Říjen 2004

Nebojme se hadruňků

Luděk Frýbort

Pročítal jsem se prvním letošním číslem Nového Polygonu a něco jako by mi v něm chybělo. Než jsem došel na konec, už vím, co to bylo: diskuse. Páni autoři prezentují své úvahy jako jednotlivé kameny stavby, ale nemají mezi sebou spojení maltou, jíž by měla být reakce na čísi odlišný názor. Ostatně sám pan vydavatel vysvětluje v úvodní poznámce, proč tomu tak je. Otiskne diskutabilní článek – a hned se dotčeně ozvou ti, kteří s ním nesouhlasí, a vyhrožují odhlášením předplatného. Zařadí článek opačného obsahu – a hned vyrukuje se stejnou hrozbou druhá polovina čtenářstva. Někdo přijde s trochu provokativním názorem, a už je kolem toho hromada naštvaných dopisů, požadujících ultimativně, aby se takové blbiny nezveřejňovaly. Takže se redakce raději sporným tématům vyhýbá, aby nebylo, jak říká Komenský, hadruňků a kyselostí.

Kdyby to tak mělo jít dál, bude za nějaký čas Polygon přinášet už jen samé nekonfliktní články, například o tom, jak zjara rozkvétají v hájích petrklíče a na podzim ptáčkové odlétají do teplých krajin. Je otázka, jestli by takový Polygon ještě někdo četl.

Je dost témat, která se z Polygonu povytrácela: například střetání názorů o poválečných odsunech či vyháněních (jak komu libo), o Benešových dekretech a jiných záležitostech toho druhu, o nichž je možno smýšlet tak či onak. Zmizely diskutabilní, ale velmi fundované články pana L. J. Berana, které podávaly pohled na nedávné české dějiny z poněkud nezvyklého úhlu, ale právě tím byly provokující a cenné. Pobouřeně odmítají mnozí čtenářové úvahy pana Meců, jiným se zase zdají články pana Koláčka příliš klerikální; kdyby bylo po jejich, měly by z Polygonu zmizet také. Co by v něm ale nakonec zůstalo? Ptáčkové a petrklíče?

Ne, prosím; myslím si své o různém předúnorovém folklóru, ale nebudu divoce nadskakovat a dožadovat se krve protivníkovy, dočtu-li se opačného náhledu. Ani mně zvlášť nevoní současný módní antiamerikanismus, ale ať jej pan Meců klidně zastává; aspoň je o čem se hádat. Nejsa mužem církve, nemívám mnoho trpělivosti s kázáními pátera Koláčka, ale rád uznám, že může být dost takových, jimž mluví z duše. Na konec toho výčtu si nechám pana L. J. Berana, s nímž jsem se v Polygonu i soukromě hádával často a srdečně; on nebyl nakloněn mým názorům na zpolitizovaný ekologimus, já zase jeho obavám z globalizace a amerikanizace, podvakrát mi docela oznámil, že se mnou skrze mou demagogii hodlá přerušit styky… ale vizme, když se bouře přehnaly, vznikl mezi námi vztah, jejž neváhám nazvat přátelstvím. Pomohl mi tam, kde měly mé znalosti mezery, ale především jsme si navzájem poskytli příležitost k diskusi.

Nejsem zvlášť háklivý na své články, ale tolik si troufám prohlásit, že ty z nich, jež pokládám za nejlepší, často vnikaly na základě sporu s panem Beranem. Kdybychom spolu bývali jednosvorní, nikdy bych se nepřiměl promyslet do hloubky některá témata, neodhodlal bych se blíže zkoumat kořeny sporných jevů.

Protož, drazí čtenáři a ctěné autorstvo, protož, milý pane vydavateli: hádejme se. Netrvejme na jednomyslnosti, jejímž rubem je názorová lenost a stagnace, nýbrž otevřme všechna stavidla diskusi. Střetem a konkurencí myšlenek se živí demokracie, vzájemné potýkání v diskusi je to, čím se odlišuje západní civilizace od kultur, zdůrazňujících neměnnou věrnost zvěstovaným pravdám a proto ustrnulých v negaci a úpadku. Nebojme se podrobit zkoumání i nejposvátnější principy; jsou-li tím, zač je pokládáme; diskuse jim neuškodí, jen je očistí od výhonků bláznovství.

Existuje ovšem něco jako umění diskuse. Je pozoruhodné, jak právě Čechové v něm nevynikají; myslíval jsem si, že neochota vzájemně si naslouchat je následek komunistické mentální deformace, ale úcta k názoru druhého nekvete, jak vidno, nijak zvlášť ani v exilu. Sledujme typicky českou výměnu názorů: povíte pět slov, načež vám diskusní partner vpadne do řeči: “Nojo, ale…,” a jme se mlet svou. Čímž dává najevo, že vás neposlouchal a ani poslouchat nemíní. Nikoliv. Nehašteřme se, ale diskutujme, v čemž je rozdíl.

Upusťme především od představy, že kdo nesdílí naše přesvědčení, jest pitomec a mizera chlap. Vyslechněme ho raději pozorně a přemýšlejme, jak mohl k svému názoru přijít; dokážeme-li to, zjistíme obvykle, že se s ním na čtyřech pětinách předpokladů shodneme, co zbývá, není následek ani duševní ochablosti, ani zlovůle, nýbrž obvykle rozdílných zkušeností. Extrémně odlišné zkušenosti pak mohou vést k extrémně odlišnému názoru, což je pochopitelné: kdo prožil, dejme tomu, pár let v nacistickém koncentráku, bude mít jiný názor na Němce než ten, kdo mezi nimi našel vlídný exilový domov. Tu záleží na naší schopnosti rozpoznat, z které zkušenosti můžeme ukout obecné pravidlo, a která zůstává trčet v času a místě svého vzniku.

Nejkvalitnější bývá názor, jenž se zrodil z vlastní zkušenosti. Jelikož ale není dvou zcela shodných zkušeností, vyskytují se dva naprosto shodné názory stejně vzácně jako dva totožné otisky prstů. Nicméně člověk nemůže udělat vlastní zkušenost se vším, takže se nevyhne tomu, aby si část svého názoru nevytvořil zprostředkovaně, studiem, četbou, informacemi z druhé ruky. Ani to nemusí být na závadu; záleží na tom, jak dokážeme převzaté podněty analyzovat, srovnat je s vlastní zkušeností i s celým kontextem historického vývoje, oddělit podstatné od nepodstatného, oddestilovat povrchnost a pokrytectví. Zajisté se přitom můžeme dopustit omylu, ale i on má svůj smysl a není bez ceny; kdyby nebylo poučení z omylů, náš názor by se nerozvinul, ustrnul by u samého zrodu.

Kvalitativní zlom ovšem nastává tam, kde nedochází k analytickému vstřebávání zprostředkovaných zkušeností a informací, nýbrž k převzetí názoru už hotového, předvařeného knedlíčku ideologické polívky; a je-li s ním přece jen v rozporu vlastní poznatek, k jeho odmrštění v zájmu Vyšší Pravdy. Tak vzniká názor nakukaný, beze stopy vlastní myšlenky, tupohlavé přívrženectví, bezduché fandovství, počíná hromadný běh za fangličkou právě panující módy. Názor nakukaný od skutečného rozeznáme snadno: vyskytuje se masově, v stotisícinásobném opakování, jednotná kopie předloženého originálu (a kdoví jestli originálu).

Pohleďme, kde se domáhá pozornosti bezvýhradná jednomyslnost, a spatříme chudobu ducha, s níž opravdu nemá velký význam diskutovat, tím spíš, že čím nakukanější heslo, tím neotřesnější nárok na Pravdu. Nepomáhá ani, halí-li se fandovské přívrženectví rouchem filozofické ušlechtilosti, etiky a humanity; ani pak obvykle neslyšíme hlas z hlubin moudrosti, nýbrž žvást.

Nový Polygon je ojedinělý tím, že se na něm podílejí jak lidé s trpkou domácí zkušeností, tak i lidé s nevšedně pestrou zkušeností exilu. Ti, kteří dokázali vzdorovat tlakům půlstoleté deformace, i ti, kteří jí byli ušetřeni a poznali svět takový, jaký bývá, nedostanou-li se k činu zvěstovatelé žvástu. Z nesmírného rozsahu osobních zkušeností tak vznikla mimořádně široká paleta názorů, třebaže v tom hlavním, v odporu k tupomyslným ideologiím, jsme si patrně zajedno. Zástupců třetí názorové kvality, duševně nesamostatných běžců za fangličkami módy, mezi námi mnoho není, soudil bych, ačkoliv k bezděčnému ovlivnění může tu a tam dojít; žvást dovede být velmi agresivní a umí se vnucovat.

Neváhejme si navzájem sdělovat své zkušenosti. Vyvinul-li se nám z nich osobitý názor, nebojme se nabídnout jej k srovnání, jakkoli víme, že naprostého souhlasu se nadít nemůžeme, neboť ten je vyhražen žvástu. Nejde totiž o souhlas, jde o obohacení. Kdybych směl čtenářům i tvůrcům Nového Polygonu něco opravdu znamenitého přát, byla by to diskuse plná protiv a nesouhlasu, z níž by jim vyplynulo totéž rozšíření obzoru a soustředění rozběhaných myšlenek jako svého času mně z hadruňků s panem L. J. Beranem.

A o víc nejde, pro vše ostatní by bylo Nového Polygonu škoda. Není jeho posláním tichošlápkovské uhýbání neshodám, nýbrž křesání jisker v diskusích, které mohou být tvrdé, ale nesmí se z nich ztratit úcta k názoru druhého, důvěra v jeho dobrou vůli, chuť naslouchat a srovnávat k vlastnímu obohacení. Cítil bych se poctěn a potvrzen, kdyby reakcí na tento článek nebyl souhlas, nýbrž široká, plodná diskuse.