Říjen 2004

Podaří se Kanadě Anglii dohnat... a předehnat?

Vladimír Cícha

Otázka mě napadla při čtení článku B. Kurase Ach, ta naše bodrá civilizace (CS-magazín 09/2004). Je to čtení smutné a skličující s ohledem na budoucnost (spíš blízkou nežli vzdálenou) té části světa, ke které Kanada patří. I pro pozorné oko a snášenlivou mysl nachází se v dnešní situaci nemnoho optimismu.

Benjamin Kuras píše o své zkušenosti z místa svého bydliště, z Londýna. Ač (zcela v souladu s mými velmi podobnými pocity) pochvaluje si řadu pozitivních vlivů islámské imigrace (kulinářské lahůdky, restaurace s exotickou krmí), nemůže přehlédnout, že na to vše padá temný stín závažnějších jevů a trendů zdaleka ne tak příjemných.

Tím je kupř. odmítání nově příchozích přizpůsobit se zvyklostem a zákonům nového domova, země, které je přijala s otevřenou náručí. Místo toho, jak píše B. Kuras, tato imigrace je velmi vehementní v prosazování své kultury a náboženství. A co je na tom nejsmutnější? Neuvěřitelná podlézavost a bezpáteřnost hodnostářů, kteří až urážlivě ignorují Angličany, mění letité a tradiční zvyklosti a kladou zcela zbytečné oběti na oltář politické korektnosti.

Jen malý citát z jeho článku: „Britský parlament letos na jaře schválil zákon podle něhož zaměstnavatelé musí poskytovat nábožensky založeným zaměstnancům na pracovišti motlitebny. Fakticky o to však žádají pouze muslimové... dává jim to skoro dvě hodiny pracovního klidu za šichtu. Jiným požadavkem akademiků je, aby britský stát lépe pečoval o potřeby islámské mládeže a aby na útraty daňového poplatníka zavedl více islámských škol s islámskou výukou.“ Tolik jen namátkou z obsáhlejšího Kurasova textu.

I tady, v Kanadě, se často zapomíná na ono podstatné, na to, že už po léta emigrace děje se jen jedním směrem, v podstatě za lepšími životními podmínkami a svobodou. Někdy je to i skutečná záchrana života, ač tento aspekt je v posledních létech velmi zneužíván, aniž chtěla v tom kanadská vláda udělat pořádek. A tak se i tady, ač zatím v menší zřejmě míře než v Anglii, jak plyne z Kurasova článku, nově příchozí snaží prosazovat zvyklosti a způsob života země, z níž dobrovolně do Kanady za lepším životem odešli.

Ovšem, ve svobodné zemi každý má právo na projevení svých názorů, případně tužeb. Pokud taková praxe je v rozporu se standardem a existenční podstatou země, jež se stala druhým domovem nově příchozím, je na vládě, aby v této věci učinila logice a právu zadost, aby zvážila mnohdy až neuvěřitelnou bizarnost požadavků svých nových občanů (mnohdy ještě ne svých občanů).

A takový politik, ať už v Kanadě nebo v Anglii či jiné demokratické zemi, který ustupuje těmto mnohdy až neskutečným požadavkům imigrantů, nemá, dle mého názoru, právo své spoluobčany reprezentovat. Jenže, bohužel, reprezentuje.

Ale zpět ke článku B. Kurase. Není nijak odtažité citovat úryvek z rozhovoru Paula Moura s Omarem Bakri Muhammadem, pravděpodobným členem Al-Kajdy, vedoucím islámské radikální skupiny Al Muhajiroun působící v Londýně, jenž vyšel 18. dubna v portugalském deníku Público a byl otištěn ve známém levicově orientovaném časopise Harper's pod názvem Čas zabíjení (The time of killing):

P.M.: Váš dům je plný knih. Jsou všechny o islámu?

O.B.M.: Ano, všech 6 tisíc, kromě jedné, Britského práva, kterou jsem dostal a je patetická.

P.M.: Jak můžete žít ve Spojeném království, aniž respektujete britský zákon?

O.B.M.: Muslimům je zakázáno respektovat lidmi vytvořený zákon.

P.M.: Můžete ospravedlnit svévolné zabití tisíců nevinných civilistů?

O.B.M.: Neděláme rozdíl mezi civilisty a necivilisty, vinnými a nevinnými. Pouze mezi muslimy a nevěřícími. A život nevěřícího nemá žádnou hodnotu.

P.M.: Věříte, že dojde k velikému teroristickému útoku v Londýně?

O.B.M.: Je to nevyhnutelné! Několik útoků je připravováno několika skupinami. Toho lituji, protože první co britská vláda poté udělá, je, že mě bude deportovat.

Rozhovor je mnohem delší, ale i tato ukázka je snad dost výmluvná.

Nemám věru dostatečných důvodů k optimismu v tom smyslu, že naše kanadská vláda nedopustí, aby i zde došlo k bizarnostem uvedených v textu Benjamina Kurase.