Říjen 2004

Generál má rád sport

Alexandre Gajdamacký

Další malá diplomatická válka vypukla mezi Minskem a Evropskou unií. Tentokrát jde o rozhodnutí prezidenta Lukašenka postavit do čela běloruské reprezentace, odjíždějící do Atén, ministra sportu a cestovního ruchu Jurije Sivakova. To by ostatně nebylo až tak velké překvapení – poměry v Bělorusku zůstávají stejné jako za starých „zlatých“ sovětských časů, kdy vysoce postavený státní úředník nesměl chybět u žádné význačné sportovní události, aby na místě neustále popoháněl reprezentanty v boji o prestižní medaile. Jurij Sivakov je však člověkem s rukama až po lokty od krve – s největší pravděpodobností má osobně na svědomí vraždy běloruských opozičních předáků.

Komando pro dokonalý zločin

58letý generálporučík, který svůj život zasvětil práci v bezpečnostních složkách, patřil od samého počátku Lukašenkovy éry k nejbližšímu okolí prezidenta – působil nejprve v bezpečnostní radě státu a posléze se stal velitelem vojsk ministerstva vnitra. V této významné funkci se nepochybně osvědčil – pod jeho neochvějným vedením se tato skvěle vyzbrojená a vycvičená mnohotisícová mašinérie zúčastnila početných „bojů“ proti opozičním manifestacím. Úspěšné brutální pouliční zásahy generála nezůstaly bez prezidentova povšimnutí a Sivakova jmenoval ministrem vnitra. Nešlo ale jen o mlácení demonstrantů.

Málokdo v té době věděl to, co nyní ví v Bělorusku alespoň ten, kdo poslouchá Svobodnou Evropu nebo čte opoziční tisk. Zhruba od roku 1998 byl generál spolu se skupinou svých důvěrných podřízených pověřen úkolem zorganizovat komando schopné vraždit nepohodlné lidi. A to pokud možno tak, aby vraždu nebylo možné odhalit. Ke spáchání dokonalého zločinu dostala skupina všechny potřebné prostředky, včetně špičkové techniky pro sledování či odposlech. Skupina se kvůli utajení stala součástí nově vytvořeného oddílu ministerstva vnitra – SOBRu (zvláštní oddíl rychlého nasazení). Podle zpráv zveřejněných v opozičních médiích velel této skupině bezprostředně důstojník Dmitrij Pavljučenko, který dostával rozkazy přímo od Sivakova anebo od šedé eminence běloruské diktatury Viktora Šeimana, blízkého Lukašenkova přítele, zastávajícího v té době úřad státního tajemníka bezpečnostní rady. První zkušenosti získávali zabijáci likvidací několika šéfů kriminálního podsvětí. Zvenčí to vypadalo jako vyřizování účtů mezi mafiány, ve skutečnosti se pan prezident zkrátka už nechtěl dělit o zisky z nelegální činnosti s banálními zločinci. To vše ale začalo vylézat na povrch až později, když mizeli nejen mafiáni, ale i první opoziční politici.

Cvičné střelby

Před prezidentskými volbami v roce 1999 stáli proti stávajícímu prezidentovi dva silní soupeři – Viktor Gončar, úřadující předseda parlamentu, který byl Lukašenkem rozehnán, a generál Jurij Zacharenko, bývalý ministr vnitra, těšící se značné popularitě u členů bezpečnostních složek. A tak s největší pravděpodobností došlo k první politické objednávce pro Sivakovovo komando.

v podvečer 7. května 1999 byl unesen a zřejmě vzápětí zavražděn generál Jurij Zacharenko. Jeho tělo nebylo dodnes nalezeno. Stejný osud potkal i mladého talentovaného právníka Viktora Gončara – v půlce září 1999 byl spolu s kamarádem, podnikatelem Anatolijem Krasovským, beze stopy unesen.

Zamést stopy se však nepodařilo – Lukašenkovi věrní nejsou tak věrní, jak by si asi prezident představoval. V roce 2001 uprchl do Norska pracovník běloruské KGB Gennadij Ugljanica, který se podílel na vyšetřování obou vražd. Odnesl si s sebou vyšetřovací spisy, včetně svědectví bývalého osobního řidiče plukovníka Pavljučenka. Podle něj skupina Sivakovových zabijáků přivezla 16. září 1999 (v den únosu Viktora Gončara a Anatolije Krasovského) na základnu SOBRu zhruba 130 kilometrů od Minsku dva lidi. Odvedla je do lesa, odkud se zakrátko ozvalo několik výstřelů. Ráno 17. září vykopala skupina vojáků obrovskou jámu, kam byl umístěn Krasovského džíp poté, co byl slisován obrněným transportérem. Uprchlý pracovník KGB Gennadij Ugljanica žije nyní v Norsku díky programu na ochranu svědků. Do Německa uprchl a následně tam dostal azyl i bývalý ředitel minské vazební věznice plukovník Oleg Alkajev. Ten potvrdil, že na Sivakovův rozkaz dvakrát vydal pracovníkům ministerstva vnitra speciální pistoli obvykle používanou pro vykonání trestu smrti. Teprve později mu došlo, že to bylo právě v době zmizení obou politiků. Prý na „cvičné střelby“.

V samotném Bělorusku došlo v roce 2000 k překvapivému vývoji událostí. Ředitel kriminální policie generál Nikolaj Lapatik přišel s obviněním z vraždy proti Pavljučenkovi. Nejspíš šlo jen o snahu relativně méně kriminalizované části Lukašenkovy elity zbavit se konkurence, ale přesto by tentokrát mocenský boj zřejmě prospěl spravedlnosti. Koncem listopadu 2000 byl Pavljučenko zatčen a během prohlídky v trezoru jeho kanceláře našli pracovníci státního zastupitelství a KGB nejen stovky tisíc amerických dolarů, ale i kazety s nahrávkami poprav několika lidi. Pavljučenko ale zůstal ve vězení jen jeden den – Lukašenko dal všem najevo, že si nepřeje, aby záhadné případy byly skutečně objasněny. Vyšetřování obou vražd tak sice oficiálně pokračuje, ale těžko se dá očekávat nějaký výsledek. Lukašenko navíc nejenže ponechal zločince bez jakéhokoli trestu, ale naopak je povýšil. Viktor Šeiman se ujal úřadu generálního prokurátora a vyšetřování obou vražd se tak paradoxně dostalo právě do jeho kompetence. Jurij Sivakov dostal nejprve funkci náměstka ředitele prezidentské kanceláře a pak byl pověřen řízením sportu a cestovního ruchu. Dmitrij Pavljučenko se stal velitelem brigády vojsk MV.

Generále, pohov!

Do věci se nakonec vložila i Rada Evropy. Představitel Parlamentního shromáždění Rady Evropy Christoc Pourgurides totiž na základě vlastního předběžného šetření vydal zprávu, kde doporučil, aby evropské struktury žádaly od Lukašenka řádné vyšetření případů Zacharenka, Gončara, Krasovského a Zavadského (tento kameraman ruské televize ORT zmizel taktéž beze stopy v červenci 2000) s dočasným postavením mimo službu všech podezřelých osob. Lukašenko žádost ignoroval, načež Rada Evropy přijala rezoluci, požadující objasnění všech případů s tím, že zmíněné podezřelé osoby (včetně Sivakova) jsou teď pro Evropu persony non grata. Pokud bude proti nim nějakým státem EU zahájeno trestní stíhaní (což nelze vyloučit), bude jim hrozit na území celé sjednocené Evropy okamžité zatčení. Pro tento postup je rozhodující trestní oznámení třeba rodiny generála Zacharenka, která má od roku 2000 politický azyl v Německu, anebo rodin dalších zmizelých.

Prezident Lukašenko tak dnes stojí před těžkým rozhodnutím – zda trvat na kandidatuře Sivakova jako olympijského náčelníka, a tím pádem vystavovat svého věrného riziku zatčení, anebo říci generálovi „Pohov!“ a najít si pro tuto službičku někoho přijatelnějšího. Někoho, kdo nemá na krku politické vraždy.

(Respekt)