Říjen 2004

Schkola základ života

Jan Kovalík¨

Začal nový školní rok a děti ze základní školy v Hrádku nad Nisou vyrazily opět na pravidelnou pouť do škamen v německé Hartavě (Hartau). Po šesti letech fungování projektu německo-české „školy bez hranic“ je pro ně už normální učit se pohromadě s německými spolužáky.

Der Krtek

Jen několik minut chůze od hraniční čáry na okraji Hartavy stojí starý třípatrový dům s velkou zahradou. Die Tür – Dveře, stojí na samolepce nad klikou vstupních dveří. Podobnou dvojjazyčnou popiskou je opatřeno snad všechno, co člověk v areálu školy s názvem Schkola najde. A v celkem čtyřech velkých místnostech, kde se děti učí, je toho opravdu dost. K vybavení každé z místností patří stan (das Lesenzelt), kde se učí děti číst, počítač (der Computer) napojený na internet nebo trampolína (das Trampolin), když se někdo ze třídy potřebuje protáhnout a odreagovat. Jedním z povinných předmětů německých školáků je i čeština.

„Nejprve k nám lidé dávali děti hlavně kvůli alternativním metodám výuky, dnes je to právě kvůli češtině,“ říká ředitel školy Mike Wohne, který projekt mezinárodní školy vymyslel. V roce 1998 hrozilo hartavskému vzdělávacímu ústavu zrušení. Wohneho, který se do regionu přistěhoval a založil tu rodinu, napadlo školu zachránit skrze mezinárodní spolupráci a otevřít ji i Čechům. „Toto místo je zajímavé právě tím, že tu pohromadě žijí Němci, Češi a Poláci. Navíc jsem to dělal také kvůli své dceři. Chtěl jsem, aby chodila do příjemné školy,“ říká dnes Wohne. Od roku 1999 tak jednou týdně chodí žáci z české strany do německé školy a naopak. Nejprve se děti poznávaly při tělocviku a výtvarné výchově – a jen jedna třída. Dnes už se navštěvují třídy čtyři a probírají spolu například přírodovědu i matematiku.

Je druhý den školního roku a v jedné z hartavských tříd právě probíhá výuka češtiny. Před televizí posedává na kostkách z polyesteru asi dvacítka dětí a hltá pohádku o krtkovi. U televize stojí český učitel Kamil Prisching a ukazuje na postavy na obrazovce, které děti česky pojmenovávají. Pak hodina končí a děti se rozeběhnou na zahradu. „Ano, češtinu jsem už využil, když jsme byli s rodiči na dovolené v Trutnově,“ sděluje sedmiletý Joseph Huttig, který se učí česky třetím rokem. A jak se dětem líbí vyučování v Čechách? „Fajn, jenom je tam jedna moc přísná paní učitelka,“ svěřuje se Bjorn Kenklies (8).

Prostředí a metody učení se mezi školami v Čechách a v Německu značně liší, stejně jako angažovanost rodičů. Škola v Hartavě je soukromá a používá vlastní metody výuky, proto sem rodiče neváhají děti dovážet i ze vzdálenějších míst. Škola také musí každý rok odmítat stejný počet zájemců, kolik jich přijme. Naproti tomu základka v Hrádku je regulérní státní škola, na kterou místní děti nastoupí víceméně automaticky, a vyučuje se zde podle klasických osnov a norem. Pro německé hosty to proto byla citelná změna. „Hartavské děti například nechápaly, proč musí, když potřebují na záchod, zvednout ruku a zeptat se,“ říká hrádecký ředitel Jaroslav Poláček.

Hádej, kdo dělá snídani

I když metody výuky obou škol byly úplně jiné, návštěvy dětí i kantorů přispěly ke změnám. Českým dětem se výuka ve skupinách samozřejmě zamlouvala víc než frontální systém, který znaly ze své školy. Dnes tedy krůček po krůčku začíná i česká státní škola měnit pozici učitel versus žáci. Děti dnes již řeší úkoly ve skupinách, nemusí stále sedět v lavicích. Když s německými kamarády něco rozpracují, hledají pak již samy informace v knihovnách a archivech. Velké chladné chodby už pomalu začínají víc a víc zdobit dětské výtvory než zaběhlé nástěnkářky. Ne všichni kantoři to ale jsou schopni akceptovat. „Byl tu případ jedné paní učitelky, která neunesla tyhle změny a jinak než od tabule do lavic učit nedokázala. Museli jsme se s ní rozloučit,“ říká ředitel Poláček.

Projekt mezinárodní školy za českou stranu je napsán právě na něj, a on tedy shání potřebné finance. Nad standardní rozpočet školy, který zajišťuje obec, je třeba sehnat zhruba 350 tisíc. Projekt je dodnes závislý na dotacích fondů Phare a Fond budoucnosti, od rodičů škola vybírá jen symbolický příspěvek sto korun měsíčně, za který na konci roku jedou děti společně na týdenní pobyt. Podle Poláčka by zvýšení příspěvku české rodiče odradilo. Rodiče německých školáků platí za soukromou školu pětapadesát euro měsíčně, tím však jejich role nekončí. V Hartavě mají například zvyk, že každý týden rodiče nějakých dvou školáků připraví pro celou třídu zdravou snídani. Běžně se také zapojují do výuky jako asistenti, když mají čas.

„U nás rodiče vidíme jen dvakrát za rok na schůzce SRPŠ. Snažili jsme se je nalákat třeba na společný večer s dětmi, ale nikdo se nechce zapojit do organizace,“ říká Poláček. Němečtí rodiče ale hlavně podporují děti v učení češtiny, učí se ji s nimi. „To byl náš cíl. Žijeme tady spolu a hranice je již jen symbolická, tak je přirozené, že si chceme rozumět,“ říká ředitel Wohne. Speciální kurzy pro dospělé, které škola pořádá, dnes navštěvuje asi dvacet lidí. „Snažili jsme se nabízet kurzy němčiny v Hrádku, deset korun za lekci, ale nikdo neměl zájem,“ popisuje Kamil Prisching situaci na druhé straně hranice. Atmosféru nezájmu potvrzuje i místostarostka Hrádku Hedvika Zimmermannová: „I radnice pořádala kurzy němčiny – bez odezvy. Místní podnikatelé se s Němci domluví a pro zbytek je to něco navíc.“ Stejný nezájem podle ní panuje i o alternativní metody výuky dětí.

Přes vlažnost českých rodičů se projekt školy bez hranic rozrůstá. Do společných dnů se zapojil i druhý stupeň a žáci hrádeckých pátých a šestých tříd se tak navštěvují se svými protějšky z nedalekého Jonsdorfu. Konečným cílem projektu je společná výuka po celý týden. To ovšem současná legislativa v Česku neumožňuje. Překážkou je zatím zákaz vyučovat tady v cizím jazyku jiné předměty než právě samotný cizí jazyk. To by ale měl vyřešit nový školský zákon. „Jakmile bude platit,“ říká ředitel Poláček, „požádáme o udělení výjimky učit i ostatní předměty v němčině. Měli bychom uspět.“

(Respekt)