Říjen 2004

OH 2004 - moje neúplné televizní pozorování

Vladimír Cícha

Od konání prvních moderních olympijských her v roce 1896 se mnohé změnilo. Dalo by se říci, že vlastně bezmála všechno. Původní smysl a myšlenka her, jejich velikost, počet účastníků, počet disciplin, čtenář si může doplnit změny další. Navzdory tomu všemu, co vývoj OH ve dvacátém století provázelo, jsou i dnes pozoruhodnou událostí.

Jsou ale i záležitostí velice obchodní. Sotva se dějí pro čest a slávu závodníka a jeho země. Olympijské hry staly se přičiněním bývalého SSSR záležitostí politickou. A po léta docházelo k nepochopitelnému fiasku soutěžení téměř amatérů západních zemí s vládou podporovanými profesionály SSSR, NDR a dalších socialistických zemí, kde úspěch na hrách byl záležitostí nejen sportovní, ale (a to mnohdy hlavně) politickou. Úspěch těmito státy podporovaných profesionálů měl potvrdit převahu systému totalitního nad kapitalistickým.

To je všeobecně známo. Dnes je situace jiná. Na OH startují profesionálové všech odvětví. Někteří jsou placeni sotva dobře, platy jiných jsou astronomické. Nikdo se už dnes netají tím, kolik který atlet od vlády dostane odměnou za medaili, případně dokonce za zlatou. To je už dnes nutné status quo a tím se nechci zabývat ani rozčilovat. Dle mého názoru OH ztratily svůj původní smysl. Dnes jsou stejně profesionální podívanou jako třeba americké profesionální ligy hokejové či basketbalové.

Ale k podstatě tohoto textu:

- Nevím jak opodstatněné byly komentáře medií o nepřipravenosti pořadatelů OH v Athénách, jak pokud šlo o sportovní areály, tak o nezbytnou bezpečnost, faktor, který dnes poznamenává veškeré dění. Píši tyto řádky v poslední den her a doufám, že ony výhrady k bezpečnosti, které nemálo ovlivnily návštěvnost, ukázaly se lichými.

- Dávno před vlastním zahájením her jistým borcům byly již přičteny početné medaile. Kupř. plavec M. Phelps je fenomenální, ale oněch osm zlatých považovaných za jisté, nezískal a rekord jeho krajana Spitze zůstal nepřekonán.

- Profesionální sport utrpěl opět, alespoň dle mého názoru, povážlivý šrám. Dream Team amerických basketbalistů, milionářů svými příjmy, získal horko těžko bronzovou medaili. Mnoho výborných hráčů basketbalové profesionální ligy účast na OH odmítlo, převážně snad z důvodů možného zranění, protože podle uzavřených smluv s jednotlivými kluby by přišli o výdělek. Mám ale zato, že tito hráči, tak pohádkově placení americkými diváky, měli by mít jistý smysl pro reprezentaci své země. Tím více dnes, kdy pozice USA ve světě je vlivem situace v Iráku, ať již právem nebo ne, pošramocená. Fascinovala mě poněkud chabá schopnost amerických basketbalistů proměňovat trestné hody (tzv. šestky) a získávat tři body koši z pole. To přece by mělo být základní dovedností těchto sportovních milionářů. Není asi spravedlivé vinit hráče, kteří přijeli USA reprezentovat, ale bez hlubokého rozebírání příčin mám zato, že je něco mírně prohnilého v americkém profesionálním basketbale. Odborníci to vysvětlují to vzestupem úrovně basketbalu evropského. Nejsem si jist, zda to je pádný argument.

- Předběžná korunovace některých kanadských atletů coby nositelů zlatých mi připadala vždy směšnou a dětinskou. Několik zklamání (skok vysoký, 100 metrů překážek žen, zápas a jiné discipliny) jen potvrzují dětinskost takových prognóz.

- Rozladění z menšího počtu medailí získaných Kanaďany jen ladí s proměnou smyslu a ducha her. Pokud se ale vezme v úvahu status quo sportování dnešních dnů, je smutek důvodný. Kanada má 30 milionů obyvatel a kvetoucí multikulturální program (zmíněno jen proto, že se mnoho kanadských reprezentantů v Kanadě nenarodilo) a byla v počtu získaných medailí předstižena několika zeměmi s mnohem menším počtem obyvatel, zeměmi s mnohem nižším životním standardem. To je samo o sobě také zajímavé. A už je tu volání po vším přívalu peněz pro kanadské sportovce, neboť jen jejich nedostatek je považován za příčinu jistého zklamání nad výdobytkem pouze dvanácti medailí.

- Snad bych sledoval olympijské zápolení více, nebýt oněch reklam ponižujících doslova osobnost posluchače. Nespočet jich objevovalo se na obrazovce dvacetkrát, třicetkrát. Jen chabý zlomeček měl alespoň zrnko vtipnosti. Nicméně, připadal jsem si jako blb a mnohé přenosy právě kvůli opakování intelektuálně bídných reklam neviděl. A přitom mnoho cenného vysílacího času dalo by se ušetřit krácením povídání R. McNeila a B. Williamse. Tyto dva muže většinou ani nenapadlo sdělit, kdy přijde na pořad ta či ona disciplina, aby se posluchač mohl dle toho zařídit a nemusel, čekaje na svůj oblíbený sport, sledovat řadu jiných, včetně těch debilních reklam. Stejně tak zbytečné byly rozhovory s atlety, ještě upocenými a udýchanými, vysvětlujícími, proč nedopadli, jak si přáli. Mnoho vysílacího času dalo se ušetřit i tím vším, co na obrazovce, digitálně připraveno, předcházelo vlastní přenos.

- USA získlaly největší počet medailí. Čína je považována za příštího nejúspěšnějšího sběrače těchto trofejí. A pokud by se k medailím získaných Ruskem připočetly jen ty získané Ukrajinou a Běloruskem, dříve to součástí leninsko-stalinsko-břežněvovské říše, USA by na prvním místě neskončily (ač jim jejich letošní prvenství, navzdory všemu, přeji).

Nepochybuji, že každý atlet, který měl tu čest díky svému výkonu reprezentovat svoji zemi na OH, si zaslouží uznání a obdiv. Jenže, všechno to, co dnes hry doprovází jako nezbytná jejich součást (obchodní stránka věci, drogové podvádění, ač letos v podstatě bylo eliminováno), co proměnilo kdysi tak ušlechtilou sportovní myšlenku do podoby novodobých her, je poznamenává nepříliš kladně. Myslím, že Řecko, malá země s jedenácti miliony obyvatel, se nevyhne ztrátě z pořádání her. A není zcela bez zajímavosti, že snad právě z těchto důvodů se OH nekonaly H v Athénách již v roce 1996, sto let po oněch prvních.

Co mne malinko děsí za předpokladu, že se těch časů dožiji, je pořádání zimních olympijských her v roce 2010 ve Vancouveru. Jen bezohledný mocnář, nezodpovědný ke svým spoluobčanům, se může dnes ucházet o uspořádání her ve svém městě. Neboť on bezmála již dnes zaručený finanční schodek platit nebude. Bohužel, i lid obyčejný propadl chiméře skvělosti znovu dostat Vancouver na mapu světa (podobně jako v případě Expa v roce myslím 1987, což se projevilo dnes závratnými cenami nemovitostí), a přiklepnutí OH do Vancouveru uvítal.

Pokud mne se týká, já bych se bez tohoto monstra, profesionálně a finančně sotva pořadateli zvládnutelného, klidně obešel. Neboť dnes všechno je jinak. Něco je lepší, něco horší. Obávám se, že ta druhá kategorie s časem mohutní, rozhodně pokud jde o pořádání olympijských her.