|
|
Říjen 2004  Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?)Luděk FrýbortPoliticky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003. (Část 1) (Knihu nedávno vydala ANNONCE, k. s., ISBN 80-900125-7-4, dosud v prodeji. Přetisk v CS-magazínu na pokračování s laskavým svolením autora i nakladatele) Slovo nakladatele Říká se, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Pokud jde o mne - vše splněno jest... a to hned několikrát. Pak by tu byla ještě jedna řadu let (bez tunelů či leváren nejrůznějšího druhu) fungující inzertně-novinová firma a statisíce jejích (jak věřím) spokojených zákazníků. Leč jestli budu jednou bilancovat své životní počiny, budu úplně nejvýš stavět něco jiného. To, že jsem někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let objevil poklad v podobě jistého písmáka, poskytl mu (v Českém deníku, později v ANNONCI) pravidelný prostor pro jeho psaní, a přispěl tak ke zrodu úvah a esejí, jež - dle mého soudu - svou čtivou moudrostí a hloubkou nemají v soudobé české publicistice obdoby. (A budu jen doufat, že si je jednou v této knize přečtou - a ocení - i mé četné dětičky.) Nedělám si iluze - věrné diváky Novy či pilné čtenáře Blesku a podobných periodik, tedy většinu národa českého, články Luďka Frýborta neosloví - na to je v nich příliš moc písmenek. Jenže tak je tomu asi všude na světě - pouze nějakých deset patnáct procent populace je schopno vnímat věci běhu životního v širších souvislostech, přemýšlet o nich a posunovat dění správným směrem. Jenže směřování v zatím nejosvědčenějším (či spíše nejméně nedokonalém) společenském systému - v demokracii - určuje většina... a to je současně jeho největší slabinou. Nejinak je tomu i u nás... a tak od Velkého sametového podvodu má český národ jen takové politické představitele - parlamenty, vlády (a dnes už i prezidenta) - jaké si zaslouží. A jaké si přes nesčetné do očí bijící podrazy a švindly - pro mě zcela nepochopitelně - stále znovu a znovu volí (třeba i tím, že k volbám nejde). Pro onu menšinu - přemýšlivé a inteligentní čtenáře schopné vnímat víc než jen výše uvedený masmediální šrot, představují Frýbortovy úvahy jedinečný způsob mapování současného dění v naší zemi. Bohužel jen zcela výjimečně se něco řádek z jeho pera objeví v denním tisku. A tak zaskakuje ANNONCE - a tam je čte (budu-li optimista) asi tak jeden člověk z deseti. Neboť i úspěšné inzertní noviny se velkou většinou kupují jen nárazově - když se něco hledá či prodává; asi těžko je bude někdo kupovat pravidelně kvůli jednomu či dvěma článkům. A o tom, že by se jejich stránky s těmito moudrými texty snad dostaly i do rukou politiků (a ti by si z nich pak třeba vzali nejednu cennou inspiraci), asi již netřeba hovořiti... O to důležitější je pak ale vznik takovéto knihy! Na rozdíl od prvního svazku Frýbortových úvah a esejí z průběhu devadesátých let (Češi očima exulanta, vydala ANNONCE v r. 2000) tentokráte ale nezůstalo jen u prostého přetisku již zveřejněných textů - tato kniha je zajímavá a cenná především tím, že autor své »amatérské prognózy« s odstupem času svěže a nemilosrdně glosuje, a vše tak uvádí do nových, aktuálních poloh. Záběr témat přitom sahá napříč celým spektrem dnešního českého politického marasmu - mnohé napoví již pouhá četba titulků článků na následujících čtyřech stranách - je jich hodně přes stovku! A navíc, nezůstalo jen u komentování současnosti či nedávné minulosti, na mnoha místech knížky směřují úvahy i do budoucnosti. Dle mého soudu si zvláštní pozornosti zaslouží předposlední, XV. oddíl nazvaný Kurz prognostiky pro začátečníky a pokročilé. V jeho pěti kapitolách autor předkládá brilantní analýzu pravděpodobného dalšího vývoje celé západní společnosti - spolu s ní tedy i malého jejího střípku zvaného Česká republika s jeho veledůležitými politiky - zajímavou především z hlediska stále více akcelerujícího »střetu civilizací«. Zde se autor (opět jednou) chápe tabuizovaného, palčivého tématu, okolo nějž velká většina (nejen našich, snad ještě více těch západoevropských) politiků našlapuje po špičkách a zuby nehty se drží dogmat, jež už řadu let nefungují a neplatí. Kdyby to bylo v mé moci, určitě bych předepsal tuto část za povinnou četbu všem zdejším profesionálům moci (když už je celá knížka pro většinu z nich asi moc dlouhá či... spíše nepohodlná) a přísně bych je z této látky zkoušel... Věru je tomu tak - na Západ je cesta dlouhá, delší, než jsme odhadovali v hektickém čase památného roku devětaosmdesátého. Má to na svědomí především asi nikým nepředvídaná čtrnáctiletá éra loupeživého a ničím víc než morálkou a poctivostí nepohrdajícího postkomunismu. Vedení země v čele s dnešním prezidentem zcela vědomě na řadu let »zhaslo« a umožnilo té nejbezohlednější části společnosti - od bývalých nomenklaturních kádrů v čele státních podniků, přes estébáky, až po veksláky - si pohodlně nakrást... aby tak nadlouho u velké části slušných občanů spolehlivě zdiskreditovalo pravicovou politiku - výsledky posledních parlamentních voleb i všech průzkumů v současnosti mluví jasnou řečí. Tento marasmus vidíme všichni. Nejlépe je však asi viditelný z pohledu člověka, který učinil zkušenost jak s gottwaldovsko-husákovským nevolnictvím, tak s demokratickými západními poměry. A jenž je navíc obdařen schopností vše čtivě a věcně zformulovat. Tato zatím poslední, již čtvrtá kniha Luďka Frýborta asi není tou nejzábavnější - leč o to závažnější a potřebnější. Když už ne naši politici (neboť ti mají na starosti jistě důležitější věci), pak o to více jejich voliči by ji měli číst. Proto na závěr prosba: lidé, čtěte! Čtěte... a dávejte číst těm, kteří knížky nekupují. Pokud patří k oné výše zmíněné menšině národa českého schopné přemýšlet, nabízí jim tato kniha nesmírně důležitou duševní stravu, jež by rozhod- ně neměla na jejich stole chybět. Josef Kudláček Obsah Úvodem šestero autorových předsevzetí I. Rozličná mudrování o věcech duchovních O morálce a moralizování Rozjímání o dobru a zlu Úvaha prázdninová Připomínka autora k duševnímu zdraví evropské civilizace O úžasu, pokoře a jiných úkazech Usámova cela Sukně či kalhoty O světském panování aneb Zbožné rozjímání hříšníkovo Čtvero stupňů ztotožnění II. Po starých kolejích do nových časů Připomínka k voličskému nezájmu Komu psí hlavu Žádost prezidentovi O jistotě, naději a umění v tom chodit K účasti exilu na volbách Povolební rozjímání Heslo krále Jana aneb O třech statečných Zkouška státníkova Úvaha taktická aneb O ucpaném trychtýři Kacířské rozjímání o suverenitě III. Z louže pod okap aneb Z komunismu do postkomunismu O diskriminaci zlodějských kostelníků O slušných komunistech Dejte mi pětikorunu O autech a odpustcích Než se usadí kal Vězeň sametu Trpké plody chytráctví O brouku a mušce aneb Politik horší zloděje Konečně máme stabilní poměry Stát a jeho upír IV. Tři králové podivného času Do duše žáka Ortegova Na okraj Havlova projevu Co takhle vyhlásit bohem? Tak pravil Klaus aneb O hře na euroskepsi Odsunout Zemana Rozštěpená duše státníkova aneb O trhu a ekologii Zle nebo ještě hůř Pozor na troglodyty Prezidentská alternativa Tvář pod maskou aneb Hodina kryptografie Ideový trojúhelník páně prezidentův O možnostech vyslanců dobré vůle V. Spor o korunu českou Res publicae Holandská pohádka Českému lvu jeho korunu VI. Co v duši, to na jazyku O české identitě O češtině A opět o národní povaze Truchlivý osud Günthera Vařečkové aneb O úskalích přechylování Hrstečka křivd páchaných na bezbranném jazyku českém O procentech a hrdosti Nad zlou knihou Adept na cenu lajdáctví O městu Pahrdoobeetseh a jiných jevech VII. Z evropského zápraží Než se zvedne závora Pokus o amatérskou prognózu Rozjímání nad šidítkem aneb O zásadách přímé demokracie Rekviem za Jörga Haidera O vlastnostech předpony anti- Mezi Evropou a Antievropou Patálie kancléře Schrödera Poutník referendum pozoruje Opatrně s mušketou euroskepse VIII. Potýkání Čechův s Němci ve světle výsledků Země a jazyk Vsaďme se! Přímluva za zpochybnění Znovu na východ od ráje? Oč se zasloužil Edvard Beneš IX. Levičáctví, stav ducha Komentář k profesorskému klání Jasno od počátku Přátelé lidu Krejcárky knížete pána O jezdci bez koně aneb Připomínka k švédskému modelu Kacířský traktát o duchu doby Minulost a konce sociálního státu X. Střet civilizací ve velkém i v malém O právech a slušnosti Aita pea pea Porozumět islámu Panu biskupovi s úctou Na okraj diskuse aneb O dvou pekařích Nejsme jako oni Jedenácté přikázání Svatoanenské rozjímání aneb Pokrok Kam s památkami starověku Kámen mudrců a kámen pokrytců XI.O té velké potopě Po potopě O sloních právech a důstojnosti XII. Temný svět teroru Jedenáctého září roku dvoutisícího prvního Do jednoho pytle Potřeba nenávisti Protiofenzíva žvástu To bylo řečí O slonech v porcelánu aneb Lipany a Palestina Rok poté aneb Od desátého do dvanáctého září XIII. Z bojů na frontě pokrytectví Rituál teroru O válce a strachu Záhadné námluvy Hledání zakopaných psů Jako už tolikrát Lesk a soumrak institucí Setkání s demonstrací XIV. Proti tomu králi babylonskému A už zase bojujeme za mír Tribunálům zítřka Na okraj irácké války Pád Bagdádu Co se líbí maršálům aneb Otrok ve zbrani A je po všem O vajíčku a ptáčku aneb Zamyšlení nad vyhlídkami irácké demokracie XV. Kurz Prognostiky pro začátečníky a pokročilé 1. Náš rozštěpený svět 2. 21. století: zápas o přežití Západu 3. Stav a další vývoj demokracie 4. Stát a jeho cesta k černé díře 5. Kudy se může ubírat vývoj politiky XVI. Prognostika jakožto literární obor Soukromá zpráva o rukopisném nálezu Autor o sobě a o knížkách --- Úvodem šestero autorových předsevzetí Věru, sám jsem netušil, oslavuje pád komunistického režimu, jak proklatě dlouhá bude cesta této země zpátky na Západ. Domníval jsem se, že návrat k jeho způsobům a hodnotám vyplyne jaksi automaticky ze samé logiky věci; že prostě nemůžeme nespočinout znovu tam, odkud jsme byli zlou vůlí vytrženi, ale kam svou nejvlastnější podstatou patříme. Teď, s odstupem už čtrnácti let od těch slavných okamžiků, mě někdejší sebejistota opouští. Tato knížka si zvolila za titul první verš známé trampské písně; a vtírá se mi úzkostná obava, není-li nám souzeno, aby následoval i verš druhý - zbytečná, marná je touha... Neboť po čtrnácti letech polistopadového vývoje se už stěží můžeme těšit omluvou, že každý začátek je těžký. Že je třeba vystonat dětské nemoci, že se demokracii, tržním způsobům a jiným atributům západního způsobu teprve učíme. Nikoliv, nelze už mluvit o začátcích. Jakýkoli učební poměr končí po třech čtyřech letech, kdo se během nich nenaučil používat základních nástrojů svého řemesla, vydává se podezření, že toho není schopen, ani kdyby se učil sto a jeden rok. Ale snad aspoň jeden závěr můžeme odvodit z peripetií toho času: že se nelze spoléhat na automatický vývoj, byť by i vycházel z prastarých, hluboko vrostlých kořenů. Že nám Čechům je a bude starého kozla platné, jsme-li národem Masarykovým či Komenského, máme-li nebo nemáme bohatou tradici demokratickou nebo průmyslovou; čím se staneme, vyplyne z dnešního poctivého úsilí, v němž nám úspěchy našich předků mohou být příkladem a povzbuzením, ne však ukolébavkou. Zatím to není zvlášť slavné, český dostavník sice míří na Západ, ale jako by se motal kolem nějakého bludného kořene, je jeho obzoru stále stejně vzdálen. Je ještě poměrně snadné včlenit se do jeho politických a obranných struktur; přijmout však jeho hodnoty morální, navázat pouto přetržené komunistickou zlovůlí bude obtížnější, než se zdálo, a kdoví, povede-li se vůbec. Nebo se to tak aspoň jeví v pohledu zpoza šumavské hranice. Domácí český člověk ... nu, nelíbí se mu zvlášť, co se kolem něj děje, ale už si víceméně zvykl. Chci mu tedy připomenout: je neštěstí být obětí zlovůle. Ale ještě horší je zvyknout si na ni. Je na Západ cesta dlouhá - jistě, a byli jsme asi naivní, jestli jsme si představovali něco jiného. Snad jsme po ní už nějaký kus ušli, ale to nestačí; pošetilec nebo podvodník je ten, kdo říká, že cíle je už dosaženo a dál že není oč se bít. Zdaří-li se této knížce aspoň o píď postrčit český dostavník z klopýtání kolem bludného kořene postkomunismu, bude její účel splněn. V naší exilové obci koluje takováto pověst: každý, kdo za oněch truchlivých časů opouštěl rodnou zemi, prý rozbil své hodinky o hraniční patník, takže mu tou vteřinou zůstaly stát a on už provždy chová představu své vlasti takovou, jakou ji opouštěl. Nechápe proto a nebere na vědomí změny, jež v ní nastaly, a bere-li, přijímá je s nedůvěrou. Sám bych s bájí zcela nesouhlasil; dle mého zdání jdou exulantovy hodinky docela dobře, ale odtikávají už jiný čas. Čím déle sbírá zkušenosti ve svém novém domově, tím víc se mění úhel jeho pohledu, až se změní v to, s čím mívají na oplátku obtíže lidé doma: v pohled zvenku, jen z malé části nostalgický, o to víc však kritický. Lidé, kteří čtou mé články v Annonci i jinde, se mě občas ptávají: jak můžeš psát o dění v téhle zemi, když tady nežiješ? Odpovídám tedy už předem každému, kdo se chystá vznést tutéž námitku: mohu o něm se zdarem psát ze svého úhlu pohledu, a nejen to; domnívám se, že je toho velmi třeba. Ještě stále mnoho českých lidí chápe svou domovinu jako tvrz, obehnanou ze všech stran nedůvěryhodnou a v zásadě nepřátelskou cizotou, z níž nemůže pojít nic dobrého; i chtěl bych přispět svým kventlíkem ke změně názoru v tom smyslu, že svět za hraničními horami může být důvěryhodnější než lecjaká domácí podivnůstka a že lze a je záhodno sladit českou muziku s písněmi těch vzdálených končin v jeden koncert. Tikot exulantových hodinek se do něj dokázal dosti úspěšně začlenit, což budiž důkazem, že je to věc možná a prospěšná. Před třemi lety mi bylo laskavostí vydavatelství ANNONCE umožněno publikovat sbírku článků a esejí, nazvanou »Češi očima exulanta«. Knížka, již nyní předkládám čtenářově zájmu, na ni svým způsobem navazuje, ale nemá být jejím prostým pokračováním. Cosi se totiž mezitím změnilo. Zeměkoule se pootočila o něco rychleji, než jsme čekali, a k tuzemským patáliím, jimiž se z převážné části zabývala předešlá publikace, se přidala i zvýšená míra starosti o další vývoj tohoto jankovitého světa. Na domácí scéně došlo k jistému uklidnění, nebo přesněji řečeno, víceméně už skončila vývojová etapa divokovýchodního postkomunismu, vyznačující se neomezeným kořistnictvím za blahovolné asistence děravého zákona. A jestli se esejista před pěti deseti lety ještě občas pouštěl do křížku s ideovým základem komunismu, dnes už toho není třeba naprosto; čtrnáct posametových let dostatečně ukázalo, že tato mršina je už dokonale zcepenělá, jakkoli to neplatí o jejích pozdních oplakávačích ani o těch, kteří vyživivše se na mršině, vpluli takto posilněni do vod demokratického řádu. Kdo má sklon k optimismu, mohl by se dokonce těšit, že sám systém zvaný postkomunismus začíná ustupovat ze svých neotřesitelných pozic. Pomalu a neochotně, ale přece jen ubývá zákonných skulin, jimiž se ještě před nemnoha lety postkomunistické kořistnictví bez překážek protlačovalo, a dokonce už tu a tam některý z tehdejších vykutálenců skončil se svým svérázným chápáním tržních zásad u soudu. Leč právě slovo »soud« nás víc než jiné upozorňuje, že ještě zdaleka není proč si vyskakovat, neboť divokovýchodní léta se za námi vlekou a ještě povlekou v podobě svérázných móresů, zažravších se českému člověku už tak pod kůži, že na nich nespatřuje nic podivného, mávaje rukou a říkaje, ale co, tak se to dělá všude. Částí prvního z úkolů této knížky je ukázat, že se to všude nedělá, a když, nevyplácí se to. Co je horšího - nositelé a tvůrci svrchu zmíněných móresů, když mezitím dokázali podlomit občanovu důvěru v demokratické instituce a v čestnou politiku vůbec, neměnně setrvávají ve vůdčích pozicích, jako lvi se bráníce hrozbě, že by česká společnost mohla přejít k normálnějším poměrům. Na kost otrávený občan je za to v jakémsi podivném hnutí mysli odměňuje vysokými místy na žebříčku obliby a voličskými hlasy. Další část úkolu, jejž si klade tato knížka, je upozornit českého člověka z pozice vnějšího pozorovatele, že skutečný obrat je možný teprve tehdy, až opustí jak svou podporu postavám, jež si jí nezasluhují, tak i svou filozofii »málo je lepší než nic« a »musíme se spokojit s menším zlem«. Ještě před třemi roky jsme se mohli domnívat, že svět končí na hřebeni hraničních hor, a co se děje za ním, že nás může zajímat jen jako divadlo, jehož kostýmy a proměny se našeho života jen málo týkají. To se zásluhou známých událostí dosti radikálně změnilo. Postoj k nim může každý zaujímat podle náklonností svého srdce, stěží se ale vyhne zjištění, že je zde jakýsi konflikt, na jehož jedné straně stojí civilizační oblast Západu se svým demokratickým řádem a úspěšnou funkčností, na druhé rozvrat a chaos, k němuž míří značná část světa někdy násilně a za užití metod teroru, jindy v tiché odevzdanosti osudu, ale tím tragičtěji. Třetím úkolem této knížky je zasadit se o to, aby si český člověk v této při zplna uvědomil svou příslušnost k západnímu způsobu a nestyděl se k němu přihlásit. Stalo se totiž módou salonů jej povýšeně odsuzovat a hledat u sebe vinu za selhání způsobů jiných. Troufám si odporovat jí, ačkoliv vím, že to právě není pokládáno za dobrý mrav. Bude-li mít čtenář dojem, že text některých článků je až příliš jednostranně zaujatý, dám mu s pochopením za pravdu. Můžeme si totiž dovolit kus vlastenectví, my Češi, s plným vědomím naší nedávné zkušenosti, i když trochu jiného, než nám je s kdovíjakým postranním záměrem vnucováno. Vlastenectví vyššího, jímž je hrdé přiznání se k vlastní civilizační oblasti. V ní spočívá i jediná naděje této malé země ve středu Evropy, určitě ne v představě ostrovní výlučnosti, mostu mezi Západem a Východem a jiných chimérách, dávno propadlých sítem dějin. V podtitulku knížky je slovo o prognostikovi, a připouštím, že jsem je do něj umístil nikoli zcela prost jízlivosti; stačiloť se slovo prognostik v současné češtině odít rouchem bláznovským. Nicméně autor, pletoucí se do záležitostí domova i světa, se nevyhne tomu, aby v jednotlivých případech nevyslovil úvahu, jak se načatý problém bude pravděpodobně vyvíjet dál. Nechtěje být podoben povrchním prorokům, kteří náhodné uhodnutí budoucího vývoje oslavují, neúspěch však decentně pomíjejí, rozhodl jsem se pro čtvrté předsevzetí a doprovodil většinu článků glosou z pozdějšího pohledu, v níž bez velkých omluv i poklepávání po vlastním rameni shrnuji, jak jsem se jakožto prognostik-amatér osvědčil. Konečné zhodnocení si však nenárokuji, to rád ponechávám na čtenáři. Je i pátý záměr knížky, jak pozorný čtenář zajisté pozná. Chtěl bych se jím opřít jistému pokrytectví, ovládajícímu tohoto času západní společnost, české nevyjímaje. Existuje v ní dvojí názor: jedním hodnotí nejrůznější jevy řadový, v nejvyšších sférách politiky, tisku a vzdělaneckých kruhů nezastoupený občan, a jiným, nezřídka protichůdným, intelektuální elita. Zdařilo se povýšit názor úzké elitární vrstvy na oficiálně závazný a eticky správný, kdežto názor občanský umlčet, případně jej opatřit razítkem bezdůvodného, požadavkům etiky odporujícího předsudku. Všichni víme, o čem je řeč, neboť se s příklady tohoto rozporu denně setkáváme; víme také, že ti, kteří si plní ústa vznešenými zásadami akademického názoru, se jimi v soukromém životě neřídí, neboť pokrytci sice jsou, ne však blázni. Chtěl bych už v úvodu upozornit, že snad vyznáváme cosi jako demokracii; a názor málokým sdílený, přesto však veřejnosti horem dolem vnucovaný, odpovídá možná důmyslným myšlenkovým pochodům literární a jiné elity, nikoli však zásadám demokracie. Tím spíš, že jak ukazuje vývoj přinejmenším celého posledního století, budoucnost nakonec vesměs dává za pravdu názoru většinovému, občanskému, vysmívanému a umlčovanému, kdežto nadzemské vznešenosti plná doporučení krasoduchů padávají s touž pravidelností na nos. Kdyby se mi aspoň za groš podařilo povzbudit čtenáře, aby se nestyděl za to, k čemu ho přivedl jeho zdravý rozum, pokládal bych své páté předsevzetí za splněné. Nakonec a zašesté bych chtěl vyslovit ne záměr, nýbrž přání: aby duch a způsob český se dokázal vyvléknout z proletářského chomoutu, jejž mu zčásti nasadila vnější moc, ale z dobrého dílu se do něj se slovy rovnosti a spravedlnosti na rtech vmanévroval sám. Pro začátek bychom například mohli pozvednout z hlubin úpadku náš spanilý jazyk český, jemuž proletářská bota nelítostně šlape na krk. Má předchozí knížka tohoto druhu se dočkala poměrně příznivého přijetí, a ohlasy, jimiž se čtenáři na mě obraceli, byly vesměs souhlasné, ba někdy i víc než souhlasné. Pouštěje na ostrý vzduch čtenářské kritiky její následovkyni, chtěl bych doufat, že za ní v těch ohledech nezůstane pozadu. Jsem však otevřen i nesouhlasu a ochoten s kýmkoli o jejích tématech diskutovat, přičemž si už předem dovolím upozornit, že diskuse je rozhovor, jehož účastníci pozorně vyslechnuvše názor druhého na něj reagují, nemelouce se zacpanýma ušima stále svou. Rovněž tak, že síla argumentu se nezvyšuje užitím tlustých slov, jaká jsou domovem v podřadných nálevnách a družstevních chlévech. S tímto poukazem na dva nešvary diskusní kultury v âechách přeji čtenáři hezké počtení, a kdyby bylo možno, i námět k zamyšlení. Luděk Frýbort, Hannover, říjen 2003 I. Rozličná mudrování o věcech duchovních Sám se nestačím divit, když po sobě pročítám tuto kapitolu, ba celý rukopis, jak se jím jako červená nit vine slovo »slušnost«. Asi že je to nejzákladnější, nejnezbytnější vlastnost, jíž drží pohromadě lidská smečka; bez ní nefunguje společnost ani stát a vše se zvrhá v nezdar, i kdyby byly pokladnice nejplnější a předpoklady k prosperitě nejskvělejší. Zároveň je slušnost vlastností, jež se působením záštiplné komunistické ideologie i praxe z českých duší buď vytratila mezi prvními, nebo zůstala zakleta v uzavřenosti přátelských part a důvěrných, důkladně prověřených soukromých vztahů. Přitom to nic nestojí, být slušný. Stačí úsměv, vlídnost, zdvořilost, potlačit v sobě apriorní nedůvěru, slevit z požadavku nekompromisní prověrky, než někoho uznáme za důvěryhodného, mít kolemjdoucího za lotra a jidáše nikoli předem, ale teprve když se jako takový projeví. V mravní deviaci, zvané socialismus, platí precendens lotrovství. Ve zdravé společnosti, destruktivními účinky prakticky prováděného socialismu nezasažené, platí mezi normálními lidmi precendens dobré vůle. Z vlastní zkušenosti se způsobem života na Západě bych řekl, že největším jeho kladem je úlevná snadnost, v níž není nutné mít se nepřetržitě na pozoru před každým v okruhu deseti námořních mil. Nepřiblížíme se jí a nepřiblížíme se ani tak toužebně žádanému západnímu blahobytu, dokud budeme podstatný díl své energie promarňovat v budování ochranných zdí jeden proti druhému. O morálce a moralizování Pro pořádek uvádím, že mě k sepsání následující úvahy podnítil článek pana Martina Daneše v Lidových novinách z 22. listopadu, ale není to tak podstatné. I bez něj bych si lámal hlavu nad některými úkazy na české politicko-intelektuální scéně, jimiž se pan Daneš zaobírá. Z článku je sice patrno, že jeho autor je spíš nakloněn současnému stavu a rázu politiky, nechtěl by jej měnit, není mu příliš po chuti, kritizují-li nezávislí duchové onen světově unikátní úkaz, jemuž se dostalo názvu opoziční smlouvy, ještě méně mu jdou pod nos diskuse na téma někdejšího vyhnání sudetských Němců, ale to všechno je jen součást postoje jisté části českého publika, s nímž se i bez toho trvale utkávám. Postoje, abych jej nějak pokřtil, národně-frontového, táhnoucího se kontinuálně od celonárodních pošetilostí roku pětačtyřicátého, přes jejich následek v podobě jistého únorového dne o půltřetího léta později, až k jeho dnešním dozvukům. Jde vcelku stále o totéž, o představu, že my Čechové žijeme na zvláštní planetě, na níž je dovoleno a extra právy posvěceno mnohé, co zbytek světa shledává podezřelým, zásadám slušnosti i rozumu odporujícím. Spíš bych se pro tentokrát pozastavil nad výběrem a výkladem pojmů, jichž autor ve své úvaze užil. Potřebovaly by trochu bližšího určení, abychom si s nimi mohli něco počít. Diskuse, v níž se mává pojmy neurčitými, rozplizlými, popřípadě zcela bezobsažnými, se nemůže dobrat nejen shody - k té dospívá jakákoli diskuse beztak jen velmi zřídka - ale ani cíle dosažitelnějšího a velmi užitečného, jímž je ujasnění a vytříbení názorů. Jakou máme my Češi intelektuální elitu? táže se autor. Nuže, abychom si učinili jasno hned v této věci: kterýpak je to živočich, jemuž se dostalo druhového určení intelektuál? Kde se vyskytuje a z jakého vajíčka se líhne? Intelekt, inteligence, intelektuál. Zatímco dvě první slova znamenají cosi nesporného - intelekt je lidské nadání, měřitelné jednotkami IQ, a inteligence je část obyvatelstva živící se duševní prací - to třetí tak jasně vyhraněné není. Jak se člověk stane intelektuálem? Kdo ho do toho stavu pasuje? Co mám podniknout, abych se jím stal třeba já sám? Snad se definici můžeme přiblížit zjištěním, že intelektuál je prostě člověk obdařený vyšší mírou intelektu, jenž ho pudí k hloubání o zákonitostech dějin a společenských vztahů. To, čeho se dohloubal, poté rozšiřuje slovem, písmem či obrazem. Dohloubal-li se a dál rozšiřuje také věci rozumné a použitelné, o tom arciť definice nic nepraví. Z historie vidíme, že často a snad převážně tomu tak nebývá. Z autorovy otázky ovšem můžeme usoudit, že máme nejen intelektuály, nýbrž navíc ještě jakousi jejich elitu. I táži se: jak a čím se stává, že je člověk píšící nebo jinak své myšlenky vyjadřující povýšen na tento vrchol? Tím, že jeho úvahy jsou nejen dobře formulované - to je věc řemesla - nýbrž i výjimečně moudré a správné? Îe je čas potvrzuje, neboli jinak řečeno, že se osvědčují? Neboť, třebaže tak mnohý shledává obtížným tomu porozumět, myšlenka, jakkoli duchaplná, která se neosvědčila, není ani pravdivá, ani k zařazení mezi elitu opravňující, nýbrž pro kočku. Pročež bych si dovolil pokládat autorovy úvahy o intelektuální elitě za předčasné, neboť povýšit kohokoli do tohoto stavu může jen budoucnost. Jen pro doplnění bych se ještě dotkl autorovy výtky českým intelektuálům, jeho povzdechu nad absencí myšlenkové originality, podle níž intelektuála obvykle poznáme... jen to ne, probůh. Nikoli na originalitě, nýbrž na pravdivosti záleží. Stanovit si za program být originální, říkat ze zásady, co druzí neříkají, to dovede každý trouba. Stačí si přečíst noviny a pak napsat opak toho, jak se jeví obecný názor. V časech předválečných žily v zemích českých a plody svého ducha šířily celé houfy intelektuálů, kteří postrádajíce jiných kvalit, chtěli za každou cenu vyslovit něco originálního, ano provokativního; i blábolili po komunisticku. Naopak jsme měli intelektuála z nejkvalitnějších, člověka vpravdě moudrého, který se o originalitu nijak zvlášť nesnažil. Říkal a psal to, s čím vcelku souzněla běžná životní zkušenost většiny lidí. Dovedl ji však promyslet až na samé dno, vyhmátnout odtud esenci skutečnosti třeba i zcela prosté tak, že se čtenář usmál a řekl, ano, přesně tohle si myslím sám, ale nedovedu to tak skvěle povědět. Jmenoval se Karel Čapek. Krom té elitnosti a originality žádá autor od intelektuálů, aby byli osobnostmi, popřípadě z nich dočista chce mít jiskřivé duchy. Inu, připomněl bych rozličné duchy z nedávné i dávnější minulosti, kteří byli bezpochyby velmi jiskřiví, dali však svůj intelekt do služeb strašlivých, zhoubných hovadin, takže se mimo jiné i jejich zásluhou dnes nalézáme, kde se nalézáme, že ano. Jean Paul Sartre nebo S. K. Neumann bezesporu jiskřili nad všechno pomyšlení. Co z jejich jiskření povstalo... škoda mluvit. Škoda a hanba. Ne, jiskření nechme, může být oslňující, ale jalové, bez dalších hodnot neznamená nic. Zbývá ještě vyřešit otázku, kdo je osobnost a jak se jí myslící člověk stává. Myslet totiž zřejmě nestačí k tomu, aby se lidé zastavovali, ukazovali prstem a říkali, hle, osobnost. Nuže, chodíval Buddha po krajích indických a Kristus Pán po zemi galilejské, hlásali (ústně) svá učení, shromažďovali kolem sebe žáky, a když se o nich posléze mluvilo na trzích a u napajedel, byli osobnostmi. Dost se u toho nachodili. Ale nezbývalo jim nic jiného, jelikož kdyby proslulosti nedosáhli, osobnostmi by se nestali. O něco později už to myslitelé měli pohodlnější, neboť stačilo, když své teze pěkně doma sepsali, případně přibili na nějaké kostelní dveře, takže se rozšířily a jejich původce se tak dostal do obecného povědomí. A za dnů dnešních je to ještě pohodlnější. Člověk nemusí nejen moc chodit, ale často ani myslet, aby se z něj stala Osobnost. Stačí ho třikrát týdně ukazovat v televizi. Přiveďte kohokoli obden před kamery, nechte ho tam něco povídat a bude z něj osobnost. Komu je to odepřeno, osobností se nestane, i kdyby se samou moudrostí nadul a praskl. Na rozdíl od časů dřívějších, kdy myslící či píšící člověk o svém zařazení mezi Osobnosti rozhodoval svým dílem sám, je dnes jeho osud v rukou televizní rady. Volání po osobnostech je voláním po publicitě, i když to pan Daneš možná tak nemyslel. Nikoliv. Slovo osobnost je obsahu dosti mělkého, s nímž se v diskusi nemůžeme dofechtovat ničeho víc než povrchností. O něco podezřelejší je autorovo ohrnutí pysku nad moralizováním dnešních českých intelektuálů. Pěkně prosím, a co by tedy měli dělat, když ne se zamýšlet nad morální stránkou věcí? A kdy se z takového zamyšlení stává moralizování, popřípadě plané moralizování? Kde leží hranice, za níž se úvahy o morálce odějí zbytečností, ne-li směšností? Není-liž pak to tehdy, když se někomu takové úvahy nelíbí, nejspíš proto, že se jaksi strefily do černého? Lze si vzpomenout, že před nějakými čtyřmi roky vyvstala v zemích českých politická síla, davší si do programu velkou porci morální obnovy. To byla novinka v té době plné samolibosti, kámen, vržený do hejna husí; i daly se všechny do velikého kejhání, křičíce o planém moralizování, které nikam nevede. Husy roku šestadevadesátého projevovaly názor, že o morální věci netřeba se starat, hlavní že je obchod a zisk, ekonomický rozvoj za každou cenu, třeba i za cenu miliard zašantročených v mafiánských kšeftech. Po morální obnově volající hlas v tom kejhání zanikl a svou věc prohrál. Nyní již... ani nemusíme náležet mezi intelektuální elitu, abychom poznali, že věru je království českému třeba vyššího stupně morálky politické, obchodní i té obyčejné občanské, abychom neposkakovali na jednom místě s nohama svázanýma v zatuchlém pytli postkomunismu. Naši ekonomové světové pověsti to před čtyřmi lety ještě netušili, ale ono opravdu nelze ani v hospodářském ohledu postoupit z kazachstánské úrovně mezi vyspělé země Západu, ponecháme-li si kazachstánskou morálku. Jestliže čeští intelektuálové takové věci připomínají, činí jen dobře a měli by mluvit hlasitěji a určitěji, nikoho nešanujíce. Panu Danešovi se to ovšem nelíbí, pámbu ví proč. Intelektuální elita by podle něj o takových věcech mluvit neměla. O čem tedy? O čem, aby z toho za pár let zase nezbyla loužička vyčpělého, neosvědčivšího se nesmyslu? O čem, aby to znělo prostou moudrostí Čapkovou, a ne jiskřící, ale zhoubnou originalitou Sartrů a Neumannů? Snad abychom přestali myslet v kategoriích elit, jiskřivých duchů, osobností a jiných těžko definovatelných úkazů. Skutečnost je mnohem prostší. Jsou lidé politiky, jejichž úkol je tvořit a veřejnosti předkládat návrhy praktických opatření, jimiž, jsou-li schváleny, se společnost poté řídí. Byli do svého postavení zvoleni a neosvědčí-li se v něm, mohou je voliči - aspoň teoreticky - opět odvolit. Jsou však také lidé myšlenky a pera, politickou moc nemající, ale předcházející svými úvahami činům politiků a sledující jejich počínání především z vyššího hlediska morálního, protože to někdy přicházívá v praktické politice poněkud zkrátka. Jejich úkol je kritika společnosti i její politické elity bez ohledu na krátkodobé partajní zájmy. Dohled nad ní, nesešla-li pro samé taktické kličky a hledání výhod svým stranám z cesty morálního jednání. Jinak by totiž byla instituce nezvolených, nad stranickou politiku postavených kritiků a rozsévačů myšlenek zbytečná. Chór pochvalně přitakajících dvorních pěvců... nu, řekl bych, že se bez něj demokratická společnost může dobře obejít. Na rozdíl od politiků nebyli kritizující intelektuálové do svého postavení zvoleni, chopili se té úlohy sami, jelikož se k tomu cítili být povolaní. Vzali tak na sebe těžkou odpovědnost. Nezáleží při jejím vykonávání tak velice na tom, jak jiskřivě se roztáčejí na parketu ducha, ani do jakých výšin povznesli svou Osobnost. Záleží na tom, jak moudré a předvídavé jsou podněty, jimiž společnost ovlivňují a připravují pro budoucnost. Budoucnost také rozsoudí, jak svému úkolu dostáli. Už i zčásti rozsuzuje, neboť ledacos, co bylo české společnosti ještě nedávno předkládáno k věření a souhlasu, se octlo před soudem času a svou při neobhájilo. Mám na mysli především dobu před čtyřmi roky, kdy zdánlivým úspěchem roztančení partajní předáci koutkem opovržlivých úst hovořili o planém moralizování. Krátký čas přešel a ukázal, že opovrhnuvše morálkou nesplnili nic z toho, čím je společnost pověřila a co snad - snad, říkám - si předsevzali i oni sami. Bohdá jednou přijde čas, kdy se čeští myslitelé budou moci zahloubávat do teoretických aspektů univerzální filosofie. Čeští spisovatelé se budou smět rozepisovat o kráse letní luny a vyprávět jímavé příběhy lásky. Zatím ale mají o něco naléhavější úkol: být zrcadlem a korektivem přetvářející se společnosti, jejíž přechod od komunismu přes neméně zhoubnou etapu postkomunismu k hodnotám svobodného Západu ještě dávno není zakončen; kdoví, nenalézá-li se teprve na svém začátku. Vodítkem na té cestě jí musí být lidská i politická slušnost, prozíravost, dobrá vůle, společný zájem, zodpovědnost, což všechno lze shrnout do nadřazeného pojmu morálka. Intelektuální kritik se smí stavět do nadhledu nad všechno, ne však nad ni. Nahrazuje-li někdo ještě dnes pojem morálky uštěpačnou řečí o moralizování, pokládá-li podvodný postkomunismus za cíl již dosažený, po němž není nutné se namáhat dál, dává si nedobré vysvědčení. Ukazuje, že pro něj klíče nezvonily za oněch listopadových dnů a když, že jejich zvuk nepochopil. (Hannover, 5. 12. 2000) (ANNONCE, 7. 3. 2001) Přešlo půltřetího roku a můžeme konstatovat, že uštěpačných řečí o planém moralizování ubylo. Ne že by se nevyskytovaly už vůbec, ale jsou plašší a spíš jen mimochodem utrušované; nestávají se ústředním námětem přemoudřelých úvah jako ještě před nemnoha lety. Inu, uzrály mezitím plody třeskutého pragmatismu, nečinícího rozdílu mezi trhem a lupičstvím, mezi politikou a obsazováním výhodných pozic k vlastnímu prospěchu. Dokonce už byl oděn v tepláky nejeden přičinlivec, jenž své opovržení planým moralizováním převedl v skutek, třebaže hlavní část práce na tomto poli teprve zbývá vykonat. Mít z ostudy kabát je sice dosud neprůstřelným obyčejem značné části české politické i hospodářské elity, ale aspoň se jí už nevychloubá jako kdysi. Hle, přece jen je zřít jakési světlo v zatuchlé temnici postkomunismu. Jen tedy tak dál, planí moralisté, a neumdlévejte, nedejte se utlouci povýšenými odsudky. Vytrvejte tak dlouho, až chytráci a šejdíři nahlédnou, že nelze každou ostudu ustát, že ucedit na půl huby »nic vám nepovím« už k odvrácení pohromy nepostačí, že se, zkrátka řečeno, vyplácí jednat morálně, ne-li z vlastního přesvědčení, tedy aspoň pro strach z tepláků. Ovšemže může takový výsledek stát teprve na konci dlouhé a neústupné snahy; zatím nejsme dál než u prvního záblesku světla v temné komoře. Nicméně nezbývá nic jiného než jít za ním. Rozjímání o dobru a zlu V sychravém večeru stáli před vchodem do pražského metra tři vojínové Armády spásy. Dva z nich hudli zbožné melodie a třetí rozdával cedulky, na nichž stálo, že Ježíš je jedinou odpovědí na zlo ve světě. Bylo to jímavé a uprostřed toho nevšímavého shonu i jaksi povznášející: hleďme, tady ještě jsou lidé, kteří vědí, kde je jejich místo ve věčném zápase Dobra se Zlem. Liší se tím od valné části dobrého lidu českého, který to tak přesně neví a jeho volení zástupci ještě méně; zvykliť si měřit Dobro proudem grošů, směřujícím do jejich kapes. Chtělo se mi těm prokřehlým postavám nějak projevit přízeň, například je pozvat v té psotě na rum. Ale nevím, co by tomu řeklo jejich nábožné přesvědčení; tuším, že není rumu nakloněno. Mimoto... při vší účasti a sympatii: neděláte si svůj úkol jaksi snadný, vojínové Dobra, přenechávajíce starost o ně Bohu? Nepravíte tou nevyřčenou částí věty, že člověk v zápase s mocnostmi Zla nemůže nic, leda stát u Anděla na rohu a rozdávat cedulky? Já vím, je to všechno nějak zašmodrchané, viďte. Zla ve světě neubývá, potřete jedno a dvě jiná se odkudsi vylíhnou. I pojme člověka spravedlivého pocit marnosti, takže má sklon nechat vlastní snahy a spolehnout se na vyšší moc, která, jak v cedulce stojí, je jedinou odpovědí. Ač se možná rouhám, odvážím se s tím postojem nesouhlasit. Neslynu sice zrovna svíčkovou nábožností, nicméně si občas čítám v Písmu, takže vím, že Bůh je všemohoucí. Což značí, že kdyby chtěl, nepřenechával by tu věc prokřehlým hudcům u metra, nýbrž by vymetl veškeré Zlo ze světa jediným rozmachem nebeského koštěte. Ale on to, jak patrno, nedělá. Nechce? Nebo snad nemůže? Je na tom Bůh stejně jako pozemští proroci různých ideologií, kteří rovněž chtějí pro svět jen samé Dobro a Spravedlnost, ale krom toho chtění z toho nic nebývá, jen pokaždé nějaký průšvih? Představa Boha, jaká vyplývá z učení a úvah mnoha svatých mužů, se zdá něco takového napovídat: že Bůh je dobrosrdečný vrták, který mnoho chce, ale máloco dokáže; že stojí na naší straně v zápase s mocnostmi Zla a neustále s nimi bojuje, ale nic nevybojuje, leda nějaký průšvih. Proroci ještě o něco přísnější jsou pak toho názoru, že svět je dílo sice boží, ale nepodařené, takže se řítí k jakémusi neblahému konci. Îe Bohu z rukou vypadl zejména jistý nepovedený zmetek jménem Člověk, který ničí, nač sáhne, takže Stvořiteli nakonec nezbude než jej zahubit nějakou novou potopou světa, za kterýmžto účelem už začal oteplovat atmosféru. To by ovšem bylo dost zlé. Zlé a beznadějné. Ale třeba je to, naštěstí, všechno jinak. Třeba Bůh není žalostný hudlař, jemuž vypadávají z rukou zmetky. Třeba ani člověk není cosi nepovedeného, nač platí jen pořádná potopa, nýbrž ve své nedokonalosti nástroj boží, přispívající svým konáním k uskutečnění jakéhosi vyššího, našim smyslům nepostižitelného díla. Dílo je to zdařilé, fungující a samo sebou se zdokonalující v miliardách let vývoje; nikdo nemusí Pánu posílat upomínky v podobě cedulek rozdávaných u metra. Jenomže v jeho věčném a naše smysly přesahujícím plánu jaksi není obsaženo to, čemu my hříšní obvykle říkáváme Dobro. Îe odbočuji, ale snad může být užitečný i pohled mimo náš křesťanský svět s jeho představou slitovné spravedlivosti. Indická moudrost například zná dobrého, tvořivého boha Višnu a zlého, ničivého Šivu, ztělesnění zániku a smrti; ale není tomu tak, že by dobrý Višnu měl za úkol srazit v prach svého démonického kontrahenta a zadupat ho pět stop pod zem, nýbrž být s jeho sílami v rovnováze. Jakmile se jeden z obou bohů octne na houpačce vývoje příliš nahoře a druhý dole, věčná síla světa, která je nad všechny bohy, si opět rovnováhu za velkého rachotu zjedná. Nevím. Nedám mnoho na indickou moudrost, ostatně pohled do dotyčné země každému nezaujatému pozorovateli ukáže, čeho se její tisíciletá moudrost domudrovala. Kromě bídy, špíny a nefunkčnosti toho není mnoho. Ale na představě vážek osudu, které musí být v rovnováze, aby nedocházelo ke kataklyzmatickým otřesům, může něco být. Bůh, příroda, nejvyšší řídící inteligence, vesmírný princip - říkejme si tomu podle stupně své zbožnosti jak chceme - se nechová podle našich přání a nesdílí naše zaujetí pro Dobro, nýbrž sleduje svůj plán. Po pěti miliardách let existence světa a stamilionech let života na něm můžeme pozorovat, nechováme-li zálibu ve věštbách zlých konců, že jeho vývoj směřuje k stále vyšší dokonalosti, i když té stoprocentní asi nebude nikdy dosaženo. Že svět je dnes lepší místo k životu než za starší doby kamenné, ba dokonce než ještě i za našich dědečků; kdo příliš hlasitě touží po návratu starých, idylických časů, nemívá o minulosti velkého ponětí. A tudíž, že nezmění-li Bůh svůj plán - ale on to během zmíněných pěti miliard let ještě nikdy neudělal - bude tentýž svět za další staletí a tisíciletí ještě lepší místo k životu než nyní. I když, pochopitelně, to nepůjde bez zlomů a bolestných otřesů, pro něž ti, jež to postihne, budou bezpochyby mluvit o Zlu. Vždy se totiž od živého kmene vývoje oddělují slepé, zanikající větve; ale to je potom záhodno ne posílat cedulky Pánubohu, nýbrž se přičinit, abychom patřili ke kmeni a ne k odumřelým větvím. Ba ne. Nikdo nenahlédne do boží kuchyně; ale hádal bych, že katastrofy, nezdary, utrpení a zoufalství jsou nezbytná jíška v polévce Stvoření, cena, již musíme platit za to, že nám již není třeba běhat s kamenným sekeromlatem za mamuty. Šiva i Višnu, Zlo i Dobro jsou nástroji téhož plánu, dvěma paprsky téhož světla, sbíhajícími se mimo dosah našich přání a smyslů, v nekonečnu. Což je ovšem velmi znepokojující, ne-li pobuřující. Jsem připraven na to, že vyjádřiv tuto úvahu, se nesetkám jen se samým souhlasem, zejména ne u příslušníků Armády spásy. Nebo vůbec u lidí, oddaných představě Boha jakožto advokáta lidského přání bezbolestné neměnnosti. Ale nechte mě ještě chvíli se rouhat: znamená to, co jsme si pověděli, do důsledku dovedeno, že si svou starost o Dobro a Zlo můžeme nechat? Že s nimi beztak nic nenaděláme, protože Zlo v jeho drobných, jednotlivých projevech snad potírat můžeme, ale jako princip je věčné, neodstranitelné a dokonce jaksi účelné? Asi ne. Byla by to ostatně představa, která by se náramně hodila do krámu všem služebníkům pozemského Zla. Těm, jejichž jediným měřítkem je přítok grošů do vlastní kapsy; těm, kteří jsou ochotní v tomto zájmu prošustrovat budoucnost své země, svých dětí a konec konců i svou vlastní. Naštěstí, domnívám se pevně, lze obojí, věčný princip vývoje i představu lidského zdaru, docela dobře skloubit. Protože i naše představy toho, co je správné a dobré a co naopak je hodno zavržení, jsou zřejmě součástí zmíněného vyššího plánu, nám k plnění přidělenou. Můžeme zmírnit účinky Zla tím, že svému úkolu dostojíme. Mudrovat o tom, jaké je zapojení naší části odpovědnosti do celkového plánu, při tom sice smíme, ale měli bychom ve vší skromnosti vědět, že snaha měnit jej, vymýšlet si nové světy a nové vesmíry je zbytečná, domýšlivá, směšná, a ve svém důsledku bez výjimky zhoubná. Zlo či lépe Zánik jako vývojový princip můžeme nechat na pokoji. Tím spíš můžeme napřít veškerou svou sílu proti principu Zla nižšího, lidského a pozemského, jehož přesnější jméno je Zlá vůle. To může být naše úloha v nesmírném díle věčného plánu, již ovšem nikdo nevykoná za nás; rozdávání cedulek s prosbami o příchod Ježíše je dojemné, ale neúčinné. Snad abychom v tom zájmu hovořili méně vznešeně, avšak určitěji: svůj úkol i účel na tomto světě nebudeme plnit roztáčením modlitebních mlýnků, nýbrž tím, že všude a za všech okolností, ve svém okolí i pro sebe samé, budeme důsledně prosazovat hodnoty mezilidské slušnosti, vlídnosti, vzájemného pochopení, snášenlivosti, ochoty, dobré vůle. To úplně stačí. Úsměv a drobná pomoc v denním životě jsou víc než touha po zlatém kolečku absolutní dokonalosti nad hlavou. A jelikož snad i kapka sobectví je dána člověku, a má tedy svůj účel, uvědomme si dobře, kde a v jakém prostředí se nalézáme a řečený úkol plníme. Že je to půda staroslavného království českého, služebníky Zla sice na buben přivedeného, ale přesto od tisíců let náležejícího do onoho nesnadno ohraničitelného širšího společenství, jemuž se z nedostatku jiného označení říká Západ. V něm jsou doma nejen naše představy Dobra, ale i slušnosti, spolehlivosti, cti a jiných takových věcí; ve společenstvech jiných se pod těmi pojmy zhusta míní něco odlišného, nám nesrozumitelného. Starejme se tedy, ať do tohoto společenství dobře a bez cizorodých výčnělků zapadáme. Nešilhejme mimo ně, nezatahujme do něj způsoby jemu cizí, dovolme si i trochu hrdosti na svou západní příslušnost. Ať nejsme svému širšímu společenství na obtíž a pro ostudu stejně, jako nechceme - nebo bychom aspoň neměli chtít - být na obtíž a pro ostudu sobě navzájem. Každý kamínek slušnosti, jejž nalezneme a zabudujeme do domečku vlastní duše, bude zároveň zrnkem v nedozírné stavbě věčnosti, úkolem božím z drobounké části splněným, krůčkem na nikdy nekončící cestě k dokonalosti světa. Čiňme sobě dobře a neškoďme druhým, braňme se projevům zlé vůle. To je všechno, víc není třeba. Kdykoliv a kdekoliv se lidé drželi této prostinké zásady, jejich svět se vyvíjel k lepšímu. Kdykoliv si ucpali hlavy ušlechtilými, ale s božím plánem neladícími přáními nových, jak to pravítko rovných cest k zářným zítřkům a lepším světa řádům, jejich svět se zhroutil do hlubin maléru. Naše cesta je vytčena a není nesnadné po ní jít. Vyžaduje od nás jen trochu statečnosti, ohledu a slušnosti, ne svatost. Chce-li se nám při tom i stát u Anděla na rohu, hrát, vyzpěvovat a upomínat na vyšší principy... nu, není to zbytečné, pěkné muziky není nikdy dost. Ale nenakládejme přitom na záda Bohu, co je určeno nést nám. Nezbavujme se tak snadno zodpovědnosti, k jejímuž plnění jsme byli uděláni tím, čím jsme, totiž nejvyšší formou Stvoření. (Hannover, 15. 12. 2000) (Zpravodaj, 5/2001) Možná že pro nás ti mládenci od Anděla přece jen u Prozřetelnosti něco vyorodovali, protože minuly dva roky, a hle, už jsme začleněni v strukturách Západu, už nás z nich nikdo nevytrhne, leda bychom tak příšerně zhloupli a vyloučili se z nich sami. Dost dlouho postávali Čechové na rozcestí Osudu, na jedné z jehož směrovek stálo (dejme tomu) Londýn, na druhé Minsk, a nebylo tak zcela jisté, kterým směrem se nakonec vydají, zejména když se mnoha vysoce postaveným pánům velmi zřetelně líbil ten Minsk. Líbí se jim dosud, jak lze vyrozumět ze zhrzených řečí, ale už jim to nebude, sláva Bohu, nic platné, ten úsek na cestě Dobra máme tedy za sebou. Jiná věc je, jestli jsme o toliktéž postoupili v zametání na vlastním koberci, v rozhodném a důsledném odpírání Zlé vůli. To už tak slavné není, zde ještě zbývá mnoho díla k vykonání; a nepřevezme je za nás ani Šiva, ani Armáda spásy, nýbrž se v něm budeme muset osvědčit svou vlastní snahou a schopností. Neboť zákon přírody je neúprosný, mocnější než všechny instituce lidské včetně Evropské unie; a kdo si pohoví v ochablosti, kdo zadoufá, že si může ušetřit vlastní úsilí, toho haluz na věčném kmeni vývoje se ještě vždy může obrátit zpět, odlomit se, uschnout. Až příliš jsme se v posledním stu let spoléhali, že naše patálie (jelikož sami jsme malí a slabí) za nás vyřeší někdo jiný, mocný přímluvce, spojenec, dubisko, osvoboditel. Pohleďme, čeho jsme se s nimi doosvobozovali. Dostalo se nám teď přátel a spojenců možná upřímnějších než kdy předtím; ale vymést si z duše čerta ochablosti, obojakosti, vychytralého licitování, ba ne, v tom nám nikdo zvenčí nepomůže, to zbývá na nás. Nemáme-li k tomu chuť či schopnost, mohou se ti tři u Anděla uzpívat a cedulek urozdávat, protože není vyšší moci, která by kohokoliv na cestě vývoje automaticky postrkovala kladným směrem. Omlouvám se za to přespříliš nadpozemské mudrování, a abych ten deficit nějak vyrovnal, chci nyní uvést něco lehkovážnějšího, týkajícího se užívání našeho volného času. Ale není námět tak nevážný, aby hned nepřivolal na jeviště zástup pochmurných karatelů; a není činnosti tak odpočinkové, aby nestála za pohled, neskrývá-li v sobě hlubší významové jádro. Úvaha prázdninová Já vím, jsou prázdniny a novinám je třeba, aby se v nich jednak tu a tam něco prázdninového objevilo, jednak je v tomhle lenivém období někdy potíž najít kus textu k zaplnění zbývajícího místa. I usedne zkušený redaktor a něco prázdninového napíše; a jde-li o list analytický jako třeba Respekt, nesmí to být jen tak nějaká lehkomyslnost, nýbrž něco moudrého a nabádavého. Nebo to tak aspoň musí vypadat. Zamýšlí se tak například pan Petr Holub v 27. čísle řečeného listu nad jevem, zvaným cestování. Proč medle se vydávají někteří lidé ve svém volném čase k různým čertům ďáblům na druhém konci světa? Co tam hledají? Proč nestráví svou dovolenou blaženým nicneděláním na břehu rybníka, nýbrž se trmácejí do vzdálených hor a pouští... co z toho mají? Abychom byli ušetřeni hledání odpovědí na tyto otázky, učinil to pan Holub za nás: o prázdninách se prý v lidstvu probouzí nomádský pud. Prázdninový turista touží zapomenout na všední starosti nebo zase vyhledává pocity, jaké se dostavují na konci cesty nebo konci života (hle, filozofie). Jiní opět touží po čemsi exkluzivním a ještě jiní si podvědomě chtějí vyzkoušet zážitek náboženských poutí. A všechno dohromady je to ovšem činnost konzumní. O bezdůvodných a ničivých přesunech je řeč ... ó, jsme to ničemové, a ještě k tomu bezdůvodní! Komu leží na srdci ochrana přírody a duševní zdraví evropské civilizace, nezúčastní se jich. Nicméně však nemusí být turista špatný člověk (to jsem si oddechl), to on jenom bezděky směřuje k zážitku nejhlavnějšímu, jímž je návrat. Článek je pak zakončen poučením: to vše je možné prožít i v obyčejném, všedním životě. Jaksi mi je poselství páně Holubovo neúplné. Sám cestuji, co mi kapsa stačí a někdy i nestačí, a řekl bych, že se mi do duše zrovna nestrefilo. Proč cestuji... jistě. Také si tuhle otázku občas kladu. Pokusím se ji nyní zodpovědět, když ji pan Holub takhle nakousl. Abychom si ale nejdřív upřesnili, co to cestování vůbec je, vyloučil bych z něj prosté povalování po plážích. Ani touha po zbavení se starostí nebo odpočinek není ten pravý motiv; na cestách světem se člověk většinou nastará víc než v civilním životě a odpočinku si každý užije nejlíp takhle za šrajbtyšem nějakého úřadu. Bažení po exkluzivitě... mno. Jak u koho. Snad chlubný exkluzivní chtíč zmítá duší náhle zbohatnuvšího jelimánka, ale zralý člověk jej k životu nepotřebuje. Aniž by se ze mě zrovna úderem léta stával nomád; co se mě týče, cestuji v tu roční dobu, která je pro danou oblast nejvhodnější, a evropskému létu se vyhýbám jako čert kříži. Ze zážitků náboženských poutí jsem si vyzkoušel zatím jen Matějskou, ale od té doby, co ji přemístili do Juldy Fuldy, to už také není ono. Kdepak, pane Holube. Cestování, hledání vždy nových a dalších obzorů, zaplňování prázdných míst ve své osobní mapě, ona touha, probouzející se v člověku, spatří-li vynořovat se na obzoru lodní stěžeň nebo mizet letadlo v modré dálce... to je něco jiného. Hlubšího. Nevím, má-li mnoho smyslu hovořit o ní s lidmi, kteří ji neznají. Opustím-li při svém vandrování oblast západního životního způsobu, slýchám tutéž nechápající otázku často i od domorodců: proč cestujete, vy Evropané? Který neklidný běs vás honí po světě? Není příjemnější trávit volné chvíle ve stínu platanu, upíjet rakije a dívat se, jak plyne čas? A kdekoli potkávám poutníky mně podobné - ledaže obvykle mladší - jsou to vesměs titíž Němci, Skandinávci, Holanďané, Britové... z vlastní píle bych ještě přidal Australany a Kanaďany, těch je všude jako much, od nějakého času i Čechové, ano, pan Holub výběrem uvedeným ve svém článku mimoděk zasáhl střed terče. Skutečně je cestování vesměs záležitostí lidí těchto a jiných jim příbuzných národností. Očekávám samozřejmě námitku: to se jim to cestuje, buržoustům, když mají peníze. Nuže, vězme, že velmi mnohý z mládenců s rancem na zádech má peněz velmi málo, jistě míň než leckterý zámožný Ind, naftový Arab nebo kdoví na čem zbohatlý Rus. Nicméně ještě nižádný, byť sebebohatší Arab ani Rus nebyl v laciných backpackerských herbercích kdekoli mezi oběma póly zemskými spatřen. Na cestách světem jsou k potkání výhradně příslušníci západního civilizačního okruhu a k tomu ještě v novější době Japonci, sem tam nějaký Číňan z Hongkongu, Korejec. To, tušil bych, není náhodou. Jsou jakési geny v duši západního člověka, jež ho pudí k cestování, a to spíš k jeho námahám a nejistotám než k blaženému popšoukávání na zlatých plážích. Je to týž pud, který ho a ne jiného hnal k objevování a osidlování nových kontinentů. A je to týž pud a táž schopnost, která dnes spojuje svět v jevu, zvaném globalizace. Zajisté se mnohým nelíbí a mnozí proti němu protestují, ale je darmé protestovat proti jevům vyšlým z přirozených příčin. Stejně darmé je ohrnovat nad cestovatelskou zvídavostí nos, zvát ji konzumem a bezdůvodností. Je to označení sice módní, leč plytké a nepravdivé. Ve skutečnosti je potloukání po světě činnost velmi tvůrčí, neboť vytváří to nejcennější, co člověk má, totiž zkušenosti. Prožil jsem dost proměnlivý život a měl jsem během něj všelijaké statky a majetky: domy a auta, pozemky, ba i korunky v prasátku. Kterýkoli drahý a parádní předmět jsem kdy vlastnil, propadl se do neexistence tím okamžikem, kdy mi sešel z očí, ani kloudnou vzpomínku po sobě nezanechal. Zážitky a zkušenosti nasbírané na cestách mi však zůstaly a hromadí se, mozaika nesouvislých kamínků se doplňuje v obraz, v světový názor; a to v názor úplnější, než jaký bych mohl získat z kanape u televize. Kdykoli složím doma svůj ranec, jsem o cosi trvale bohatší. Až z tohoto světa jednou sejdu, nezůstavím svým dědicům sice víc než prošoupané boty, tři ruksaky, toliktéž stanů a almaru plnou diapozitivů; nicméně to byl život bohatý, který stálo za to žít. Člověk úzkého obzoru, člověk spokojivší se s tím, co mu mimoděk přinese onen v článku doporučovaný život obyčejný a všední, je živočich. Jí, spí, bydlí, vykonává pár dalších tělesných úkonů. Pracuje, aby je mohl vykonávat. Také jistě myslí, ale na dost omezené úrovni, neboť úroveň jiná je podmíněna širším rozhledem. Možná ovšem, že neohrožuje duševní zdraví evropské populace, i když nevím. Osobně bych za takové zdraví pětník nedal. Konzumuje zcela určitě; nešklebme se tak povýšeně konzumu, účastníme se jej všichni. Káraví proroci pak obzvlášť rádi. Nad úroveň prostého, bez zjevného účelu vegetujícího živočicha se lidský jedinec povznáší uvědomělým nabýváním zkušeností. A jen vlastní poznání je poznání skutečné; co se cestovatelství týče, neobstojí námitka, že zrovna tak dobře si můžeme o těch vzdálených krajinách něco přečíst nebo je zhlédnout v televizi. Prožitá zkušenost je hodnotnější než zkušenost zprostředkovaná, zrovna tak jako je snědená jitrnice cosi jiného než jitrnice, o níž nám kdosi vypráví. Zkušenosti ovšem přináší i běžný život, lze namítnout, není nutno se kvůli nim honit za kraj světa. Jistě. Stačil jsem si během života užít dvou diktatur i období polovičaté demokracie mezi nimi, velmi poučného období následného, zažil si všelijakého kádrového sekýrování, lopaty, estébáckých výslechů, odešel jsem do exilu... to všechno byly bezpochyby zkušenosti. A velmi cenné; nechtěl bych dnes být bez nich. Jenže to vesměs byly zkušenosti bolestné, jež bych ve své zlomyslnosti přál jen několika vybraným nepřátelům. Je jen jeden způsob, jímž lze nabývat zkušeností, aniž bychom při tom museli trpět; jediný způsob, jehož zkušenosti si můžeme sami vybrat. Cestování. Jím také naplňujeme to, k čemu nás zavazuje naše příslušnost k západní civilizaci. Hledat a nacházet cesty, hledět za obzor budoucnosti, být motor světového vývoje. Je potěšitelné, že se âechové po uvolnění z kolektivistického komanda do cestování znovu dali. Dokazují tím, že k oblasti Západu náležejí. V jiných případech to pohříchu tak zcela zřetelné nebývá. O duševní zdraví evropské populace přitom nemějme strach. Mohl by nás spíš pojmout, kdybychom zjistili, že evropská společnost svého zvídavého pudu začíná pozbývat a podobat se tak společnostem jiným, ve stínu platanu blaženě sedícím a rakiji popíjejícím. Ani o přírodu a životní prostředí nemějme tak děsný strach. âi spíše, mějme si jej, jsou k němu dobré důvody; srovnejme však bez předsudků, odkud nebezpečí pro světové životní prostředí vychází. Kdo se trochu potoulá po polednících a rovnoběžkách tohoto vyvíjejícího se světa, snadno zjistí, že jej neohrožuje ani tak životní způsob industriálně-obchodního Západu, jako mnohem spíš různé způsoby jiné, pro něž je příkazem doby mít pochopení a všelijak je omlouvat. Je asi nutno na vlastní oči vidět tu hrůzu a spoušť, v jakou mnohé země světa přivedlo ono tak často za příklad dávané prosté, neprůmyslové, budoucností se nezatěžující živobytí. Je nutno vidět krajiny na kost vypasené, vypálené, odlesněné, zakouřené a zasmraděné, plastikovým neřádstvem po kolena zanesené... ale dost. Nepochopí ten malér, kdo jej na vlastní oči neviděl a na vlastní kůži nezkusil. Snad proto je tak vehementně doporučováno necestovat, se stavem živočicha jen základní životní funkce vykonávajícího se spokojovat. Abychom neviděli a nesrovnávali, jelikož by nám bylo snadnější předložit nějaký obrázek k uvěření, frázi k sebeobvinění. Nikoliv. Cestujme, můžeme-li, dívejme se, srovnávejme, přemýšlejme. Vyplatí se to velice. Náš vlastní život tak bude hodnotnější a smysluplnější; máme totiž na víc než na pouhé přežívání. Plněji si uvědomíme svou osobní příslušnost k způsobu, jemuž se říká Západ, lépe poznáme, čím se liší od způsobů jiných, čím a proč je úspěšný. A nejen úspěšný; i dalšího vývoje schopný. Zatušíme možná, že vyvine-li se budoucími staletími některý ze způsobů světa ve vyšší kvalitu, jako už se všechno od samého jeho začátku vyvíjí, bude to nejspíš tento tak zatracovaný způsob západní; i ucítíme jistou hrdost při tom pomyšlení. Dovolme si ji, nesypme si tak ochotně popel hříchů na svou západní hlavu, i když je to sport tak velmi oblíbený. Pokud pak jsme lidé od pera a cítíme nutkání k zaplnění prázdného papíru v okurkové sezóně, nu, lze to pochopit. Co si člověk má pořád vymýšlet, že. Najdeme-li ale vhodné téma, rozeberme je poctivě a do hloubky. Plytké opakování módních klišé je nehodno listu, jehož úkolem má být analýza. (Hannover, 19. 7. 2001) (ANNONCE, 29. 8. 2001) Připomínka autora k duševnímu zdraví evropské civilizace Stalo se mi onehdy v Praze, že jsem potkal takové tři... inu, lepší lidi. Měli saka a kravaty, ostře řezané profily a koukali dynamicko-energicky, jedním slovem manažeři. Chtěli vědět, kde se nachází jistá ulice; když jsem jim to sdělil, otočili se a odkráčeli. »Děkuju,« volám za nimi, ale to se ví, neráčili se obrátit, natož odpovědět. Jak by také. Ostře řezaný lepší člověk nebude děkovat nějakému dědkovi, to dá rozum. Jsem dodnes celý pryč z jejich manažerské noblesy a jen skromně připomínám, že mimo hranice království českého by se jí třeba také mohlo říkat hulvátství. I jinak, zdá se, vládne v řečeném království noblesa lepších lidí, povznesených nad tu obyčejnou chamraď. Píši do tohoto listu i do řádečky jiných periodik, takže občas zareaguji kriticky na něčí článek, zdá-li se mi, že se jeho údaje nestrefily tak zcela do černého. Nejsa ostře řezaným údem českého managementu, pokládám za slušné poslat kopii své úvahy s průvodním dopisem autorovi, s nímž jsem se takto pustil do diskuse. Za celou dobu, co tak činím, se mi přihodilo jednou, že mi někdo na dopis odpověděl. Je to jev tak výjimečný, že jméno toho muže stojí za to nejen uveřejnit, ale snad i vytesat v žulu. Byl to pan Jiří Loewy, dopisovatel Lidových novin. Nesouhlasili jsme spolu ve všem, ale vyměnili jsme si dopisy, ujasnili své postoje, popřáli si mnoho zdraví a já ze své strany mohu s uspokojením zahrnout pana Loewyho mezi lidi, jichž si vážím. Je patrně čirou shodou okolností, že pan Loewy žije v německém městě Wuppertalu. Ti, kteří žijí v městech českých, odpovídat na dopisy neráčí, a to jak jednotliví autoři, tak i celé redakce. Čert ví, čím to je. I shora uvedený článek o prázdninovém cestování je reakcí na jistou úvahu, nestrefivší se - dle mého omylného soudu - tak zcela do černého. A jak je mým pošetilým zvykem, poslal jsem jeho kopii s průvodním dopisem jeho autoru, panu Petru Holubovi. Totéž nezávisle na mně učinil i vydavatel ANNONCE, také takový starosvětský pošetilec, domnívající se, že ho k tomu zavazuje zásada slušnosti jak novinářské, tak i té docela obyčejné lidské. Oba čekáme na odpověď již přes měsíc, ale ona nepřichází. Inu, není každý pan Loewy. Neotočit se, ohrnout nos, nepoděkovat, neodpovědět na dopis, dát najevo, kdo je lepší člověk a kdo chamraď, ó, jak je to... nechci říci české. Ale zcela určitě postkomunistické. Projevil pan Holub ve svém článku starost o duševní zdraví evropské civilizace. Nevím tak zcela, v jaké souvislosti je ten jev s prázdninovým cestováním, ale jistěže je každému třeba duševního zdraví, tedy i evropské civilizaci. Co se mě týče, byl bych skromnější; pro začátek by mi stačila civilizace česká. A nemusela by ani hned vzhlížet k vysokým ideálům eticko-ekologickým; pokládal bych za dobrý start jejího duševního uzdravení, kdyby se v ní opět uchytil onen půlstoletím socialismu potlačený buržoazní přežitek, jejž tak mnozí ostře řezaní typové pokládají za přebytečný: zdvořilost, slušnost. Neklade na člověka, ba ani na novináře příliš vysoké nároky, stačí jen se otočit a odpovědět. Co se mých článků týče, nejsem na ně tak choulostivý; připouštím, že v nich nemusím pokaždé psát nepochybnou pravdu, mohu se mýlit, ba i dopouštět se hloupostí; v tom případě bych pokládal za dostatečnou úlitbu zásadě slušnosti, kdyby se v mé dopisní schránce objevil kus papíru se sdělením, vážený pane Frýborte, pokládáme Váš článek včetně průvodního dopisu za pitomý, račte nám políbit šos, v úctě veškeré, redakce. Pokládá-li kdo za zbytečné i toto minimum, inu, řekl bych, že si vyskakuje příliš vysoko, když ukazuje Evropě, v čem tkví její duševní zdraví. Rád potvrzuji, že většina českých lidí je slušná, přátelská a zdvořilá. Aspoň v tom se české společenské prostředí za posledních dvanáct let znatelně uzdravilo, i když by proces uzdravování mohl dojít i dál. Ti ale, kteří se zjevně pokládají za jeho elitu, ostře řezaní manažeři a etická kázání vyslovující žurnalisté, zatím tak daleko nepokročili. Lze jim doporučit, aby se naučili malé násobilce zdvořilosti, než začnou nabádat Evropu k duševnímu zdraví. Neboť malými krůčky se směřuje k velkým cílům; kdo to zkouší obráceně, toho potrestá život, jak to již řekl... teď honem nevím kdo. (Hannover, 21. 8. 2001) (ANNONCE, 29. 8. 2001) O úžasu, pokoře a jiných úkazech Že se ještě jednou vracím k Havlovu projevu; ale když ono je to potěšení, takhle se přít s uznávaným myslitelem. Já vím, v království českém panuje domněnka, že odporuji-li někomu, jsem jeho zapřisáhlý protivník, ale to je omyl. Protivníkem protivným mi může být samolibý kazatel povrchností nebo jiný pokrytec, ale s ním bych se nehádal o hlubiny filozofie, nýbrž bych ho poslal do háje. Nad rozumnějšími podněty mohu přemýšlet, rozebírat je, což ale nevylučuje kritický nesouhlas nebo aspoň potřebu bližšího objasnění. O ně jde i v tomto případě. Řekl bych totiž, že pan Havel někdy užívá ve svých úvahách ušlechtilých, leč poněkud doširoka rozevlátých slov, o nichž není zcela jisté, co přesně znamenají. Nemá-li však být i ta nejkrásnější úvaha pouhou slovní symfonií, po jejímž doznění všechno zůstane, jak bylo, měly by být pečlivěji váženy pojmy, jichž se v ní užilo. Všimněme si některých. Vytýkal nedávno pan prezident našim vysokoblahorodným politickým představitelům, že jim chybí úžas a pokora. Nu, řekl bych, že i jiné věci, ale nechme to tak. Staršího data, ale nezapomenut je jeho požadavek pravdy a lásky. Jsou to všechno slova, znící velmi evangelicky a nabádavě, avšak jaký je, medle, jejich přesný význam? Definice? Co se jimi vlastně od nás žádá? Jsem-li nabádán k úžasu, znamená to, že mám na svět kolem sebe zírat jak tele na nová vrata? Tak je totiž běžně tomu slovu rozuměno. A pokora... má jí být trpné odevzdání se nezbytnosti? Máme bez odmluvy a vzdoru přijímat vše, co na nás sešle někdy vyšší moc, někdy ale také jen rozmar nějakého panského písaře? Bývaly časy, v nichž tento druh pokory byl chválen a vyžadován, ale snad již, probůh, pominuly. Nejsem vyřezán ze špalku tak poddajného, abych mohl tomu požadavku dostát. Pan Havel, jak tak koukám, také ne, takže má patrně na mysli něco jiného. Tuším asi co. Je to možná ode mne opovážlivost, ale zkusím vyslovit definici za něho. Nepůjde to ovšem jedním slovem. Ten ochrnutý pán, který je dnes považován za nového Einsteina, došel bádáním nad záhadami prostoru a času k tomuto výsledku: aby vesmír fungoval, musí mít jedenáct rozměrů. Nevím, jakými záchvěvy svého génia k tomu číslu dospěl, ale dejme tomu, že ví, o čem mluví. Ostatně i kdyby se spletl a těch rozměrů bylo třeba jen pět, jsme na tom stejně; člověk, i kdyby si dal nohu za krk, nedokáže svými smysly a rozumem pochopit víc než tři. Jsme zakleti v trojrozměrném světě a pro příjem toho, co je mimo něj, nemáme anténu. Netušíme ani, jaký díl věčných zákonitostí světa a života chápeme: polovinu? Desetinu? Ještě méně? To ovšem znamená, že jsme ovládáni sílami, jimž nejen že můžeme rozumět pouze z nepatrné části, ale dokonce ani jejich působení nevnímáme. Občas a spíš bezděky nám cosi přilétne z oněch vyšších dimenzí, prchavé tušení, nevysvětlitelná schopnost, zarážející úkaz, a snad jsou i lidé, vybavení větší mírou nadání tyto signály přijímat. Ale to je také všechno. Přijímat je z jisté nepatrné části - možná - můžeme, porozumět ne. Zužitkovat už naprosto ne. Člověk svou trojrozměrnou nedostatečnost odjakživa cítil a pokoušel se zlomit pečeť nepoznatelna různými obřady, náboženskými doktrínami, filozofiemi. Po několika tisících let takových snah zjišťujeme, že jsme stejně chytří jako na jejich začátku. Měli bychom proto být - nikoli pokorní a také ne užaslí, ale aspoň trochu skromní. Znát hranice svých možností. Nedomnívat se, že jsme dokonalost sama, nýbrž vědět a tušit, že nad námi i nad naší vůlí ještě existuje něco vyššího, ony nepostihnutelné zákonitosti, které nám pokaždé omočí čenich v loužičce, začneme-li si příliš domýšlivě vyskakovat. Jenom nevím, není-li marné o tom vyprávět těm, jež káral pan Havel, neboť jejich zájmy jsou ... nu ano, velmi trojrozměrné. Často i dvojrozměrné, uvážíme-li, že peníze jsou placaté. O fenoménu zvaném pravda už jsem kdysi psal, a proto se spokojím jen s krátkým shrnutím: jistě je nějaký obecně platný zákon, jemuž je možno tak říkat. Ale i ten se nachází v oněch vyšších dimenzích, takže je poněkud k smíchu se vytahovat, že známe pravdu nebo ji dokonce máme. Dá se nám poznat až nakonec, až bude po všem; tehdy zjistíme, zda to, co jsme konali a hlásali, se osvědčilo a pokračuje dál, nebo selhalo a změnilo se v omyl, v trapnost, v zaniklé psí zaštěknutí. Co se osvědčilo, byla pravda. Co pravda bude, nikdo dopředu neví, nýbrž se jí pouze můžeme s vyšší nebo nižší mírou pravděpodobnosti domýšlet. Z toho, co se kdy osvědčilo, a pravda tudíž bylo, se ale lze aspoň poučit; zkušenost ukazuje, že to spíš bývají věci obyčejné a zaběhlé. Vymyslí-li kdo věc zcela novou, dosud nebývalou a převratnou, stává se z ní málokdy pravda, nýbrž obvykle nějaká pitomost. Snad bychom měli být skromnější ve vypouštění bublin velikých slov a mluvit raději o skutečnosti než o pravdě. Co je, co kolem sebe vidíme stát a běžet, je skutečnost, výsledek skutečností minulých. Jestli se z ní jednou stane pravda, již bude možno pěstovat a šířit dál... ukáže se. Lásku jsem si nechal nakonec, protože je to pojem ze všeho nejmlhavější, s nímž se vědomě či nevědomě švindluje nejvíc. Pilát z Pontu se prý ptal Krista Pána... a co jest pravda? Ale ještě skeptičtěji se mohl ptát - a co jest láska? Sám vám nevím. Kdyby ke mně přišel na ulici pán a sdělil mi, že mě miluje, pomyslel bych si... nu, dnes už jen, že vzápětí bude chtít stovku, neboť jsem starý a nevzhledný. Láska je prostě velmi široký pojem, či lépe řečeno, jsou velmi mnohé druhy lásek. Něco jiného je láska rodičů k dětem a něco značně jiného bývá láska dětí k rodičům; vzájemná láska sourozenců může být někdy dost pochybné kvality, kdežto láska partnerská, manželská, bývá velmi krásná, povede-li se, ale i ona se měnívá, jak čas jde. A zapomenut nebudiž ani vztah přátelský, který může někdy být svou stálostí nad všechny lásky. Všimněme si ale, že ve všech vyřčených případech se jedná o velmi úzký vztah několika osob k sobě navzájem, nikoli o masový společenský jev. Spočítejme si, kolik je na světě lidí, k nimž chováme lásku; zjistíme pravděpodobně, že ne mnoho. Jiné máme více či méně rádi, ještě jiní nám jsou sympatičtí, do dalších nám nic není, mnozí nám mohou být ukradeni. Z čehož se zdá plynout, že měl Václav Havel na mysli něco jiného, když nabízel lásku jako recept k uzdravení pokřivené duše české společnosti. Snad totéž, o čem hovořili i mnozí myslitelé a zvěstovatelé dávno před ním. O nejednom z nich je ovšem známo, že stavě na odiv svou neobyčejnou lásku k lidstvu, ba k veškerému tvorstvu, nebyl schopen mít rád jednoho jediného konkrétního člověka. V čemsi je chyba. Snad, předkládám k úvaze, plyne chyba z nepřesnosti ve výkladu pramene. O lásce jakožto všelidském příkazu se dozvídáme z evangelia; i táži se, zda původní význam toho slova skutečně odpovídá tomu, jak mu rozumíme dnes, po dvou tisících letech a ve velmi odlišném kulturním prostředí. Kristus Pán, chodě s učedníky svými po pláních galilejských, s nimi hovoříval hebrejsky (v ostatku Svaté země se už většinou mluvilo aramejsky, ale Galilea byl kout zaostalý, v němž se hebrejština mezi lidem udržela). Lze to odvodit z větných vazeb, které, ač mnohonásobně přeloženy, si zachovaly svůj hebrejský charakter. Stará hebrejština ale byla zvláštní řeč; význam jejích jednotlivých výrazů, zejména abstraktních, zřídka odpovídá jen jednomu pojmu a k jejich překladu se nabízí víc než jedno slovo; obvykle si musíme vybrat z celého vějíře. Tak třeba hebrejský výraz avoda znamená především práce, ale také snaha, námaha, služba nebo dokonce modlitba. Je nutno si vybrat ze souvislosti, který z významů je právě míněn. Slovo láska znělo v hebrejštině ahava, ale i ono mělo ještě hromadu vedlejších významů, označujících vesměs kladný mezilidský vztah. Je přeložitelné například i slovem slušnost; pokládal bych tedy za myslitelné, že Pán pravil zástupům izraelským: »Chovejte se k sobě slušně, lidé!« Což by byl rozumný a splnitelný požadavek, jejž bych byl ochoten na tom místě všemi čtyřmi podepsat. Jenže slovo Páně, zprvu ústně předávané, bylo vyjádřeno písmem až zhruba po stu letech. Stalo se tak už na jiném místě, mezi jinými lidmi a především v jiné řeči. Hebrejská ústní tradice byla přeložena nejdřív do aramejštiny, z ní do řečtiny, ještě později z řečtiny do latiny a z ní opět do národních jazyků; jen málokdo si dal tu práci jako Luther a čeští bratří, kteří přeložili bibli přímo z původních pramenů. Tím došlo k úkazu, známému jako tichá pošta, při němž na začátku zašeptáte třeba »květináč« a na konci vám z toho vyjde »akumulace kapitálu«. Především ale tak dostali příležitost horlivci a zélóti, jimž bylo prosté a rozumné slovo slušnost příliš nenáročné; i chopili se významu přísnějšího, k splnění nesnadnějšího, ba nemožného. Patrně aby nesmlouvavým požadavkem lásky dokumentovali svou vlastní dokonalou nadřazenost a mohli z plné huby kárat ty nízké a nedokonalé, co nedokážou Milovat Veškerenstvo. Ony vůbec ty nejušlechtilejší vzněty mívají velmi často co dělat s obyčejnou ješitností. Buďme slušní, lidé. To úplně stačí, netřeba se hned dovolávat Lásky. Tím teprve dostává původní výraz svůj smysl, protože milovat, buďme upřímní, můžeme jen některé ze svých nejbližších, ale slušní můžeme být ke každému, i k svému nepříteli, přesně tak, jak to žádá Písmo. Nesplnitelným a významově rozplizlým požadavkem lásky se na špatnostech světa nezlepší nic; ve skutek uvedeným požadavkem vzájemné slušnosti velmi mnoho. Ukázat vlídnou tvář, pochopení, úsměv, být zdvořilí, netrvat nasupeně na malichernostech, zapudit pokušení zlomyslnosti, nemyslet si hned, že ten druhý je mizera a podvodník, jen protože došel jinou zkušeností k odlišnému názoru. Tím ovšem ještě není vysloven požadavek poddajnosti, ba ani pokory v jejím běžném smyslu; i slušný člověk, a právě on, má morální povinnost postavit se na odpor zlé vůli. Ale jen jí, ne každé známce odlišnosti. Tímto zamyšlením si nedělám nárok na úplnost a tím méně na neomylnost. Jsou jistě i jiní, kteří je mohou opravit nebo doplnit. Nejvíc by mě ovšem zajímalo, co by mu řekl ten, jehož projevy a jiné výzvy mě k jeho napsání přiměly; nu, nedělám si velké naděje, že k němu sítem jeho tajemníků a poradců pronikne. Ale jsou i menší páni, kteří se rovněž obracejí k veřejnosti nabádavými slovy; ti by měli vědět, že jimi dosáhnou tím většího účinku, čím určitější bude jejich obsah. Jinak navzdory své vzletné ušlechtilosti zaniknou, nezanechavše stop. (Hannover, 24. 11. 2001) (ANNONCE, 5. 12. 2001) Musím uznat, že jsou věci, v nichž Čechové vinou komunistického režimu sice zaostali za zbytkem světa, ale když se chomout uvolnil, jali se ten nedostatek dohánět, až celý Západ kompletně dohnali, ba předehnali. Po desítiletích tupomyslného ateistického materialismu teď kdekdo medituje, zabývá se indickou moudrostí a tajemstvími tibetských klášterů, zakládají se bratrstva Vyvolených a ezoterické sekty, není málem stromu, aby jej někdo neobjímal, pěstuje se ajurvédská medicína a pojídají se zrníčka i jiné složky biologicko-dynamické stravy (ať to již znamená cokoliv), hledá se Osvícení v mystických procedurách, neboli, jak by řekl skeptik, blbne se na kvadrát. Kdyby ve všech těch návodech na zdraví, štěstí a životní harmonii bylo za desetinu podstaty, musel by veškerý národ český řečenou harmonií jen tak zářit a dožívat se ve zdraví sto dvaceti let, ale je tomu jako v těchto záležitostech pokaždé: spásné recepty jsou vynalezeny, prostředky a cesty vyhlášeny, jen výsledek se nechce dostavovat. Snad, osměluji se podotknout, že meditovat a spět k Osvícení je snadné; nacházet však v sobě a zprostředkovat jiným prostá pravidla mezilidského chování, aby nepáchlo sedlinou sobectví, vzájemné nedůvěry a nevlídného hašteření, inu, to se nám pod kůži ještě nevtisklo, v tom mistři věru nejsme. Možná i to Osvícení je v českém provedení jen kus starého, na ostatní se povýšeně osopujícího sobectví: koukejte všichni na mě, jak jsem výjimečný a všemi atributy dokonalosti opatřený, ne jako vy, obyčejná pakáži! Nikoli. Bez obyčejné slušnosti je veškerá výjimečnost houby platná. Abychom si možná vzali k ruce Písmo a zahloubali se nad tajemstvím, jež chtěl Pán lidem zvěstovat, ale oni to pokroutili. Buďte k sobě slušní, ó Čechové! Lásku si můžete nechat do svého soukromí a místo Pravdy postačí poznání obyčejné skutečnosti; ale bez slušnosti zůstaneme navzdory veškerým indicko-tibetským moudrostem hulvátskými nedůvěřivci jako za stara, nepostoupíme po cestě zdokonalení. Usámova cela Tri mesiace ho naháňali, ešte ho nedostali, tedy až do této chvíle. Ale to se ví, že ne Jánošíka, miláčkové, mluvím přece o tom Ládinovi. Jak dlouho ještě ho budou Američané naháňať, nelze odhadnout; ale jestli neleží někde rozmačkán pod sesuvšími se skálami své pevnosti Tora Bora, můžeme celkem s jistotou očekávat, že ho jednou chytí, odvezou do USA, postaví před soud a... no, za rebro na hák ho asi nepověsí, tak daleko přece jen historická shoda nejspíš sahat nebude. Ale o krk mu půjde. Leda by ho chytil někdo jiný. Britové například nebo příslušníci ostatních evropských jednotek, co se teď do Afghánistánu slavně slétají, aby tam bděli nad tím, nešidí-li se v kábulském bazaru na váze. To by se pak mohlo všechno pěkně zamotat. Neboť Evropané jsou, jak známo, srdcí měkkých a nevydají zbojníka k potrestání tam, kde by byl odevzdán katu. Jsouť názoru, že trest smrti je zavrženíhodný a nejvyšší mírou potrestání že smí být jen doživotní basa. Američané pak sklízejí nejedno etické pokárání a nejeden opovržlivý odsudek za to, že drží mistra kata ve funkci. Možná by bylo nejlepší si políčit na zbojníka Ládina někde v blízkosti kábulského tržiště; třeba je tak prozíravý, že se tam vydá, aby se dal chytit nějakým Němcem nebo Španělem. Humanita by si tak přišla na své a americký mistr Mydlář by utřel nos. Co říkáš, milosrdná Evropo? Ó dušičky nevinné! Ó jehňátka nezkušená! Tak dlouho už žijete v tom evropském pohodlí a zajištěnosti, až jste ztratila představu o tom, co je skutečně zlé, pokládajíce smrt za to nejstrašnější, co člověka může potkat. Nechci se příliš vytahovat; jsouť v národě českém jiní, kteří si za komunistických časů užili kriminálů, výslechů, korekcí a takových věcí víc do hloubky a byli by oprávněnější o tom vyprávět. Ale i tak jsem ledačeho zakusil; a kdybych směl Američanům radit, jak co nejtvrději a snad přímo sadisticky potrestat původce teroristického vraždění, pravil bych: Nech si svá elektrická křesla a odlož své jedové injekce, americká spravedlnosti. Až se ti dostane do rukou Usáma bin Ládin, postav ho před soud a dej ho korektně, zcela dle zásad evropské humanity, odsoudit. Může vyfasovat svých osm set dvaasedmdesát let, jak už tak mají američtí sudí ve zvyku. Poté vyber vhodný kriminál a vsaď v něm odsouzence do hromadné cely mezi vrahy, únosce, násilné lupiče a podobnou společnost. Nemáš-li hromadných cel, dej pro ten účel aspoň jednu zřídit. Bachař nechť ji odemkne, vstrčí milého zbojníka dovnitř a řekne: »Tady máte nového kamaráda, mládenci. Jmenuje se Usáma bin Ládin, ten, který... ale však vy víte. Ne abyste mu ubližovali!« Poté nechť za sebou zabouchne, zaklapne špehýrku a nějaký čas raději nechodí kolem. Bohdá už i nejnevinnější dušička tuší, jak strašný by to byl ortel. Možná hned po prvním dni té zkušenosti by odsouzenec psal zoufalé žádosti Nejvyššímu soudu, aby byl nějak ohleduplně sprovozen ze světa. Neboť to, čeho by zakoušel, se vymyká běžné lidské představě o hrůze; je-li někde na světě či v podsvětí peklo, musí vypadat podobně jako Usámova cela. Neustálé a nikdy nekončící bití, vynalézavé ponižování, mučení, týrání... nikdo si nepředstaví krutost tak důmyslnou, jaká se dovede vylíhnout v mozku zločince, zjistivšího, že nyní on se nalézá v roli morálního soudce a ten, který se octl v jeho rukou, že je hoden pohrdání v rámci zločineckých představ o cti. Rád čtu oduševnělé úvahy o tom, jak nelidský a z humánních důvodů nepřípustný je trest smrti. Jsou mi důkazem toho, že navzdory rozličnému bědování žiji ve společnosti, která už zapomněla, co je opravdu zlé. Ortel smrti... každodenně se jej tisíce lidí dozvídají z úst lékaře, nevím proč by usvědčený zločinec měl být hodnější soucitu než nemocný rakovinou. Nevím také, jak by se zachoval zbojník Ládin, třeba je to zbabělec a poseroutka, jak už takoví lidé bývají, a dal by přednost doživotnímu peklu, jen aby si zachoval svůj mizerný živůtek. Být já v jeho kůži... nu, patrně už nestačím spáchat čin, za nějž by mi kynula Usámova cela. Ale kdyby se taková věc měla stát, pravím vám všem, etikou prodchnutí humanisté a odpůrci trestu smrti - raději za rebro. (Hannover, 2. 1. 2002) (ANNONCE, 7. 01. 2002) Alláh sám ví, co se stalo s arciteroristou bin Ládinem. Zatím se nenaplnila předpověď, vyjádřená v uvedeném článku, že ho Američané docela určitě chytí. Třeba už... ale vždyť je to jedno. Nebezpečného blázna je nutno zneškodnit, což se stalo. Jestli též potrestat... nevím, je-li v takových případech potrestání možné, aspoň dokud setrváme u našich představ o trestu, jenže vracet se k čtvrcení a lámání kolem by zase bylo nevkusné. Je zoufale neúčinné soudit nebezpečné blázny z končin, v nichž je humanita a uznání lidských práv předmětem opovržení a posměchu, podle zákonů humanity a lidských práv. Což tedy opravdu předat péči zločincům, kteří by si s nimi poradili lépe? Čím dál víc se mi ten nápad zamlouvá. Sukně či kalhoty Čest a chvála paní Moserové! Dík jí budiž vzdán za kuráž, s níž se postavila do cesty dvěma fosiliím temné minulosti! A uznání všem, kdož jí, nedbajíce mezipartajních kšeftů, udělili svůj hlas. Ještě není vyhráno, ještě se může ledaco zvrtnout a na stolec prezidentský se přes všechnu snahu může nakonec prodrat fosilie, ale buď jak buď, paní Moserová svým vystoupením aspoň prozatím zabránila novému triku klauszemanské saně dvouhlavé, stojící teď už v nezastírané alianci s komunisty. Díky, díky, díky. Naproti tomu mohu stěží souhlasit s tenorem rozličných úvah a komentářů, jak se tak objevily v souvislosti s kandidaturou té srdnaté paní. Zbrojnošové římští již se hotoví metat los o roucho království českého, ale mnohá hlava novinářská si necení toho, že jim v tom bylo až na další zabráněno, nýbrž se jala mnohomluvně oslavovat vyhlídku, že by na stolci hradčanském zasedla Žena. Žena! Vím samozřejmě, že se dopouštím hříchu proti mravu doby, ale pravím - zadržte, neboť býti ženou není kvalifikace na vysoký úřad o nic větší, než být mužem. Pro mne za mne nechť je obsazen dámami nejen hradčanský trůn, nýbrž i celá vláda jakož i obě komory parlamentu a třeba i stolec papežský, prosím; ale jejich oprávněním budiž moudrá rozvaha a neochvějná poctivost. Ne-li, může na týchž židlích sedět stejný počet pánů, splnivších danou podmínku; a není-li takových, třeba i šimpanz Hurvínek, jelikož je pak už beztak všechno jedno. Nevím také, kde se vzala hojně přetřásaná představa, že dáma ve vysoké funkci jest zárukou politiky jemné, ba něžné, která by s každým po dobrém vyšla a kuřeti pírko na hlavě nezkřivila. Dějiny nepotvrzují takový vzorec, nýbrž zhusta mluví o opaku. Ostrovy Falklandské by dnes nejspíš nenesly své jméno, nebýt rozhodné a nijak přehnaně něžné paní Thatcherové; lze hádat, že pod mužským žezlem by vláda Jejího Veličenstva ob měsíc vydávala ostrý protest proti argentinské okupaci, invazním jednotkám k vyplutí zavelet by se však neodhodlala. Stát Izrael v jednom z nejožehavějších období jeho neklidných dějin vedla velmi tvrdá a rozhodná dáma jménem Golda Meir; a indické vůdkyni Indíře Gándhí lze předhazovat leccos, jen ne líbezný jemnocit. Ba ne, tak to není, svět pod dámským velením by možná nefungoval špatně, ale byla by to funkčnost přísná, legrace neznající. Ostatně, abychom pořád jen nešilhali přes hranice: však i my máme své politiky v sukních, že ano. Paní Buzková a paní Marvanová, inu, jsou to hezké tváře, plné ženskosti, o to nic. Že by jim ale bylo možno přičíst nějakou spanilomyslnou poddajnost, nebylo zatím pozorováno. Naopak; kdybych mohl svým kventlíkem přispět k výběru prezidentských kandidátů, byl bych všemi desíti pro Hanu Marvanovou, která přesně ví, kudy vede její cesta, a nedá se z ní svést taktickými kejklíky jako tak mnohý z nositelů kalhot. A abych se pořád jen netočil kolem politiky, vzpomenu těch časů, kdy jsme z Děčína jezdívali do Drážďan, nakoupit tam bot, záclon i jiného zboží, jejž se v Husákově říši nedostávalo. Bylo to počínání pochopitelně zakázané jako za oněch dob skoro všechno; a osazenstvo autobusu, celé omotané pašovanými záclonami a připomínající tak reklamu na pneumatiky Michelin, se už deset mil před Hřenskem znepokojeně dohadovalo: nevíte, kdo má dneska službu na hranici? Nejsou tam ženské? Neboť něžný dívčí zjev v celní uniformě byl předzvěstí maléru; nezřídka se stávalo, že účastník zájezdu mazal domů obut v igelitové pytlíky místo drážďanských bot. Nastoupil-li ke kontrole celník mužského pohlaví, byla naděje, že zahmouří očko nad nějakým tím kontrabandem, jeho služební přísnost se dala zmírnit dobrým slovem, prosbou, žertem. Ženský celní orgán slitování neznal. Jinak je to, jinak, milé dámy a ctní pánové, jinak než káže povrchní představa. Mužský dovede být hrubý, neurvalý, nepořádný, neoholený, může mít sklon k násilnému počínání, ale nebývá přísný a nesmlouvavý. Dáma naopak je (až na výjimky) v soukromém styku něžná a milá, pranic a povyků se stranící, ale odějme ji v úřad a vizme: náhle před námi stojí osoba důsledná a nekompromisní, s níž je neradno špásovat. Tak je to, Pán stvořil Adama a Evu odlišným technologickým postupem a věděl proč. Obojího je třeba světu, a abychom se vrátili k předmětu řeči, i věcem politickým. Má v nich co dělat mužská rvavost, regulovaná však kouskem nevážnosti, neberoucí všechno tak kór přísně. A má v nich co dělat i ženská... kdepak něha či smířlivost, miláčkové; ženská neoblomná přímočarost a neúchylnost z nastoupené cesty. Stane-li se českou prezidentkou paní Moserová či jiná dáma a bude ve svém úřadě uplatňovat své ženské vlastnosti, dobře; a zasedne-li v hradčanských síních některý z pánů, uplatňuje vlastnosti mužské, také dobře. Obojí však nepovede k ničemu, nebude-li zaklenuto neuchýlnou poctivostí, rozmyslnou moudrostí a vůlí k službě, postavenou nad osobní prospěch i chtivost věhlasu. Sukně či kalhoty v té věci nehrají podstatnou roli. (Hannover, 2. 9. 2003) (ANNONCE, 14. 2. 2003) Nu, jen krátkého trvání byla ta naděje, nezasedla paní Moserová na stolec prezidentský, odsunuta v prospěch osoby pohlaví mužského. Což by mi bylo celkem jedno, jen kdyby řečená osoba aspoň jevila některé z mužských vlastností, jak o nich byla řeč, kus nevážnosti například a schopnost nebrat sám sebe tak smrtelně vážně. To ale lze stěží očekávat. Snad abychom příště opravdu umístili na hradčanský trůn dámu. Byla by aspoň vypočitatelnější, neboť vlastnosti ženské neselhávají nikdy. Obávám se, že následujícím článkem vybočuji z tématu kapitoly, zaobírající se navzdory svému titulku přece jen dosti světskými úvahami. Ale je někdy obtížné oddělit světské od nesvětského, jako když řízne, a člověk může i nechtěně zabočit na cestičky myšlení vedoucí za okraj Poznatelna. O světském panování aneb Zbožné rozjímání hříšníkovo ...že mnozí kněžie a mnišie světským právem panují nad zbožím tělesným, na překazu svému úřadu knězskému... (Ze Čtyř artikulů pražských) Dozněla již střelba v pouštích iráckých a v novinách začínají převládat obyčejnější starosti, ale nedá mi to, abych se k těm bouřlivým dnům ještě jednou nevrátil. Sledoval jsem totiž televizi a musel se občas štípat, abych zjistil, spím-li, či bdím. Îe ulicemi evropských měst táhly a protiamerická hesla provolávaly zástupy školáčků, vedených svými v marxistických módách vyrostlými učiteli, že týmiž tóny jen tak oplývala ústa kulturních tvůrců a jiných velikánů ducha - ostatně jsme si mohli všimnout, jak málo bývá vlastní myšlenky v takovém oplývání, a co nakukané povrchnosti - to všechno by mě tolik nerušilo, to nevybočuje z běžné lidské pošetilosti, hrnoucí se jednou tam, po druhé onam, jak velí právě panující duch času. Ostatně lze předpovědět na adresu jak radostně povykujících školáčků, tak ušlechtilých krasoduchů, že dojdou na konec své moudrosti, jen co se jim jejich vášnivě hlásané pravdy zase obrátí v nic, v směšnost, v nesmysl. Jako zatím vždy a každému, kdo si kdy rozvíral ústa k poučování světa. Skličuje mě ale, když vidím témuž jevu žehnat ctihodné muže církve, od přísně hřímajících evangelických pastorů až po nejvyšší a nejpomazanější hlavu církve katolické. Tu si mimoděk kladu otázku ... a nejsem to já sám, kdo se svým názorem vymyká pravdě dějin? Není to ode mne domýšlivost, hovořit v prospěch skutků, jež z balkonu svého paláce odsuzuje sám papež? Kdo jsem já, že si troufám odporovat autoritě tak bezpochybné? Neměl bych raději být zticha a pokorně zpytovat svou duši, kterou škvírou mi do ní nalezla ohavnost tak nectná, jako je schvalování válečného násilí? Moudří a svatí celého světa volali po míru v oněch pohnutých dnech, a já... Jenže ať se zpytuji jak chci, nenacházím v sobě víc než onu prostou zásadu, danou člověku do vínku snad už tehdy, když s rukama u země běhával raně čtvrtohorní krajinou. Zlu je třeba se postavit na odpor, aby nepřevládlo; a kdo před tímto mravním příkazem z jakéhokoli důvodu uhne, nejedná svatě ani ušlechtile, nýbrž se dopouští hříchu z nejsmrtelnějších, hříchu napomáhání zlu. Kdybych chtěl být jedovatý, mohl bych se otázat svatých mužů, nejsou-li to náhodou oni, kdo se v svých slovech a skutcích protiví Pánu, neberouce kus jeho stvoření zvaného člověk tak, jak je světu předal, nýbrž si mu troufají navrhovat všelijaká vylepšení dle vlastního receptu. Ostatně není nutno bádat nad záhadami stvoření. Obyčejný lidský rozum sám napoví, jak by asi tak mohl vypadat svět, kdyby se měl všudy a ve všem řídit ušlechtilou zásadou neodpírání násilí. Od pólu k pólu by jej už dávno ovládalo zlo ... například leninsko-stalinské se svými gulagy a masovými hroby, neboť nelze předpokládat, že by se z vlastního šlechetného hnutí mysli zastavilo před některou hranicí. Nebo by se stalo kořistí zla hitlerovského s jeho plynovými pecemi a zákony rasové pýchy, také od pólu k pólu. Nebo zla ládinovsko-saddámovského, o němž rovněž nelze soudit, že by se spokojilo s málem. A nejspíš by se nakonec všechna ta zla, jimž by nikdo nebránil, mezi sebou navzájem porvala a udělala ze světa neobyvatelnou poušť. Možná by to odpovídalo představám svatých mužů o míru za každou cenu. Co bychom tomu říkali my hříšní, cenící si spíš kvalit svého života než nadzemských ideálů, může být věc jiná. Ale třeba bychom už ani nic neříkali. Je pozoruhodný ten zřejmě přirozený postup, jímž všechny ideologie, svaté i nesvaté, nakonec dospívají k pojetí nehmotného ideálu jakožto sebou samým posvěceného samoúčelu, otvírajíce tak, každá po svém, bránu zlu. Ponechme stranou ty až příliš roztahovačné, s nimiž máme svou nestarou zkušenost; ale jak se takových konců dopracovali představitelé křesťanského učení, u nichž bychom předpokládali přece jen trochu upřímnější zájem o potřeby lidského těla i duše? Patrně že ani ta nejvyšší a nejpomazanější svatost neodolá svodům panování nad zbožím tělesným, jak o tom hovoří již třetí z artikulů pražských. Zajisté; současná podoba světského panování se značně liší od oné, jíž podléhali kněžie a mnišie času Rokycanova. Tehdy usilovala církev o dvory a statky, o důchody a desátky, obracejíc je v osobní moc a pýchu. Ani myšlenka teokracie, jak ji dnes provozují íránští ajatolláhové, jí nebyla cizí; trvaloť mužům církve velmi dlouho, než zjistili, že jejich místo není na trůnech světské moci. Nástupem moderního času se nejhrubší rysy toho jevu ovšemže vytratily. Že by se ale současné církve zcela odvrátily od světských témat a oddaly se věcem přísně duchovním, o tom lze pochybovat. Je rozsáhlé pole, na němž by mohly a měly rozvíjet svou činnost. Jsou na něm dokonce nezastupitelné, nikdo nemůže ten úkol převzít za ně. Není jím tak úplně dobročinnost a rozdílení materiální pomoci mezi chudé a trpící; i to je jen jedna z činností světských, byť i činnost záslužná a hodná uznání. Měla by však stát až na druhém místě, o poradenských službách v oboru světové politiky ani nemluvě, jelikož tu od toho jsou jiní. Co by mělo stát na místě prvním... Kdybych se směl církevním profesionálům plést do řemesla, upozornil bych je, že je cosi jako Bůh. Nemusejí nám ho zvlášť hlásat; každý, jehož duševní obzor nekončí u vepřového se zelím, tuší, že jsou jakési síly nad námi či v dimenzích našim smyslům nedosažitelných, nicméně určující naši existenci a starající se o to, aby způsobem světa nebyl chaos, ale řád, třebaže se jeho podrobnosti nemusí vždy a každému líbit. Nazývat ty síly můžeme, jak se komu líbí: někdo Bůh, jiný Příroda, jiný zase Vesmírný zákon či ještě jinak a podobně. Je to jen hra slov a není důležitá. Podstatné je, že člověk může, je-li skromný a pokorný, svého Boha právě jen tušit, ne si ho chytit a nacpat ho do škatule vlastních vášní a nenávistí, jak je zvykem jisté neomalené věrouky, s níž se tohoto času západní civilizace dostává čím dál častěji do křížku. Mělo by být hlavním a možná jediným úkolem církví i veškerých jejich služebníků nenechat člověka v jeho hledání samotného, nýbrž být prostředníkem mezi ním a Bohem, pomoci mu navodit atmosféru, v níž je člověk Bohu blíž. Ve všem ostatním, v dobročinnosti, v péči o to či o ono až po hodnocení světové politiky, jsou církve ne-li zbytečné, tedy o nic kvalifikovanější než Červený kříž, Armáda spásy, ba i vlády a partaje. Jenže poslechněme si, jak zřídkakdy splyne ze rtů mužů církve slovo Bůh. Jak mnohem raději vypouštějí do ovzduší rady a výtky týkající se AIDS, potratů, rozvodů, třetího světa, a ovšem i všelijakých mazců a střílenic, co jimi Pánbůh tresce svou hříšnou čeládku. A nemajíce smyslů jiných než těch našich lidských a třírozměrných, dopouštějí se ve svých soudech omylů jako každý nevysvěcený smrtelník a možná ještě horších, protože zdánlivá opora v zesvětštěném náboženství, lichý pocit vlastnictví vyšší a nezpochybnitelné pravdy, je svádí k neskromnosti. Zdá se někdy, jako by církevní představitelé i sám papež odmítali dohlédnout následků své slovní sebejistoty, podobni v tom ortodoxnímu muslimovi, který rovněž má za to, že za něj Alláh všechno zařídí. Hlavní je držet se svatých zásad, milé ovečky, a nezkoumat, jsou-li opravdu a za každé okolnosti použitelné, ani kam vedou. Svatá zásada je víc než lidská potřeba svobodného a důstojného života, víte. A dostaví-li se její pomocí bída a rozvrat... nu, nehoda. Ale nezáleží na ní příliš, jelikož byl naplněn Ideál. Mohli bychom si už pomalu všimnout, že uplatňováním nezpochybnitelných ideálů stůj to co stůj se docházívá ke kataklyzmatickým malérům tak zpravidla, až je z toho cítit nějaká zákonitost. Rovněž že Bůh, sídlící v dimenzích našemu vnímání nepostižitelných, má zřejmě na starosti jinačí věci než se řídit našimi přáníčky. Nehodlá být svým ovečkám ani poslušným spojencem v boji o nadvládu, jakého v něm vidí islám, ani vrchním vytahovačem z louží, do kteréžto role ho pasovaly naše o něco jemnocitnější církve. Do jeho karet nelze nahlédnout, dá se ale soudit, že kdyby něčím takovým byl, asi by svět nesestával z louží, do nichž neustále padáme, takže bychom dle odvěkého lidského přání žili v míru a věčné spokojenosti. Jelikož nežijeme... kdož ví. Třeba i v tom je nějaký nedozírný záměr. Snad že boží čeládka nemůže růst k vyšší dokonalosti jinak než zkušenostmi; a k nim náleží - možná především - i ty zlé. Ale to není naše starost. Nám byl dán do správy ten náš pochopitelný, třírozměrný svět a záleží na nás, co v něm převládne, zda zlo, nebo ... kdežpak dobro. Aspoň nějaký rozumný, snesitelný řád kdyby to byl. Nehledejme jej v nadzemských ideálech, ale v sobě. Bylť člověk stvořen s mnoha vlastnostmi, kdysi nezbytnými k obhájení života, které však za změněných okolností občas hypertrofují v zlo. Byla mu dána soupeřivost, směřující k uplatnění v lidské smečce, přerůstající někdy ale v bezohlednost a v posedlost mocí. Vůle k vyniknutí mezi sobě rovnými se může zvrhnout v chuť k jejich zotročení. Přirozený a užitečný pud k hromadění zásob za účelem přežití může přerůst v nenasytnou chamtivost. Snaha našich chlupatých pradědečků o rozšíření loveckého revíru se nám dochovala v anachronické územní rozpínavosti, v oblasti západní civilizace naštěstí už zaniklé, v jiných však naprosto nikoli. A lidská hloubavost, dobývající se k výšinám poznání, v sobě skrývá nebezpečí samolibého vlastnictví jediných pravd a v pocit oprávnění namlátit je těm ostatním do palic. To všechno je zlo, rakovinný nádor původně užitečných vlastností. Bránit se mu není pouze přípustné, nýbrž nezbytné. Nejprve a především v nás samých, dokud se nás ještě zcela nezmocnilo; ale tím nejsme zproštěni povinnosti odporovat těm, kteří už nenávratně zlu propadli, různým Saddámům, Leninům, Hitlerům a jiným toho druhu dobrákům. Nejsme-li k tomu ochotni či toho schopni, nehledejme své nedostatečnosti ušlechtilé výmluvy; selhali jsme v úkolu správcovství světa. Je dovoleno být slabý; ale nedělejme ze své slabosti ctnost, nebraňme aspoň těm, kdož mají sílu a vůli vzdorovat zlu, plnit tento nejvyšší lidský úkol. Čeho bych si v té věci žádal od mužů církve... snad aby nechajíce politiky, pokusili se mi zprostředkovat Boha, k němuž se já hříšný osaměle dobývám svým tušením. Nic jiného není jejich úkol, vším ostatním jen podléhají pokušení panovat světským právem nad zbožím tělesným, na překazu svému úřadu knězskému. (Hannover, 30. 4. 2003) (ANNONCE, 7. 5. 2003) Doufám, že si Svatý stolec kvůli mně nedá nohu za krk, protože jak tak po sobě čtu předcházející článek, zdá se mi, že mu předestírám těžko splnitelný požadavek. Upustit od zasahování do světských patálií, s nimiž si lépe poradí politika, věda a takové instituce, a místo toho se soustředit na zprostředkování Boha... jenže jak se zprostředkuje Bůh? Lze se k němu přiblížit starobylými ceremoniemi, jakkoli jsou krásné a povznášející? Nevím, nechtěl bych se dívat pomazaným hlavám do duše, abych v nich náhodou nespatřil týž zmatek, který v ní mám sám. Nemusel bych jej tam mít, kdybych si vystačil s běžným materiálním životem a nekladl si nepraktické otázky o původu a účelu své existence. Jelikož ale náležím k bláznům, kteří takové věci dělají, nevyhnu se tomu, abych se občas nedotkl Boha. Vím už také, že mu nejlépe rozumím... ne, rozumět se mu nedá, ale že jej nejlépe, nejintenzivněji tuším, když jsem s ním sám. Potřebuji vlastně církev jako prostředníka? Zamýšlím se nad tou otázkou a jsem blízek záporné odpovědi, když tu... ano; přece jen církev něco dokáže, nač bych sám nestačil. Navodit atmosféru. Vytvořit ve svých chrámech tajuplné kouzlo, jímž je člověk Bohu blíž. Dokáže to tím lépe, čím víc se kouzlu sama poddá a nesnaží se z něj hned metat kulemi příkazů, odsudků a doporučení. Jestli to není málo, říkáte... snad ne. Jsou tu přece lidé, tážící se po hlubším smyslu a řádu světa. Jim by církve mohly být... ale ne, žádnými pastýři, moderní člověk už není ovečka, již je nutno vodit, aby nezbloudila. Ale partnerem v tichém a pokorném rozhovoru, jejž stojí za to vést, třebaže se nikdy nedobereme závěru. Čtvero stupňů ztotožnění Po výlevech národovecké netýkavosti, jak je neměnně v novinách prezentují političtí hodnostáři i nepoučitelná část čtenářstva, je osvěžující si přečíst něco z opačného názorového konce. Pan D. J. Novotný v článku v MfD z 23. července provedl ostrou analýzu malérů a nesnází, k nimž to přivedl útočný, v cizích polívkách chlupy hledající a ve vlastní je nevidící nacionalismus od devatenáctého století až po dnešek, a dospěl k ráznému závěru: národy Evropy by bylo nejlepší rozpustit. Jako kostku cukru v kafi, přesně jak se toho bojí naši národovci. Nic než národ - heslo bláznivé, dovozuje pan Novotný, a sám bych ještě doplnil, že nejen bláznivé, nýbrž ve své hlouposti destruktivní, zasloužící si přiřadit k heslům typu Všechna moc sovětům. Ano. Až potud lze mít pro autorovy úvahy porozumění. Jenže... Stáli jsme, moje žena a já, na palubě lodi, plavící se z jižního ostrova Nového Zélandu na severní. Jaksi zpytavě nás pozorovala neznámá paní, až se po chvíli ozvala: »Slyším dobře, že mluvíte česky?« I vypuklo náramné sbratření, přišel i manžel té dámy, oba z Kanady, a řečí se vedlo, že kdyby Pámbu udělal Cookův průliv ještě pětkrát tak široký, nebyl by jich konec. Adresy jsme si vyměnili, šťastné cesty popřáli... proč vlastně? Co nám do sebe bylo? Dva občané kanadští, dva němečtí, uprostřed moře na opačném konci světa... Pan Novotný dovozuje, že kdybychom se oprostili od své národnostní posedlosti, zbudou už jen lidské bytosti... Nevím. Řekl bych, že požadavek vzdání se všeho až na samotný fakt lidství je nejen nereálný, ale ochudil by nás o víc, než bychom jím získali. Potřebujeme totiž svůj kousek identifikace. Lidské bytosti... na novozélandské lodi jich byly stovky, i pár letmých hovorů jsem s leckterou vedl, ale teprve setkání s lidmi téhož jazyka dalo vzniknout hlubšímu pocitu vzájemnosti. A mluvívám občas v Německu s lidmi, kteří sice až na pár slůvek česky neumějí, přesto se ke mně neznámému hlásí s touž krajanskou vřelostí: »Jejej, vy jste z Čech? Já jsem z Jablonce, naši tam měli krám...« Načež následuje stejně dlouhý a srdečný hovor o všem možném, co se nějak týče starého domova. Jaký to pocit vzájemné blízkosti, tentokrát ne jazykem, nýbrž společným vztahem k zemi, jíž já říkám Čechy, můj protějšek Böhmen! Oba jsme vystěhovalci, já dobrovolný, on nedobrovolný, ale desítiletí prožitá v jiném kraji ani přijetí jeho životního způsobu nám zemi původu z duše vymazat nedokázaly. Vzpomínám si také na jedno setkání v Sýrii; ze zvědavosti jsem vlezl do řecko-pravoslavného chrámu a louskal nápisy na ikonách, když tu ke mně přikráčel pan pop. Moc jsme si nepopovídali, na to nestačila ani moje arabština, ani jeho angličtina, jen jsme si dlouho a vážně tiskli ruce... inu, patříme k sobě, my křesťané v tomto muslimském okolí, máme k sobě navzájem blíž než ke všem těm lidským bytostem, co pobíhají venku před kostelem. A jak bych mohl vynechat setkání, jež asi zná každý našinec, když vyjede za okraj té oblasti světa, jíž se zjednodušeně říká Západ. Nemusí je zvlášť vyhledávat, ale nakonec vždycky zjistí, že sedí, pivo pije a se silným pocitem vzájemnosti si vypráví s nějakým Angličanem, Švédem, Izraelcem, Australanem... Ne že by místní lidé nebyli sympatičtí a styk s nimi zajímavý; ale co je to platné, cosi sedí na dně duše a pudí člověka k lidem téže... ne rasy, to je kategorie, která proti obecnému domnění sympatie ani antipatie nebudí, ale téže civilizační oblasti. Dokonce už stačí příslušnost k civilizaci sice dost vzdálené, ale příbuzného životního stylu: i ve styku s Japoncem nebo s Korejcem umí přeskočit ona záhadná jiskra, jíž není, jsou-li oba póly od sebe příliš vzdáleny. Jestli bych se dokázal identifikovat s každým prostě proto, že je lidská bytost, jak to doporučuje pan Novotný... asi že ano. Snad kdybych se ocitl na planetě YZ v galaxii XA a potkal tam mezi zelenými, otykadlovanými mužíky pozemšťana, jistě by nás k sobě pudila táž vlna vzájemnosti. Do té doby... nevím, není to tak jednoduché. Společná řeč, společná domovina, společná kulturní či náboženská příslušnost, společné zakořenění v pradávné civilizační oblasti. Čtyři stupně, na nichž je člověk ve větší či menší míře schopen ztotožnění. Nemůže se z něj vyvléknout, ani kdyby si takový program co nejsvatosvatěji stanovil. Protože být lidská bytost je málo, pravím; nestačí mi k pocitu identifikace, že ten druhý také chodí po zadních a dorozumívá se artikulovanými zvuky. Ale zpět k článku pana Novotného: řekl bych, že jedna věc je národ, druhá tupomyslný, nad všechny a všechno se povyšující nacionalismus. Do něj, souhlasím vřele, je třeba řezat jako do pytle fazolí. Pojem národa je však cosi jiného a nelze jej zrušit výnosem jako daň ze psů, tak, škrt, a už to tam není. Povězme si blíže proč. Živočich jménem člověk je tvor společenský. Má v sobě hluboko zakódovanou potřebu identifikace s vlastní smečkou; stejně tak zakódovaný je vztah k smečkám cizím, konkurenčním. Původ toho instinktu je pradávný, vytvořil se už tehdy, když se naši předkové za účelem snazší obživy sdružovali v sběračské či lovecké tlupy. Na příslušníky tlup cizích, když občas protáhly kolem, se ovšem dívali skrz prsty - to jsou ti, co by nám rádi přebrali loviště, kdybychom se dali. Naštěstí jsou to saláti, kteří pořádně neumějí ani mamuta ulovit, haha, inu, není nad nás, zlaté hochy. Tak tomu bylo, tak tomu jest a tak tomu bude, dokud člověka v jeho pozemském úkolu nevystřídají andělé nebeští. Je možno korigovat své chování, vzešlé z historicky nedávné doby; ale nic nenaděláme s instinktem, vlastním člověku ještě dřív, než z konkurence našich předchůdců vyšel jako vítěz homo sapiens. Ale snad je možné jej modifikovat. Kontrolovat se, nepočínáme-li si jako neandertálci. Necenit chrup na příslušníky cizí tlupy jen proto, že přešli kolem našich lovišť. Na rozdíl od našich chlupatých pradědečků máme mnohem rozsáhlejší možnosti vzájemné komunikace; užívejme jich, abychom zjistili, že jinakost neznamená automaticky ohrožení. Svou jazykovou i jinou identitu si pěstujme, proč ne, svět je jako barevná louka, plná nejrozličnějšího kvítí, bylo by hloupé chtít jej mít jednotně nudný. Můžeme si dovolit být národ, to ještě samo o sobě není nic podezřelého; hleďme však, abychom byli národ slušný, jiným neprotivný, jaký bychom si sami přáli mít za souseda. Soudím, že pan Novotný měří vztahy mezi evropskými národy loktem dnes už ponejvíc vyšlým z užívání. Nevím, jaké s nimi má vlastní zkušenosti, ale sám bych řekl, že s nařčením z tupého, útočného nacionalismu by se mělo šetřit. Jako pocit identifikace, i vzájemný vztah mezi národními celky má několik stupňů. Je neškodné špičkování, jaké si od věků mezi sebou pěstují například Bavoři s Prajzy, Holanďané s Belgičany, Skotové s Angličany, ba i Češi se Slováky. Na tom není nic zlého, tak to už Pánbůh zařídil, aby si lidé měli z koho dělat legraci. O něco protivnější už je předsudek, jinak řečeno z vlastní zkušenosti nevyšlá představa o takových či onakých vlastnostech konkurenta. Označuje-li například italský pan ministr Němce za stereotypní blonďáky, dává tím najevo, že jakživ v Německu nebyl, a když, příliš se nerozhlížel, protože jinak by sám zjistil, jak netrefná je to charakteristika. Nicméně je takové i mnohem hloupější předsudky možno odstranit přímým poznáním, oním procesem, kdy se z monolitní masy Němčourů stane zcela konkrétní Kurt, Hans, Anneliese, z makaronovitých Taliánů pak Angelo či Giuliana, s nimiž je možno vyjít nebo nevyjít zrovna tak jako s každým člověkem domácím. A nakonec ještě zbývá zášť. Ireálná, sama sebou se živící, sama sebe potřebující, jen všechno zlé v druhém hledající, žádnou zkušeností se ze světa sprovodit nedající. Zatímco sousedské špičkování patří k folklóru, zatímco předsudek vyplývá z neznalosti a zmizí, když jej přímá zkušenost nepotvrdí, nacionalistická zášť je zhoubná a zaslouží, aby se proti ní bojovalo. Pouze jí se může týkat doporučení pana Novotného o rozpuštění v evropském hrnku kafe. Všimněme si ale, že mezi západoevropskými národy už apriorní zášť víceméně vymizela. Co zůstalo, je tu a tam zbytek dřívější nedůvěry, u nezkušených předsudek, a samozřejmě pestrý pugét špičkování, kvůli němuž není nutno skákat z kůže. Na východ od někdejší železné opony ale etnická zášť ještě stále kvete, zemí českých nevyjímaje. Snad v důsledku půlstoletého ustrnutí, během nějž západní Evropa dospěla k nynějšímu bezkonfliktnímu stavu, kdežto východní Šípková Růženka si protírá oči a ještě se nestačila podívat na kalendář, aby zjistila, že už se nepíše rok pětačtyřicátý. Dlouhá izolace ve vlastním prostředí a nemožnost získat hlubší zkušenost s cizími nedala na evropském Východě vzniknout identifikaci s kulturní a civilizační oblastí; a protože bylo - v českém případě - už dříve opuštěno kdysi hluboce zakotvené vlastenectví zemské, všechno se nakonec zúžilo na filologický aspekt. Spolu se ztrátou identifikace s osobou panovníka, jež rovněž tvořívala v zemích českých podstatnou část zemského uvědomění, došlo v takto uvolněném prostoru nakonec k hypertrofii křečovitého nacionalismu. Vězme ale, že to není pravidlo, spíš místní výstřelek, v té formě se jinde na půdě Západu nevyskytující. Pokoušíme se v různých ohledech dohnat Západ; to je rozumné a nutné. Snad bychom jej tedy mohli začít dohánět i ve vztahu k okolním národům. Nepotřebujeme k tomu mnoho, jen si vytřepat z kožichu zášť, onu jiným nedůvěřující a sebe za střed všeho mající nemoc duše. Zatím se bojíme. Bojíme se prolomení Benešových dekretů (ó, hrůzo!), bojíme se návratu šlechty, bojíme se restitucí, bojíme se landsmanšaftů, bojíme se všeho, co by mohlo přijít zvenčí a vyrušit nás z navyklé uzavřenosti, jíž bylo tak dobře za ostnatými dráty. Problém, jejž s námi sdílí ještě možná několik zaostalých etnik na samém kraji této civilizační oblasti, musíme ale řešit my, ne vysílat univerzální výzvy k evropské veřejnosti, která jich nemá zapotřebí. Je příznačné, že článek pana Novotného vyšel právě v českých novinách, protože v holandských nebo v norských by vyjít nemohl, postrádal by smyslu. Ocitli jsme se, kde jsme, ale nechtějme hned kvůli tomu rozpustit národ; neselhal nám princip identifikace, nýbrž záštiplné představy času, jenž si zakládal na pěstování národních nepřátel. Jinak bych chtěl panu D. J. Novotnému vyslovit uznání za to, že měl odvahu hodit kámen do zatuchlé, staletým žabincem zarostlé louže českého nacionalismu. Je toho tu a tam zapotřebí. (Hannover, 1. 8. 2003) (ANNONCE, 13. 8. 2003) Články uvedené v této kapitole jsem napsal v rozmezí přibližně dvou let, od jara 2001 do léta 2003. Bylo to, jak už dnes všeobecně víme, zlomové období v dějinách světa, a jelikož se země koruny české nenalézají na zvláštní a k tomu účelu extra stvořené planetě (jak se mnozí zdají domnívat), tedy i v dějinách českých. Nechci říci, že se během toho času v této zemi nepohnulo vůbec nic, i když netrpělivější pozorovatel může občas nad různými projevy českého ducha vyskočit z kůže, kterážto poznámka se týká jak obecného lidu, tak i jeho volených zástupců. Nějaký vývoj k západní normalitě by zde byl. Ale jde to všechno tak pomaličku a váhavě, v zbytečných kličkách, okolcích a s klopýtáním přes bludné kořeny... nemohli by jednou už konečně âechové přestat s vynalézáním dávno známých receptů a podívat se prostě, jak se věci mají a fungují jinde? Lpění na vyčpělých posvátnostech, zatvrzelé setrvávání v předsudcích a záštích časů dávno uplynuvších nás nejen vzdalují od západního světa, jehož částí - aspoň dle ústních projevů - hodláme být, nýbrž brzdí i veškeré snahy o morální obrodu a posilují v argumentaci ty, kdož z průhledných důvodů tvrdí, že žádné obrody není třeba, že Západu můžeme stačit takoví, jací jsme, a když ne, třeba i nad jeho hodnotami můžeme ohrnout nos. To by se ovšem ledaskomu... ale o podrobnostech a následcích takové alternativy stojí v této knížce psáno na jiném místě. (pokračování) Zpátky |
