kolenou,“ říká František Šedivý. „Viděl to z okna muž, který měl dům přímo naproti tomu okopu.“

Sousedka Františka Šedivého, matka současného starosty Postoloprt Anna Hiláková, se dívá směrem k majestátní kasárenské budově se stejným smutkem. Smrt tam našel její tehdy patnáctiletý bratr Josef. „Šel se tam, nahoru ke kasárnám, kouknout. Jen tak, ze zvědavosti. Jak se motal okolo, sebrali ho a už si ho tam nechali,“ říká paní Hiláková, které tehdy bylo devět let (její matka byla Němka, otec Čech). „Maminka se nějak dozvěděla, že je bratr v kasárnách. Šla se tam ráno zeptat, proč tam je a co s ním bude. Řekli jí, že ho vyslýchají a brzy ho zase pustí. Ať mu prý donese oběd a pití. Tak mu to donesla a druhý den taky. Třetí den jí řekli, ať už jídlo nenosí. Že Josefa někam odvezli. Zpočátku jsme tomu věřili, ale už se nikdy neozval.“ Brzy nato musela Anna se starší sestrou a rodiči do lágru kousek od Postoloprt. Po několika měsících strádání se mohli vrátit zpět do svého domu.

Bezmála rok prožil v lágru také vrstevník Anny Hilákové Rudolf Geppert. Po pár měsících mu tam na místě, kde je dnes fotbalové hřiště, umřel otec. Měl slabé srdce. Vzpomínky Rudolfa Gepperta na válku jsou vzpomínkami dítěte z druhé strany fronty. Hrál si s tanky s hákovým křížem a s nadšením počítal sestřelená spojenecká letadla. Jeho otec se do Postoloprt přistěhoval ve dvacátých letech, když v Německu nebyla práce. „Moje starší sestra uměla jazyky, za války dělala tlumočnici v Berlíně. Její manžel byl noční pilot, měl šestnáct sestřelů,“ vzpomíná Rudolf Geppert. „Měl jsem nejhezčí hračky ze všech kluků tady, tanky, radary. Sestra mi je vozila z Berlína.“

Rudolf Geppert tehdy litoval, že je moc malý na to, aby mohl jít k Hitlerjugend. „Líbilo se mi, že mají takové hezké bubínky a pak – uměli házet noži,“ vzpomíná. Jeho otec však synovo válečné nadšení nesdílel. „Když jsem řekl tátovi, dělal tehdy dělníka v cukrovaru, jak moc chci k Hitlerjugend, dal mi facku, jakou jsem do té doby nikdy nedostal.“ Také Rudolf Geppert dnes žije v Postoloprtech a jako jeden z mála pamětníků byl o svých zážitcích vždy schopen mluvit. Byl ale naprostou výjimkou. Všichni ostatní svědectví o prožitém utrpení a mrtvých blízkých uzavřeli ve svém nitru.

Ty vole, raději mlč

Příčiny mlčení jsou dvě. Jednak ani relativně demokratický poválečný parlament nechtěl zločiny na Němcích vyšetřit a potrestat. A komunisté pak po svém puči přidali hrozby obětem, když nebudou držet jazyk za zuby. „V padesátém roce si mě pozvali na policejní stanici a pohrozili – jestli se o tom, že jsi byl v kasárnách a co jsi tam zažil, slovem zmíníš, nic pěkného tě nečeká,“ vzpomíná Arnošt Šedivý. „Co pro mne měli připraveno, nevím, ale mlčel jsem.“

Navíc ve městě spolu s oběťmi žili i jejich mučitelé a vrazi z řad starousedlíků a nově se tu v prázdných německých statcích a domech usadila také řada volyňských Čechů, kteří sem přišli s armádou. Staří lidé o sobě dobře věděli, kdo byl oběť a kdo kat. První o tom nemluvili ze strachu, druzí nestáli o to, aby se pravda o jejich skutcích z roku 1945 stala veřejnou. „Ten Vodrážka, který mě tehdy sebral před branou statku, se mi pak celá léta vyhýbal. Když jsme se náhodou potkali, sklopil hlavu a raději mě obešel,“ vzpomíná Arnošt Šedivý. „Nikdy, nikdy jsem nenašel tu odvahu, abych mu něco řekl.“ Přímo v kasárnách potkal pan Šedivý svého vrstevníka a spolužáka ze základní školy Karla Müllera – v roli dozorce. Desítky let o tom mezi nimi nepadlo ani slovo, zdravili se jako dřív. Až v polovině devadesátých let – když se o tehdy padesát let starých událostech začalo psát v místních novinách – mezi nimi bleskla slova pravdy. „Doneslo se mi, že po městě pouští fámu: ,V těch kasárnách byli stejně samí esesáci‘,“ chvěje se Arnoštu Šedivému ještě dnes hlas rozhořčením. „Už jsem mlčet nevydržel – tady mě to mačkalo. Když jsem ho potkal, říkám: ,Karle, a těch pět malých kluků, co je tam zastřelili, to byli esesáci? A já, já jsem snad esesák? Ty vole, raději mlč. Mluv pravdu, a nebo mlč. A nechlub se tím, žes tam byl. Já to o tobě celá léta nikomu neřekl, nechtěl jsem tě shodit. Tak teď aspoň nelži.‘“

Karel Müller nedávno zemřel. Zatímco mezi ním a Arnoštem Šedivým celá léta po válce vládl zřetelný odstup, se sestrou jiné oběti – paní Hilákovou – se přátelsky scházel. Jejich rodiny se léta kamarádily. Zastřelený bratr Josef byl ale tabu. Tím spíš, že paní Hiláková si po válce vzala komunistu, který se do Postoloprt přistěhoval a léta dělal předsedu zemědělského družstva. „Já jsem o tom, co se tam v kasárnách dělo, nikdy nemluvila. Karel o tom taky nezačínal,“ říká paní Hiláková. „Víte, tady se o tom vlastně vůbec nemluvilo. Každý, kdo něco věděl, raději mlčel.“

Takové blbé téma

Potomci pamětníků – generace dnešních čtyřicátníků – často nemají o zážitcích a skutcích svých rodičů ani tušení. „Táta že byl zavřený tady v kasárnách? No vidíte, to nevím dodnes. To jste mi řekli novinku,“ říká mladší syn pana Šedivého Lubomír, vedoucí samoobsluhy na postoloprtském náměstí. O tom, co se v Postoloprtech a okolí dělo po válce, se pan Šedivý mladší dozvěděl teprve v polovině devadesátých let z článků ve Svobodném hlase. Předtím jen něco málo tušil. „Sem tam jsem něco zaslechl od starých lidí v obchodě,“ říká. „Jsem od patnácti let v krámě. Možná proto mi táta nic neřekl, ví, že jsem ukecanej, tak se možná bál, abych o tom někde nemluvil. Víte, kdo tenkrát ubližoval, byl rád, že se o tom nemluví. A kdo neubližoval, ten se bál mluvit, aby se mu nemstili.“ Přestože má Lubomír Šedivý za to, že už nikdo ze zločinců nežije, letitý strach se přenesl i na něj: „Bojím se, když teď otisknete tátovo vyprávění, aby se mu někdo nezačal mstít. Aby mu nezačal ubližovat.“

Syn Karla Müllera, Stanislav, vede restauraci Kobra přímo naproti samoobsluze. „O válce jsme se s tátou moc nebavili,“ říká. „Párkrát mi říkal, že v kasárnách hlídal nějaké bedny, kam museli vězni odkládat veškerý majetek – hodinky, řetízky a všechno cenné. Kdo si to pak vzal, nikdo neví – žádná kontrola nad tím nebyla.“ O tom, že se v Postoloprtech odehrál jeden z největších poválečných masakrů na Němcích, ale Stanislav Müller nic neví. „Popravy a mučení? To slyším poprvé. Táta by mi o tom určitě řekl, kdyby to věděl,“ říká a po chvilce váhání dodává: „Jestli se tu dělo něco hodně špatného, tak se nedivím, že nám to nikdo nechtěl říci.“ Do řeči se vkládá jeho manželka: „Je to takové blbé téma. Lepší je bavit se o tom, jak nám to roste na zahrádce.“

Památník všem

Na postoloprtském náměstí zastavuje autobus s německou značkou. Vystupují z něj starší lidé, někteří mají s sebou dospělé děti. Vyhnanci z Postoloprt a okolí, kteří už šest desítek let žijí v Německu, mají právě za sebou okružní jízdu po okolních vesnicích – místech svého dětství. Po obědě zajdou na mši do místního kostela a pak na hřbitov. Také Arnošt Šedivý zašel do místní hospody, aby se tu setkal se svým bratrem a jeho manželkou. Hrne se k němu sportovně oblečená žena s krátce střiženými vlasy, aby se mu svěřila se svým novým českým zážitkem. „Představte si, na lounském náměstí jsem v inzertní vývěsce viděla fotku našeho mlýna. Je na prodej,“ říká a nevychází z údivu: „Chtěla jsem ho koupit. Ale nemůžu. Cizinci prý nemohou u vás kupovat nemovitosti.“

Ani s dalším přáním – pomníčkem na památku mrtvých – němečtí návštěvníci neuspěli. Odmítla je postoloprtská radnice a desku nemohou umístit ani v místním kostele. Mínění místní většiny dobře naznačují slova ženy, která se náhodně zapojila do debaty na ulici. Rudolf Geppert právě ukazuje místo před bývalými kasárnami, porostlé trávou a stromy, kde byl masový hrob. „Táhl se odsud až támhle,“ ukazuje k sousední zahradě, kde se na terase sluní dáma středního věku. Ta se zvědavě zvedá a jde blíž. „Otec sem přišel hned po válce, když se Sudety obsazovaly,“ zapojuje se do diskuse. „Jak se jmenoval?“ ptá se Rudolf Geppert. „Jelínek? Tak to já ho znám, chodil jsem k němu na klavír.“ Žena pokračuje: „Tady na místě toho masového hrobu jsme si jako děti hrávaly. Rodiče se o tom, co se tu stalo, zmiňovali jen s hrůzou. Pamatuji si, že říkali: Támhle v té ulici bydlel švec, vzali ho rovnou od verpánku sem do kasáren a zastřelili.“ Přesto nechce o památníku ani slyšet: „Tohle se tu sice stalo. Ale mého strýce popravil Němec v koncentračním táboře. Němec válku vyvolal, on si začal a je to tedy jeho vina, že tady i po válce bylo spoustě lidí ublíženo.“

Zatímco syn pana Šedivého Lubomír je sice pro pomník, ale „spíš s nějakým neutrálním nápisem – třeba všem obětem války – tak, aby to nikomu nevadilo“, syn hlídače z kasáren Karla Müllera jde překvapivě dál. „Památník obětem z řad Němců by mi nevadil,“ říká Stanislav Müller. „Byl by to památník pro lidi, kteří nikdy nikomu nic špatného neudělali. Jen tu žili.“

O tom, že na cestě k vyrovnání se s naší vinou nás čeká ještě ujít velký kus, svědčí i nenápadná historka ze světa studentů. Nedávno jeli žatečtí gymnazisté na návštěvu do Saska a sasští studenti na oplátku k nám. „Zatímco Němci vzali své mladé hosty k památníku obětí nacismu, čeští studenti odvezli Němce do Terezína,“ říká už citovaný novinář David Hertl. „Je to příznačné. Mladí Němci znají svou minulost a mluví o ní: ,Tohle se stalo – víme, že to bylo strašné – proto tady máme tenhle památník.‘ A mladí Češi? Jdou Němcům ukázat, jak byli Němci strašní.“

Pomalu se blíží večer. Arnošt Šedivý uklízí motyku do kůlny a loudá se ke skútru opřenému o plot u branky zahrady. „To mám od syna. Jednou si všiml, že si tu věc v novinách dlouho prohlížím, tak mi ten skútr koupil,“ usmívá se starý muž. „Měl jsem radost, ale víte, já to nedám moc znát. Od té doby, co jsem se vrátil z těch kasáren, se nějak neumím radovat. Já vím, je to už skoro šedesát let, ale nejde mi to z hlavy. Pořád se musím ptát: Proč to těm lidem udělali? Byli tam nevinní lidé. Ti, co by si trest zasloužili, dávno předtím utekli do Německa. Možná mě to tak trápí proto, že jsem o tom celá léta mlčel.“

Rámeček

Nejhorší z tragédií

Příběh postoloprtského masakru, při němž bylo v létě 1945 zavražděno bezmála osm stovek lidí, popsal poprvé za celou poválečnou éru před osmi lety historik Tomáš Staněk. Podle jeho studie byl důvodem „zvláštních opatření“ v Postoloprtech plán zřídit tady velitelství 1. československé divize. Její předsunutá jednotka – ve které bylo hodně vojáků slovenské a ukrajinské národnosti a volyňských Čechů – dostala úkol: soustředit tamní Němce a „vyčistit“ Postoloprty a okolí od nepřátelských živlů. Předsunutá jednotka dorazila 25. května a při plnění úkolu se k ní přidali místní lidé.

Němečtí muži z Postoloprt a okolních obcí byli ve dnech 28.–29. května soustředěni v postoloprtských kasárnách, další zavřeni spolu s ženami a dětmi do internačního tábora v místní bažantnici. „Docházelo k bití a týrání nejrůznějšího druhu, konaly se masové popravy,“ píše Tomáš Staněk. „To, co se tady odehrávalo, patřilo zřejmě k tomu nejhoršímu z celé řady tragédií května až června 1945 v Čechách.“

O tragédii v Postoloprtech se začalo veřejně mluvit na jaře 1947, v důsledku anonymních dopisů nejvyšším politickým a armádním autoritám. Z podnětu komise bezpečnostního výboru parlamentu byli v létě 1947 vyslýcháni armádní funkcionáři i bezprostřední aktéři. Všichni popřeli, že by dali k vraždám rozkaz. „Obludný rozsah postoloprtských poprav potvrdilo následné vyšetřování,“ říká studie. Tělesné pozůstatky obětí masakru byly exhumovány v září 1947. V hromadných hrobech se našlo celkem 763 těl. Trestní řízení se z podnětu parlamentní komise nakonec vedlo proti jedinému člověku – někdejšímu obecnímu policistovi Postoloprt Markovi. Žádný trest ale nedostal. Převládl názor, že nejlepší bude, když vše „v nejbližší době upadne v zapomnění, zejména když se jedná o ozdravění kraje“.

Rámeček

Kdo nosí moje šaty

Na postoloprtské radnici visí v pracovně starostů už téměř tři století dva intarzované obrazy města. „V roce 1727 je udělal jeden z mých předků,“ říká Hilda Dalbert-Gundermann (77) na terase svého domku kousek od německého Bambergu. Skoro šest desítek let, které prožila od vyhnání z Postoloprt v Německu, jsou proti několikasetleté české historii jejího rodu krátkou dobou. Další z jejích předků byl prvním ředitelem schwarzenberského cukrovaru. Právě on přilákal v polovině 19. století do města hodně z předků budoucích českých obyvatel, když pro továrnu sháněl pracovníky. Mezi jejími příbuznými byli také tři starostové Postoloprt. Dědeček Johann Spatzal seděl na radnici až do podzimu 1938 – tehdy byl pro pomoc českým a židovským obyvatelům města odvolán. Vystřídal ho pětadvacetiletý, Henleinovi oddaný mladík. Rodina paní Dalbert-Gundermann jím pohrdala. „Začal tím, že svolal lidi na náměstí a vedl květnaté řeči o tom, že za deset let se Postoloprty změní k nepoznání,“ říká Hilda Dalbert-Gundermann a s výsměšnou hořkostí dodává: „Stačilo sedm let a byly opravdu k nepoznání.“

Přesto se i ona jako mladá dívka účastnila pochodu německé mládeže městem, který následoval po prvním projevu nového starosty. „Před domem židovského lékaře – byl to náš rodinný lékař – a pak v ulici, kde bydleli převážně Češi, křičeli: Češi pryč, Židi pryč. Já jsem nekřičela. Z průvodu jsem utekla právě u domu dr. Pollaka, protože jsem se styděla,“ vzpomíná. „Ale zase na druhou stranu – Češi se vyrojili z hospody a začali po nás házet kameny.“ Oddíl mladých Hitlerjugend – od deseti do čtrnácti let – tehdy vedl Kurt Klaus. Právě on dnes šéfuje zmíněnému měsíčníku krajanů ze Žatecka Heimatbrief Saazerland. „Znám Kurta odmala, jeho otec byl v Postoloprtech fotograf. Ještě dnes, když se sejdeme, debatujeme o chybných historických údajích o Postoloprtech v jeho časopise.“

Otec paní Gundermann byl mezi prvními muži, které Češi po válce zabili. „Pozvali si ho na radnici a spolu s místními prominenty ho zavřeli. V noci ze soboty na neděli 27. května ho zastřelili. Dva dny na to šla celá naše rodina nejdřív do kasáren. Velel tam bývalý policajt Marek. Když viděl dědečka, divil se: Pane starosto, co vy tu děláte?“ vzpomíná paní Hilda. Poslal dědečka z kasáren domů, čímž mu zachránil život, nicméně celá zbývající rodina šla vzápětí do lágru za městem. „Hned první noc se tam narodilo dítě. Ale vodu jsme brali z potoka a převařovali, brzy vypukla epidemie tyfu. Všechny malé děti v táboře umřely,“ říká a přidává méně vážnou vzpomínku: „Cestou na pole jsme potkávali české dívky. Občas si někdo z nás všiml: Hele, ta má na sobě moje šaty.“

Po devíti měsících v táboře se Hildě Dalbert-Gundermann podařilo odejít k příbuzným do Rakouska. Rodina se o to snažila dlouho, ale šance – jen pro Hildu – přišla, až když Rusové hledali lidi, kteří by se jim cestou do Rakouska ve vlaku starali o dobytek. O několik měsíců později odešla od strýce, vídeňského stavitele, za zbytkem rodiny do Německa. „Nic jsme neměli, jen lehátka od Američanů. Jedno mám dodnes schované,“ vypráví. „Měla jsem štěstí, hned po dvou týdnech mi nabídli místo učitelky a byt.“ U profese učitelky němčiny a angličtiny už zůstala.

Její dědeček zorganizoval hned v roce 1947 první sraz krajanů vyhnaných z Postoloprt a okolí. „Lidé ho pořád brali jako svého starostu, i v Německu se s ním spojovali. Sehnal peníze od biskupství na ubytování a jídlo a pozval lidi na sraz.“ Do Čech se Hilda Dalbert-Gundermann podívala znovu až v roce 1964. Procházka Postoloprty ale skončila na policejní stanici, když si vyfotila místo utrpení svých krajanů – v novém režimu ovšem hlídaný vojenský objekt. „Tvrdila jsem, že neumím ani slovo česky. Přivedli policistu, který uměl německy. Brzy jsme se dohodli, že ho můj děda kdysi učil v německé škole,“ usmívá se. „Omluvil se nám, vrátil fotoaparát a slíbil, že pošle i film. Neposlal.“ Od začátku 90. let jezdí Hilda Dalbert-Gundermann do Postoloprt rok co rok. Městskému úřadu darovala tři knihy o historii města, teď pracuje na čtvrté – dějinách Židů v Postoloprtech.

„Co by měli Češi udělat? Naše domy a statky jsou zničené, zpátky do Postoloprt nepůjdu,“ říká. „Nic jiného než říci pravdu. Zamlčená pravda je lež. Každý národ má ve své historii něco špatného – a své špatné lidi, a měl by říci: ,Tohle bylo špatně.‘“

(Respekt)