Říjen 2004

Trojice zlých znamení na české sametové obloze

Luděk Frýbort

Než postoupím k jádru věci, dovolím si několikero konstatování.

Zaprvé: společensko-politický systém v současné České republice není standardní demokracie, za niž se jej neostýchají prodávat někteří čelní představitelé; této mety nebylo zatím dosaženo, a jak se zdá, hned tak nebude.

Zadruhé: řečený systém nese jméno postkomunismus, což zajisté není nic nového, jen bychom už měli pomalu upustit od představy, že jde o jev přechodný, jakýsi mezistupeň na cestě od komunistické totality k nepochybné demokracii. Mnohem spíš se postkomunismem uskutečnila ona třetí cesta, jak o ní bájívali někteří naivové, necítící se ve své kůži ani v husákovském socialismu, ani v podmínkách západního světa. Mají tedy, co chtěli, systém už se osamostatnivší a vyvíjející se po svém, zatím nesnadno uhodnout kam.

Zatřetí: po rozpadu sovětského impéria se v každé východoevropské zemi etablovala vlastní, specifická forma postkomunismu. Neměli bychom zavírat oči před skutečností, že česká je mezi nimi bolševickým virem nejnakaženější, od totalitní minulosti se nejméně a nejneochotněji oddělivší. Svou ze stalinského dědictví vzešlou partaj má každá země mezi Albánií a Pobaltím; ale aspoň se přejmenovaly. Aspoň se otevřeně neinspirují svou katovskou minulostí, nehlásí se k ní pyšně, neobhajují a nezlehčují její zločiny, nepřipravují tak nepokrytě svůj návrat k moci. V tom je český postkomunismus opravdu výjimečný, a nejsme-li stiženi pštrosí nemocí, obavy vzbuzující. Kdyby mělo dojít k zpětnému zvratu - v historii není recidiva zdánlivě překonaných režimů nijak neobvyklá - jsou Čechy jeho nejpravděpodobnějším dějištěm. Tolik tedy na úvod.

Proběhlo nedávno českou politickou scénou jisté vzrušení, ale než jsem ze svého exilového zápecí na ně stačil zareagovat, už je zase po všem. Dokonce je oproti dřívějším aférám podobného rázu znát potěšitelný posun: pan premiér, zaregistrovav všeobecné rozhořčení po jmenování jistého pana Přibyla, někdejšího velitele esenbáckého mláticího komanda, přednostou svého úřadu, se tentokrát nepokusil skandál ustát, i kdyby se svatovítské věže kácely, nýbrž po nějakém handrkování svého pochybného chráněnce zase odvolal. Sorry, kamaráde, myslel jsem to s tebou dobře, ale vidíš, že tě ti lidé nemají rádi. Konec dobrý, všechno dobré.

Počkat: že konec, a dobrý k tomu? To se teprve ukáže. Zatím jen vidíme, že všemi taktickými mastmi mazaný pan Gross pro jednou poustoupil tlaku veřejnosti. Co se tím ale změnilo na celkovém kurzu postkomunistické politiky? Jak dalece je vše skončeno páně Přibylovým odvoláním? Nevykompenzuje si obratný pan premiér svůj ústupek někde jinde? Nakolik můžeme opravdu doufat, že se odporné figury starého režimu - případně mlátička Přibyl sám - nevynoří na nějakém jiném, obdobně vlivném místě? A především: je soustavné prosazování postav, o něž by si počestný občan špinavý kramflek neotřel, už od Zemanových dob jen výsledkem hlouposti, povrchnosti, špatného odhadu či neinformovanosti, nebo je součástí nějakého plánu? Jestli ano, jakého?

Kdo pozorně sleduje politické divadlo, neuniklo mu asi, že Grossův ústupek v Přibylově aféře nebyl během krátkého trvání jeho premiérské funkce první. Je to opravdu asi šikovný pán. Jeho mentor a předpředchůdce své vykutálené miláčky všemi aférami úporně prostrkával, kritiky ani výsměchu nedbal, s hlavou jako tur skloněnou se do útoku hnal, své hulvátské bonmoty nalevo napravo vrhal, ale pan Gross... ničevó, poustoupíme, jinde si nahradíme.

Sám jsem byl příznivě překvapen, doslechnuv se, že Černínský palác neobsadí žádný z jidášů, co se do něj zuby lokty drali, nýbrž v něm setrvá slušný, rozumnou zahraniční linii zastupující pan Svoboda. Vzápětí mě ale napadlo - a co za to asi musel pan Gross fierlingerovskému křídlu své partaje slíbit? Čím ukonejšit soudruhy Kavana a Laštůvku, do té chvíle vyhrožující, že nechají padnout jeho vládu? Proč tak najednou ztichli? Odpověď na tu záhadu přišla, než uplynul týden: s pravděpodobností blízkou jistotě jí byla instalace esenbáckého ercmlátiče Přibyla na méně nápadném, ale neméně významném místě.

A kdoví, jestli jen jeho. Míhají se povětřím všelijaká jména - Ibl, Borník, Jakubík... ale kdyby byl všemu zlému konec, aspoň jimi. Kdyby už nikde nečekali v záloze další, známější i zatím neznámí, kdyby nebyl plánovitě pěstován jidášský dorost a potěr. Prozatím lze z té podívané vyvodit dvojí: jak se zdá, nebudou příští šloufoidi hlava nehlava prosazováni do vládních a poslaneckých míst, kde je podmínkou voličský souhlas, nýbrž tam, kam je lze najmenovat vrchnostenským výnosem, aniž do toho mohlo voličstvo co kafrat. A neujde-li veřejné kritice jeden, nu vot, ujde jí druhý. Zadruhé pak naznačuje průběh aféry, že nemusí jít o běžné hejbání škatulat za účelem ulovení výnosné židličky - to by kavanové tak lacino neustupovali přibylům - nýbrž o široce pojatou strategii, v níž může být padnuvší pěšák nahrazen jiným.

Fierlingerovská levice, mající blíž ke komunistickému extrému než k jádru vlastní strany, je zřejmě věčným prokletím české sociální demokracie. Zda bude opakovat svůj někdejší kousek a znovu se vydá cestou sloučení s komunisty... Víc bude záležet na tom, naskytne-li se jí taková příležitost, než že by se kavanovsko-šloufovské frakci zželelo partaje, k níž ji beztak víže spíš taktický kalkul než tlukot rudého srdce. Od šikovného pana Grosse je pak možno očekávat ledacos, jen to ne, že by se rozpomněl na lepší tradice své strany a vyprášil fierlingerovský hmyz ze sociálnědemokratického kožichu. Přitom je v současné situaci ČSSD jedním ze dvou sloupů, na nichž spočívá jakkoli nedomrlá, přece jen jakás takás česká demokracie. Může se zhroutit při prvním nárazu větru, v němž fierlingerovci ucítí svou příležitost.

O nepoučitelných, po návratu stalinských časů toužících komunistech snad netřeba dlouho mluvit. Netvoří tak silný díl české veřejnosti, jak by se mohlo zdát z volebních výsledků, odhadl bych jejich skutečný potenciál na osm, nejvýš deset procent, ale všeobecná deziluze a otrávenost politikou jim připíná křídla, na nichž se za určitých okolností mohou vznést vysoko, možná výš, než jsme my ostatní ochotni připustit. A spojenectví, případně splynutí s fierlingerovskou sociální demokracií, může na tom nechutném koláči vytvořit polevu.

A je zde i jistý třetí do mariáše: náš slovutný, obliby mezi prostým a ještě prostším lidem požívající, do pozice nedotknutelného tatíčka vypreparovaný pan prezident. I nad jeho slovy a činy je užitečné se pozastavit, na jejich nevyslovený smysl usuzovat. Nebudu asi osamocen, povím-li, že si pan prezident na můj vkus až příliš lehkovážně zahrává s komunisty. Ne že bych ho podezíral ze skrytých sympatií k marxistickému světonázoru, to jistě ne. Ale v každém případě mu komunisté nesmrdí tolik, jak by prohlášeně pravicovému politikovi měli. Jako by chtěl v pravý čas využít jejich podpory a v jiný pravý čas zase od nich odstoupit, ale to je riskantní hra a nemusí skončit dobře. Nebo aspoň ne dobře pro nás; pro pana Klause... kdoví.

Kdoví, co si představuje, když je u toho sám. Že se do svého vysokého úřadu dal zvolit komunisty... nu, snad to byl taktický fíglík, jemuž je možno vytknout jistý nevkus, ale kdo by se ohlížel, z které strany kyne výhoda, to už je v postkomunismu takové pravidlo. Zakrátko poté ovšem proslovil svou podivnou úvahu o antikomunismu a nekomunismu, o tom, jak vlastně pád totality přivodila flákárna a přikrádání, kdepak nějaký protikomunistický odpor... to už nebyl fíglík, ale velmi zřetelná úlitba silám totality, odměna za laskavou podporu nikoli nepodobná té, jíž se odvděčil šikovný pan Gross fierlingerovcům. Následovalo krátké období opatrné distance... a už tu máme další díl téže frašky: pan prezident vylil slova lítosti nad osudem arcizrádce Hoffmanna, zpochybnil jeho vinu a jal se uvažovat o omilostnění. Opět nějaká úlitba? A za co? Za to, co už bylo, nebo - blaničtí rytíři, strojte koně - co teprve má přijít?

V podmínkách nepochybné demokracie by bylo možno pokládat páně Klausovy eskapády za poněkud bezcharakterní hrátky, jež veřejnost, jakkoli milovná celebrit, nakonec prohlédne a ocení odebráním důvěry. Ale my nežijeme v bezpochybné demokracii, nýbrž v patnáctém roce postkomunismu. A ne- měli bychom se, jsme-li prozíraví, vyhýbat kardinální otázce: co by udělal ten nadaný, ale také velmi sebestředný, skrupulí neznající muž, kdyby viděl, že komunisté ve spolku s fierlingerovskou levicí už zase sahají po totalitní moci? Vykročil by v čele demokratických sil do boje za záchranu svobody? Nebo by komunistický návrat podpořil, přinejmenším svou nečinností? Chopil by se příležitosti konečně odložit demokratický kabátek, příliš těsný jeho velikosti, a sáhnout po kusu podstatnější moci? Opakoval by chybu a vinu svého tragického předchůdce Edvarda Beneše?

To jsou otázky, na něž je těžké nalézt přesnou odpověď. Bylo by ale nezodpovědné ji nehledat vůbec. Odmítnout pravděpodobnost komunistické recidivy s tím, že se něco takového může snad stát někde na Ukrajině, ne však u nás, v zemi se starou demokratickou tradicí. Pozor na ty tradice. Jsou zde sice, ale také už se stačilo stát tradicí ledacos jiného. Z vyjmenované trojice zlých znamení by žádné samo o sobě ještě nemuselo věštit záhubu, ale jejich kombinace v podobě stále sílícího politického vlivu komunistů, fierlingerovské levice, v rozhodování mezi bytím a nebytím demokracie připravené přiklonit se tam, kam jí velí její proletářské srdce, k tomu prezident, ochotný upsat se třeba i ďáblu, jen když mu to vynese pár slastných chvil na vrcholu společenské pyramidy... je to příliš výstražně tikající časovaná bomba, než abychom ji mohli bezstarostně nosit v kapse. Nemusí explodovat. Nebo také může. Bylo by lepší ji odjistit včas, než pak s hlavou ve smutku říkat - to jsme nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali, za to jsme klíči nezvonili, jak už tak zpravidla říkávají pozdě prohlédnuvší pošetilci.