Říjen 2004

Černý domeček (Část 5)

Stanislav Komárek

Pátá část románu na pokračování Stanislava Komárka Černý domeček. Román pojednává neobvyklým stylem o osudu několika pokolení v jihočeském městečku. Vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.

Kapitola 17

V předjaří roku 1944 šla Miluška, či už vlastně slečna Mila, jak ji servilně oslovovali otcovi spoluživnostníci, se psem na procházku. Když procházela místem, kde polní cesta křížila železniční trať, uviděla nákladní vlak o mnoha vagónech stojící v poli. Lokomotiva byla evidentně porouchaná a nezbývalo než čekat, až bude přistavena nová, což mohla být záležitost na řadu hodin. Jeden z vojáků doprovázejících vlak otevřel první z vagónů, ostatní si připravili automaty a mířili. Z vozu se vyhrnulo neuvěřitelné množství vychrtlých postav v ušpiněných a zdaleka ne jednotných pruhovaných rovnošatech, zřejmě obojího pohlaví, ale pro zcela oholené vlasy to bylo těžko rozeznat. Mila zírala na obskurní divadlo jako uhranutá a nebyla mocna pohybu z místa. Vězňové se protahovali, vyprazdňovali, někteří i zvraceli. Dva z nich s dovolením strážných došli s kýblem do příkopu u trati pro stojatou vodu, na kterou se všichni lačně vrhli. Tu si teprve jeden ze strážných naší protagonistky všiml, ukázal rukou a vykřikl: „Hau ab!“ Mila tušila, že viděla nějaké ošklivé tajemství, které spatřit neměla.

I dospělí, v protektorátu i v Německu, neměli většinou jasnou představu o rozsahu koncentráků a zběsilosti tohoto prostředí, už proto, že návraty odtamtud patřily k největším vzácnostem. Cosi obecně děsivého o jejich existenci, ale bez konkrétních detailů, tušil ovšem každý, a to k efektu zastrašení sloužilo lépe nežli co jiného. Tajná policie, která by byla tak tajná, že by o ní nikdo nevěděl, by se zcela míjela účinkem — tajná a mlhavá musí být jaksi z principu, aby si na ni bylo možno projikovat vlastní děsivé fantazie, ale vědět se o ní musí obecně. Německé lágry zhusta nejdivočejší fantazii překonávaly, a to i ty nelikvidační. A vůbec už se netušilo, že v Sovětském svazu, na nějž se upíraly zraky mnoha Čechů, jsou podobná zařízení v rozsahu ještě daleko větším.

Je snad správné poznamenat, že řečená instituce není vynálezem německým, ba ani ruským, byť byla v těchto krajinách neobyčejně zdokonalena. První koncentrační, tj. shromažďovací tábory (concentration camps) zavedli Britové v jižní Africe za búrské války v roce 1900. Do nich sváželi rodinné příslušníky búrských odbojníků, rozptýlené po odlehlých samotách, aby tak afrikánskou gerilu zbavili zázemí. To, že při tom pomřelo zhruba sedmdesát tisíc žen a dětí na skvrnitý tyfus, byl sice snad vítaný, ale původně neplánovaný vedlejší efekt.

Německé lágry byly proti sovětským sice zpočátku spořádaněji vedené (také se do nich zavíralo většinou jen po soudním procesu v Evropě běžného typu, byť podle podivných zákonů), během války se však rozrostly nade všechny meze a staly se obludností, v celé historii nevídanou. Porovnání obou systémů, jak je třeba líčí ve svých knihách Buberová (řada lidí, německých komunistů zejména, stačila zažít oba), je čtením, které by žádný pamětník dvacátého století neměl vynechat. Řadu aspektů si běžný občan předem neuvědomuje — je to zejména celá skrytá říše SS, která kolem táborů během několika let vznikla jako stát ve státě, s celou řadou pobočných aktivit: nejen průmyslové podniky, ale i obrovská zahradnictví a „umělecké“ dílny. Rovněž zde byla obrovská hypertrofie „dodavatelského“ lokálního průmyslu — pekáren, pohřebních ústavů atd., umocněná navíc tím, že lágry ležely na odlehlých místech, nanejvýš v blízkosti malých městeček, která se postupně stala jejich přívěsky, ekonomicky zcela odvislými a zažívajícími bizarní rozkvět.

I v mezilidských vztazích vznikala jakási karikatura světa venku — většina SS měla celý systém vazalů z řad vězňů, které různě protežovala a umisťovala do pozic v táborové samosprávě, kde měli často moc nad životem a smrtí jiných. Esesáci si často vyřizovali různé nevraživosti tak, že si popravovali navzájem tyto oblíbené vězně, protože na protivníka nemohli přímo. Mezi vězni tak, byť za cenu velkého rizika, vznikala úzká kasta etablovaných jednotlivců, kteří měli dost jídla, zvláštní ubytování, služebnictvo, ba i civilní šaty, zatímco ostatní balansovali na okraji smrti. Fungoval svérázný obchod, umělecká, náboženská a ideologická sdružení hluboko pod povrchem, tajné odchovávání dětí. Celek měl zvláštní, přízračně snově labilní charakter, tak jako ostatně třetí říše jako celek.

Ač docházelo k masovému týrání lidí, měl tento stát velmi propracovaný a v podstatě i dodržovaný zákon na ochranu zvířat. To se o Sovětském svazu říci nedá, byť celá skrytá říše OGPU byla velmi podobná a navíc trvanlivější, táhnoucí se po desítky let (podivnou shodou okolností bylo německé označení pro koncentrák KZ obráceným ruským označením pro vězně — ZK, akronyma ostatně většinou označují něco neblahého). Německo vděčilo za svůj bleskový rozmach, ale i za relativně rychlé podlehnutí Rusku jedné a téže věci: nejednoznačné organizaci, kdy často dvě různé instituce měly tutéž kompetenci — to, co ve fázi expanze vede k soutěžení, vede po jejím ukončení ke zmatku.

Dobře to ilustruje i denní rozvrh obou vůdců — zatímco Hitler trávil většinu dne popíjením čaje s přáteli a jen občas se vyburcoval k nějakému nenadálému záměru a aktivitě, trávil Stalin v byrokratické spořádanosti většinu dne za psacím stolem. Úřad je také typem magie, ovšem novověké — je schopen kontrolovat systémy, které jedinec nepřehlédne, a udržovat po dlouhou dobu to, co by se vlastní vahou rozpadlo. I stařičký mocnář tak čaroval, ovšem starodávným, bezzubým způsobem.

Tohle všechno pochopitelně Mila nebrala v úvahu — jedinou její převládající myšlenkou bylo dostat se co nejrychleji domů a povyprávět hrůzný zážitek rodičům. Když přicházela, už se šeřilo. Jakmile vešla do krámku, strnula překvapením. Dva důstojníci wehrmachtu si prohlíželi látky, její otec, nerozumějící německy, jim při tom rozpačitě asistoval. Na takové zákazníky nebyli zvyklí. „Welche Farbe ist das?“ zeptal se jeden z nich, prohlížeje jakousi kopřivovou náhražku ve slabém světle žárovky, takže odstín nebyl zcela jasný. „Grau!“ vyrazila pohotově. Oficír se potěšeně usmál, ale nekoupil nic. Všichni si oddechli, ale Mila namísto líčení dnešních příhod neřekla ani slovo.

Koncem léta 1944 začali přijíždět první uprchlíci, Němci ze Sedmihradska. Zahájili tak éru běženců, kteří se před postupující Rudou armádou snažili přesunout dál na západ. Většinou to byli sedláci, vůz tažený kravami či volky byl naložen peřinami a jídlem. Jen nejbohatší měli koně, za některým z vozů byla přivázaná i koza či oslík. Až do konce války už tento proud neustal — naštěstí potřebují velcí kopytníci jen několik minut spánku denně a po zbytek času vydrží po několik dní pomalu jít. Nepostupovala-li fronta příliš rychle, dalo se jakž takž unikat. Zdálo se, že se běh dějin absurdním způsobem zrychluje a apokalypsa je už blízko. To, co se jindy pomalu stávalo za desetiletí, se teď mělo seběhnout během hodin.

Lesy kolem Kropáčovy Blatnice nezúčastněně šuměly, rašeliniště i rybníky si žily svým zavedeným tempem, kvetlo se, opylovalo, plodilo. Pouze lidský svět se hroutil a praskal ve švech. Povzdech romantických básníků o tom, že příroda je lhostejná k našim trápením, je hluboce pravdivý. My k jejím ostatně taky. Vlaštovky se pomalu houfovaly k podzimnímu odletu. Bylo jich hodně a spokojeně švitořily — rok 1944 byl z jejich hlediska celoevropsky velmi úspěšný. Počasí se vydařilo, much bylo zejména ve východních regionech tolik, že nebylo pamětníka a podařilo se hravě vykrmit šest i více mláďat ve dvou hnízděních. Trosky domů se k zakládání rodiny hodily stejně dobře, ne-li lépe, jako stavby obývané a ztráty na hnízdech působené bojovými událostmi na procenta nestály za řeč. I karpatští vlci si toho roku nemohli vynachválit a dlouho na něj při kolektivních extázích s vytím vzpomínali. Zpočátku se sice domnívali, že excesivní střelba patří jim, ale po krátké době nahlédli, že namísto honu na vlky probíhá zcela obří hon jedněch lidí na druhé, léč sotva přehlédnutelná a zdánlivě bez konce. Po dlouhé měsíce nebylo nutno lovit a ochutnat odvěkého nepřítele bylo velkým zadostiučiněním. Všechna vlčata ve zdraví dorostla a část se jich vydala, hnaná zvídavostí a explorativností mládí, do nových končin či sledovat frontu, kde bylo zcela bezpečno a vždycky něco na zub. Lidé se jim zdáli nějací bližší, skoro jako bratři.

V zimě už se ve škole neučilo, byla plná běženců. Později byli rozdělováni i po domech. U Vodrážků zakotvila jedna vdova po obchodníku smíšeným zbožím s dvěma dětmi. Muž jí padl už před dvěma lety kdesi na Východě, dáma byla velmi řečná a sociální. Mile a starému Vodrážkovi, kteří ji byli schopni a ochotni poslouchat, neustále švitořila:

„Mír sán aus Nikolsburg, des is ja Ostmark, aber es wor Méren, i réd net bémisch, aber i móg dé Tschechen — mán Lérer wor ja a Bém, mír hóbn immer zu ihm g’sógt: Herr Oberlehrer, singen Sie uns trafó! — des is a schönes bémisches Lied. I kann es bis hajt singen: Trafó, trafó, trafó seléna! Do te pute trafó šit, aš ja pútu róbje nit, trafó, trafó, trafó seléna! Und doch ist der Oberlehrer dann verhoftet worden und im KZ um’kommen!“ atd.

(Nestandardní němčina je zaznamenána i nestandardním přepisem, překlad připojen není — koho z laskavých čtenářů to zajímá, ať si pasáž nechá přeložit, nebo ještě lépe, ať se německy naučí — bude mu to ku prospěchu.)

Na nárožích visely sugestivní plakáty, ukazující zkrvavený bolševický spár, sápající se po Nové Evropě: „Erfässt sie dich, gehst du zugrunde!“ hlásal nápis. Bylo už k jaru, když se jedné noci objevila nad severozápadním obzorem nezvyklá záře, jako by se tam konala zápalná oběť s gigantickou hranicí. Ve vzduchu duněla letadla. Bylo to bombardování Drážďan, popisované svědky výrazy typu „peklo“ či „soudný den“.

Kapitola 18

Počátkem května 1945 se městečkem dnem i nocí hnaly proudy německého vojska, v podstatě prchající do amerického zajetí. Vytlačovaly při tom z hlavní cesty proud uprchlíků, kteří se pohybovali jen pomalu a armádě překáželi. Šířily se zvěsti o tom, že ustupující armáda bude pobíjet všechno české civilní obyvatelstvo a obyvatelé černého domečku spali v dávno už prázdné dílně, oblečení, připravení při sebemenším neklidu vyskákat oknem do zahrady a prchat humny pryč. Opatrnost však byla přepjatá. Ustupující vojsko mělo jiné starosti a odjelo v klidu.

Mila se s úsměškem dívala na poslední úlohu, kterou jim ve škole dali — byl to překlad Goethova Erlköniga — „Kdo to tu rajtuje skrz černá noc? To je herr tátynek a jeho froc…“ říkala si ironicky. Začínaly se šířit zvěsti, že se blíží Američané — prý jsou už u Strakonic a za dvě hodiny dorazí. Bylo narychlo spíchnuto několik vlajek s pruhy a hvězdami, jen hrubě napodobených — nikdo, ani Amerikán Vozábal, si nebyl zcela jist, kolik že jich vlastně má správně být.

Byl chycen a zavřen i vrchní kolaborant a udavač Šimonek a jen s obtížemi se podařilo zabránit tomu, aby nebyl pověšen na jednu z lip na náměstí, vedle sochy jeho jmenovce, Šimona Lomnického, zdejšího jediného literáta. Práskač byl temně brunátný ve tváři a sotva sípal hrůzou. Několik kolaborantů menšího formátu, zejména dívky, které se „tahaly“ s německými vojáky, muselo řečené náměstí zametat, s vystříhaným háknkrajcem ve vlasech na hlavě. V Praze bylo už povstání v plném proudu, ale v městečku se nedělo nic. Je ostatně pro český národ typické, že ve své drtivé většině pánům všeho druhu pilně slouží až do okamžiku, kdy už jsou na odstřel, a potom proti nim hrdinně povstane a svrhne je.

To se opakovalo ve dvacátém století celkem třikrát. Rozhodně je to strategie minimalizující ztráty, vedená snad představou, že jsme „malí, slabí“ a každého chromozomu škoda. Poláci, žijící a jednající právě naopak, pro nás mají zvláštní typ pousmání, které je v jistém smyslu pohrdlivé, v jiném nostalgicky závistivé. Snad je to dáno také pomalejším rozmnožováním a nemožností českou kotlinu, horami fixně vymezenou, stěhovat po vzoru Polska kdesi mezi Odrou a Dněprem podle potřeby.

Teprve devátého května začala za velikého jásotu přijíždět Rudá armáda. Všeobecně převládal dojem, že začíná jiný, lepší svět, ještě mnohem silnější než v roce 1918. První předvoj, na autech a s několika tanky, jel dál, teprve další oddíly, většinou už s koňskými povozy, se zde usadily. Za Silvestrem přišel už devátého večer Ukrajinec Derkač, jediný prvorepublikový ruský běženec v městečku. Na rozdíl od svých úspěšnějších a do určité míry protežovaných bratří v hlavním městě byl sotva živ z provozu malé mlékárny. Aby si dodal na důležitosti, vyprávěl o sobě, že je původem šlechtic, ale jeho vizáž i jméno, znamenající ptáka chřástala, jasně ukazovaly na nedávno emancipovaného nevolníka. Na každý pád to byla osůbka neškodná a krom několika ruských legionářů z okolí neměl přátel. Silvestra překvapila, ba šokovala jeho žádost, aby jej někam schoval. Pokoušel se mu vysvětlit, že válka už je u konce, Němci pryč a Rusové je přece přijeli osvobodit. „Znam naši!“ vykřikoval Malorus zděšeně, ale nakonec rezignovaně mávl rukou a krokem spráskaného psa odešel do noci.

Městečkem teď pochodovaly kolony zajatých Němců, zubožených a prohranou válkou pokleslých na duchu. Když jednou Marii, stojící ve vratech domečku, prosili o vodu a ona jim vyhověla, zdálo se, že celá věc nedopadne dobře — dva z novopečených českých vlastenců se do ní pustili a chystali se ji zbít — pak mávli rukou a spokojili se tím, že jednomu ze zajatců uřízli kapesním nožíkem obě uši. Ani se nebránil. Uříznutí uší je zvláštní procedura, jak někoho zohavit bez skutečně těžkého poškození. Rumunština má pro tvora s uříznutýma ušima (obecně) samostatný termín ciul. Čeština toho, chválabohu, dosud neměla zapotřebí.

Po několika dnech se skupinky rudoarmějců začaly ubytovávat po jednotlivých chalupách. I v dílně se jich několik usadilo, mezi nimi ženščina-vrač s kleštěmi, několikrát použitými obvazy a jakousi mastí. Komandatura městečka pak byla ve Vodrážkových nájemních domech, toho času stejně skoro prázdných. Setkání se stepí a zároveň i s frontou bylo dramatické a neočekávané. Málokdo v městečku si uvědomoval, že má co dělat s lidmi z jiného kulturního okruhu, kteří by měli být poměřováni řekněme Íránem, ne ale Třeboňskou pánví — Němci přes všechnu aktuální zvlčilost byli z okruhu téhož, podle podobných mustrů mysleli i jednali. Navíc bylo vojákům po létech fronty těžko vysvětlit, že nejsou v území dobytém, ale osvobozeném — hranice rajchu byla relativně blízko a ráz krajiny ani lidí se nezměnil — možnost dorozumět se s Čechy, píšícími také jim nesrozumitelnou latinkou a tehdy až na výjimky ruštiny neznalými, byla pro vzdálenost obou jazyků jen minimální. Obvyklé armádní radosti spojené s drancováním náhle skončily a bylo těžko si odvyknout.

Jako první to pochopila Marie, když ji vojín Vasilij s jeseninovským obličejem náhle postavil v kuchyni čelem ke zdi, namířil na ni samopalem a poté vystřelil několik ran do stropu. „Nu, chozjájka, vot tak my rasstreljáli fašístov v górodě Kéňigsbergě!“ Když viděl její nelíčenou hrůzu, přidal: „Éto tólko šútka bylá!“ Ač takto divoce nevypočitatelný, byl Vasilij z ubytovaných v mnoha ohledech nejsympatičtější, snad mimo černého Gruzína, který přehrával Mile na pianinu Straussovy valčíky a Čajkovského. Ostatní byli nevýrazní hoši z vesnic, nedůvěřivě a s překvapením hledící na neznámý svět kolem.

Silvestr po několika dnech s podivem zaznamenal, že běženec Derkač beze stopy zmizel. Náš protagonista si myslel, že z bláhového strachu někam utekl. Jediný, kdo všeobecnou radost nesdílel, byl František Vodrážka. Lépe řečeno, kalilo mu ji pomyšlení na ruskou komandaturu v jeho nemovitostech. Zhruba za deset dní to nevydržel, ustrojil se a opíraje se o hůl, belhal se na obhlídku. Autopsie předčila všechna jeho nejčernější očekávání. Dvě z místností v prvním patře byly proměněny v koňské stáje, ořové už stačili okovanými kopyty rozbít schodiště z umělého kamene a promočit stropy. V jiných místnostech byly střepy z rozbitých láhví po bohatýrských pitkách a v rozích exkrementy s útržky moskevské Pravdy, promptně dodávané i dislokovaným armádám. Splachovací klozet, div západní techniky, sloužil nejen jako zdroj vody, ale splachovalo se do něj vše možné a téměř už neodtékal. Děda Františka se zmocnila zoufalá zuřivost, celé jeho životní dílo se jevilo být v troskách. Nepříčetně křičel a tloukl holí, až ji zlomil. Jeho jediným štěstím bylo, že nikoho přímo nenapadl a byl zjevně už hrobu blízko. Není ani jisto, zda komandant a jeho pomocníci správně pochopili důvod hněvu. Vyhodili ho na ulici a z jejich pokřiku kromě „Job tvoju máť!“ rozeznal jen slova stárik a buržuj.

Bez sebe hněvem se dovlekl domů, opíraje se poslední část cesty o domovní zdi. Kolemjdoucí lidé jej s údivem a zděšením pozorovali. Když dorazil, přerývaně líčil svůj děsivý zážitek. Kupodivu čímsi připomínal svého syna Jana před jedenatřiceti lety, snad proto, že člověk je dvakrát dítětem. Jen tu nebyla žádná instance, která by mu uštědřila nádavkem výprask — on sám si této trapné analogie už vědom nebyl. Zloba přešla záhy v zoufalé vzlykání a sebelítost. Uložili ho do postele, ale stav se nelepšil. Večer začal halucinovat způsobem ve střední Evropě nezvyklým — identifikoval se se svými domy, jejich újmy pociťoval na vlastním těle. „Vodpad se zanes, cítím to!“ volal. „Teď, teď, už neteče!“ U mimoevropských kultur se relativně často vyskytuje identifikace se zvířaty, kdy třeba dívka posedlá liškou běhá po čtyřech, kňučí a kouše, a někdy i s neživými předměty. U nás jsou podobné jevy výjimkou a u osob blízkých způsobují zděšení.

Františka rozpalovala horečka a těžce dýchal, občas suše zakašlal. „Vodchlipuje se vomítka a padá!“ křičel hrůzným hlasem kolem půlnoci. „Celej spadne!“ K ránu už se dusil a přivolaný dr. Čermák konstatoval prudký zápal plic. Penicilin, poslední objev západní nauky, do městečka dosud nedorazil a i ve velkých nemocnicích se předepisoval jen osobám, u nichž se dal očekávat ještě dlouhý život. Za další dva dny František Vodrážka zemřel, neprobrav se k plnému vědomí. Snad jako formu pomsty na autokratovi mu vystrojili jeho blízcí církevní pohřeb se vší parádou. Nepřítel kněžourů a žvástů o nebi byl i naposled pomazán, byť v předsmrtné mdlobě.

Smrt chodí jen zřídka sama, snad z důvodu ekonomičtějšího využití svých sil. Do nyní už Pávkova domu měla zavítat překvapivě brzy znovu. Vojín Vasilij potkal na vycházce do jedné z okolních vsí mladíka s trubkou-heligónem, velikou a zlatě se lesknoucí. Předmět jako z nějaké východní pohádky vzbudil jeho touhu a chlapce, který poklad odmítal vydat, prostě zastřelil. Stepní spravedlnost, je-li jaká, je rychlá a neformální. Vasilij byl odsouzen k smrti zastřelením, a protože v městečku nebylo vězení, trávil poslední noc pod dozorem bývalých kumpánů ve svém bydlišti, svázaný na rukou. Nálada byla podivně napjatá. Je možná snáze být v domě s mrtvým nežli s někým, kdo je dosud živ, ale má už na čele znamení smrti.

„Osud je koníček a život troníček!“ praví ruské přísloví. Středoevropské lpění na existenci se směrem na východ rozvolňuje. Obyvatelé městečka to poznali nedávno, když se jeden z vojáků, značně zmožen alkoholem, topil v rybníčku na jeho okraji. Jeho druzi scéně s klidem přihlíželi a okolojdoucí stařeně, která nakonec tonoucího vylovila pomocí hrábí, říkali: „Ně nádo toropiťsja, bábuška, nás mnógo!“ Vasilij byl podivně vkleslý do sebe, nepotil se ani nekřičel. Mila, jako všechny pubertální dívky trochu mediálně založená, nemohla té noci dlouho spát. Usnula až nad ránem a ve snu viděla podivnou krajinu s písčinami a kanály, na nichž kvetly veliké nafialovělé lekníny. Mezi jednotlivými stromy stály domky z nepálených cihel, kryté rákosím. Bylo evidentně časné ráno, nikde ještě nebylo vidět člověka, ač loďky na průlivech a plavé krávy, odcházející kamsi na pastvu, jasně ukazovaly, že tu někde být musí. Pták, jehož zpěv neznala, cvrčel monotónně z jakýchsi keřů bez listí a s jemnými, bledě zelenými proutky. Slunce, které stálo nad obzorem, bylo krvavě červené. Byla to volžská delta, ale to ve snu ani později nepoznala. Pojednou se zvedl vítr a všechno zahalil mrakem písku, snící se začala dusit a vyčerpaná se probudila. Brzy na to Vasilije odvedli a propadl se do nebytí.

Za několik dní po popravě se celá posádka z městečka odsunula. Otec Silvestr záhy po odjezdu svých podnájemníků shledal, že v domě chybí řada předmětů, od kýčovitých sošek přes náramkové hodinky až po ubrusy, které se měly stát v budoucnosti Milinou výbavou. C. a k. minulost v něm zabouřila a vydal se za zbojníky. Dostihl je brzy, vozový trén byl právě v mírném kopci za městečkem a postupoval jen zvolna. Nechal se dovést ke komandantovi a pomocí rukou a nohou mu vylíčil povahu svého problému. Komandant odpověděl takto: „Ukradené věci musí být v těchhle vozech. Prohledej je, když je najdeš, zastřelíme zloděje. Když je nenajdeš, zastřelíme tebe. Za pomluvu Rudé armády.“ Chvíli trvalo, než Silvestr porozuměl smyslu jeho slov, několikrát opakovaných. Nebylo pochyby, že to i ono je myšleno vážně. Vítr od Kumy a Kubáně mu zadul do obličeje s nebývalou silou a Silvestr pochopil některé pravdy kulturní antropologie, dosud mu skryté. Lépe živému psovi než mrtvému lvovi, praví staré přísloví.

Z kopečka dolů běžel jako znovuzrozen. Řada jiných v městečku byla ovšem obdarována, vojáci stejně rádi i rozdávali, bylo ostatně obtížno s sebou ve válečných podmínkách všechno vláčet. Soused Vozábal, velký milovník koní, dostal darem hned dva. U prvního, který se vzhledem příliš nelišil od našich, se časem ukázalo, že je z cirkusu — když se s ním jeho nový pán pokoušel pohrabovat usušené seno, chodil vytrvale v kruhu a nakonec Vozábala, který se zapletl do postraňků, smýkal za sebou po louce. O moc použitelnější nebyl ani druhý, mongolský, se stojatou hřívou, zvyklý jenom jezdit pod sedlem, nikoli tahat či orat. Ač se v podstatě k ničemu nehodil, sedlák si ho nakonec nechal, trochu jako živý suvenýr.

Silvestr Pávek našel pak při podrobné prohlídce veřtatu v jednom rohu objemnou knihu s umolousanými deskami, svědčícími o daleké cestě. Byl to dvanáctý díl Tolstého sebraných spisů z bibliotéky invalidů v Simferopolu. I ten si nechal jako památku, ač neznalý bukev. Dělníci pak oba domy, které stály Františka Vodrážku život, po dva měsíce uváděli do stavu blízkého původnímu.

Kapitola 19

Válka skončila a Evropa byla vyvrácena z kloubů, zdálo se, že definitivně. Z posledních jedenatřiceti let bylo deset válečných a představa, že je nutné „bojovat“, s válkou nezmizela. Zběsilost pokračovala dál a už na podzim se zdálo, že se bývalí spojenci opět pustí do sebe. České země sice patřily ve střední Evropě zdaleka k nejméně poškozeným, přesto byla země vyčerpaná a na nejrůznějších úrovních „rozrušená“. Lístkový systém trval neustále a příděly se zvýšily jen o málo. Ač uplynulo jen sedm let od konce první republiky, téměř nikdo se ve veřejné sféře nevrátil na místo, které zastával před válkou — někdo byl mrtvý, někdo zkompromitovaný, někdo příliš starý. Obecně měly všechny převraty v Čechách během dvacátého století charakter generačních výměn; po válce se navíc těžko hledali lidé, kteří by se s Němci tak či onak nezapletli. Odsun Němců a znovuzalidňování Sudet navíc zmatek jen zvýšily.

V Kropáčově Blatnici bylo z toho všeho jen málo co pozorovat. Vylidněné německé vesnice ležely dost daleko a jen ti nejchudší, například Vozábalův čeledín, se tam stěhovali a zabírali prázdné statky. Šimonek byl po krátkém přelíčení kdesi v Budějovicích oběšen a jeho rodina odsunuta do Německa. Mila Pávková začínala navštěvovat třeboňské gymnázium a těšila se, že po maturitě půjde do Prahy do Ústavu moderních řečí. Francouzština se směla už zase vyučovat a neukojené vidiny učitelského ústavu matky Marie se opět, zadními vrátky a v další generaci, hlásily o slovo.

Marie po smrti svého otce neobyčejně rozkvetla. Ne snad do krásy — celý život byla úhledná, ale nikdy vtíravě krásná —, ale co do sociální kompetence. Stala se v domečku nejvlivnější osobou, byť vždycky dbala na to, aby její muž měl dojem, že formální hlavou rodiny je on. Zcela v duchu věty, kterou bývá zvykem karikovat moc japonských žen — „Ó můj vládce a pane, vaše nejponíženější služebnice si dovoluje navrhnout, že nejlepší investicí by letos byl malý norkový kožíšek!“ — řídila svého muže a nyní i celý chod obchodu. Šití v malém už se neobnovilo — hlavní dovednosti ostatně zmizely s otcem Vodrážkou a přišla doba konfekční.

Marii byla vlastní stejná trpělivost jako předešlým generacím venkovských žen a strhnout nebe na zem se nepokoušela. Jen kolotoč porodů, kojení a smrti části dětí už ji bezprostředně nezachytil. Kromě dvou tří výletů do Prahy se svým mužem nikam necestovala — ani Vídeň, město mnoha svých předků, už nikdy neviděla. Stále dobře naladěna vedla domácnost a držela rodinný krb — Mila nikdy nezažila situaci, kdy by její matka při návratu z gymnázia nebyla doma.

Ctnosti římských matrón z hodin latiny se zdály zhmotňovat přímo v kuchyni — pia, pudica, lanifica et domiseda. To poslední obzvláště. Na rozdíl od sousedky Vozábalové, s níž se ostatně potkávala jen zřídka a formálně, drby nejen nešířila, ale ani neposlouchala. To jí nebránilo ve značné sociální dovednosti: „S neřádem vždycky zadobře!“ říkávala po moudrosti svých předků. Její muž, který na ni rozumem ani manipulačními schopnostmi nestačil, se jí trochu bál a s Miluščiným narozením si našel náhradu — byla to také žena, ale malá, něžná a intelektově měl zatím navrch. Silnou citovou vazbu rodičů na děti k nim opačného pohlaví zpozoroval už starý nemrava Sigmund, toho času ostatně mrtvý, ale zdá se, že věc má se sexem, byť nevědomým, co činit jen částečně. Spíše nějak souvisí s obecnou mužsko-ženskou, či spíše jin-jangovou polaritou. I papoušci se zamilovávají do lidí obráceného pohlaví, byť u tak od nich velikostně i morfologicky vzdálených živočichů by to mohlo být jedno.

Na každý pád se slečna Mila s tatínkem jevili téměř jako milenecký pár, snad jen jeho zemřelá sestra Vilma, ostatně značně podobná, jí mohla konkurovat. O to více Silvestra rozrušovaly Miliny skautské výboje, hnutí, které po válce neobyčejně ožilo. Na svém prvním táboře viděla na noční hlídce i „banderovce“, plížícího se ke kuchyni pro kus chleba. Po zralé úvaze se ho nesnažila zneškodnit. „Banderovci“ byli oblíbené téma lidových zkazek i mnohem později a ještě dlouho do padesátých let se o jejich smečkách v lesích, snad náhradou za už málo věrohodné vlky, povídalo, ač zdravý rozum napovídal, že tam dávno žádní být nemohou, ačli vůbec kdy byli.

Tak či onak, zůstávala Mila navzdory drsné poválečné realitě dítětem chráněným rodiči, jim pro radost vyrůstajícím a s nimi vlastně identickým. Tak tomu mělo zůstat po celý její život. Do Třeboně, do hospodářské školy, dojížděl i Štěpán Vozábal, budoucí dědic sousedního gruntu. Obě děti se pochopitelně znaly, ale netušily, jaké osudové zapletení se mezi nimi chystá. Vlaky dosud jezdily nepravidelně, vagónům chyběla okna a někdy i lavice. Život přespolních studentů nebyl vůbec jednoduchý.

Vkus poválečné doby se valně nelišil od třicátých let s jejich upravenou ulízaností a oceňováním perfekcionismu na všech frontách. Rovněž nadšení pro vše levicové nijak neochablo, ale právě naopak.

Komunistické náboženství značně zatlačilo všechny ostatní kulty, které ostatně rovněž nebyly schopné oběma válkám zabránit a proti devatenáctému století ještě více ztratily na prestiži. Vzestup komunismu je téma z dnešní perspektivy stejně těžko pochopitelné jako náboženské války pozdního středověku. Je sice pravda, že bližního lze dřít jen do určité míry a že pusté a odcizené prostředí fabrik muselo dělníky deprimovat, ale hybnou silou celého systému nebyli oni, ale intelektuálové. Celá naše prvorepubliková avantgarda byla levicová a jinak tomu nebylo ani jinde po Evropě. Kult sám, ovlivněný ve své sovětské praxi do značné míry pravoslavím, měl i některé mnohem archaičtější rysy jako z doby pozdně bronzových civilizací typu starého Egypta — zcela centralizovaný stát s totálním přerozdělováním, všemocnou byrokracií a zbožštělou špičkou, mající nejen nárok na moc, ale i na pravdu. Vůdcové byli ostatně balzamováni, slavnosti cyklicky celebrovány.

Nedostudovaný tifliský ďáček dovedně používal ve své velekněžské praxi obsáhlých znalostí rozmanitých herezí a boje s nimi. Fascinoval jako hrůzné a mocné božstvo, jako Huitzilopochtli staromexického panteonu. Místní i zahraniční obdivovatelé se přicházeli houfně a s oddanou devótností klanět. Řada jich pak dodýchala ve sklepeních „ministerstva lásky“ či některé z jeho dependencí. Na fenoménu stalinismu je pozoruhodné, že v žádné jiné říši, ani na staroperských dvorech, které mu byly svou povahou nejbližší, se tolik neoperovalo se lží, vědomě falešnými obviněními i likvidací věrných služebníků jinými, ještě věrnějšími, podle čínské maximy „zabij kuře, aby se tě opice bály“.

Vlivem neustálé obměně kádrů čistkami byl systém v celé řadě parametrů velmi výkonný a v průměru relativně mladý, až na nejužší vedení. Každé božstvo sílí počtem obětí, které jsou mu přineseny. Lidské oběti jsou samozřejmě mnohem účinnější než zvířecí a staré úsloví pravilo, že krev mučedníků je semenem církve. Mezi obětí dobrovolnou a nedobrovolnou zas není tak velký rozdíl, i celá řada válečníků, rozřezaných na mexických pyramidách, se na celou proceduru těšila. Je těžké udělat přesnou statistiku, ale je rozumný důvod k domněnce, že pro komunismus tak či onak vykrvácelo více obětí než pro jakékoli jiné hnutí v dějinách včetně křesťanství. A krev, jak známo, je taková zvláštní šťáva. Moloch byl takto zcela neobyčejně posílen, tak jako smrt laboratorních zvířat nechává vzrůst Vědu. Je-li konečným cílem jídlo, je účinnost celé akce menší, byť se zdá, že jatky jsou jakýmsi svérázným chrámem Výživy proteiny.

V popisované době byl podíl komunistů „prospěchářů“ ještě poměrně nízký, celá věc byla podstatně atraktivnější pro jedince chtivé moci než majetku — na takový kalkul byla doba dosud příliš riziková.

A tak se činnost komunistů „věřících“ stávala nejen obecně škodlivou, ale relativně neprospěšnou i jim samotným. Tím se z celého dění vytrácel jakýkoli lidský aspekt, snad kromě z křesťanství vypůjčeného očekávání „nového člověka“ a „jiného světa“, zbaveného třídních i jiných protikladů, tady a teď. Tím byla celá věc lákavá i zranitelná, jelikož kýžený stav blaženosti nepřicházel, což bylo připsáno intrikám západních výzvědných centrál, nového ekvivalentu ďábla kazícího svět. Spásná učení jsou pro své nadšené nositele spásná i doopravdy — v prvním plánu jim při „spáse“ jiných dávají zapomenout na vlastní problémy, po etablování nové moci vedou své nositele i k úřadům a blahobytu, o němž se vždy domnívají, že si jej plně zaslouží. V tomto aspektu se komunismus a psychoanalýza liší jen nepodstatně, třeba mírou centralizovanosti.

Už Karel Čapek si povšiml, že komunismus jeho doby byl jaksi ponurý a neutěšený, myslící podle zásady „čím hůře, tím lépe“ — to bylo relativní chudobou strany dáno jen částečně — byla to ponurost chiliastických sekt. Pozdní stalinismus byl ponurý a paranoidní celosvětově — mccarthismus se s ním zajisté srovnávat nedal, ale zamořená léta zasáhla i Ameriku velmi hluboko.

Po únorovém převratu pomalu a plíživě přicházely i do městečka změny, které měly být od dob Josefa II. největší. Nevolnictví neodstraňovaly, nýbrž v jistém slova smyslu znovu zaváděly.

Kapitola 20

Koncepce „boje proti vykořisťovatelským třídám“ byla jedním z přízraků doby, který dusil velké i malé, dorazil i do nejposlednější vsi a měl do budoucna ležet na prsou i dalším pokolením z rodin nevhodného třídního původu. Nepřítel byl rozeznán i v Silvestru Pávkovi, jeho obchod zavřen a činžovní domy znárodněny. Každý se zachraňoval, jak mohl. Silvestr nedokázal překonat odpor a prodávat konfekci ve státním obchodě a raději dojížděl do jakéhosi nicotného úřádku v Třeboni, kam ho pro pěkný rukopis přijali. Jeho žena Marie se naopak v konfekčním obchodě etablovala a obsluhovala zákazníky se stejným optimismem jako ve svém — ženy jsou obecně adaptabilnější a méně lpí na překonaných myšlenkových stereotypech a „zásadách“ nežli většina mužů. Krámek v černém domečku měl teď zataženou roletu a byl pustý.

Jednoho dne Silvestra předvolali na třeboňskou „Bezpečnost“ (pocit bezpečí se v té době už dávno změnil v pocit Bezpečnosti), údajně k překontrolování údajů v občanském průkaze. Na místě se ukázalo, že předmětem jednání je vynucení konfidentských služeb. Řev a sténání, které se ozývaly ze sousední místnosti, Silvestra nenechaly na pochybách, čeho se lze nadít. Kupodivu na brachiální násilí nedošlo, byť estébáci přesně věděli, kde hledat neuralgický bod. „Vaše dcera neudělá maturitu, když budeme chtít, tak ji i zavřem!“ Pak ho nechali stát po celou noc čelem ke zdi, s rukama opřenýma nad hlavou. Navzdory celkové neheroičnosti v Silvestrovi vzkypěla odvaha a doslova zakřičel: „Jen ji klidně zavřete, třeba i zabte, mně už je všechno jedno!“

Kupodivu pak byl propuštěn a celá věc neměla krom jeho přeřazení na horší práci žádné následky. Proti všemu očekávání Milu z gymnázia nevyloučili. Odpor ke konfidentům a konfidentství byl ještě ze starého Rakouska hluboce zakořeněn, Brettschneider byl figurou krajně pohrdlivě komickou a mezi oběma válkami se dokonce zdála i špionáž být činností důstojníka nehodnou. Nebýt těchto předsudků či zásad, mohl se Silvestr těšit značnému vlivu při jen malém riziku a v delší budoucnosti by se mu otvírala startovní dráha do nejrůznějších druhů aktivit. Jiní měli svědomí pružnější.

Na příkladu tehdejší policie a státní správy vůbec je ostatně taky dobře patrné, že dobové obludnosti byly v zásadě přerostlými některými nepěknými rysy c. a k. aparátu, nikoli importem z asijských polopustin. I při nejdrastičtějších procesech se zachovávalo zdání dřívější formy, ač byla z technického hlediska maličkost zabetonovat dotyčného někde ve sklepě a neštěkl by ani pes. Nadále se bedlivě vedly pozemkové knihy a celé zděděné úřední pandemonium běželo dál. Pod přiklopeným zvonem tak v dusné atmosféře vybujela obrovská mycelia ze spór místní provenience — i ostatní každodenní reálie byly v podstatě zděděné, vliv stepí tak jako tak neetabloval ani šašlik, ani perziánovou čapku, ba ani pravidelné pití vodky. Vepřová, knedlík a zelí, muškáty za okny i mírně hypertrofované formy tradiční administrativní moci zůstaly nedotčeny.

Pokud první světové válce padla za oběť víra v solidnost, ta druhá zlikvidovala i smysl pro osobní „čest“ a její urážení a porušování ze strany jiných, což mezi válkami po Evropě ještě trvalo. Kýženým cílem se stalo přežít, a to za jakoukoli cenu — i v biologických teoriích během dvacátého století pozitivní hodnocení přežívání stále rostlo — ono české slovo hezky vyjadřuje i sníženou kvalitu života při procesu přežívání: cílem je jej přežít, aby už byl pryč, jako noc v nádražní čekárně.

Mnohem tužší odpor nežli živnostníci, už z povahy své činnosti podbíziví a kam vítr, tam plášť, kladli sedláci i mnozí chalupníci při vstupu do družstev. Celý proces byl dosud v počátcích a nenabyl v této době svou nejhorší fázi, která znamenala pro selský stav největší ránu od třicetileté války. Přízrak sovětských kolchozů se státním otroctvím byl hrozný a odpor by byl možná mnohem menší, kdyby se tušilo, že za patnáct let budou JZD pro své členy znamenat relativní prosperitu vzdálenou jakémukoli usilování a odpovědnosti. Zároveň ovšem působila i magická přitažlivost půdy ve smyslu Blut und Boden.

Jako všechny traumatické zážitky i zkolektivizování vedlo u řady svých obětí ke zvýšené sebereflexi a odložení tradiční sedlácké arogance a umanutosti. Celá řada postižených by si však raději nechala tento sebeuvědomovací proces ujít. Kolektivizace měla i některé paranáboženské rysy, například přepjatou úctu k traktorům jakožto příznakům nového pořádku. Vtip o traktorech mohl svého vypravěče přivést do vězení a STS — strojně-traktorová stanice — byla jakýmsi novodobým zemědělským kultovištěm. Celkové společenské poměry začaly nápadně připomínat kombinaci německého válečného hospodaření a klasického feudalismu. Nevolník nejenže se nesměl do zahraničí vystěhovat ani se tam podívat, ale často měl vykázané i místo pobytu a typ práce — pracovní povinnost byla samozřejmě všeobecná.

Nejvíce z nových pořádků asi profitovala Fanda, která nejenže jakémukoli zaměstnání unikla, ale navíc teď pobírala jakýsi miniaturní invalidní důchod. Pro jejího muže komunismus taky nepřišel nevítán — dílnu zavřel už za války a teď dojížděl pracovat na pilu za fixní plat. Vzhledem k tomu, že Fanda občas veřejně vykládala o svých kontaktech s „Mistrem“, které pod vlivem dobových zkazek rozšířila o četné detaily — například že jí posílá její exkluzivní informace „vysílačkou“ a „z Ameriky“, došlo posléze i k jejímu výslechu na Státní bezpečnosti. Vzhledem k tomu, že bludy byly příliš zjevné, vrátila se se všemi zuby i bez nabídky ke spolupráci. Její dcera Vendula se začala učit prodavačkou v potravinách — zvláštní počin v době, kdy počet obchodů v městečku klesl na desetinu původního stavu a počet hospod na dvě.

Mila absolvovala sice zdárně nedlouho před Molochovou smrtí maturitu, ale na vysokoškolská studia nebylo ani pomyšlení. Udělala si jakousi ekonomickou nástavbu a s vypětím všech sil sehnala místo jedné ze dvou úřednic v blatnické pobočce spořitelny. Na radnici, či teď národním výboru, byli sice už dávno noví páni, ale konexe z dob jejího děda, radního Vodrážky, ještě fungovaly. Paradoxně se začínal „socialismus“ budovat s lidmi, kteří samozřejmě vyrůstali a léta působili v „kapitalismu“, řada z nich i dlouhá léta v zahraničí. Zcela zničit vliv a kontakty rodin, kdysi v místním měřítku mocných a zámožných, nebylo tak úplně možné. Vzhledem k tomu, že si režim nevybral ani jednu ze dvou smysluplných cest, jak s „bývalými lidmi“ naložit, dorostli mu z jejich dětí posléze nejhorší nepřátelé a na jejich vliv nakonec zašel.

Ony dvě cesty, které dávají smysl, můžeme nazvat cestou „sametovou“, aplikovanou o čtyřicet let později, tedy nechat být, a cestou „indonéskou“, tedy vymordovat i se vším příbuzenstvem včetně kojenců. Pro první z nich bylo v padesátých letech příliš mnoho bojovnosti a zášti, pro druhou s ohledem na rakouskou tradici „podusit a nechat žít“ přece jen málo odvahy.

S poličkami plnými knih, zčásti prvorepublikových dívčích románů a Musilových orientálních cestopisů, zčásti antických klasiků a gymnaziálních učebnic, se v blatnickém prostředí cítila samotná a nepochopená. Měla by bývala touhu sama napsat nějakou knihu, nejlépe román, ale tomu bylo zabráněno hned v zárodku. Jednak nebyla naděje na jeho vydání a „do šuplíku“ psát nechtěla, jednak poté, co se se svými plány svěřila rodičům, ji matka Marie rychle usadila: „Si ty snad ňákej Jirásek nebo Vlasta Javořická? Koukej radši zametat pořádně dvůr!“ Mila koukala a nenapsala nic. K utlačování jakéhokoli typu ostatně vždycky musí být dva — jeden, kdo tak činí, a druhý, kdo se nechá.

Tou dobou přijel na dovolenou z vojny Vozábalův syn Štěpán. Měl velké štěstí, že coby syn dosud nepoddajného „kulaka“ neskončil u „černých baronů“ neboli PTP. Představa, že se vrátí coby dědic neperspektivního gruntu, kde veškerý výnos pohlcovaly absurdně vysoko nastavené dodávky a pomalu tak likvidovaly lidi i zařízení, jej netěšila. K sedlačení se, na rozdíl od svého mladšího bratra Jaroslava, vůbec nehodil. Po matce sice zdědil velikou sociální inteligenci a byl by býval schopen řídit pomocí drobných intrik a intervencí rozsáhlý soubor lidí, ale průraznost a autoritu klasického pantáty neměl. Ani hospodářská škola ho nebavila — přál by si býval gymnázium a poté „filozofii“, byť tak úplně nevěděl, co si pod tím má představovat — v jeho pojetí to bylo jakési moralizování, zčásti ve stylu katolické mravouky, zčásti jakýsi odvar z Masaryka. Celkově byl sice inteligentní a myšlenkově neotřelý, ale spíše snivý a přičinlivý jen málo. Je typické, že teprve přejinačení uniformou učinilo pro Milu jejího souseda, s nímž se kdysi téměř denně vídávala, zajímavým. Už Darwin popisuje, jak „jinaký“ páv s bílými pery byl v centru pozornosti všech pávic, a přitažlivost vojenských uniforem i klerik a kolárků pro ženy je obecně známá. Mila se ptala, jaké že to na té vojně v Praze je, a kontakty pokračovaly dál formou dopisů.

V rámci solidarity „třídně nežádoucích“ se brzy sblížili. Štěpán svou novou přítelkyni fascinoval svými hlubokomyslnými a zároveň vágními názory na všechno na světě i něžnou a dojímavou, v některých rysech dětskou povahou. Láska pokračovala i po jeho návratu z vojny na rodný statek. Asi po roce se rozhodli, že se vezmou. Rychlost a samozřejmost nebyla dána kupodivu graviditou, ale silou tradice, že to tak má být. Že tato tradice zároveň původně neznala osobních ambic, byť nenaplněných, je už jiná kapitola.

(pokračování)

Román Stanislava Komárka vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.