Říjen 2004

Je to plot místo války

Josi Klein Halevi

Už déle než rok staví Izrael na ochranu proti pronikání teroristů z palestinských území bezpečnostní bariéru. Čelí při tom odsudkům Mezinárodního soudního dvora v Haagu, OSN i Evropské unie.

Nejde jen o bezpečí

Bariéra, kterou Izrael staví po celém obvodu Západního břehu Jordánu, by mě měla děsit. Oplotit židovský stát, to je svým způsobem výsměch vůči slibům jeho duchovních otců, že vyvedou Židy z ghetta. A oddělit se plotem od arabského světa, to je vážné ohrožení naděje, že Izrael, jeho kultura a spiritualita jednoho dne najdou své místo na Blízkém východě – naděje, kvůli které jsem se kdysi já, věřící Žid, vydal na roční pouť do mešit v Izraeli a na okupovaných územích. Plot ukončuje více než třicetiletou politickou snahu Izraele o kontakt s okolím, od „otevřených mostů“ přes řeku Jordán v 70. letech až po „sousedský plot“ na severní hranici v 80. letech, skrze nějž cestují každý den do Izraele libanonští dělníci.

Argument pro stavbu plotu zní, že se tím zachrání životy. Zatímco více než 120 úspěšných sebevražedných útočníků se dostalo do Izraele ze Západního břehu, ani jeden nepřišel z pásma Gazy, které už je odděleno podobným typem plotu. Co však vyvolává rozruch, nejsou ani tak bezpečnostní důvody jako spíš politický signál, který stavba plotu vysílá a jejž se izraelská vláda snaží popřít. Izrael touto stavbou bere na vědomí zkušenost posledních let, že vůdci Palestinců – nebo přinejmenším jejich dnešní generace – nebudou ctít žádné závazky ohledně respektování Státu Izrael a jeho práva na existenci.

Hlavní námitka proti plotu zní, že nesleduje „zelenou linii“ z doby před válkou v roce 1967, ale odklání se „hluboko“ do území Západního břehu. Ve skutečnosti plot sleduje zelenou linii velmi těsně, takže Izrael kontroluje zhruba 10 % území a zbylých 90 % zůstává v palestinských rukou. Krom toho je třeba dodat, že Izrael nemá morální ani právní závazek stáhnout se přesně na hranici z roku 1967. Jeho nárok na území za zelenou linií stojí na nejméně dvou silných důvodech. První: půdu získal tím nejčestnějším způsobem, jakým může národ dobýt zpět svá dávná historická území, totiž v obranné válce o přežití. Druhý: celá předchozí jordánská okupace Západního břehu nebyla nikdy uznána mezinárodním společenstvím a neměla právní oporu.

Mezi sousedy-nepřáteli

Izrael by se přitom za určitých podmínek byl ochoten vzdát nároku na celé území za zelenou linií. Kdyby byl obklopen přátelskými sousedy, ochotnými přijmout mezi sebe nearabský a nemuslimský stát, pak by většina Izraelců takřka jistě souhlasila. Jenže dnešní Blízký východ je region, který oslavuje teroristické zločiny, tyto malé genocidy, jako svatou oběť a který popírá většinu klíčových událostí příběhu židovského národa, od existence Chrámu až po existenci plynových komor. Arabský svět je dnes jediné území na planetě, kde popírání holocaustu patří do hlavního proudu veřejného mínění. Za takových okolností by bylo bláznovstvím vracet se do hranic před rokem 1967, když jejich zranitelnost v minulosti svedla arabský svět k pokušení zničit Izrael.

Při rozhodování o trase celého plotu se proto Izrael musí řídit čtverou úvahou. Tou první je bezpečnost. Jestliže například z terénních podmínek vyplývá, že plot musí stát spíš na kopci než v údolí, pak leží rozhodnutí v rukou armády. Druhá úvaha je demografická: plot je třeba vést tak, aby co nejméně Palestinců bylo na izraelské straně plotu. Třetí souvisí rovněž s demografií: je třeba zajistit, aby co nejvíc osadníků bylo na izraelské straně plotu. Pokud totiž chybí mírová dohoda, všechny izolované osady na palestinské straně plotu je třeba vyklidit. A čtvrtá úvaha je psychologická: Palestinci by neměli vnímat stažení jako úspěch teroristů. Ztráta části Západního břehu dává Palestincům i arabskému světu najevo, že za terorismus se platí.

Od porážky k porážce

Jestliže se Mezinárodní soudní dvůr postavil proti plotu, je to depresivní verdikt. Nikoli kvůli tomu, jak byl předvídatelný. Ani kvůli své zpolitizovanosti, která podlamuje naděje na systém globální spravedlnosti. Ani kvůli tomu, že nelegitimním bylo shledáno právo Izraele na sebeobranu, nikoli teroristické zločiny a jejich politická podpora ze strany palestinského vedení. Snad nejhorší důsledek verdiktu totiž spočívá v tom, že utvrzuje Palestince v jejich nebezpečně sebelítostném přesvědčení, že jsou pouze nevinnými oběťmi bez jakékoli odpovědnosti za celý konflikt na Blízkém východě.

Palestinská politická historie nabízí stále stejný vzorec chování. Nejprve přijde mírová nabídka od mezinárodního společenství, na kterou většina židovských vůdců kývne, zatímco všichni palestinští předáci řeknou „ne“. Pak Palestinci vedou válku a platí za to hořkou cenu. A pak protestují proti nespravedlnosti své porážky, která přece podle všeho měla být osudem Židů.

Pokaždé když takto Palestinci odmítnou mír, historie se pohne a mapa jejich možného státu, o níž se předtím dalo jednat, se o kousek zmenší. Podle Peelovy komise v roce 1937 měli Palestinci získat 80 % všeho území mezi řekou Jordán a mořem. Podle plánu OSN z roku 1947 by to bylo 45 %. Podle dohod z Camp Davidu v roce 2000 asi 20 %. A teď vzniká stavbou plotu nová hranice, kvůli níž příští palestinská generace ztrácí část Západního břehu a východní Jeruzalém – území, která mohli získat, kdyby jejich dnešní předáci vyjednávali v dobré a poctivé víře.

Zase sebelítost

Jen lidé, kteří jsou přesvědčeni, že nikdy nemohou udělat nic špatně a že právo je vždy na jejich straně, se sami neptají, proč na sebe přivolávají stále další katastrofy. Kde byly rozhořčené palestinské hlasy, žádající od svých vůdců složení účtů za to, že vznikl plot? Kde byla veřejná debata o tom, zda čtyři léta sebevražedných útoků byla moudrou odpovědí na Barakovu nabídku?

Během první intifády v letech 1987–92 izraelská společnost prošla důkladným a potřebným sebezpytováním. Poprvé i nelevicoví Izraelci připustili, že Palestinci mají důvod se bouřit a jsou svým způsobem v právu. Pokud jsme nenabídli jinou možnost než další pokračování okupace, nesli jsme přinejmenším částečnou odpovědnost za konflikt. Většina Izraelců tehdy poprvé začala konflikt vnímat jako zápas mezi dvěma stejně legitimními národy, takže postoupení území se stalo nejen politickou potřebou, ale morální nutností.

Nová intifáda probíhající od roku 2000 mohla a měla být momentem, kdy obdobný proces nastane i na palestinské straně. Palestinci však nadále místo sebezpytování pěstují sebelítost. V jejich postojích je naneštěstí utvrzuje mezinárodní společenství, jehož prvotní sympatie pro palestinské utrpení přerostly ve faktickou podporu palestinské zarytosti. Svým rozhodnutím soudit spíš Izrael než palestinské vedení to učinily i Mezinárodní soud a Evropská unie. Sabotují tím možnost změny, což je nešťastné pro morální zdraví palestinské společnosti i pro možnost usmíření na Blízkém východě.

I proto má plot smysl. Jako trvalá připomínka, kde končí politika teroru a urputného odmítání.

(Respekt)