Říjen 2004

Jaké byly, och, och, ty exilové začátky

Luděk Frýbort

Dostala se mi do ruky knížka... nu, nebudu uvádět její titul ani jméno autorky. Necítím se povolán k recenzi, především proto, že jsem ji odložil nedočtenou. Je jiná příčina, která mi už od prvních stránek silně hýbala myslí a pro niž jsem po jistém váhání přikročil k sepsání těchto řádek.

Zestárli jsme už notně, my emigranti a exulanti, uprchnuvší kdysi z komunistického Československa. Dosud se někdy mezi sebou setkáváme, a já si v té společnosti se svými sedmdesáti lety připadám skoro jako klouček. Ještě jedněch patnáct let, jež nás dělí od zcepenění saně, před jejímž jedovatým dechem jsme prchávali, a nebude už možná toho, kdo by vydal přímé svědectví těch časů. Jaký byl český exil? Proč a jakými cestami se do něj odcházelo? A především: s čím jsme se v něm setkali, na jaké odlišnosti od našeho zaběhlého zvyku jsme si museli zvykat? Byla to radost a úleva, přijít do svobodného světa, nebo naopak, och, och, začátky těžké, samá nesnáz, nouze a ústrk, jak někdy kolem sebe trousí ti, kteří - nechť vyjádřím svůj snad poněkud příkrý soud - nikdy do exilu odcházet neměli? Chci o tom něco napsat, protože kdyby se budoucnosti měla zachovat jen jejich uvzdychaná svědectví, zůstal by po nás velmi křivý obraz exilové zkušenosti. Křivý, a co horšího, nespravedlivý a nevděčný.

Ano, překročil jsem hranici Říše zla jen s tím, co jsem měl na sobě, s obsahem jednoho ruksaku, s pár stovkami načerno posháněných dolarů, s manželkou snad až příliš důvěřující mému organizátorskému umu a s tříletým synkem za ruku. Pamatuji se, že se na řečeném ruksaku bimbal malý nočníček, neboť jsme se chystali, že budeme pro první čas přebývat v nějakém bídném provizoriu; rovněž svou příští obživu jsem si nepředstavoval nijak náramně, připraven někde tlačit vozíky a nosit pytle, abych připravil lepší budoucnost našemu chlapci. I měl bych možná důvod vzdychat, jak těžké byly, och, och, ty naše začátky. Že pak přišlo všechno jinak a vesměs lépe, že skutečnost splnila naše sny a někdy je i předstihla, že dnes oba vzpomínáme na start do nového života s úsměvem a v dobrém... inu, snad jsme měli tvrdší uprchlickou kůži než paní autorka a jiní stěžovatelé. Snad i dost štěstí, nepopírám. Ale na jedno si stěžovat nemohu a připadal bych si jako pes, kdybych tak činil: na ochotu, shovívavost a dobrou vůli země, jež se nám měla stát druhým domovem. Pro upřesnění dodávám, že jí bylo Německo, třebaže můj původní plán byl jiný. Ale to už se tak stávalo, že vítr náhody popadl uprchlíka a někam jím hodil, aniž se ho vyptával na přání a předchozí představy.

Nestal se proto ze mne za ta desítiletí Němec, leda státní příslušností. Dovedu být ke své druhé vlasti (ostatně i k první) kritický a s některými jejími specifiky jsem se dodnes nesžil. Ale byl bych bezectný padouch, kdybych jí nebyl vděčný za vlídné přijetí a poskytnutí existenční příležitosti. Byl bych mizera a zbabělec, kdybych se jí nezastal, je-li urážena. "Jsem Čech," říkám, setkám-li se v Německu s nespravedlivým a předsudečným soudem o mé staré vlasti, což se mi ale za celou mou exilovou kariéru stalo, vzpomínám-li si dobře, jen jednou. "Jsem Němec," odpovídám různým nenávistníkům v Čechách, což se mi bohužel stává mnohem, mnohem častěji.

Vytýkám autorce zmiňované knížky především nevděk. Dělá, jako by jí bylo na prvních krocích v témže Německu překonávat jen samé záludy, pasti, nevlídnosti, naschvály, ústrky a ponižování, ale to tedy asi přišla do jiného Německa než já, nebo, což je možnější, chovala představu, že je povinností hostitelské země přizpůsobovat se uprchlíkovi a ne on jí. Ostatně lecjaká politicky korektní úvaha je na té zásadě dodnes založena. Ne, prosím; byli jsme hosté a ctností hosta je skromnost. Neskromný a vypínavý, extrabuřtů se dožadující host po krátkém čase smrdí a není divu, dočká-li se příkřejšího nakládání. V mé vzpomínce je něco jiného: srdečnost a nápomocná vstřícnost, již jsem, zvyklý na hrubost, závist a jiné socialistické móresy, neočekával a velmi příznivě mě překvapila. V záhlaví své knížky praví paní autorka, že se ocitla „v dosud jí neznámé roli žadatelky a prosebnice“; rád bych zvěděl, kde až do svého odchodu na Západ žila, protože já jsem si spíš užil žadatelství a prosebnictví, obíhání od čerta k ďáblu, úřední nafrněnosti a celého klubka kádrových i jiných nemožností v komunistickém Československu.

Že jsem si musel po příchodu do Německa ledacos vyřídit, na mnohém úřadě posedět, nejedno lejstro vyplnit a žádost podat... nu ovšem; ale toho studeného čumáctví i vyslovené zlovůle, jakým se vyznačovalo a podnes z nemalého dílu vyznačuje žadatelství české, jsem nepoznal. Naopak; boží trpělivost měli ti ouřadové s námi a s naší klopotnou řečí, úsměv a shovívavost, když jsme hned nebyli schopni pochopit, co je od nás žádáno, i kousek cukroví nebo drobnou hračku pro našeho synka, jejž jsme, nemajíce ho kam jinam umístit, tahali po úřadech s sebou, takže se dával do rozmrzelého křiku, jak jen viděl skleněné dveře zase nějaké budovy úřední. Nikde jsme neslyšeli - chybí vám tohle razítko, přijďte jindy... nevím... nepovím... nezajímá mě... nejsem tady od podávání informací, pane... sežeňte si kde chcete...

Je omluvou paní autorce, že přišla na Západ jako devatenáctiletá dívenka, takže nejspíš neměla tu zkušenost, jak to chodilo ve staré vlasti. Ale neměla by bezmyšlenkovitě přejímat, co kde pohrdlivého slyší.

Ještě k tomu přizpůsobování: myslíval jsem si, jak nejsem vnitřně svobodný, imunní proti té bolševické nákaze. Ale to jsem se dost mýlil; nákaza seděla v kostech i mně, což jsem poznal až v exilu. Trvalo svůj čas, než jsem si ji uvědomil, a ještě déle, než jsem se jí aspoň zhruba zbavil. Honem se někam vecpat, někoho předběhnout, výhodičku si vyšvindlovat, na každého vyzrát... a ovšem se nalevo napravo osopovat, být preventivně útočný, nasupeně trvat na svých malicherných právech... nevolník má málo práv a mizerných, ale která má, těch se divoce drží a dožaduje... ano, těmi příznaky se projevoval socialistický virus. Musel jsem zpočátku asi působit divně na své okolí, ale bylo tak ohleduplné, že mi to nedávalo znát.

Ostatně i paní autorka na sebe leccos prozrazuje: sotva přijde na Západ, už zkouší předběhnout, shání známosti a strejčky, vtírá se, snaží se dostat k lepšímu lizu než ti troubové, co přijdou a hlásí se o azyl. A nebylo toho třeba, ani jí, ani mně. Západ sice nebyl celý zlatý, kteroužto ironií se nese duch knížky, ale k slušné existenci v něm nebylo potřeba předbíhat, loktíky se ohánět. Blaze tomu, kdo se přizpůsobil, nevolnického vira si z duše vytřepal.

Autorka se ocitá na turistické vízum v Německu (já také), a hned hledá, kdo by jí... ne pomohl či poradil, to jsme v tom zmatení a neznalosti dělávali všichni. Ale kdo by ji rovnýma nohama nasypal do zlatého hrnce luxusu a exkluzivity, a je pochopitelně zklamána. Inu ano, a nemusí to být zrovna exil; kdo očekává příliš mnoho a to hned a našup, kdo zlostně dupe nožičkou, domáhaje se výhod a předností, bývá zklamán. Kdo přichází jako poutník pokorný a za krajíček vděčný, mívá až do konce svých dnů příčinu k radostnému vzpomínání. Dočítám se, kterak se autorka dožaduje přispění různých příbuzných a známých - dost vlezle, odvažoval bych se soudit - a je zdvořile, leč jednoznačně odbyta. Inu, také bych nejspíš nějak odbyl osobu, která by na mne útočila větami: „vy jste nám to slíbil... musíte nám pomoci...“, ledaže bych u toho asi nebyl tak po německu zdvořilý.

Nikoli, drahá dámo. Pomoc se nevynucuje, ale s povděkem přijímá. Ani nás nikdo na Západě hned neuvedl v zlaté síně blahobytu, spíš poradil, povzbudil, jisté evangelické dámy, jimž jsme padli do oka, nám vypomohly použitým nádobím a odloženým šatstvem, a my jsme, nezdráhám se opakovat, byli za tu drobnou výpomoc vděčni.

A šlo to tak dál... první vydělané groše, jimiž přispěla moje statečná choť do naší hubené kasičky za zametání kolem nějaké benzinové pumpy (paní autorka ovšem nad nabídkou podobné činnosti ohrnuje uraženě nos)... první přepych, jímž jsme se pozvedli nad holé obživení v podobě pěkné vázičky, již dodnes máme a připomíná nám naše začátky... první Vánoce v uprchlické ubytovně, šišatý stromeček za tři marky a ze slámy slepené ozdoby, dodnes nám o každých Vánocích svítí ta betlémská hvězda naděje a nesmí ji nahradit jiná, přepyšnější... a urputné, nekonečné šprtání německých slovíček, jak jsem si je vypisoval z novin, až Němci začali říkat - vaše výslovnost... nu ano, ale slovní zásobu máte obdivuhodnou... první dobrodružná výprava do světa, žádný mramorový luxus a vychlazené campari, jak o něm bájí autorka, jenom odřený stan a ešus nad ohníčkem... první místo, o něž jsem se ucházel a byl přijat, první skutečná, pravidelná výplata... první vlastní byt, v němž jsme seděli na papundeklových krabicích u darovaného stolku... až z toho nakonec nebyl přepych a exkluzivita, ale život dobrý, hodnotný a především svobodný.

Svoboda je mnohost příležitostí, jichž je možno se chopit a v něco pozitivního je proměnit. Přesto. Někdy mě trochu zamrzí, že v našem ustáleném živobytí už je máloco první, radost, úžas a naději vzbuzující. Byly to dobré časy, ty naše začátky, žádné och, och, jímž je komentují ti, kteří raději měli zůstat sedět doma.

Jednu podrobnost paní autorce skoro závidím: popisuje, jak za ní v jenom kuse chodili agenti tajných služeb a vymáhali z ní výpovědi o podrobnostech života v komunismu. Z textu není přesně znát, co tak zajímavého věděla, že za ní byli jako sršni, samozřejmě zase samá odměřenost, jízlivost, urážky, nedůvěra. Já bych býval kapitalistickým rozvědčíkům, počítám, měl co povědět, ale oni za mnou nepřišli, vrtáci, a já jsem nevěděl, kde se takové věci hlásí.

Před útěkem za kopečky jsem v rámci svého zaměstnání objížděl vojenské prostory, československé i sovětské, tajné a ještě tajnější, býval bych rád přispěl tou znalostí k boji s komunistickou říší zla, ale nějak na ni nikdo nebyl zvědavý. Spíš mi pořád všude nabízeli sociální i jinou pomoc, radili, kam se mám obrátit pro příplatek na otop a na ošacení, až jsem zvolal - ale já nechci vaši sociální pomoc! Nechte si váš otop a vaše ošacení! Chci pracovat a sám se o sebe postarat... marně. Pořád by jen bývali sociálně pomáhali.

Užil jsem o několik řádek výš slova „nedůvěra“. Nemohu dostatečně zdůraznit, s jak právě opačným postojem jsem se všude setkával: s důvěrou v dané slovo, se samozřejmou presumpcí poctivosti, s předpokladem, že si nevymýšlím a nepodvádím. Kromě pasu a výjezdní doložky (jestli mladší čtenář ještě ví, co to bývalo) jsem s sebou z dobrých důvodů nevzal kus dokumentu, vysvědčení, křestní či oddací list, doklad o dosavadní odborné praxi, nic, pranic. Všechno mi bylo věřeno.

"Až ty papíry budete mít, přijďte nám je ukázat," řekli mi v Dolonosaském úřadu pro geologii, když mě přijímali na místo, k jakému by mě, kádrového ztracence, komunisté nenechali ani z dálky přičichnout. A kdybych býval chtěl a měl tu drzost, mohlo to být ještě lepší; mohl jsem se prohlásit za trojnásobného profesora a bylo by mi to věřeno také. Však mnozí té možnosti zdárně využili, zejména mezi Poláky, pokud vím, to byl samý inženýr a vedoucí pracovník. Tak se postarali o pozvolný pokles důvěry až k dnešnímu stavu, kdy pojem „uprchlík“ vyvolává po čertech jiné, nevlídné asociace. Ale byla to dobrá země, to Německo mých začátků, a vzpomínám na ni s povděkem.

Jako ostatně, a věřím, že se nemýlím, vzpomínají i jiní exulanti na jiné začátky a jiné druhé domovy, ať si je vybrali nebo do nich byli zaváti větrem osudu. Chyba autorky zmiňované knížky a některých jiných byla, že nedokázali předem odhadnout, mají-li či nemají nadání k založení nového života v cizí zemi. Je určitý archetyp vystěhovalce, v dějinách se v nejrůznějších podobách opakující: evropští sedláci a řemeslníci, plavící se na chatrných plachetnicích k neznámému pobřeží, o němž věděli jen to, že tam na ně nečeká bohatý strýček ani sociální úřad, jen sekyra ke klučení pralesa a tvrdý střet s předem neodhadnutelnými nebezpečími. Exulanti pro víru a přesvědčení, opouštějící českou zemi jen s Biblí kralickou a s nadějí, že se v té nikterak pohostinné cizině uplatní, skromnou existenci si vybudují.

Tisíce krajánků, muzikantů, sládků a jiných drobných lidí, co se jich kdy vydávalo vandrem do světa, v tovaryšském ranečku ne o mnoho víc než důvěru ve vlastní schopnost. A nakonec i naprostá většina uprchlíků před komunismem, nenaříkajících, neosočujících osud, že jim neposlal do cesty zlatého prince, nehovořících žalostivě o tom, co všechno doma měli a co museli opustit a teď v té cizině, och, och, jako ti žebráci... Kdo je schopen vlastního přičinění, kdo má trpělivost se zvolna propracovávat ze skromných začátků k větší či menší zámožnosti, kdo se umí radovat z drobných splnění své naděje, nebývá zklamán ani rozčarován, nemá proč spisovat knížky plné žalob na neužilost hostitelské země. A především je schopen vděku za příležitost, již mu poskytla.

Rád bych věřil, že těmito řádky smazávám něco z nedobrého obrázku, jejž v někom, kdo tu zkušenost sám neudělal, může vyvolat popisovaná četba. Rovněž bych rád věřil, že jimi splácím něco ze svého dluhu, jímž jsem povinován zemi, která mě vlídně přijala, třebaže jí do mne nic nemuselo být.

(Poznámka redakce CS-magazínu. Fügnerová, Eugenie: Hledání prince na zlatém Západě.)