Říjen 2004

Veš se vrací do vyspělého Švédska

František Janouch

O existenci vší jsem se dozvěděl až v létě 1945, kdy se otec vrátil z Auschwitzu a vyprávěl, jakou pohromu představoval tento obtížný hmyz v koncentráku. Předtím jsem o vši neslyšel a neměl s ní žádné zkušenosti. Vyrůstal jsem v Praze v podmínkách, které by dnešní průměrný Švéd jistě nazval velice primitivními: v bytě jsme topili uhlím, jehož zásoby na zimu jsme měli ve sklepě, teplou vodu na koupání jednou týdně, když jsme zatopili v koupelně v kotli. Prádlo se pralo v neckách s valchou a odnášelo se na mandl, odkud přicházelo krásně naškrobené a vyžehlené. Ložní prádlo se měnilo nejméně jednou za čtrnáct dnů, osobní skoro denně. V krátkých klukovských vlasech vši neměly šanci se uchytit, dívky a ženy si denně pečlivě rozčesávaly vlasy a myly je nejméně jednou za čtrnáct dnů, pokud tento úkon nesvěřovaly kadeřníkovi.

Když jsem v roce 1949 přijel na studie do Leningradu, chtěl mě komendant studentské koleje poslat do sanpropustniku k odvšivení: sestávalo z umytí v ruské báni zvláštním karbolovým mýdlem, zatímco mé šaty měly být pomalu propečeny horkým vzduchem. Tuto ponižující proceduru jsem rozhořčeně odmítl a Marji Fjodorovně vysvětlil, že Československo je kulturní země, kde vši nejsou již nejméně od první světové války. Byl jsem zřejmě tak rozhořčen, že strohá teta komendantka kapitulovala, a tak jsem nikdy nepoznal tuto významnou sovětskou instituci, převzatou z carského Ruska.

Ve Švédsku, které má zaslouženě pověst moderní a vyspělé sociální země, žiji již třicet let. Zvykl jsem si, že ústřední topení, horká voda, pračky a myčky patří ke zcela běžnému standardu, stejně jako čisté veřejné záchodky na nádražích, úřadech, ve školách, prostě všude, vybavené umyvadly, tekutým mýdlem a papírovými ručníky.

Švédská společnost je tolerantní a ohleduplná. Rodiče podle zákona nesmějí dát dětem pohlavek, homosexuální páry se mohou brát, stát se stará o alkoholiky a narkomany a štědře jim pomáhá vstoupit na cestu nápravy. Když starému člověku zemře partner, není nucen se přestěhoval do menšího a méně nákladného bytu. Naopak, stát mu finančně pomáhá zaplatit nájem za byt, na který byl zvyklý. Přednedávnem jsme byli ve školce, kam chodí naši vnuci, upozorněni, že se tam vyskytly vši. Máme prohlédnout děti. Potom jsem se dozvěděl, že vši mají občas i teenageři na gymnáziu. Nepovažují to však za nějaký společenský handicap. Přespat v kamarádově posteli s jeho prádlem se stává skoro společenskou normou.

Začal jsem o tom mluvit se svými známými. Ukázalo se, že nejde o ojedinělé případy a že veš, pomalu ale jistě, získává ve Švédsku své, zdálo by se, dávno ztracené pozice. Začal jsem zkoumat, jak se něco takového může vůbec stát. Odpověď není tak nesnadná, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Hrůza ze zavšivení v mladší švédské generaci neexistuje. Možná, že byla aktuální před padesáti sedmdesáti lety, což je dost dlouhá doba, aby zmizela z veřejného vědomí. Zcela zmizely obyčejné a praktické zkušenosti, jak veš objevit i jak se jí zbavit. Horká voda a mýdlo, které jsou ve Švédsku na každém kroku, vedou paradoxně k tomu, že se každodenní hygiena stává něčím tak trochu opovrženíhodným. Mýt si ruce před každým jídlem? Po použití záchodu? Koupat se každý večer před spaním? Každé ráno se sprchovat? Měnit ložní prádlo ob týden a osobní alespoň obden?

K tomu nepochopitelnému trendu se začaly přidávat i jiné, nazvěme je módními, okolnosti. Muži začali nosit dlouhé vlasy, aniž si osvojili základní hygienická pravidla s jejich zacházením. Ale i mnohé mladé ženy na ně začaly zapomínat nebo jimi opovrhovat. Špinavé džínsy či bundy se stávají skoro statutárním symbolem - frekvence jejich praní či žehlení se vůbec nedá srovnat s hygienickým, jak to opovržlivě nazval jeden mladý muž, amokem čtyřicátých či padesátých let. Zdravotní orgány mají plné ruce práce s AIDS, SARS a jinými civilizačními chorobami. Školní zdravotní sestry vysvětlují teenagerům, jak používat preventivní prostředky a bránit se proti otěhotnění i pohlavním nemocem, a na tak přízemní téma, jako je veš, jim nezbývá čas.

Vláda bojuje proti alkoholu za volantem, proti narkotikům, terorismu, prohrála kampaň za zavedení eura... Veš je tvor příliš malý, než aby se vešel na program zasedání vlády... A od třicetileté války uplynulo příliš mnoho let a politici dávno zapomněli, jakou pohromu tihle malí tvorečkové představovali pro švédské armády plundrující Evropu. Veš, Pediculus humanus, získává dnes ve Švédsku novou historickou šanci. Snad největší od konce třicetileté války.

Napsal jsem tuto glosu před rokem, ale ostýchal jsem se ji uveřejnit. 11. srpna léta páně 2004 se však veš dostala do hlavních zpráv všech švédských televizí. Příští týden začíná škola a televize nabádala rodiče, aby se sobota 14. srpna stala ve Švédsku dnem všeobecného odvšivení. Sic transit gloria mundi!

(MFDNES)