Říjen 2004

Jednu Prahu magickou – a zabalit

Eliška Bártová

Je Praha, to největší české lákadlo cizích návštěvníků, ještě magická? I když se často zdá, že ne, že její srdce tepe už jen v rytmu kroků hromadného turistického zájezdu, starousedlíci v historickém centru to nevzdávají. Každý po svém se snaží uchovat ducha tohoto vzácného místa.

Paradise Bohemia

Před staletími jezdili těmi uličkami čeští králové ke korunovaci na Pražský hrad. Dnes se po trase avizované ve většině průvodců jako Královská cesta procházejí davy turistů, které člověka, ať chce nebo ne, strhnou svým směrem. Po obou stranách lemují tlačenici a mumraj obchody podobné jak vejce vejci. Z vitrín se blyští zaručeně české sklo „Paradise Bohemia Crystal“ v podobě barevných muchomůrek za tři sta, na křídlech dveří visí kupa loutek, vedle zase přechází zrak z vystavených matrjošek. Podobný výběr nabízí Královská cesta poutníkům už léta. Překoná-li člověk mechanický pohyb davu a na chvíli se zastaví, ukáže se pozoruhodná věc: do obchodů s nejdražším nájmem v Praze zabrousí kupci jen opravdu zřídka.

Mezi záplavou skleněných suvenýrů občas bleskne i okénko směnárny nebo štít restaurace. Například v podniku hned naproti vchodu do Klementina, které na koncerty láká už jenom v anglickém jazyce, si člověk může dát boloňské špagety za 210 korun a zmrzlinový pohár za 160. Pár obchodů nabízí „český alkohol“ – pivo a becherovku v dárkovém balení; kromě toho si zájemci mohou zakoupit českou vlajku s vyšitým pivním půllitrem uprostřed nebo stejný prapor s nápisem Czech drinking team (Český pijácký tým). Letitým hitem jsou také trička. Vedle podobizny Franze Kafky s temnou dominantou Prahy volají po koupi i nátělníky s českým lvem či s varováním KGB still watching you (KGB tě stále sleduje). „Nám ty obchody nevadí. Krásné architektury je všude v Praze hodně. Tak je skvělé, že si kromě prohlížení můžeme taky něco hezkého nakoupit,“ říká dvojice mladých Angličanek, jedny z těch zmíněných řídkých zájemců o nákup v turistické sklárně. „A Česko je svým sklem známé, proto jsem ráda, že tu je.“

Prodavačce je nedostatek nakupujících celkem lhostejný. „Ano, nechodí sem nějaké davy, prodáme třeba jenom pět či deset figurek denně. Ale já nemám velkou odpovědnost a každý den dostanu peníze na ruku, proto tu prodávám,“ říká prodavačka Dina z Ruska, která si v obchodě se sklem přivydělává ke studiu na vysoké škole v Praze. „Ovšem jako člověk, který v Praze žije, bych byla radši, kdyby tu takové obchody nebyly. Mám pocit, že narušují tu historickou atmosféru.“ Stejného názoru je i další prodavačka v podobném obchodě. „Když do centra nemusím, tak sem vůbec nechodím. Tady si člověk nemůže koupit nic, co potřebuje pro běžný život,“ říká paní Jiráková, která v krámu vypomáhá.

Monotónní paletu obchodů sklo-matrjošky-suvenýry lemující cestu na Hrad přerušují na Karlově mostě pouze stánkaři nabízející za tři sta namalování portrétu, jiní za stejnou cenu například fotku trabanta zamontovanou do panoramatu Hradčan. Skleněná turistická smršť začíná pomalu slábnout až v Nerudově ulici. Tady už se najde vedle potravin i obyčejná drogerie.

Zavěste to kafe

Rodina Vopičků žije na Malé Straně už sto let a jeden z jejich potomků dnes bydlí v Nerudově ulici. „Už jsme v domě jen tři starousedlíci. Všichni ostatní se odstěhovali kvůli tomu, že jim vadil ten nápor turistů a ztráta klidu,“ říká Roman Vopička (48) ve své malé Kafírně u sv. Omara v ulici Tržiště, souběžné s Nerudovou. „Samozřejmě, že i mně je nepříjemné, jak se naše ulice změnila. Je to břemeno, se kterým se ale naučíte žít, pokud to tady máte opravdu rád a jste s místem spjatý těch sto let… A taky si nejsem jistý, jak bych se zachoval já, kdybych tady dostal nějaký barák. Třeba bych si tam taky pustil obchodníky se suvenýry, abych měl peníze.“

Místo toho pan Vopička má malou kavárničku, v pronajatých prostorách obecního domu, kde kdysi bývalo holičství. Díky nízkému nájmu tu káva stojí o polovinu méně než v okolních restauracích, a místo turistů se tu pravidelně scházejí starousedlíci. „Mám pocit, že už se to tady stabilizovalo a nepokračuje to špatným směrem. V postranních uličkách už dnes opět najdete třeba ševce, nebo čistírnu, mandl.“ Na rozhraní Nerudovy ulice a Újezda, právě na jednom z nejexponovanějších míst pod Pražským hradem, lze dnes například narazit na obyčejný obchod s potravinami a kavárnu U zavěšeného kafe. Už svojí neokázalou vizáží naznačuje, že vybočuje z řady podniků pro turisty.

„Město musí žít, a aby žilo a bylo hezké a cizinci ho navštěvovali, tak tu musí zůstat lidé, kteří k němu mají vztah,“ říká Bohumil Zavadil (74), majitel domu v Úvozu, v jehož přízemí nyní sídlí zmíněné provozovny. „Proto jsem z bytů neudělal kanceláře a dole si nevzal za nájemníky obchodníky se sklem nebo suvenýry, ale obchod a kavárnu, které nemusí platit vysoký nájem, a do které si mohou dovolit chodit místní.“ Podle pana Zavadila byl boom obchůdků pro turisty daní za krásné město. Mnohem větší problém je pro něj komunikace s úředníky a politiky, kteří tuto městskou část spravují. „Nikdo se nás neptá na naše názory, nikdo neřeší, kde je hranice únosnosti a jak to regulovat. Stejně jako se dělají referenda, měli by se nás ptát, třeba formou dotazníku, a ne rozhodovat za zavřenými dveřmi.“

Nejsme ruka trhu

Receptem pro místní politiky může být způsob, jaký funguje v Holandsku. Tam se tzv. trojrozměrného plánování účastní široká skupina odborníků, ale společně s nimi i občané dotčeného místa. Společně pak při diskusích hledají kompromisy a adekvátní řešení. Podle tohoto modelu se na začátku devadesátých let snažil sociální ekolog Bohuslav Blažek zmapovat potřeby a názory na vývoj centra Prahy. Rozjetý projekt ale nakonec skončil na nevůli radních v něm dál pokračovat. Od té doby nikdo z radnice o spoluúčasti občanů neuvažuje. „Neptáme se jich, co chtějí. Co bychom se od nich dověděli? Každý by chtěl něco jiného a co my pak s tím,“ odmítá participaci občanů na plánování vývoje „jejich“ čtvrti místostarosta Pavel Vlach (KDU-ČSL). „Ale můžou se účastnit diskusního fóra na internetu a psát stížnosti.“

Podle pana Vlacha vývoj, který v centru nastal, není tak špatný. „Sice se taky nerad procházím Královskou cestou. Každý dům je ověšený cetkami a to už přerostlo mez, tak hledáme cestu, jak to omezit. Ale na druhou stranu, když nám nájemce platí a prodává cetky, tak to je v pořádku. Právě z nájmu nebytových prostor můžeme získat velké peníze a ty spíš získáme, když je tam krámek orientovaný na turisty, než nějaký neatraktivní obchůdek,“ říká pan Vlach. „A stejně si myslím, že krámky a služby pro místní už moc nebudou potřeba. Z kanceláří se postupně stanou luxusní byty, kde bude bydlet vyšší vrstva, která takové služby nepotřebuje, protože za nimi budou jezdit jinam. A my nechceme nic regulovat, nejsme ruka trhu.“

Rámeček

Pět tisíc starousedlíků je pryč

Během deseti let ubyly v nejstarších částech Prahy – tedy na Starém Městě, Josefově, Malé Straně a Hradčanech – více než čtyři tisíce obyvatel. Za poslední tři roky jich z centra zmizela další tisícovka. V jádru města tak dnes podle statistik žije 17 590 lidí. V posledních letech se mezi ně započítaly i dva tisíce cizinců, kteří mají v těchto místech hlášen trvalý pobyt.

Nejčastějším důvodem rapidního úbytku starousedlíků po roce 1989 byl přechod domu do soukromých rukou – ať už restituenta nebo kupce. Noví či staronoví majitelé většinou udělali z bytů výnosnější kanceláře a spodní část pronajali pro obchody. „Čtyřicet let jsem žila v Karlově ulici a musela jsem z ní odejít – už se tam nedalo žít. Byl to takový boom, kdy bylo krédem vše pro turisty a na občany kašlem,“ říká Šárka Zahálková, která se z Královské cesty přestěhovala do klidnějších, protože zapomenutých částí Starého Města. „Rázem zmizely obchody, na které jsme byli zvyklí, elektro, tabák, lahůdky. Z toho, co je tam teď, je mi na zvracení a radši tudy už vůbec nechodím. Ale tenhle vývoj se asi nedal přeskočit a musíme si nejspíš těmi ,dětskými nemocemi‘ projít. Určitě se to časem spraví, už dnes jsou znát změny k lepšímu.“

O změnách v trendu, který odstartoval po roce 1989, hovoří architekti i vedení městské části. „Dnes už klesá zájem o kanceláře v centru a naopak je poptávka po bytech,“ říká architekt Zdeněk Lukeš. „Pro firmy je totiž mnohem praktičtější postavit si někde kancelářskou budovu mimo centrum, kde nemusí splňovat kritéria památkářů, je tam lepší dopravní dostupnost, líp se tam parkuje.“ Změnu tímto směrem potvrzuje i vedení radnice Městské části Praha 1. „V poslední době často rekolaudujeme kanceláře zpět na byty, dřív to bylo právě naopak, přesná čísla toho pohybu ale zatím nemáme,“ říká místostarosta Pavel Vlach (KDU-ČSL). „A že podle statistik neustále obyvatel ubývá? To je relativní. V těchto částech totiž žijí lidé, kteří zde nemají trvalý pobyt, a tak se neobjeví v těchto statistikách, ale odhadem jich je přes 3 tisíce.“

Podle místních i odborníků, kteří se této problematice věnují, nastává pomalu, ale znatelně i další obrat. „Když jsem svému kamarádovi z Ameriky líčil, jak mizí původní obchody a služby, tak mi říkal: Nech to plavat, ono se to samo upraví,“ říká architekt Lukeš. „A měl pravdu. Dnes už je ten návrat k vyváženosti viditelný. Nejlépe právě v Nerudově ulici, kde už není tolik kšeftů se sklem a začínají se vracet krámky a služby pro místní.“

(Respekt)