Říjen 2004

Prezidentův Hoffmann. Hradní příspěvek k lakování komunismu na růžovo

Adam Drda

Prezident Václav Klaus oznámil, že zvažuje udělení milosti někdejšímu komunistickému funkcionáři Karlu Hoffmannovi, jedinému člověku, který jde na čtyři roky natvrdo do basy v souvislosti s okupací země v osmašedesátém. Z Klausových slov vyplynulo, že ho k tomu vedou dva důvody: jednak Hoffmannův vysoký věk (80 let), jednak pocit, že aparátník nebyl odsouzen spravedlivě.

Brežněve, vstávej

Věta, kterou prezident zpochybnil verdikt, byla během týdne mnohokrát citována: „Zdá se mi trochu zvláštní, abychom po 36 letech posílali do vězení někoho, kdo porušil telekomunikační zákon. To je myslím něco jiného než těch půl milionu vojáků.“ Klaus dodal, že odsouzeni by měli být ti, kdo dali příkaz, aby do Československa vtrhly armády Varšavské smlouvy. Rozumějme: ne Hoffmann, ale „skuteční viníci“. Zřejmě by chtěl exhumovat Leonida Brežněva.

Co si s takovými výroky počít, nota bene zaznívají-li z míst nejvyšších? Hlava státu si přece může někde zjistit, že Karel Hoffmann byl odsouzen za sabotáž, resp. za kolaboraci. Že dal 21. srpna 1968 příkaz vypnout státní rozhlas (tedy klíčové médium té doby), protože to mělo být ku prospěchu okupační moci a jejích vojáků. Že měl zařídit, aby se v rádiu nevysílalo prohlášení reformních komunistů odsuzující invazi, ale naopak kolaborační text, který měl intervenci legitimizovat a zdůraznit, že armády byly do země pozvány českými Brežněvovými poskoky.

Jistě, Hoffmann byl potrestán příliš pozdě, ale mimo jiné proto, že ho za existence totalitního režimu, v němž zastával vysoké funkce, nebylo možno postavit před soud. Proč to Klaus bagatelizuje? Hoffmann není žádný obětní beránek: spolupracoval zcela promyšleně s okupanty, což mu za normalizace zajistilo tučnou odměnu v podobě nejvyšší režimní kariéry. České soudy se samozřejmě měly a navzdory právní kontinuitě také mohly vypořádat i s mnoha jinými vlastizrádci a komunistickými či estébáckými darebáky a je ostuda, že se tak nestalo. O Hoffmannově osobní vině či nevině to však absolutně nic nevypovídá. Suma sumárum, kvůli špatnému rozhodnutí justice si ten člověk milost nezaslouží. Klaus o jeho případu buď velmi málo ví, nebo sleduje nějaký vlastní cíl a Hoffmannův případ se mu prostě hodí do krámu.

Milost? A co lítost?

Měla by být milost udělena jako projev velkorysosti a odpuštění? Odpuštění v podobných případech předpokládá provinilcovu lítost, ale Hoffmann nelituje vůbec ničeho, snad leda sama sebe, když soustavně nestatečně upozorňuje na své choroby. Jinak říká, že zůstává komunistou, a tvrdí, že se stal obětí vykonstruovaného procesu. O ochranu a pomoc požádal současné komunisty – ti uspořádali Hoffmannovi tiskovku v pražském sídle strany a někteří z nich pak doprovodili odsouzence do věznice za zpěvu Internacionály (pravda, jeden komunistický politik se od věci distancoval a někteří funkcionáři KSČM z té aktivity neměli moc velkou radost – jejich snaha zamlžit, že drtivá většina strany se pořád hlásí k totalitě i k okupaci, dostala pořádnou ránu). O nějakém pokání nemůže být u Hoffmanna vůbec řeč, tak proč by měla být řeč o shovívavosti?

Zbývá poslední důvod pro milost: je to nemocný stařec. Tenhle argument má svou morální váhu, ale jednak by ho prezident mohl použít, kdyby se předtím nepouštěl do úvah nad spravedlivostí trestu, a jednak ho nelze brát jako nezpochybnitelný. Z vysokého věku ani z nemoci nevyplývá, že člověk přestává nést odpovědnost za věci, které v životě provedl. Demokratická společnost má dost nástrojů k tomu, aby se projevila ohleduplně a soucitně i bez prezidentské milosti. Hoffmanna nečeká žádný pracovní lágr ani smrdutá kobka na Pankráci, jaká by ho uvítala v 50. letech, nýbrž ústav se speciální péčí „pro nezařaditelné vězně“. Jeho zdravotní stav posoudí zvláštní lékařská komise, a pokud nebude schopen výkonu trestu, prostě ho pošle domů.

Nová ideologie

Václav Klaus mluví o Hoffmannovi tak, aby to zapadlo do ideologie, kterou vyznává. Vzhledem k jeho starším výrokům, v nichž se prezident vymezoval proti „lacinému antikomunismu“ či označoval za nahlodávání režimu zevnitř, pokud se významná část obyvatelstva za normalizace flákala a kradla, dostává tato ideologie jasnější obrysy. Národ je podle ní třeba povzbuzovat, na minulost se neohlížet a vytahovat z ní jen to, co je pěkné a nerušivé. Totalitní režim tu byl, ale jaksi sám o sobě, importován zvenčí – proto je vcelku k ničemu trestat nějaké domácí darebáky, protože i oni byli koneckonců pouhou obětí. I dělicí hranice mezi oběma režimy je pak čím dál méně zřetelná. Je to ideologie bezbolestná, taková hladivá, v případě Karla Hoffmanna se ale Václav Klaus možná přece jen unáhlil: osmašedesátý si každý pamatuje, je to doba vzepětí, solidarity, rodinných vzpomínek. Nebo už ani tohle v Česku neplatí?

(Respekt)