Říjen 2004

Saddám? Zeptejte se Kurdů

Petr Kubálek

„Ti, co dupou a plivou po soše Saddáma Husajna, že mají být Iráčané? Kurdové snad ano, ale Arabové určitě ne!“ Zhruba tak loni podle zpravodaje listu The New York Times lidé v jedné káhirské čajovně komentovali známé záběry z dobytého Bagdádu. Ano, Iráčané od 90. let neviděli Saddáma tak růžově jako zbytek arabského světa, ovšem názor iráckých Kurdů byl zcela jasný. Americký publicista Ralph Peters říká: „Pokud si někdo myslí, že svržení starého režimu v Iráku nepřineslo nic dobrého, měl by se bavit s Kurdy. Pro ně s pádem Saddámovy sochy skončily generace útlaku, etnických čistek, mučení a masakrů.“

Odkud se mezi Araby vzala nedůvěra ke Kurdům? Je třeba se vrátit do roku 1967, kdy debakl arabských armád ve válce proti Izraeli šokoval celý islámský svět. V téže době Kurdové v Iráku povstali proti centrální vládě, přičemž využívali vojenské poradce z Izraele. „Kurdové jsou jako slepý žebrák u mešity,“ hájil se vůdce povstání Mustafá Bárzání – situace nedovoluje Kurdům vybírat si spojence.

Vždy se nějak domluvíme

Kurdové jsou největším národem (nejméně 25 milionů lidí) bez vlastního státu. Ve 24 milionovém Iráku tvoří odhadem 4,5 milionu obyvatel. Když v roce 1958 padla monarchie a kurdskou otázku se nepodařilo vyřešit jednáním, pokusil se diktátor Kásim nalákat Kurdy připomenutím jejich slavného rodáka, sultána Saláhaddína, který ve 12. století vyhnal křižáky z Palestiny. Vytvořil loajální kurdské milice Fursán Saláhaddín (Saláhaddínovi jezdci) s tím, že mu poskytnou oporu proti partyzánům Mustafy Bárzáního. Ten ale na jejich adresu prohlásil, že nejsou žádní jezdci, nýbrž oslové, které si osedlal někdo jiný. Z arabského slova pro mladého osla – džahš – se tak vžila jeho kurdská zkomolenina džáš jako opovržlivé označení žoldáků najatých proti kurdským povstalcům.

Jenže ani vztah mezi partyzány a proradnými džáš nebyl černobílý. „Když mi Saddámovi agenti otrávili jídlo, právě ‘oslové’ mi umožnili převoz k lékaři přes hranice do Íránu. Vlastně mi zachránili život,“ vzpomíná odbojový veterán Sámí Šóraš, dnes ministr kultury v autonomii iráckých Kurdů. Takové události mohly, přinejmenším u vládců, probudit jen další podezřívavost vůči Kurdům: zdálo se, že ať se ti proklatí horalové přidají ke komukoli, vždycky se nějak domluví mezi sebou.

Šórašova příhoda pochází z 80. let, kdy Saddám Husajn za války proti Íránu využíval „osly“. Pro hlavní proud kurdského hnutí bylo překvapením, když v roce 1991 – po první válce v Zálivu – obrátili zbraně proti tomu, kdo jim je vydal. Povstání bylo sice potlačeno, ale následovala operace spojenců k ochraně prchajících civilistů. Část iráckého Kurdistánu se tak ocitla v izolaci od zbytku Iráku a zažila změny, jež lidem z postkomunistických zemí mohou připadat povědomé: vedení autonomie se ujali bývalí psanci, kteří však museli někdejší „kolaboranty“ – pro jejich čerstvou revoluční zásluhu – rehabilitovat a odměnit funkcemi.

Mladí arabsky neumějí

Zpočátku vše vypadalo slibně: proběhly poměrně svobodné volby a zasedl parlament. Ale už rok 1994 poznamenala občanská válka, vyvolaná rozkolem o dělení zisků z ropy, po níž si Demokratická strana Kurdistánu udržela kontrolu nad severními provinciemi Arbíl a Duhók, zatímco Vlastenecký svaz Kurdistánu se stáhl do jižní provincie Slémání. První politické uskupení je fakticky klientelou rodiny Bárzání, druhá strana proklamuje otevřenější a sekulárnější orientaci. Obě strany si nevedly špatně: irácký Kurdistán se změnil ze zaostalé periferie v nejlépe fungující region.

Zpráva UNICEF pro rok 1999 mohla konstatovat, že zatímco v kurdské autonomii se dětská úmrtnost snížila, ve zbytku Iráku se zdvojnásobila. Kurdové už tehdy volali, že bagdádská centrála pro distribuci programu „ropa za potraviny“ je prolezlá korupcí, což se v sídle OSN začalo vyšetřovat až letos. Na druhou stranu však měli Kurdové výhodu v tom, že se z balíku prostředků určených pro jejich region nestrhávaly reparace za válku v Kuvajtu a za provozní náklady humanitárního programu.

Kurdští politici po celá 90. léta zdůrazňovali, že ve své autonomní zóně vidí vzor pro budoucí demokratický Irák. Zároveň však v Kurdistánu vyrostla generace, která se s Irákem ani po pádu Saddáma nemůže identifikovat. Mladí už neumějí arabsky a hlavní symbol, který kolem sebe vídají, je trojbarevná kurdská vlajka se žlutým sluncem. Má tedy pro Kurdy smysl setrvávat v Iráku? Většina představitelů se o tom vyjadřuje podobně jako Néčirván Bárzání, premiér severnější autonomie: „Každý národ chce být nezávislý. Ovšem na otázku ’Chcete vyhlásit nezávislý stát v Iráku?‘ odpovíme ’Ne‘. Vidíme, jaká je realita. Jsme pro jednotný Irák.“ Otázka zní, nakolik může být tento utilitární postoj přijatelný i pro další politické hráče v Iráku.

Teď je tu bezpečí

Partyzáni péšmarga („na smrt jdoucí“) se už v 90. letech začali měnit v téměř standardní ozbrojené síly. Z toho vychází jejich integrace do nového Iráku. Jeden činitel v ústředí Demokratické strany Kurdistánu přiznal, že i zde je pro Kurdy směrodatná výhodnost: doufají, že v nové armádě také dostanou lepší materiální výbavu. Jsou však připraveni své milice úplně rozpustit? Postoj vedení obou hlavních frakcí jako by vyjadřoval ministr vnitra v jižní administrativě Farídún Abdalkádir: „Jsem si jist, že kdyby péšmarga byli jen tak rozpuštěni, nebylo by v této oblasti bezpečí.“ Něco na tom je: autonomní Kurdistán zůstal jedinou bezpečnou částí Iráku. Od pádu Saddáma zde byl zaznamenán jeden masivní teroristický útok se stovkou mrtvých, ale desítky dalších útoků byly odhaleny. A jak informují Los Angeles Times, část kurdských ozbrojenců si udrží samostatnost alespoň do doby, než bude schválena trvalá irácká ústava se zárukami kurdské autonomie. Tím se ale nejspíše myslí doba, dokud „všechny historicky kurdské oblasti, ze kterých režim Saddáma Husajna vyhnal Kurdy, což se týká hlavně na ropu bohatého města Karkúk, nebudou vráceny pod kurdskou kontrolu“.

(Respekt)