Říjen 2004

Všechna naše média jsou závislá. Na státu

Karel Hvížďala

Od té doby, co jsem v Respektu zveřejnil 26. července rozhovor s renomovaným německým profesorem žurnalistiky a vydavatelem mezinárodního časopisu pro novináře Message Michaelem Hallerem (který říká, že novináři a veřejnost by v postkomunistických zemích měli důrazněji vyžadovat větší nezávislost médií na státu, protože jen ta může zajistit fungující demokracii), dostávám často otázku: Jsou u nás doopravdy média ještě závislá na státu? Odpověď zní: Všechna média jsou na státu závislá mentálně a veřejnoprávní přímo.

Mentální závislost našich médií je možné odečíst už z toho, že novináři převážně pracují s informacemi, jež dostávají od politiků, místo aby systematicky analyzovali výstupy z jejich konkrétních činů a konfrontovali je s jejich vyjádřeními. Chybí systémová analýza skutků.

Další typickou ukázkou naší nedostatečnosti jsou nedělní televizní polední debaty. Zatímco ve starých evropských zemích tento formát patří tradičně výlučně politologům a novinářům-komentátorům z domova i ze zahraničí, u nás si politiku komentují sami politici. To je nepřípustné: je to stejný nesmysl, jako kdybychom zavedli praxi, že léčit se mají sami pacienti.

Za chybu lze označit i to, že zaměňujeme politiku s politikařením. Píšeme skoro výhradně už jen o tom, kdo s kým a proti komu a za kolik.

Jsme a priori přesvědčeni o tom, že náš čtenář je hlupák, že by se při rozboru politiky jako umění ovládat a usmiřovat rozmanité zájmy nudil. A protože nás díky tomuto přístupu politika v médiích de facto zajímá málo, naši politici ji nemusejí dělat. Analýzy ukazují, že nejdříve se musí proměnit a banalizovat média a teprve potom se může banalizovat politika.

Na tohle všechno už upozorňoval syn slavného Josepha Pulitzera (po němž je pojmenována cena) Ralph v roce 1913 ve svých novinách New York Word a později zakladatelé kritického mediálního žurnalismu v The New York Times Ben Bagdikin, Lester Markel a Abe Raskin, kteří soustavně kritizovali vzrůstající zábavnou orientaci tisku a nedostatečnou veřejnou sebeanalýzu médií. Právě diskuse v těchto prestižních novinách vedla k zavedení redakčních tiskových ombudsmanů, kteří nepodléhají ani šéfredaktorovi, ani vydavatelům.

Stejně vážné je to s malou nezávislostí veřejnoprávních médií, o které se ale i u nás často píše. České televizi se v zahraničí právě kvůli vydírání pomocí brzdění navyšování poplatků přezdívá "parlamentní televize".

Ve veřejnoprávní televizi chybí vnitřní redaktorský a dramaturgický kodex, tedy přesné rozdělení kompetencí mezi ředitelskou (manažerskou) řídicí strukturou a redaktorskou (dramaturgickou) strukturou. Veřejnoprávní televize mají dvě hlavy: šéfredaktory a ředitele, kteří nejsou vzájemně podřízení.

V případě sporu pak redakční kodex zajišťuje způsob řešení, aby nemohlo nikdy dojít k tomu, čemu jsme říkali "krize České televize". Kodex rovněž přesně pojmenovává úlohu generálního ředitele (jehož první povinností ve staré Evropě je chránit nezávislost redaktorů) i úlohu odborů.

V České republice navíc nefunguje jako razantní a viditelný garant a zastánce standardních novinářských práv Syndikát novinářů, v redakcích nejsou odbory atd.

Doposud nebyla jako arbitr pro sporné případy jmenována Tisková rada složená z nejrenomovanějších novinářů, vydavatelů, univerzitních profesorů, soudců a advokátů, jejichž výnosy by byly celou veřejností akceptovány. Po patnácti letech tedy stojíme stále na začátku.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)