Říjen 2004

Zvládnete to bez nás

Marek Hudema

V příštích několika letech se stáhne 60–70 tisíc amerických vojáků ze západní Evropy a z Asie z velké části zpět do vlasti. Překvapení? Jak se to vezme. O tomto kroku se psalo ve strategických koncepcích Spojených států už minimálně tři roky. Jen se nevědělo, kdy přijde – projev George Bushe, v němž toto oznámení zaznělo, byl zjevně načasován do předvolební kampaně (kdo by nechtěl slyšet, že „naši hoši“ se vracejí?). Vyzývatel John Kerry se ihned ozval, že prezident stažení špatně načasoval, takže v době války proti teroru jen zbytečně zneklidňuje evropské a asijské spojence.

Jde však samozřejmě o mnohem víc než o předvolební tah. Největší stažení amerických vojáků od druhé světové války je prvořadá strategická událost a reakce na změnu charakteru válčení ve 21. století. Američané budou lépe zasahovat kdekoli na zeměkouli a tím pádem i účinněji prosazovat své zájmy.

Válčit z domova

Spojené státy stahují své vojáky jednak na vlastní území (aby posílily vlastní obranu), jednak je chtějí přemístit na nové vojenské základny (aby mohly lépe zasahovat v citlivých regionech). V kontextu války proti terorismu to má srozumitelnou logiku. Američané se obávají možného chemického, biologického či jaderného útoku teroristů proti městům, nebo dokonce proti celým rozsáhlým územím. V takovém případě je třeba mít k dispozici vycvičené protichemické a radiační specialisty a také jednotky, které by pomohly policii udržovat pořádek. Americká Národní garda – určitá forma záloh, které povolávají do zbraně guvernéři jednotlivých států – na tento úkol svým vybavením nestačí.

Dnešní technika umožňuje Pentagonu účinně zasahovat v zahraničí i z domácích základen. Dobře se to ukázalo při přepravě amerických jednotek na Blízký východ před válkou s Irákem: není podstatný rozdíl mezi přepravou pozemních jednotek z Německa nebo z USA. K urychlení přepravy vojáků mají zřejmě sloužit i nově pojaté vojenské základny v zahraničí. Ty budou velmi skrovné a budou fungovat především jako transportní body a skladiště, kde se budou střídat desítky nebo stovky mužů bez rodin. Vzorem mohou být některé již fungující základny v Jižní Koreji nebo současná vojenská přítomnost Američanů v Bosně a Hercegovině. Tam je 3000 vojáků vyměňováno v půlročních intervalech, zatímco jejich rodiny zůstávají ve Spojených státech. Končí tak doba stálých mamutích základen, kde žily tisíce vojáků s připravenou těžkou výzbrojí, i přilehlých satelitních městeček se školami, obchody, posilovnami. Americké základny už zkrátka nebudou pro hostitelskou zemi takovým zdrojem pracovních míst jako dosud.

Směr Afrika

Geografické rozmístění zamýšlených bází dobře ilustruje, jak vidí Pentagon potenciální místa konfliktů i některé strategické zájmy americké politiky. Posíleny mají být jednotky a základny na tzv. širším Blízkém východě, který se v očích amerických plánovačů táhne od severní Afriky přes Irák až po Střední Asii. Zde zřejmě bude hlavní bojiště ve válce proti teroru. Strategické zájmy týkající se ropy zase patrně povedou k nějaké formě americké přítomnosti na západním pobřeží Afriky, odkud proudí do Spojených států podstatná část ropy. Pentagon ve svých plánech počítá i s Balkánem, který je potenciálně velmi neklidný a jehož stabilitu chtějí USA udržet.

Kritici stažení tvrdí, že odsun ze západní Evropy může být vykládán jako trest za malou podporu americké politiky v Iráku. Je fakt, že mnozí Američané považují Západoevropany, jež zachraňovali ve dvou světových a následné studené válce, za věčně reptající „nevděčníky“. Ale stažení se plánovalo dávno před roztržkou kolem Iráku.

Horší je to s odsunem z Jižní Koreje, jejž si nevyzpytatelná a výhrůžně bojovná severokorejská diktatura může vyložit jako projev slabosti. Američtí vojáci dislokovaní poblíž hranice obou korejských států jsou de facto jakýmsi rukojmím. Masivní útok Severokorejců by je patrně smetl ze zemského povrchu (pokud by Spojené státy nenasadily taktické jaderné zbraně). Stažením vojáků si Američané mohou uvolnit ruce k razantnější politice než dosud, včetně třeba leteckého bombardování. Má to ovšem háček: jako „rukojmí“ zůstanou ve své zemi sami Jihokorejci, kteří budou muset zvýšit výdaje na obranu.

A teď už sami

Spojené státy budou moci zasáhnout ještě pružněji než nyní kdekoli na světě. Ale prvotní obranu proti nepříteli či okamžité zásahy na podporu spojenců od nich nelze očekávat. To si budou muset zajistit spojenci sami a na své vlastní náklady. V době, kdy USA vydávají enormní prostředky na boj proti teroru – podle některých údajů přišel americké daňové poplatníky už na 144,4 miliard dolarů – ale neexistuje důvod, proč by tomu mělo být jinak.

(Respekt)